Sobota 2. prosince 2000

předcházející

Tanec kolem národní banky

Nedá se říct, že se krizi, v jejímž centru je Česká národní banka, nedalo předejít. Stačilo například, aby prezident rezignoval na své úsilí vykonávat i ty minimální pravomoci, jimiž ho česká ústava vybavuje a počkal se jmenováním guvernéra až poté, co ústavní soud rozhodne o osudu novely zákona o národní bance.

Námitku, že tak učinit musel, protože mezitím odstoupil guvernér ČNB Josef Tošovský by bylo možno celkem snadno vyvrátit. Třeba odkazem na to, že když právě on byl poprvé z vedení banky odvolán do čela první české prozatímní vlády, vykonával jeho funkci klidně jeho zástupce Pavel Kysilka.

Zrovna tak by stačilo, kdyby naopak druhá stana sporu, tedy vláda, vzala jmenování bankovní rady a guvernéra na vědomí s přehledem a namísto hledání způsobu, jak je zvrátit, uvažovala o cestách, jak s novým šéfem centrální banky pokračovat ve stejně dobrých pracovních vztazích, jaké s ním měla, dokud byl pouze viceguvernérem.

Rovněž předseda ODS si vůbec nemusel přihřívat svou polévečku a konečně se mohl smířit s tím, že hospodářskou transformaci zpomalila ve druhé půli devadesátých let víc neschopnost tehdejší koalice udržet nasazené tempo než bankou nastavené úrokové sazby.

Mohli bychom rovněž soudit, že za vše si může Zdeněk Tůma sám, když v rámci diskuse před jmenováním řekl, že v budoucnosti mohou úrokové míry opět stoupnout. Jenže on právě tímto momentem dal zřetelně najevo, že je muž na svém místě, tedy především odborník, nikoli o přízeň usilující politik.

Vždyť co by bylo snadnější, než buď se vyhnout odpovědi nebo bez mrknutí zalhat, že něco takového je absolutně vyloučeno. V Česku se přece i mnohem nehoráznější nesmysly či dokonce vědomé lži zapomínají přes víkend. Jenže nikdo z aktérů děje nic podobného neudělal.

Prezident Tůmu jmenoval, vláda jeho jmenování za pomoci mixu dvou článků ústavy a zákona o České národní bance poměrně úspěšně zpochybnila, Václav Klaus napsal do Hospodářských novin článek nazvaný O čem je spor s centrální bankou, v němž se opět vrátil k roli úrokových sazeb coby hlavní příčině neúspěchu jeho způsobu hospodářské transformace, nový guvernér se ujal úřadu a paní prezidentová vzkázala prostřednictvím ministra kultury premiéru Miloši Zemanovi, že už mu nikdy nepodá ruku.

Situaci teď může alespoň zčásti změnit jen to, že se Zdeněk Tůma sám rozhodne odstoupit nebo že vláda uskuteční svůj úmysl, pošle podání Ústavnímu soudu a ten jí vyhoví. Zejména druhá možnost není vůbec vyloučena.

Tvrzení předsedy ODS, že centrální banka se zasloužila o neúspěch jeho hospodářské politiky a úmysl paní prezidentové nepodat premiérovi ruku však neovlivní ani soudní rozhodnutí.

Co však je na sporu nejpodstatnější - žádný z kritiků prezidentova rozhodnutí paradoxně nezpochybňuje odborné kvality prezidentem jmenovaného guvernéra, nýbrž jen vyjadřuje obavy, co by se stalo, kdyby Zdeněk Tůma takové kvality neměl. Pokud ovšem přistoupíme na tento lehce paranoidní způsob myšlení, musíme nutně dojít k závěru, proč tolik odporu proti Tůmově jmenování do čela centrální banky.

Solí v očích prezidentových odpůrců jsou právě jeho odborné kvality, mezi něž patří nesporně neochota podlehnout politickým zájmům.

Ústava jako děravá loď

Spor o centrální banku opět zvýraznil další problém, totiž nedokonalost české Ústavy. Vznikala sice za přispění nejlepších právníků, kteří byli v České republice k dispozici, s přihlížením k masarykovské tradici i k ústavám všech demokracií, které země chtěla napodobit. Přesto však je dílem vydařeným jen částečně. Ústava totiž, podobně jako loď, nesmí mít žádnou díru. Má-li ji a zůstane-li dokonce neopravena, může takový stát ddopadnout jako děravá loď, tedy skončit na dně.

Potíž je ovšem v tom, jak vůbec ústavu změnit. Každá změna vyžaduje v obou komorách parlamentu většinu nazvanou případně právě ústavní. Obejít tento požadavek právnickými triky a fígly, které naoko ústavní princip nenarušují, žádané změny je však dosaženo, se dá jen velmi zřídka, i když - stává se to. Například letos v případě zákona o volbách.

Taková parlamentní rozhodnutí ale mohou být napadena u ústavního soudu, což se ostatně právě v případě volebního zákona také stalo. Mají-li však být české ústavní problémy skutečně vyřešeny, musí dříve nebo později dojít k otevřejní ústavy a látání jejích děr. A tady jsme u kořene problému.

Jedním z jejích slabých míst je nejen nevyjasněnost prezidentových pravomocí, ale také značná nevyváženost pravomocí parlamentních komor. K této nerovnováze došlo proto, že ústavu přijímala pouze Poslanecká sněmovna a ta měla pramalou chuť se o svou rozhodovací pravomoc dělit s tehdy neexistujícím Senátem. Při jakýcholi ústavních změnách se však už bez Senátu neobejde a senátoři samozřejmě za svůj souhlas budou chtít, co jim bylo před zrozením horní komory upřeno.

Je to trochu začarovaný kruh. Čím víc slabých míst bude v ústavě objeveno, tím naléhavější bude požadavek na její úpravy. Čím naléhavější ten požadavek bude, tím větší váhu bude mít volání senátu po vyrovnání sil obou komor. Na jejich podporu nepochybně zazní i další, argumenující tím, že má-li senát přestat být jen jakousi pomocnou politickou institucí, kteroužto roli dnes v české republice má, musí mít víc rozhodovacích pravomocí.

Rozetnout tento kruh však může jen vstřícnost poslanecké sněmovny, do níž se promítá prakticky veškerá aktivita rozhodujících politických stran. Zda je toho sněmovna schopna, není jasné. Naopak, veškeré dění posledních let napovídá spíše tomu, že toho schopná není a dlouho nebude.

Nechtěné hovězí

Nechte si to vaše hovězí, kdo ví co za ním nevězí, zpívá se v jedné písni Jiřího Suchého, napsané dávno předtím, než krávy ještě tušily, že i ony mohou zešílet. Ještě před pěti lety, kdy se poprvé debaty o onemocnění hovězího dobytka, které se může přenést i na člověka, přenesly z Británie na evropskou pevninu, zdálo se, že cosi tak vzdáleného se České republiky dotknout nemůže. Dnes však čeští řezníci hlásí snížení nákupu hovězího až o třicet procent.

Ministr zemědělství Jaroslav Fencl oznamuje v televizi, že ze zemí, kde se prokazatelně vyskytla i jediná nemocná kráva, se žádné hovězí maso na český trh nedostane a tudíž že žádné obavy u nás nejsou na místě. Masokostní moučka, kterou se krmí český hovězí dobytek, ale i vepři a drůbež, je podle jeho slov naprosto v pořádku. A prezident Agrární komory Václav Hlaváček odmítá názor přednosty neurologické kliniky motolské nemocnice Martina Bojara, který na úřednické záruky nic nedá a jíst hovězí, byť české, nedoporučuje.

Budiž, prezident agrární komory má v popisu práce lobovat za zájmy svého členstva. Avšak ministr? Ten snad má lobovat za zájmy všech občanů, nejen pěstitelů dobytka. A v zájmu všech občanů je jistota zdraví, ne prodej hovězího zadního. Navíc, osobně vzato, bylo by zajímavé vědět, zda sám ministr Fencl je dost odvážný, aby věřil tomu, co zná jen z hlášení svých úředníků.

Problémy příliš zprůmyslněného zemědělství, nerespektujícího zvířata ani lidi, zkrátka začínají pronikat nejen přes české hranice, ale i na české talíře. A ona stará Suchého písnička může najednou znít až smrtelně vážně.