Sobota 11. listopadu 2000

předcházející

Ředitelka zůstává ředitelkou

Pozornost světových médií směřovala v úterý tohoto týdne do Spojených států. Po půlnoci tamního západního času tam mělo být jasno, kdo že bude pro první čtyři roky třetího milénia nejmocnějším člověkem planety Země. Jenže jasno nebylo a jak je zřejmé, jen tak nebude.

Česká média ovšem měla ten den ještě jeden cíl v pražském Podskalí. Na ministerstvu spravedlnosti, které tam sídlí, měl dočasný šéf tohoto úřadu a místopředseda vlády Pavel Rychetský oznámit, zda i v příštím miléniu zůstane nejmocnějším člověkem českého vězeňství Kamila Meclová. a to i přesto, že z Mírova utekl Jiří Kajínek, momentálně v Česku slavnější než Jaromír Jágr s Lucií Bílou dohromady.

Přitom požadavek Meclovou odvolat z čela vězeňské správy, když už sama neodstoupila, zněl od chvíle, kdy se veřejnost poprvé dozvěděla o krkolomném Kajínkově útěku z nejstřeženějšího vězení v zemi. Tlak médií na její odvolání byl podpírán příklady ze zemí, kdy v podobných situacích odstupovali dokonce ministři.

Ministr Rychetský tlaku odolal a zdůvodnil to dosavadní dobrou prací Kamily Meclové, která je v čele vězeňské správy necelý rok. Zahájila podle něho rozumné systémové změny, jež mohou snad pomoci řešit vleklé problémy rezortu, který je jen o málo atraktivnější než krematornictví, bohužel však neméně potřebný.

Co tak dobrého Meclová činí, ministr na své tiskové konferenci nijak podrobně nerozebíral a nikdo z několika desítek žurnalistů, kteří se dostavili v hojném počtu, aby byli svědky jejího pádu, ho kvůli tomu otázkami netrápil. Škoda, protože to vyvolává další otázku: Proč vlastně se v Čechách tak často žádá odstoupení toho či onoho činitele? Protože něco konkrétního zanedbal, zvrzal, poškodil, umožnil, nezvládl? Nebo prostě proto, že je to zvykem, a že v cizině se to tak dělá?

Bylo by opravdu tristní, kdyby šlo jen a jen o tyto důvody. Bohužel, právě případ nevyslyšeného volání po hlavě Kamily Meclové a následného mediálního ticha - tomu nasvědčuje.

Hysterické reakce na hodnotící zprávu Evropské komise

Den nato ovšem ožilo pražské politické jeviště dalším tématem. Několik hodin předtím, nežli šéf mise Evropské komise v České republice Ramiro Cibrian zkusil ve stručnosti novinářům v informačním centru Evropské unie převyprávět obsah letošní zprávy o českých přípravách na vstup do unie, dostalo se českým politikům příležitosti zareagovat na několik řádek z celkem dvou set hustě popsaných stránek dokumentu.

Týkaly hodnocení České republiky z hlediska druhého ekonomického kriéria, jež je definováno jako "schopnost odolat konkurenčním tlakům a tržním silám uvnitř unie". Čeští politici hodnocení okamžitě jako nepřípustné známkování odsoudili a odmítli se nechat zařadit do jakési pomyslné třetí jakostní třídy. Zdržet se komentáře alespoň do chvíle, než si zprávu přečete, dokázala jen málokdo z nich

Dovolím si ty sporné řádky ocitovat a omlouvám se za toporný jazyk dokumentu, který ve snaze o přesnost zachovám: "Kypr a Malta jsou funkční tržní ekonomiky a měly by být schopny vyrovnat se v blízké budoucnosti s konkurenčním tlakem a tržními silami uvnitř Unie. Estonsko, Maďarsko a Polsko jsou funkční tržní ekonomiky a měly by být schopny vyrovnat se s druhým kriériem, pokud zachovají dosavadní reformní směřování. Na Českou republiku a na Slovinsko lze pohlížet jako na funkční tržní ekonomiky a měly by být rovněž schopny vyrovnat se v brzké době s druhým kritériem, pokud dokončí a implementují zbývající reformy."

Není divu, že pro Brusel byla pražská reakce poněkud nepochopitelná a že se komisař pro rozšíření unie Gunther Verheugen dokonce polekal, že v České republice neumějí lidé patrně číst.

Nic nebyla platná snaha velvyslance Cibriana zdůraznit, že smyslem letošní zprávy, která ve skutečnosti pro Českou republiku vyznívá mnohem příznivěji, než ty předchozí, není dělení do kategorií, ale upozornění na tři priority přibližovacího procesu: dokončení strukturálních změn v ekonomice a zejména v peněžnictví ,reforma soudnictví a především, reforma veřejné správy. Nikdo to neposlouchal. Možná proto, že ve všech třech případech má Česká republika co dohánět.

Hospodářskou transformaci sice zahájila jako první a nejrychlejším tempem, jako první se však zadrhla a před skutečnou reformou bankovnictví se přímo zapřela patami, aby do ní nemusela vstoupit.

O nutnosti reformy soudního systému se sice v Česku dlouho diskutuje, avšak je to jen pár týdnů, co se vzdal úřadu ministr spravedlnosti Otakar Motejl právě proto, že ji nedokázal prosadit. Nejmenší pokrok pak je v oblasti reformy státní správy. Návrh zákona sice konečně opustil vládní prostory, avšak co s ním učiní čeští zákonodárci, proslulí větším zájmem o své vlastní kompetenční spory než o obecný prospěch, je těžké odhadnout. Jen dost možné, že ve snaze, aby zákon neumožnil těm druhým dosadit do státní správy své lidi, budou práci na něm obstruovat.

Vraťme se však k oněm několika řádkům, které způsobily tolik napětí dříve, nežli je kdo viděl. Většina prvních reakcí působila dojmem, jako kdyby nebyly výsledkem spolupráce hlavy a srdce, nýbrž nějakého jiného tělesného orgánu, žlučníku snad. Teprve s odstupem času hlavy chladly a srdce nabírala správné tepové frekvence, byť ne u každého. Doufejme však, že jde o pouhou předvolební horečku, která po sečtení výsledků opadne.

Za povšimnutí však stojí pozoruhodný názor, že bruselský pohled na českou ekonomiku je silně ovlivněn lobbováním zejména Maďarska a Polska v unii. Samozřejmě že je. A oprávněně, vždyť umění lobbovat je v době, kdy vyrábět umí leckdo, avšak prodávat jen někdo, důležitou součástí schopnosti obstát v konkurenci a to zejména uvnitř Evropské unie. Vyčítat někomu, že to umí, je proto poněkud, abych tak řekl, prostoduché.

Bohužel, pokud jde o přibližování se Evropské unii, chovají se čeští politici spíše, jako kdyby se chtěli naopak vzdálit. V čerstvé paměti je ještě kousek pražských radních. Když je Budapešť s Varšavou vyzvaly, aby se Praha připojila ke společné deklaraci, v níž reprezentace těchto hlavních měst zdůrazňují zájem na brzkém přistoupení k Evropské unii, pražští radní to odmítli a jen oni vědí proč. Prohlášení tedy putovalo do Bruselu bez účasti Prahy. Zda lze takové jednání označit pouze za hrdé, nechť laskavý posluchač posoudí sám.

V příručce „Jak se naučit úspěšně lobbovat" však bude jen stěží uvedeno v kapitolce nazvané cesty k úspěchu. Jiným příkladem z velmi podobně vonícího soudku je zcela čerstvé rozhodnutí vlády prodloužit utlumování těžby uranu v dole Rožná v Dolní Rožínce až do roku 2004. A to i přesto, že se Česká republika už loni Evropské unii zavázala , že těžba bude ukončena do konce roku 2001.

Několik stovek pracovních míst kolem Bystřice pod Perštejnem, která díky tomuto rozhodnutí budou zachována o dva roky déle než se čekalo, je sice hezké gesto, avšak stejně jen dočasné. A o padesát kilometrů dál už je ocení jen málokdo a natož v Bruselu. Spíše tam budou uvažovat o tom, jakou cenu asi nadále budou mít další české závazky a sliby, zejména ty, které se týkají kapitoly energetika.

I to je totiž součástí hodnocení kandidátských zemí. A i v Praze si musí všichni uvědomit, že Evropská unie už dávno není jen společný trh, nýbrž složité ekonomicko-politické společenství, v němž schopnost být věrohodný je neocenitelným kapitálem, a to nejen vstupním.