Sobota 23. prosince 2000

předcházející

Televizní drama

Horké téma jednoho týdne se čas od času přelije i do týdnů dalších a aspiruje na to i případ České televize, její rady a jejího nejvyššího vedení. Paradoxně i proto, že ač z jednoho úhlu pohledu se během posledních dnů v této kauze změnilo všechno, z druhého se nezměnilo vlastně nic.

Zůstaňme nejprve u druhého úhlu pohledu. Nezměnil se především názor převážné části politiků, zejména z řad Občanské demokratické strany, na Českou televizi jako veřejnoprávní instituci.

Nadále jsou si jisti, že její objektivnost, vyváženost a zejména veřejnoprávnost - ve vypočítávání vhodných atributů lze pokračovat ad libidum - je plně vázána na její podřízenost radě České televize a tím pádem i podřízenost Poslanecké sněmovně, která radu volí.

Tato skupina politiků má ve sněmovně většinovou podporu napříč spektrem a navíc soudí, že exkluzivita sněmovní volby nemá být nikdy porušena. I v budoucnosti by podle ní o složení rady a tím pádem i o vedení televize neměl rozhodovat nikdo jiný než poslanci.

Celý proces vzniku Rady České televize - avšak i Rady Českého rozhlasu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání- je díky tomuto přístupu téměř hermeticky uzavřený před působením jiných než stranických vlivů. Sněmovna má právo přeslechnout jakýkoli návrh na členství v radě, který nepochází z ní samotné.

Jinými slovy, i se samotnou kandidaturou na členství v radě, jíž zákon definuje jakou naprosto nepolitickou, musí nejprve souhlasit politické strany.

Rychlé jmenování ředitele

Tato zásadní záležitost, definující celou situaci se tedy nezměnila. Další z ní vyplývající faktory - a teprve budoucnost ukáže, zda nebudou nakonec důležitější - se však v průběhu týdne výrazně proměnily. Především byl s překvapivou rychlostí jmenován nový ředitel České televize. Od půlnoci na tento pátek, jak znělo oficiální oznámení, je jím Jiří Hodač.

Už samo téměř astronomicky přesné označení chvíle nástupu nového šéfa Kavčích hor do funkce evokuje přítomnost dramatu. Ta přesnost jmenování však může mít navíc důvody ryze praktické.

Předcházející večer na obrazovce České televize sice nezazněl, leč byl k přečtení protest proti jednání rady obecně a proti příliš ukvapené volbě nového člověka do ředitelského křesla.

Při troše právnické obratnosti a "dobré vůle" by bylo možné očekávat, že České televizi nadřízená rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která se už situací začala zabývat, ji zhodnotí jako porušení vysílacích podmínek a udělí televizi pokutu. Za pokutu však někdo musí být zodpovědný, někoho je nutno potrestat.

V tak jemné situaci přece taktické mít po ruce sice odvolaného, avšak fakticky stále ještě za malér právně odpovědného člověka, zatímco ten nový by mohl pouze konstatovat, že v onu chvíli neměl žádnou pravomoc energicky zasáhnout.

Návrat Jiřího Hodače

Nový ředitel Jiří Hodač navíc přichází vést instituci, v níž ho významná část zaměstnanců nesnáší natolik, že je kvůli tomu dokonce ochotna riskovat existenční problémy. Ostatně i on sám konfliktnost svého předchozího působení ve funkci ředitele zpravodajství stvrdil před několika měsíci rezignací.

Problémem však je i samotný mandát, jímž je Jiří Hodač vybaven, totiž téměř jednomyslná volba radou. S plným opodstatněním tu přitom lze opakovat častým používáním obnošenou větu, že v tom není nic osobního. Mandát této rady by byl pro kteréhokoli z třiatřiceti přihlášených kandidátů na ředitele přitěžující okolností, i kdyby zvolila třeba Teda Turnera.

Lze jen těžko pochybovat o tom, že málokdo má na Kavčích horách - a dnes je možno dodat že i mimo ně - menší kredit, než právě zbývajících osm členů rady. Přitom tomu tak nemuselo být, stačilo, aby dokázali jednat jako lidé, kteří alespoň tuší, jakou zodpovědnost přijetím volby do rady vzali na svá bedra.

Bohužel, dokázal to jen jediný z nich, Miloš Rejchrt, muž v pravém smyslu tohoto slova, ceněný především pro svou mravní pevnost. Odešel z rady s tím, že odmítá být pouhou loutkou a nemělo to pranic společného s tím, která strana ho nominovala.

Společenství vzbouřenců

Televizní vzbouřenci, jak se v této éře sloganů a přezdívek okamžitě začalo protestujícím proti radě říkat, samozřejmě nejsou žádným sborem andělů nebo elitní jednotkou českých médií. Naopak, jde o velmi různobarevné společenství spojované sdílenými zájmy i obavami.

Zájmy, které se snaží politici - například předseda mediální komise Ivan Langer - bagatelizovat jako ekonomické a tudíž nelegitimní. Přisadil si i Miloš Zeman, když spekuloval o tom, že příčinou odporu proti radě je obava jakýchsi zájmových skupin ze ztráty ekonomických a mocenských výhod. Pravdu má premiér v jediném: jde vskutku o mocenské zájmy, ovšem prosazované někým jiným, než zaměstnanci České televize.

Jenže v kauze České televize jde i o zájmy veřejné a ty se se v tuto chvíli blíží mnohem víc zájmům televizních vzbouřenců než politiků, nejsou-li s nimi dokonce totožné. A to zejména ve chvíli, kdy z úst nejprve Václava Klause a potom i dalších vysokých činitelů Občanské demokratické strany začala padat slova o tom, že nejlepším řešením krize by bylo Českou televizi privatizovat, neboť - cituji Václava Klause "ukazuje se, že hybrid zvaný veřejnoprávní instituce nefunguje, že se nejedná o instituci státní, ani o instituci soukromou. Proto je čas zahájit přípravu privatizace této instituce."

Všelék ODS: privatizace

Je pozoruhodné, jak často se právě ODS uchyluje v krizových situacích ať už jde o banku, nemocnici, školu nebo televizi k úvaze o privatizaci. Jenže, nejlepším řečením je privatizace jen někdy.

ODS tím připomíná středověkou medicínu, kdy se lékaři, kteří nevěděli kudy kam, uchylovali pro změnu k pouštění krve. Pacient ovšem dosti často umíral na následky tohoto rozhodnutí a nikoli na chorobu samotnou.

Veřejnoprávní instituce není neschopná existence ze zadání, jak se snaží Václav Klaus tvrdit. Není jen schopna existovat, když se do jejího fungování vnucují například politici. Stejně, jako by v takovém případě nefungovala ani soukromá firma.

A podstata potíží je v tom, že právě čeští politici si většinou nejsou schopni uvědomit, že do definice veřejnoprávnosti patří především zásada nepřípustnosti politického vměšování, ne naopak nepřetržitého ovlivňování, připomínajícího protektorátní správu.

Jediná cesta z krize

Jediná cesta, jak ukončit současnou krizi České televize, zasahující celou společnost, je vskutku vrátit se s chladnou hlavou na počátek sporného dění.

Zbavit mandátu radu ČT, která celou krizi eskalovala - byť i ona je nejen viníkem, ale zčásti i obětí. Podmínit instalaci současného ředitele řádným výběrovým řízením. Zaručit, že televizní vzbouřenci nebudou perzekuováni. Okamžitě začít pracovat na novém zákonu o České televizi, který by změnil její postavení rukojmího poslanecké sněmovny, v němž se díky současnému zákonu nachází. To platí i o zákonech o Českém rozhlase a o vysílání.

To je ovšem jen část kroků, jež je nutno podniknout a do kterých se přitom nikomu z hybatelů děje nechce. Další vývoj bude proto nepochybně odvislý od dění ve veřejném prostoru, tedy v médiích.

Zda totiž česká média a zejména novináři problém i téma opustí a budou se usilovně věnovat předvánoční, vánoční, silvestrovské a novoroční idyle nebo zda vytrvají v úsilí odmítat vměšování politiků tam, kde tito nikdy nemají být jako doma, nýbrž vždy jen hosty.