Sobota 20. října 2001

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Mandatoristán

Když český premiér před týdnem na své cestě po Německu promluvil k širšímu publiku, museli jeho posluchači, bohatí hanseaté v Hamburku i bankéři v Berlíně, dojít k závěru, že České republice vládnou thatcheristé. Manželky podnikatelů mne sice nenávidí, tvrdil Miloš Zeman, protože jejim choťům už dvanáct roků říkám, ať místo kožichů a drahých náramků pro své manželky raději znovu investují do svých firem, ale já neuhnu. Vždy a všude bojuji proti spotřebě na dluh.

Zemanovo německé publikum by se asi divilo, kdyby vidělo návrh rozpočtu, o kterém česká vláda tento týden nechala hlasovat poslance. V tuzemsku se ale žádný údiv zvednout nemůže. Tatáž struktura rozpočtu, tedy spotřeba na dluh, a tentýž scénář se totiž odvíjejí už čtvrtý rok po sobě.

Poslanci sice ve čtvrtek v prvním čtení vládě rozpočet vrátili. Miloš Zeman ale přesto slaví vítězství a tentokrát má jeho sebejistota dobré opodstatnění. Možná už v druhém kole, určitě do konce roku rozpočet sněmovnou projde.

Žongléř s čísly

Poloopoziční ODS, která kabinetu s rozpočtem pomůže, bude uspokojena několika drobnostmi: vysoké školy uvidí své slíbené a potom zase sebrané dvě miliardy, víc dostanou i kraje, které sociální demokracie prosazovala tak dlouho a s takovou vervou, až je málem nechala zajít na úbytě, stát příští rok přidá i bezpečnostním resortům. Kupodivu se to všechno obejde bez většího deficitu, protože ministr financí Jiří Rusnok vyšel vstříc přání občanských demokratů a odhadované ztráty Konsolidační banky bez mrknutí oka snížil o pět až šest miliard korun.

	Trvat na nadhonocených příjmech do rozpočtu i poté, co byl západní svět přinucen dát se do boje s teroristy a svět čeká přinejmenším přechodná krize, to už lze těžko odbýt jako bytostný optimismus.

Snadnost a bezstarosnost, s níž Rusnok žongluje s čísly, vyzařuje z celého rozpočtu. Už před osudovým 11. zářím, dnem, kdy se otřásla světová ekonomika, nevěřil na zmíněný schodek deseti miliard snad ani Rusnokův mluvčí. Trvat ale na nadhodnocených příjmech i poté, co byl západní svět přinucen dát se do boje s teroristy a svět čeká přinejmenším přechodná krize, to už lze těžko odbýt jako bytostný optimismus. Spíš tu máme co dělat s programovou lehkomyslností.

Zemanovo rozpočtová bilance

Bilance vlády Miloše Zemana se tedy uzavírá. Čtyři deficitní rozpočty, zdvojnásobení dluhu veřejných financí jen za poslední dva roky, stíhačky Gripen za sedmdesát miliard, které vláda ještě podle všeho stihne objednat a zatíží tak tři nebo čtyři svoje nástupce, překotná privatizace všeho, co se ještě privatizovat dá a z čeho koukají rychlé peníze.

Sociálnědemokratická vláda čtyři roky hospodařila špatně. Pravda je, že vláda zdědila velké dluhy v bankách, nadělané ještě v éře pravice, a rozsáhlé mandatorní výdaje, tedy výdaje, které předepisuje zákon. Tato kategorie - spadají do ní všechny sociální dávky, důchody, platy státním zaměstnancům a tak dále - spolkne až 80 procent státních výdajů. Oba argumenty, které vláda občas používá na svoji obranu, by ale stejně dobře mohly posloužit pro účely obžaloby. Právě proto, že peněz je málo, měla se uskrovňovat ve svých výdajích.

	Právě proto, že je peněz málo, měla se vláda uskrovňovat ve svých výdajích.

Dělat ze sebe oběť systému, jak si zvykli oba Zemanovi ministři financí, není vůbec na místě. Čtyři roky mohla vláda měnit patřičné zákony. Nesnažila se o to ani trochu, místo toho rozsáhlou mandatorní síť ještě posilovala. Na začátku opoziční smlouvy byla v oblibě temná věštba diktatury dvou stran, které si mezi sebou budou jen prohazovat moc a převálcují opozici. Jako obvykle varovali analytici před hrozbou, která nepřišla, opravdové nebezpečí ale předpovědět neuměli. Možná by se éra opoziční smlouvy měla nazývat diktaturou mandatorních výdajů.

Krotitelé globalizace a jejich impresário

Pár set metrů od sněmovny zasedali minulý týden intelektuálové a politici, vesměs politici bývalí. Byl to už pátý ročník konference Fórum 2000, kterou vymyslel a při životě držel český prezident Václav Havel. Byl to ročník poslední a - upřímně řečeno - bylo už načase. Celá sešlost začínala připomínat trampskou osadu, jejímž členům u táboráku, rozdělávaného ze setrvačnosti rok co rok, pomalu dochází řeč.

Četba toho nejpodnětnějšího, co znělo Pražským hradem, otiskovaná nazítří v českých denících působila jako nějaký inspiromat z nedělní přílohy, tedy bez ladu a skladu sesbírané citáty slavných. Vše, co banálního o stavu světa vás kdy napadlo a báli jste se to vyslovit.

	Sešlost na Fóru 2000 začínala připomínat trampskou osadu, jejímž členům u táboráku, rozdělávaného ze setrvačnosti rok co rok, pomalu dochází řeč.

Po konferenci toho mnoho nezbyde. Jeji mediální ohlas za hranicemi České republiky bývá tradičně omezený, pro účely domácí politiky je asi nejužitečnější pochopit ji jako zprávu o myšlenkových pochodech Václava Havla na sklonku prezidentské dráhy. Prezident a jeho okolí rozhodují o tom, koho do Prahy pozvat, a také tón závěrečné, takzvané Pražské deklarace, zní těm, kdo sledují páně prezidentovy kritické úvahy nad stavem současného světa, povědomě.

Západu se vede dobře, zbytek světa hladoví

Prezident si plným právem reklamuje právo podrobovat globalizaci a její důsledky kritickému zkoumání. Místo kritických argumentů je ale Pražská deklarace prošpikovaná módními dojmy. Na jednom místě například tvrdí, že globální trhy přinášejí prospěch jen pětině obyvatelstva planety za cenu využívání zbývajících čtyř pětin Země. Jinými slovy: lidem na Západě se vede dobře proto, že zbytek světa trpí a hladoví.

Je známý příklad černošky, která se v Africe dře pro americkou tabákovou firmu za dolar na den, a ušetří tak svému zaměstnavateli desítky dolarů, které by musel zaplatit bělochovi ve Spojených státech. Kdyby ovšem firma přestala využívat zbývající čtyři pětiny Země, kapitalisté by přišli o příležitost vykořisťovat, zato černoška o svoje živobytí.

Stejně tak lehce se dá zpochybnit i další věta z Pražské deklarace: "Čím je ekonomická a technologická globalizace lidstva dominantnější, tím obtížnější je kontrolovat ji prostředky demokratické politiky." Jak ale nedávno připomněl týdeník Respekt v obsáhlé citaci z časopisu (napsali redaktoři týdeníku Economist John Miclethwaith a Adrian Wooldridge v časopise Foreign Policy), populární představa, že firemní bossové si z politiků udělali maňásky, nemá se skutečností mnoho společného. Západní vlády zpravidla stále přerozdělují víc než čtyřicet procent hrubého domácího produktu a státní regulátoři stále pozorně dohlížejí na trh, všem mýtům navzdory.

"Rozdvojení" výkonu prezidenta Havla

Zpátky k českému prezidentovi: ten v posledních letech víc a víc trpí něčím, co by se snad dalo nazvat rozdvojením výkonu. Dokáže občas investovat svoji vynikající pověst ve správnou dobu a na správném místě - jako když před půl rokem důrazně vyzval Severoatlantickou alianci, aby se nebála přijmout do svých řad i přes ruský odpor pobaltské národy.

	Václav Havel dokáže občas investovat svoji vynikající pověst ve správnou dobu na správném místě. V úvahách na obecná témata však prezidenta zachvacuje podivná vágnost.

Zato v úvahách na obecná témata zachvacuje prezidenta podivná vágnost. Vést boj za globalizaci dobra za pomoci módních krotitelů globalizace, kteří si pletou ideologii s popisem světa, není ale podnik, který by sliboval trvanlivý úspěch.

To, že Fórum 2000 končí, bude tedy asi nakonec k užitku hlavně českému prezidentovi. Nezbývá než přát si, aby prezidentův boj za právo kritizovat stav západního světa, jakoby teroristů nebylo, zaznamenali i jeho publikačněčinní přátelé. Ti, kteří všechny tuzemské pochybovače o smysluplnosti takových akcí, jakým je Fórum 2000, šmahem označovali za provinční zamindrákovance bez rozhledu a bez kontaktu s hlavními proudy moderního myšlení. To, co nabídlo Fórum 2000, byl jenom jeden proud velké řeky.