Sobota 18. listopadu 2000

předcházející

Volební debakl sociální demokracie

Milovníci fotbalu dobře vědí, že v důležitém a vyrovnaném zápase je gól do šatny, tedy těsně před koncem poločasu, psychologicky jednou z nejnepříjemnějších situací, jaká může tým i jeho trenéra postihnout. Zejména, padne-li poté, co tým hraje celý první poločas docela dobře, chvílemi dokonce i líbivě a dovede si, jak říkají sportovní komentátoři, vytvářet gólové šance, z nichž však, bohužel, góly nemění. Patnáct minut přestávky je v takovou chvíli kritických. Podaří se trenérovi zvednout náladu hráčů a vymyslet strategii, jak zvrátit výsledek? Nebo je zaděláno na debakl?

Svým způsobem právě končící týden zrovna tuhle situaci připomínal, alespoň v sociální demokracii. Do letošních voleb do krajských zastupitelstev a do třetiny senátu dokonce sama vstupovala s heslem úspěšně zvládnutého poločasu. V pondělí ráno, když byly sečteny výsledky, bylo jisté, že právě onen gól do šatny dostala.

Ledakoho při tom dokonce napadlo, zda se pro ni následující půle nemůže stát i poločasem rozpadu. Nemám teď na mysli rozpad pragmatické dohody o stabilitě politického prostředí vulgo opoziční smlouvy. Ani jeden ze smluvních partnerů nemá důvod ji vypovídat. Zejména nevládní občanští demokraté ne.

A není vůbec nepředstavitelná situace, kdy sociálně demokratická vláda některý z bodů dohody zásadně poruší, avýkonná rada ODS sice ústně i písmeně tvrdě zareaguje, avšak zároveň si najde důvod i způsob, proč a jak zabránit pádu vlády či nedej Bůh dokonce předčasným volbám do sněmovny.

Mizerné volební výsledky však mohou významně narušit vnitřní stabilitu sociální demokracie. Je to dáno už tím, že Miloš Zeman na sebe vzal odpovědnost za debakl ve volbách do krajských zastupitelstev a na důkaz toho zopakoval předchozí prohlášení, že do čela strany už kandidovat nehodlá. V dubnu příštího roku tak má být volná cesta cestu vzhůru pro někoho jiného. Jenomže pro koho?

V Česku, tak halasně protimonarchistickém, se v politickém žargonu pro tyto případy ujala fráze o korunním princi té které strany. Fakticky vzato však právě Miloš Zeman na žádného ze svých kortešů prstem neukázal dostatečně přesně. Navíc, na příštím sjezdu nebude podstatným tématem jen to, kdo obsadí křeslo v čele strany, ale také účinná politická strategie.

V roce 1998 totiž Miloš Zeman dovedl k hlavnímu vchodu do Strakovy akademie, v níž sídlí česká vláda, jinou sociální demokracii, než tu, která se v roce 2000 pokusila vstoupit do sídel malých krajských vlád. Tehdy úspěšně svolával nespokojené, dnes mylně usoudil, že jsou s ním spokojeni a spoléhal na jejich loajalitu.

Ač Zeman sám zůstal oním bystrým, avšak obhroublým a povrchově krajně populistickým politikem, nevšiml si, že právě jeho voliči zůstali, na rozdíl od něho nespokojení a že jeho roli prodavače deště dnes plní Miroslav Grebeníček.

Nevšiml si však ani, že nikoli nevýznamaná část jeho vlastní strany je jiná, že po vzoru západoevropských partnerských stran zjemněla a hledá třetí cestu k voliči spíše středostavovskému. Ten ovšem v transformující se postkomunistsické společnosti není zdaleka tak hojně zastoupen jako v západní Evropě s jejími čtyřmi desetiletími bohatého sociálního státu.

Navíc, tvořící se střední třída je v Česku inspirována politikou jiných stran. A vyjasnit si, co vlastně chce, jaká je a o čí hlasy usiluje, je pro sociální demokracii podstatnější, nežli samotný muž či žena v jejím čele.

První povolební kroky sociálních demokratů z tohoto hlediska ovšem nejšťastnější nebyly. Mám na mysli zejména Zemanovo jednání s předsedou českých a moravských komunistů Miroslavem Grebeníčkem. Zrekapitulujeme-li si průběh dění, vychází nám velmi nedůvěryhodný obrázek.

V pondělí večer v televizní debatě předsedů čtyř hlavních volebních subjektů Miloš Zeman především mlžil. Ještě téže noci však v Kramářově vile spolu s šéfy regionů spolupráci s komunisty připustil a známé bohumínské usnesení ČSSD, které tuto spolupráci zapovídá interpretoval pouze na parlamentní úrovni, ne všaka na krajské. Měl štěstí, že době, kdy bylo přijímáno, se o krajích nikomu ani nesnilo.

V úterý večer Zeman totéž téma probíral už s Grebeníčkem. Podle první, komunistické, interpretace se toho večera dohodli na koalicích ve třech krajích a vzájemné podpoře senátních kandidátů ve druhém kole. Podle druhé, sociálně-demokratické, byla tato informace vypuštěna, aby byla ČSSD poškozena. Schůzka prý byla pouze konzultační.

Vzápětí couvl i Grebeníček a v rozhovoru pro Právo tvrdil, že pouze posuzovali situaci. Nejblíže pravdě však bude to, že byl dohadován politický obchod: když my vám dáme to, vy nám zase dáte ono. Výsledkem je vzájemná podpora či doporučení kandidáta v druhém kole senátních voleb a stále otevřená možnost krajských koalic.

S tím sosuvisí vedlejší důsledek těchto voleb: koaliční potenciál komunistů sice stále ještě nedosahuje celoplošně alespoň čísla jedna, avšak není už jednoznačně nulový. Bohužel nikoli proto, že by se komunistická strana zreformovala, nýbrž pouze z příčin pragmatických. A navíc se díky těmto volbám znovu otevřela otázka, kdo je skutečně tím podstatným levicovým subjektem české politické scény. Sociální demokracie to není, alespoň ve své současné podobě.

Budoucnost Čtyřkoalice

Nové perspektivy a nové otázky ovšem volby postavily i před Čtyřkoalici. Její první celostátní volební vystoupení, nepočítáme-li třetinové volby do Senátu před dvěma lety, dopadlo úspěšně. Dokonce se zdá, že se jí podařilo poprvé prokázat, že její zisk nemusí být jen součtem, nýbrž může být i násobkem potenciálu členských stran.

Podíváme-li se však detailněji, objeví se v růžové konstrukcipřece jen jisté trhliny. Především, ten úspěch byl v podstatě +velmi levný. Pro značnou část voličů v českých krajích byla čtyřkoalice volbou nikoli toho nejlepšího, nýbrž toho přijatelného. A ve východočeských a moravských krajích - tam s výjimkou Brna - zase převážně šlo o volbu lidoveckou.

Pro jednou to může stačit, napodruhé pouhý program odmítání růže a ptáka stačit nejspíš nebude. A tím se dostáváme k nejzávažnějšímu úskalí Čtyřkoalice. Dokážou dvě strany, o něž ve skutečnosti jde, ten konkrétní společný program vytvořit?

Dovedou na tradici a křesťanských hodnotách lpící moravští křesťanští demokraté překousnout liberální unionistické postoje? A to nejen pokud jde o liberalismus ve smyslu ekonomickém, ale i o liberální přístupy k otázkám například drog, potratů či politického stylu?

Jisté to zatím není. Vždyť nejen, že se se o to dosud vážně ani nepokusili, ale dokonce se nedokážou shodnout ani na tom, kdo má stát v čele uskupení.

Nejrazantněji se do této role dere unionistický předseda Karel Kühnl - jenže i Jan Kasal se dal slyšet, že on by roli ministerského předsedy zvládl. Navíc ani on, ani Kühnl nemají vůbec své postavení v čele svých stran nějak zvlášť jisté. Oběma stojí v patách věční vyzyvatelé, Vladimír Mlynář a Cyril Svoboda, a z ústraní se na scénu navíc vrátil Josef Zieleniec.

A konečně, je tu ještě minimální, leč přesto po řešení volající problém dvou zbývajících stran Čtyřkoalice. Proč vlastně existují, je patrně známo jen stále se úžícímu kroužku jejich členů. Doufejme, že najdou odvahu rozpustit se v některé z dvou skutečně reálných stran uskupení.

A námitka, že by poté bylo nutno změnit úspěšný název Čtyřkoalice na poloviční, je v zemi, v níž se odjakživa desetikoruně říká bez námitek pětka, bezpředmětná.