Sobota 15. září 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

V úterý odpoledne mohl ten, kdo šel středem Prahy, několikrát vidět obměnu podobné scény. Někomu na ulici zazvoní mobilní telefon, přijme hovor, poslouchá, a nevěřícně opakuje: "Děláš si legraci." O pár hodin později, ve středu ráno, už všichni věděli, že to žádná legrace nebyla.

Mnoho cestujících v nezvykle tichém metru se vytřeštěně dívalo do prázdna, u několika se projevovaly drobné tělesné reakce, jakoby mimoděk kanoucí slzy, třes ruky. Jako by jejich těla vstřebala zprávy ze Spojených států rychleji, než jejich mysli.

Všichni drželi noviny. Četli v nich svědectví lidí, kteří si, jak opakovali mnozí svědci katastrofy v New Yorku, v okamžiku neštěstí připadali jako ve filmu. Čeští čtenáři si přitom možná sami vzpomněli na to, jak jim opakované záběry letadla narážejícího do jižní věže Světového obchodního centra připomínalo scénu z nějakého přepjatého filmu - na stejné obrazovce jich mohli vidět bezpočet.

Apokalypsa v českých médiích

Bohužel, část českých médií - tištěných i elektronických - udělala hodně pro to, aby jejich verze newyorské tragédie připomínala špatný film i nadále. Až příliš totiž lpěla na stereotypech, jichž se drží při zpracovávání své běžné agendy. Namísto soustředění se na co možná největší přesnost přinášených informací zbytečně vynakládala energii na jejich, řekněme, atraktivní prezentaci.

V úterních Televizních novinách na Nově, se tak diváci mohli dozvědět, že hoří budova Kongresu, a že starosta New Yorku Giuliani nařídil evakuaci města - ve skutečnosti šlo jen o jeho malou část, že počet obětí v unesených letadlech je asi dvojnásobný oproti tomu skutečnému. Jistě, zprávy mezinárodních agentur, které přicházejí z místa velkého neštěstí, jsou nějakou dobu zmatené.

Titulková klišé

	v titulcích se objevovala různá pseudodramatická klišé typu "New York zaplavila vlna slzí", jako kdyby tragédie sama o sobě nebyla dost velká a její otřesné kontury bylo potřeba rozmazávat nakašírovanými emocemi.

V úterý večer, když Nova zprávy vysílala, bylo už ovšem hodnou chvíli jasné, jak se věci ve zmíněných ohledech mají. Pro televizi ovšem asi byla podstatnější obloha, s níž svoje informace servírovala - emotivní výrazy, dramatická dikce. Část i toho takzvaně seriózního tisku občas reagovala podobně - do titulků se dostávaly zásadně horní hranice odhadů počtu obětí.

Opět především v titulcích se objevovala různá pseudodramatická klišé typu "New York zaplavila vlna slzí", jako kdyby tragédie sama o sobě nebyla dost velká a její otřesné kontury bylo potřeba rozmazávat nakašírovanými emocemi.

Zněla slova, která jsou možná přiměřená k popisu milostných eskapád členek skupiny Spice Girls nebo virtuálních strašáků typu věčně přivolávaných k zemi se řítících asteroidů. Přiložena ke skutečné a obrovské hrůze ovšem jen demonstrovala vlastní prázdnotu. A naodiv stavěná závažnost a duchovnost výrazů jako jsou Armageddon nebo apokalypsa na tom nic nemění.

Rezignace odhaleného Macka

Ve světle úterní tragédie vynikla častá nicotnost těch aspektů zdejší politiky, jež často zaměstnávají mozky komentátorů. Ale říká se, že cílem útočníků bylo vykolejit a paralyzovat západní civilizaci. V udržování obvyklé "civilizační" rutiny tedy do jisté míry lze vidět i projev odporu, v případě zmíněného komentování možná projev trochu bizarní, ale přece... Nuže tedy - pokud by v úterý ve Spojených státech nedošlo k té hrůze, jistě by v Česku vzbudila docela velkou pozornost rezignace Miroslava Macka na funkci místopředsedy ODS.

Miroslav Macek se mezi špičkami občanských demokratů pohyboval od samotného vzniku strany a pozornost médií poutal i těmi svými aktivitami, jež s politikou bezprostředně nesouvisely. Pro mnohé kritiky zosobňoval temnější stránku ODS, Miloš Zeman na jeho adresu použil dokonce žalovatelné výroky - a u soudu prohrál. Mackovi také nelze podsouvat, že by nějak přehnaně podkuřoval veřejnému mínění v některých svých veřejných vystoupeních, třeba těch, v nichž nijak nezakrýval své osobní bohatství a chuť, s níž ho užívá.

	ODS Mackovu rezignaci přijala, zároveň však zdůraznila, že se místopředseda nedopustil ničeho nezákonného.

Zastavme se však u okolností jeho rezignace. Vedly ho k ní údajně mnohé důvody, rozhodl se však v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že jako místopředseda politické strany zároveň pracoval jako lobbista pro firmu, jež privatizovala Českou spořitelnu. ODS Mackovu rezignaci přijala, zároveň však zdůraznila, že se její místopředseda nedopustil ničeho nezákonného, a že navíc to není poslanec a nevykonává žádnou funkci ve státní správě.

Zákonné praktiky

Z hlediska ODS tedy na Mackově počínání zřejmě není nic špatného. Věc je ovšem složitější. Macek byl místopředsedou politické strany. A smyslem politické strany je prosazení nějakého politického programu, případně prosazování zájmů jejích členů a voličů. Macek je ovšem také lobbistou, na jeho obranu budiž řečeno, že se tím nikdy příliš netajil. Poslání lobbisty je ovlivňovat proces politického rozhodování tak, aby odpovídal zájmům jeho klienta.

Miroslav Macek by tedy přinejmenším svým spolustraníkům měl věrohodně doložit, že zájmy jeho klientů se vždy kryly s programem ODS a zájmy jejích voličů. Těžko lze totiž předpokládat, že vždy, když Miroslav Macek překročil práh své místopředsednické kanceláře, zapomněl, že je také lobbistou. Jistě, i v západních zemích si mnozí političtí veteráni přilepšují lobbyingem - jsou to však vysloužilci jaksi definitivní.