Sobota 1. září 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Cestovatel, jenž se v pondělí časně ráno navracel z daleké ciziny, zabrousil na první benzínovou pumpu za česko německou hranicí. Otevřel dveře místního obchodu a přes uši ho z rádia okamžitě praštil infernální popěvek "Ne, pětku ne" v provedení dětské hvězdy pozdní normalizace Pepíčka Melena.

Vytřeštěné oči poutníkovy sjely na pult s tiskovinami - titulní strana jedné z nich hlásala, že, cituji, "po návratu z dovolené lidé snadno propadají depresím". V tu chvíli již bylo nad slunce jasnější, že je na dosah okamžik, kdy se pro všechny v Česku po prázdninovém vybočení všechno vrátí k normálu. Že už brzy začne, jak se říká, "business as usual". A taky že ano.

Klaus kritizuje EU

Na setkání politiků a odborníků v rakouském Alpbachu vzbudilo jistý rozruch vystoupení předsedy sněmovny a ODS Václava Klause, který přednesl sžíravou kritiku Evropské unie. České publikum ovšem mohlo být Klausovými výroky jen těžko zaskočeno - s postojem šéfa ODS a jeho strany k EU je totiž důvěrně seznámeno.

Václav Klaus v Alpbachu vylíčil unii jako společnost, zmalátnělou blahobytem a motající se po nikam nevedoucích třetích cestách. Podle něj jako by byla obydlená lidmi, soustředěnými na své - bezpracně získávané - výhody. Ty jim poskytují zbytnělé úřednické aparáty, jež v zájmu nejrůznějších lobby přerozdělují peníze těch schopných.

Klaus Evropě předpovídá ztrátu dynamiky a pomalý propad do bezvýznamnosti - ekonomické i politické. Atmosféra v Evropě podle předsedy ODS nahrává vzniku nějakého nového destruktivního "ismu", jehož zárodky lze údajně vytušit v nejrůznějších korporativistických tendencích, ideologiích "zelených" hnutí a podobně.

	Václav Klaus Evropu v tisku označil za dekadentní, hédonistickou a permisivní.

Evropa je podle Klause zaměřená nárokově a ne výkonově, v článku pro deníky Bohemia ji předseda sněmovny označil dokonce za dekadentní, hédonistickou a permisivní.

Klausovy soudy o Evropě jsou samozřejmě velice povšechné a nedá ani moc práce vyjmenovat množství faktů, které jim protiřečí. Podobně by se ovšem daly odmítnout i nejrůznější optimistická euroklišé, jež unii líčí v podstatně jasnějších barvách. Stejně tak je ale možné najít místa, kde se Klausovy názory stýkají s realitou.

Evropský duch - pouhé přání ?

Ten často skloňovaný "evropský duch" se skutečně mnohdy zdá být spíš přáním než skutečností. Koneckonců i postoj veřejnosti v některých zemích unie k chystanému rozšíření svědčí o síle nechuti Evropanů něco obětovat ve prospěch vzdálených cílů.

Bohumil Doležal říká, že motorem lidského konání bývá zcela pochopitelná snaha, cituji, "maximalizovat slasti a minimalizovat strasti". Skeptickému oku se ovšem může jevit, že ta snaha o maximalizaci slastí jako by pro mnoho lidí na dnešním Západě představovala prakticky jediné měřítko a společnost tak někdy ztrácela to, čemu Teilhard de Chardin říkal "chuť žít".

Pokud ale tuto tvář dnešního evropského života ohnivě kritizuje Václav Klaus - dnes už veterán evropské politiky - je zcela namístě jeho slova poměřovat jeho vlastní politickou praxí. A v tu chvíli se výroky předsedy ODS stávají přinejmenším spornými. Klaus Evropě vytýká nedostatečnou orientaci na výkon. Bylo to ale právě v době jeho vlády, kdy se v Česku rozmohl systém takzvaného bankovního socialismu, v němž byly neproduktivní podniky dotovány úvěry polostátních bank, aniž by přitom jejich výkon někdo bral v potaz. Tehdy přece vznikla vrstva podnikatelů, jimž k uznání stačily vnější atributy úspěšného kapitalisty - velký dům, nevkusný oblek a drahé auto - a nikdo je nenutil prokazovat skutečné podnikatelské schopnosti.

Nepřesvědčivé argumenty

Obavy z korporativismu, tedy schopnosti různých lobby prosazovat své zájmy na úkor většiny, vyslovuje Václav Klaus poměrně často. Právě jeho kabinet ovšem proslul velkou vstřícností k zájmům nejrůznějších domácích monopolistů. Stejně tak je nepřesvědčivá i Klausova kritika údajné evropské "dekadence, hedonismu a permisivity".

Byla to přece ODS, kdo svou "pragmatickou" rétorikou vyšel vstříc obecně rozšířenému českému egoismu, v němž lze vidět i dědictví rozpadu společenského života v době normalizace.

Předseda se trochu bojí začlenění České republiky do údajně hedonistické, tedy poživačné, Evropy. Nezdá se však, že by se, pokud jde o poživačnost, Češi mohli od Evropanů něčemu přiučit. Snad jen s tou dekadencí je to trochu jiné - vyžaduje totiž jistou rafinovanost. Návštěva nějakého večírku takzvaných "lepších lidí" nebo jednoho z nově vzniknuvších milionářských sídlišť ovšem člověka přesvědčí o tom, že právě rafinovanosti se novopečeným českým hedonistům vskutku příliš nedostává.

Pokuta České televizi

Na závěr si ponecháme jednu záležitost čistě tuzemskou. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi dvoumiliónovou pokutu za to, že redaktoři zpravodajství účinkovali ve spotech, kterými odpůrci tehdejšího Hodačova vedení ČT zvali na přelomu roku své stoupence na demonstraci na pražském Václavském náměstí. Zákon přitom moderátorům zpravodajství zakazuje účinkování v reklamě. Zmíněné upoutávky podle rady navíc ani nebyly jako reklama označeny.

	Způsob, jímž se někdejší televizní rebelové ve vysílání snažili získat podporu veřejnosti, byl z hlediska novinářské etiky skutečně sporný.

Je pravda, že rada si osvojila dost široký výklad pojmu reklama - koneckonců televize mimo reklamní bloky vysílá mnoho spotů, které propagují různé akce, jež nejsou zaměřené na zisk. O to však v tuto chvíli nejde. Způsob, jímž se někdejší televizní rebelové ve vysílání snažili získat podporu veřejnosti, byl z hlediska novinářské etiky skutečně sporný.

Padni komu padni ?

Ve stejné nebo ještě větší míře se něco podobného ovšem dá říci i o postupu tehdejšího vedení televize, které využívalo hlavního zpravodajského pořadu k bezostyšné sebepropagaci. K porušení zákona na obou stranách ovšem asi došlo a pokud by je rada chtěla trestat způsobem "padni, komu padni", nebyl by důvod proti jejímu rozhodnutí něco namítat.

Zpětný pohled na činnost rady ovšem potvrzuje její častou a překvapivě velkou vstřícnost vůči potřebám médií, jež jsou příznivě nakloněna stranám opoziční smlouvy, které většinu členů rady nominovaly. Přísnost rady vůči České televizi proto nepůsobí dojmem nestranného prosazování zákona, ale spíš účelového jednání. Je ovšem pravda, že rada na takový postoj ve vztahu k médiím zdaleka nemá monopol.