Sobota 13. října 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Ve čtvrtečním vydání britského deníku The Independent popisuje Steve Richards setkání mezi vlivným britským poslancem za vládní Labour Party a uznávaným akademikem, odborníkem na mezinárodní vztahy. Oba nejmenovaní muži měli probírat dopady současného konfliktu s terorismem a jeho možné výsledky.

Akademik podle novin řekl, že v krátkodobém horizontu může být cílem spojenců jen zadržování terorismu, řešení problému může přijít na řadu až někdy potom. Poslanec se akademika otázal, jak dlouhou dobu má na mysli, když mluví o krátkodobém horizontu. Vědec odpověděl, že asi dvacet let. Ne, že by bylo nutné brát vážně všechny prognózy jmenovaných i nejmenovaných expertů.

Koneckonců jedním z příznaků přelomovosti nějaké události je i to, že zastihne značnou část profesionálních vykladačů světa jaksi nepřipravenou. V následných dnech je potom poptávka po prognózách tak veliká, že nikdo ani nezkoumá, zda jsou úterní předpovědi týchž mluvčích v souladu s těmi pondělními. Každopádně představa, že mnohokrát ohlášená dlouhodobost současného konfliktu se nemusí měřit v týdnech a měsících, ale třeba i v letech a možná i desetiletích, nemusí být nereálná.

Čas změn

Z britských vojenských míst ostatně včera zaznělo, že konflikt skončí nejdříve příští léto. Válka se tedy může na dlouhou dobu stát součástí západní "normality", může představovat jakýsi neutichající doprovod zvuků všedního života. Otázka zní, jak moc tuhle normalitu může změnit, jaké by mohly být, vojenskou hantýrkou řečeno, vedlejší ztráty. Ledacos nasvědčuje tomu, že kromě logického zpřísnění různých bezpečnostních opatření by to mohly být i ztráty docela zbytečné.

	Za příznačným způsobem zmatenou lze například považovat debatu o tom, zda je po událostech 11. září ještě morálně únosné natáčení akčních filmů nebo vůbec snímků, v nichž hraje nějakou úlohu násilí.

Za příznačným způsobem zmatenou lze například považovat debatu o tom, zda je po událostech 11. září ještě morálně únosné natáčení akčních filmů nebo vůbec snímků, v nichž hraje nějakou úlohu násilí. A zda filmové násilí nepatří ke kořenům těch událostí. Jako by se pachatelé teroristických útoků na Spojené státy stali islámskými fundamentalisty proto, že až moc často sledovali americké filmy.

Je docela příznačné, že mnozí z těch, kdo proti násilí v kinematografii horlí, zároveň přiznávají, že o filmu nemají moc přehled. Pokud by se o předmět své vášnivé kritiky zajímali trochu víc, možná by zjistili, že kromě množství filmového braku, by se podle jejich měřítek staly nepřijatelnými i takové snímky jako Pramen panny Ingmara Bergmanna, Andrej Rublev Andreje Tarkovského nebo Taxikář Martina Scorseseho. Třeba by si i ujasnili, že film je, jakožto "pohyblivé obrázky", fascinován pohybem a akční žánr nabízí možnost ty obrázky rozpohybovat v žádoucí míře.

Zakázané ovoce

Pak by se mohla vést debata o tom, do jaké míry se úpadkové produkty akčního žánru mohou podepisovat na psychice těch, kdo je soustavně sledují. Každopádně těžko odůvodnit představu, že by západní veřejnost měla být potrestána za zločiny islámských fundamentalistů tím, že už nikdy neuvidí Francouzskou spojku. Nejde ale jenom o kašírovanou filmovou krev.

Někdy se, zdá že jednou z obětí útoku na NewYork a Washington se stal i humor. Kdekdo se dnes stylizuje do až sošné vážnosti, noviny jsou plné dramatických, patetických a přitom neseriózních titulků. I taková akce jako koncert na Staroměstském náměstí musí být doprovázena velkými slovy, jako by v těchto dnech bylo nějak nepřípustné se prostě jenom bavit. Smutek se přitom podle tradice drží jen časově omezenou dobu a vázat odvolání toho současného neoficiálního smutku na konec války? To by se veřejnost nemusela hned tak dočkat.

Naštěstí humor, jakkoli vykázán z oficiálních prostor, žije dál, objevují se i aktuální anekdoty. Některé nevkusné, jiné docela vtipné. Třeba o tom, jak přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: "Prý se po mně někdo sháněl?"

Kdo s kým válčí?

Po 11. září zaznělo ve vystoupeních politiků a článcích publicistů mnohokrat ujištění, že Západ není ve válce s islámem. To jistě mělo i praktický význam jako prevence před možnými útoky na muslimy nebo jinou zavrženíhodnou reakcí na události v New Yorku a Washingtonu. Konsensus v této věci doznal během uplynulého týdne menší trhlinu.

Karel Steigerwald a také Daniel Drápal v Mladé frontě dnes velmi decentně naznačili, že Západ ve válce s islámem dost možná je. Předseda zahraničního výboru sněmovny Lubomír Zaorálek ve svém textu v Právu dal najevo obavy z toho, že "se tu opravdu stýkají různé světy, v nichž různě plyne čas a různě je chápán lidský život".

	V podtextu opakovaného ujišťování s kým Západ ve válce je a s kým neválčí, je možná nepřiznaná víra ve všemocnost Západu. Jako by to byl jen on, kdo rozhoduje o tom, s kým válčí.

Nepokoušejme se teď rozsoudit spor o to, zda skutečně nastal střet civilizací, o němž počátkem devadesátých let psal Samuel Huntigton. Doufejme, že to tak není. Na druhou stranu v podtextu toho opakovaného ujišťování ohledně toho, s kým Západ ve válce je a s kým neválčí, je možná nepřiznaná víra ve všemocnost Západu. Jako by to byl jen on, kdo rozhoduje o tom, s kým válčí. Válka ale má dvě strany a na to, aby vznikla stačí, když ji chce jen jedna z nich. A nemusí být ani zdaleka celá.

Potrestaná pravda

Před chvilkou byla řeč o humoru. Pochvalme v této souvislosti českou politiku za to, že i v těchto těžkých dobách produkuje své penzum anekdotických historek. I když někdy jsou to příběhy s hodně hořkým podtextem, jako třeba ten následující.

Ministr pro místní rozvoj a místopředseda ČSSD Petr Lachnit nechal propustit mluvčí svého úřadu Dagmar Plachou. Provinila se tím, že poskytla pravdivou odpověď na otázku, zda si Lachnit z peněz ministerstva nechal zaplatit mediální trénink. Pro úplnost dodejme, že odpověď zněla: "Ano". Novináře na svou mluvčí přitom odkázal právě ministr Lachnit.

Vlastně je docela překvapivé, že paní Plachá ve své funkci vydržela tak dlouho. Její představa, že mluvčí nějakého úřadu nejenže má odpovídat novinářům na otázky, ale dokonce na ně má odpovídat víceméně pravdivě, je skutečně velmi naivní.

Nyní ale vezmou věci na ministerstvu pro místní rozvoj ten správný směr. Dagmar Plachou vystřídal Miroslav Fořt někdejší hvězda normalizační Československé televize. Tomu jistě nikdo nebude muset vysvětlovat, co to znamená držet linii, případně basu.