Sobota 29. září 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Oblaka nad Prahou byla ztěžklá deštěm, špičce věže kostela svaté Ludmily na Vinohradech chyběl jen malý kousek k tomu, aby je prorazila - kdoví, co by se z nich potom mohlo vylít. Chmury vyvolávající počasí jako by podtrhovalo vážnost a závažnost okamžiku, kdy se nedaleko toho kostela scházely české politické a intelektuální veličiny. Scházely se, aby diskutovaly o osudu západní civilizace a o tom, jak ji bránit nejen proti teroristickým útokům, ale i proti, řekněme, vnitřnímu nepříteli. Začínal seminář s názvem Útok na civilizaci: souboj interpretací.

Souboj interpretací

Spíš než o souboj se, sportovní terminologií řečeno, jednalo o tréninkový zápas, v němž se hráči jednoho týmu rozdělí do dvou mužstev a zahrají si proti sobě, aby se tak připravili na skutečná utkání. Podobná situace nastala i v publiku, kde se většinou také nacházeli příznivci jedné strany - ve škále, máme-li se držet fotbalových analogií, od umírněných fanoušků po vlajkonoše.

Mezi hlavní řečníky patřili ředitel Národní galerie a někdejší senátní kandidát ODS Milan Knížak, současný poradce Václava Klause Ladislav Jakl, bývalý poradce Václava Klause Jiří Weigl, moderování večera se ujal Václav Klaus. Sestavu diskutujících doplnili novináři Ondřej Neff a Tomáš Klvaňa.

Většina řečníků se zamýšlela nad současným stavem západní civilizace, již shledávali napadenou nejen teroristy, ale i módou sebeobviňování a také multikulturalismem. Ty Západ údajně nahlodávají zevnitř a snaží se zlikvidovat to, co Západ dělá Západem, a co je dobré a přínosné pro svět jako celek.Zaznívaly formulace často velmi úderné a publikum je odměňovalo potleskem. Velice bojovně se někteří řečníci vymezovali i vůči nepřítomným oponentům.

Chvályhodný nápad

Nedá se ale říci, že by celá akce byla bezmyšlenkovitá, mnohé z toho, co bylo řečeno nepostrádalo relevanci. Třeba Tomáš Klvaňa podal ucelený výklad svého názoru na kořeny a význam americké civilizace, Jiří Weigl kriticky analyzoval západní politiku vůči arabskému světu, ocenit se dá i radikální vystoupení Ladislava Jakla - alespoň v tom, že jeho formulace vskutku nepřipouštějí dvojí výklad a nevytvářejí si nějaké ústupové cesty pro případ, že by se věc měla jinak.

	Nedá se ale říci, že by celá akce byla bezmyšlenkovitá, mnohé z toho, co bylo řečeno nepostrádalo relevanci.

Koneckonců i to, že někdo nějakou diskusi vůbec uspořádal se dá označit za záslužný počin. A pokud měla některá vystoupení z řad publika trochu kabaretní ráz, jako třeba návrh na zřízení výboru pro potírání protičeské činnosti, dá se to přičíst "riziku podnikání" - takové věci se stávají na shromáždění lidí jakékoli politické orientace.

Všimněme si spíš těch znaků čtvrtečního večera, jež vypovídají o způsobu českého diskutování ne ve vztahu k jednomu politickému směru, ale jaksi univerzálně.

Jedním z nich je jakási nechuť k faktům. V současné době čelí západní svět nebezpečí, jež je při vší symbolice útoku na New York a Washington velice konkrétní a zosobňují je lidé s nějakou konkrétní motivací a konkrétními možnostmi. Mluví se o různých konkrétních alternativách, jak tomu nebezpečí čelit a konkrétních rizicích, jež z uskutečnění té které možnosti vyplývají.

Diskuse doktrín

Čeští debatéři se ovšem daleko raději pohybují v přehledném světě doktrín, soubojů interpretací a diskutují způsobem, který novinář Martin Weiss označil za stínový box. Nebezpečnému světu faktů, jež se těmto doktrínám často odmítají přizpůsobit, se pak tuzemská debata ráda vyhýbá.

	Čeští debatéři se ovšem daleko raději pohybují v přehledném světě doktrín, soubojů interpretací.

Například je daleko pohodlnější setrvat u představy třetího světa jako monolitu, v němž lze kdekoli odhalit stejnou situaci a stejné motivy a z nich vyvodit potřebám doktríny uzpůsobený závěr. Potřebám takovéhle diskuse pak jistě více vyhovuje vyjadřovat se k názorům Erazima Koháka než analyzovat činy Usámy bin Ládina, snažit se pochopit jeho strategii a hledat cestu, jak ji překazit.

Křehkost takové diskuse doktrín, jako by si obě strany uvědomovaly, a snaží se proto nedopustit, aby na sebe jejich ideologické konstrukce narazily a třeba se přitom nerozsypaly. Rozhovor proto, pokud vůbec probíhá, má podobu skandování příznivců soupeřících týmů na fotbalovém hřišti.

Koneckonců i čtvrteční večer byl organizován způsobem, jenž velice snižoval možnost, aby jeden řečník mohl na druhého nějak reagovat nebo aby se dokonce mohli pustit do polemiky.

Příznaky válečného stavu

Česká republika se ocitla ve válce s terorismem. Nejvíce viditelným příznakem toho je kromě vyššího počtu policistů v ulicích stíhání několika lidí, kteří různým způsobem projevili sympatie ke strůjcům útoků v New Yorku a Washingtonu. Je to opatření, jež vskutku odpovídá válečnému stavu.

Logicky také oživilo diskusi o přípustnosti omezení svobody projevu v demokratickém státě, kritici se nevyhnuli nevkusnému používání výrazu "schvalování atentátu", který vyvolává analogie, jež s dnešní situací nemají zhola nic společného.

	Postup české policie, která, byvše instruována z vyšších míst, činorodě obviňuje opilé výrostky, kteří cestou domů skandují jméno Usámy bin Ládina, je skutečně sporný

Nicméně postup české policie, která, byvše instruována z vyšších míst, činorodě obviňuje opilé výrostky, kteří cestou domů skandují jméno Usámy bin Ládina, je skutečně sporný. Snad by bylo moudřejší pěstovat takovou praxi, kdy stíhána nejsou stanoviska a projevy sympatií, byť by byly sebezvrhlejší, ale výzvy k činům. Koneckonců podobný postup zvolila i Británie, jež je v té současné válce o hodně blíž ke frontové linii než Česko.

Radikálním postupem proti těm, kdo schvalují útok, se však viditelné projevy českého válečného úsilí nevyčerpávají. Včera například vyjely čtyři obrněné transportéry, jež měly posílit ochranu pražské budovy Svobodné Evropy. Cestou vyšlo najevo, že jeden transportér není tak úplně v pořádku. Nicméně dorazil technik a závadu opravil. Tažení na Prahu tak bylo s hodinovým zpožděním úspěšně dokončeno. Hurá.