Sobota 9. prosince 2000

předcházející

Byl to, nemýlím-li se, Václav Klaus, tehdy zrovna ministr financí, kdo uvedl do českého politického slovníku bonmot, že o peníze jde až v první řadě.

Na rozdíl od převážné většiny politiků, kteří měli v prvních měsících polistopadové transformace největší vliv, věděl, že to není pouhý bonmot a že pokud se má snění o Evropě proměnit ve fungující realitu, musí to platit vždycky a všude.

O týdnu, který právě končí, to platí dokonce dvojnásob. Dominovaly mu totiž jednak už příliš dlouho trvající tahanice o to, kdo bude stát v čele České národní banky, jednak poslední čtení zákona o státním rozpočtu na rok 2001 v dolní sněmovně českého parlamentu.

A jak je tomu v české kotlině zvykem, ryk vyvolaný spory o právo jmenovat člověka do čela centrální banky výrazně převýšil debatu nad zákonem o státním rozpočtu, a to i přesto, že v oné fungující realitě, je právě rozpočet označován za nejdůležitější zákon roku.

Jak se bojovalo o guvernéra

Nejprve však k chronologii boje o guvernéra centrální banky. V sobotu bylo možné se v nejčtenějším českém deníku dočíst přímo z prezidentova pera, že byl premiérem a rezignovavším guvernérem banky vlastně vydírán a přesvědčován, aby změnil svůj názor na to, kdo bude zastávat v České národní bance nejvyšší postavení.

V neděli večer bylo naštěstí možné na veřejnoprávní televizi v debatě Naostro zjistit, že Zdeněk Tůma nemá ani rohy ani kopyto jako čert a že se sám dokáže klidně a věcně hájit.

V pondělí pak se prezident dostavil na zasedání vlády, aby po několika hodinách odešel s výsledkem minimálně nerozhodným. Až ústavní soud má sdělit, zda Tůmovo jmenování odporuje či neodporuje ústavě, obrátí-li se na něj někdo.

Ve středu panovalo, pokud jde o centrální banku, příměří. Ve čtvrtek však sevřené poslanecké bataliony občanských a sociálních demokratů odmítly prezidentovo veto nového zákona, který její dosud velmi nezávislé postavení silně omezuje.

Poslanci Unie svobody ještě týž den oznámili, že na Ústavní soud se obrátí obrátí i oni, tentokrát se stížností proti novému zákonu, neboť podle nich odporuje ústavě. Zda se někdo někam obrátí se stížností, že zákon odporuje též kritériím, vládnoucím v Evropské unii, zatím není známo.

Zdá se, že to začíná v Česku být ustálená praxe: z politiků stávají se sudiči. Stále víc prohraných hlasování směřuje na stoly ústavních soudců s požadavkem, aby ti vysvětlili, jak vlastně číst tu kterou pasáž ústavy.

Nenastává tedy nejvyšší čas, aby se ozval i ústavní soud a sdělil politikům, co je podstatou a úkolem moci legislativní a co zas úkolem moci soudní? Že ústava nesmí být cosi jako proroctví kněžny Libuše, jehož symboly musí někdo vykládat?

Mimochodem, není v té chvíli bez zajímavosti názor bývalého českého ministra vnitra a dnes advokáta Tomáše Sokola, který se nechal slyšet, že Ústavní soud opravdu není právní poradna a je tu od toho, aby ve věcech porušení ústavy rozhodoval, nikoli vysvětloval.

Viděno z hlediska ústavnosti však boj o míru nezávislosti České národní banky přinesl jeden krajně nebezpečný moment. Předseda rozpočtového výboru sněmovny, poslanec ODS Vlastimil Tlustý nový zákon obhajuje s poukazem na to, že i když zákon odporuje znění ústavy, jde jen o formalitu.

Parlament totiž hodlá problém vyřešit úpravou ústavy a stručně řečeno, zákon jen poněkud předběhl dobu. Nejsme náhodou svědky vzniku precedensu?

Co když, nedej Bůh, se jednoho dne splaší dost poslanců, aby přijalo zákon dejme tomu omezující svobodu projevu a nějaký předseda nějakého sněmovního výboru občanům vysvětlí, že i takový zákon jen předběhl změnu ústavy, která mu tuto svobodu patrně pouze dočasně zaručuje? Jistě, česká ústava vyžaduje změny -avšak jiné než tak účelové, jaké má na mysli pan poslanec.

Rozpočet na dluh

Rozpočtovým dnem D bylo mikulášské úterý. Poslanci - kdo jiný než už zmiňované sevřené batalióny občansko i sociálně demokratické - ve třetím čtení odhlasovali rozpočet s deficitem ve výši 49 miliard korun. Pokud tedy budou dodrženy příjmy ve výši 636 miliard a nevzrostou výdaje nad 685 miliard.

O reálnosti obou částek lze samozřejmě velmi úspěšně pochybovat. I samotný náměstek ministra financí Eduard Janota, za přípravu rozpočtu zodpovědný, přiznává, že zejména příjmy byly odhadovány spíše na základě maximálních odhadů nežli podle průměrné prognózy.

A vskutku například zápočet příjmu 20 miliard za prodej licence další generace mobilní telefonní sítě je možná víc věštbou nežli skutečným odhadem reálných možností.

Čarodějnictví se však podobá i přesouvání výdajů do různých fondů. Kdyby podobně licitoval s kolonkami má dáti a dal účetní v jen trochu větším železářství, majitel by se ho nejspíš rychle zbavil.

Třetí rozpočtové čtení také poznamenaly i přesuny financí, byť z hlediska jeho celkové výše nevelké - do nemocnic a škol spravovaných městy a obcemi. Jeho finiš pak, tak jako každoročně, přinesl ještě rychlý sled návrhů na utracení tu miliónu, tu deseti miliónů na pozoruhodné projekty, zejména stavební, o nichž nikdo předtím nic neslyšel.

Teprve čas obvykle vynese na světlo motivy, proč ten který poslanec ten který projekt prosazoval a proč mu ho jiní - velmi často výměnou za podporu vlastní rozpočtové úpravy - schválili. Mimochodem, prosadit takové projekty nebývá vůbec lehké - přece jen je zapotřebí oběhnout spoustu lidí, než se sežene dost hlasů potřebných na schválení.

Škoda, že si poslanci, kterým občané dosti často vyčítají malou snaživost, z důvodů patrně známých jen jim, netroufnou veřejně vysvětlit, jakou námahu na prosazování těchto rozpočtových korektur vynakládají a proč. Pak by jim lenost nikdo nevyčítal - i když, na drubé straně, patrně by jim vyčítal něco jiného.

Vraťme se však k velkým číslům. Stálý neduh většiny postkomunistických rozpočtů, totiž nesmírně vysoké mandatorní výdaje, má i ten český pro příští rok. Jeho mandatorní část - včetně částek, které nejsou určeny předpisem, nicméně stejně musejí být vydány a mezi něž patří například náklady na chod státního aparátu - činí osm set miliónů z každé vydané miliardy.

Smutné je, že tento podíl, ať skutečně mandatorní či quasimandatorní, od počátku devadesátých let jen a jen roste. Ať vládne pravice či levice, mění se jen názvy cest, jimiž vydané peníze peníze putují: jednou pocházejí ze slovníku liberálně tržního, jindy sociálně tržního. Pokud se však nezmění samotný procentní poměr výdajových položek, zůstaneme jen u prázdných slov o zadlužování příštích generací.

Dovolím si na toto téma ocitovat slova podstatnější. Pocházejí, jak zákonité, z hlavy neposlanecké. Jejich autorem je Jiří Zlatuška, rektor Masarykovy univerzity v Brně.

"Škoda, že se málo mluví o zadlužování příštích generací vzdělanostním a kvalifikačním deficitem v podobě neúnosně se zvyšujících sociálních nákladů na málo zaměstnatelné občany, kterým byl zbytečně znemožněn pokus získat potřebné vzdělání ve věku, kdy schopnost učit se není příliš ochablá," napsal Jiří Zlatuška v pátek do Hospodářských novin.

Co dodat? Snad jen - zlatá slova. Pro budoucnost České republiky, obávám se, mnohem podstatnější, než to zda lídrem čtyřkoalice nebo pozemanovským předsedou sociální demokracie bude nová či okoukaná tvář.

Lídry totiž valná většina občanů vídá jen z dálky nebo v televizi a tudíž stejně jen těžko pozná, co v té tváři je skutečného a co je jen make-up.