Sobota 16. prosince 2000

předcházející

Předchozí tým televizních radních - pracovně se mu říká Jirákova rada - odvolával Chmelíčkova předchůdce Jakuba Puchalského podstatně liknavěji. Než posbíral dvoutřetinovou většinu potřebnou k odvolání, vzdal to Puchalský sám. Jirákova rada tehdy vypsala cosi jako zkrácené výběrové řízení a povolala Dušana Chmelíčka, kterého si Puchalský sám na Kavčí hory přivedl.

Pouze předchůdkyně Jirákovy rady - pracovně se jí říká Grygarova - dokázala svého ředitele neodvolat. Ivo Mathé je tak jediným šéfem České televize, který svých šest let dosloužil do konce. Trvanlivost jeho nástupců už nepřekračuje záruční dobu levnějšího kečupu.

Aby byl výčet úplný, dodejme ještě, že po volbě Dušana Chmelíčka byla odvolána i Jirákova rada a touto dobou už nejspíše v podatelně Poslanecké sněmovny leží petice, požadující odvolání i momentální rady - říkejme jí pracovně Marešova. Onu petici podává část členů poradního sboru právě odvolaného generálního ředitele. Poradní sbor, nový prvek v systému, existuje sotva pár týdnů a ředitel Chmelíček si ho vytvořil na obranu před radou ČT.

Je to jen Kocourkov, jak se tradičně říká? Fidlovačka, jak to nazývá internetový Neviditelný pes? Česká bramboračka, jak se občas píše v papírových novinách? Nebo jsme svědky čehosi, co lze označit jako systémové selhání, kdy řetězec poslanecká sněmovna volící radu - rada kontrolující ředitele - ředitel řídící televizi - nefunguje? Nejpravděpodobnější je, jako obvykle, směs obojího.

Do české bramboračky patří především průběh a zdůvodnění odvolání. Je totiž vysoce pravděpodobné, že první černý puntík měl u většiny členů Marešovy rady Dušan Chmelíček už ve chvíli, kdy se poprvé sešli a to z velmi českého důvodu, že totiž byl volen radou předchozí, navíc radou odvolanou.

Marešova rada přece nastupovala, aby nahradila radu Jirákovou nikoli proto, že té by vypršel mandát, ale aby dle mínění sněmovny napravila její chyby. A za chybu byla považována zejména její neschopnost zvolit dobrého ředitele, zejména díky působení Chmelíčkova předchůdce Jakuba Puchalského. Navíc, Dušana Chmelíčka rada zvolila vskutku když ne ukvapeně, tak ve chvatu.

Od této volby uplynulo pouhých jedenáct měsíců. Marešova rada existuje dokonce ještě kratší dobu. Prakticky od počátku jejich koeexistence se však v kuloárech mluvilo o tom, kdy Chmelíčka rada odvolá a koho která skupina poslanců (nemuselo jít o uskupení stranická) do ředitelského křesla prostřednictvím členů rady prosadí. A jen brouk Pytlík by si mohl myslet, že tytéž debaty neprobíhají v týchž kuloárech i v těchto chvílích.

Latexová pružnost důvodů uváděných pro Chmelíčkovo odvolání - nekomunikace, neprůhlednost, nedostatečná veřejnoprávnost - tomu jen nasvědčují. Zejména poslední terminus technicus, jehož obsah se nyní snaží kdekdo vyložit, je krajně nešťastný.

Radě lze dát za pravdu v jediném bodě: Chmelíčkovo selhání v kauze reportáže o hospodaření Sazky bylo skutečně na hranici únosnosti a Českou televizi zostuzující. Paradoxně, kdyby ho odvolala jen na základě této záležitosti, mohli bychom si sice myslet, že tu náhoda svedla dohromady partu opožděných televizních Savonarolů, avšak nic víc.

Rada však při svém rozhodování evidentně nevzala v úvahu to podstatné. Že například během právě tohoto roku se v České televizi poprvé odvážil někdo nahlas říct, že závody o to, kdo ubaví lidi k smrti dřív, zda Nova, Prima nebo ČT jsou nesmyslné. Že sledovanost je víc kritériem nenáročnosti a pokleslosti než kvality a veřejné služby. Nic z toho samozřejmě Dušan Chmelíček nevymyslel, avšak jako ředitel umožnil, aby nově vznikající programové schéma ovlivňovaly tyto parametry a nikoli čísla peoplemetrů.

Vlastní kořeny problému však nejsou jen ve vztazích právě této rady a právě tohoto ředitele. Jsou také ve zmíněném selhání řetězce sněmovna - rada - ředitel - televize. Naposledy jakžtakž fungoval v případě Grygarovy rady.

Později si však sněmovna začala zákon o České televizi a zejména jeho pasáž o radě, její volbě a roli začala vykládat jako by rada měla být pouze jakousi mechanickou paží poslanců, dosahující ze Sněmovní ulice na Kavčí hory. Její složení je od té doby dáno dohodou poslaneckých klubů, které s kandidáty handlují, včetně dohod o vetování některých jmen tak, aby se v hlasování pokud možno neobjevila.

Je to rada především politická, složená tak, aby odrážela zájmy polických stran, případně nedeklarovaných frakcí uvnitř těchto stran. A co hůř, platí to bohužel o všech radách volených českým parlamentem. O jiné, než snadno ovladatelné, čeští zákonodárci nestojí.

Do té doby, než se tohoto politického klišé česká společnost zbaví, nebude situace České televize jiná. Jenže jak toho v rámci nastaveného systému volby rady dosáhnout, ví jen Bůh a svatý Václav, jak s oblibou říkával detektiv Michal Exner, napsaný, paradoxně, členem rady za sociální demokracii Václavem Erbenem. Tady opravdu platí dvojnásob - dobrá rada nad zlato.

Budoucnost atomové katedrály

Minulý režim s oblibou používal pro jaderné elektrárny metaforu atomová katedrála a právě ta temelínská je jeho - alespoň doufejme - posledním výstřelkem. Drahým výstřelkem, dodejme však. Neboť těch sto miliard korun dosud vyčislitených nákladů může klidně vzrůst o náklady nevyčíslitelné , někdy též nazývané morální škody.

I díky nim se Temelín, druhdy pýcha extenzívního socialistického nehospodaření, proměnila z katedrály v gigantický horký brambor všech polistopadových vlád, včetně té Zemanovy. A navíc se lze oprávněně obávat, že ani ty příští na tom nebudou lépe.

Dohoda o příměří, kterou uzavřel v dolnorakouském Melku premiér Miloš Zeman se svým rakouským partnerem Wolfgangem Schüsselem, je toho nejčerstvějším dokladem. To, že její podpis jen o několik desítek hodin předešel skončení provozu posledního bloku černobylské elektrárny, navíc jakoby symbolicky připomnělo rozporuplnost samotného využívání atomové energie.

Dohoda z Melku neznamená vítězství ani atomčíků, ani protijaderné lobby, jen odklad řešení problému. Chytrá českorakouská horákyně model 2001 spustí reaktor, avšak nekomerčně, bude řešit bezpečnostní problémy, avšak aniž existují závazné a nezpochybnitelné evropské standardy jaderné bezpečnosti, přezkouší vliv elektrány na životní prostředí, avšak za jejího chodu.

Co bude potom, neví nikdo. Přestanou protesty nejaderných zemí a regionů? Najdou se nedostatky? Jde víc o spor výrobců elektřiny než bojovníků za životní prostředí? A zejména, je smysl energie, která tam má být vyráběna, jiný, než se ji někomu pokusit prodat, třeba pod cenou, když už je vyrobena? Ty otázky zatím nemají odpovědi.

Navíc, je dost dobře možné, že nejblíže pravdě jsou hlasy, podle nichž pro mnoho účastníků sporu je Temelín pouhou záminkou, zastupující docela jiné zájmy, jiné cíle. Nejen v Česku a nejen v Rakousku. Jenže o to je celý problém ošidnější a hůře řešitelný.

Neboť i když nakonec i temelínský horký brambor zchladne, není vůbec vyloučeno, že pro sjednocující se Evropě budou čeští energetici už navždy stejně obávanou skupinou jako polští zemědělci.