Sobota 17. listopadu 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Dvanácté výročí protikomunistického převratu v někdejším Československu není právě kulaté, jako by přiměřeně situaci se proto státní svátek schoval na víkend a český pracující lid proto nedostal na slavení nějaké zvláštní volno. Sedmnáctý listopad je letos víceméně obvyklá podzimní sobota, výjimečná snad jen tím, že nevyšly noviny.

Události zpřed dvanácti let připomíná především televizní program, čítajícící víc pořadů, v nichž se pěstuje národní sebezpyt, než jindy. Jistou upomínku na uplynulých dvanáct let však představovaly i ty nejvýznamnějí domácí události minulého týdne, které se týkaly témat v Česku už delší dobu klíčových - tedy Evropy, televize a fotbalu.

Spokojená Česká republika

Evropská komise začátkem týdne zveřejnila každoroční zprávu, v níž se vyjádřila k úrovni reforem v kandidátských zemích. Na české scéně dokument velký rozruch nevzbudil - možná i proto, že si její autoři dali velký pozor na to, aby se vyhnuli čemukoli, co by zavánělo řazením kandidátů do nějakého žebříčku. Ukřivděný ryk, jenž se loni ozval z Prahy po zveřejnění nepříliš lichotivé zprávy, byl pro unijní úředníky zřejmě dostatečným varováním.

Letos z Prahy zazněla umírněná reakce. Především proto, že vyznění hodnotící zprávy je převážně pozitivní. O kritice, jakou bude dokument obsahovat, se dopředu vědělo - například ve věci nepříliš úspěšného vládního tažení proti korupci je to kritika závažná. Proevropská Zemanova vláda ovšem nemá zájem kritické aspekty zprávy na veřejnosti příliš rozmazávat.

Image kritiků EU

Vztah nejsilnější opoziční strany - ODS - ke zprávě je trochu dvojznačný. V některých bodech, například pokud jde o deficit veřejných financí nebo o nedostatečně uplatňovaná pravidla volné hospodářské soutěže, jsou stanoviska občanských demokratů a Bruselu docela blízká. Právě ODS ale vždy patřila k nejvášnivějším kritikům unie. Ostražitost vůči všemu, co přichází z Bruselu, se stala jednou ze základních charakteristik strany.

	Zdá se, že ODS sice lpí na své image kritiků Evropské unie, nenápadně se ale v tomto ohledu mění na jakousi "stranu mírné kritiky v mezích zákona".

Poslední dobou je ovšem kritika unie v provedení občanských demokratů poněkud umírněnější, například předseda strany Václav Klaus se na nedávném kongresu ke vstupu do unie jednoznačně přihlásil. Reakce občanských demokratů na hodnotící zprávu tomu přístupu odpovídá. Byla samozřejmě kritická, ale nijak zvlášť ohnivě.

Václav Klaus například zdůraznil, že ve zprávě jsou vypočítávány nepodstatné detaily, což je věc, která se dá celkem s klidem říci o jakémkoli úředním dokumentu o několika desítkách stránek. Podobně i grémium ODS se spokojilo s konstatováním, že zpráva není objektivní - jako kdyby nějaká zpráva objektivní být mohla - a že ji strana nehodlá nijak přeceňovat.

Zdá se, že ODS sice lpí na své image kritiků Evropské unie, nenápadně se ale v tomto ohledu mění na jakousi "stranu mírné kritiky v mezích zákona".

Poslat, či neposlat do vazby?

O velké vzrušení se během uplynulého týdne postaral Vladimír Železný. Ředitel Novy totiž okusil prostřední policejní cely, do vazební věznice ho však soudkyně neposlala. V této souvislosti zazněla zatím vágní slova o politickém nátlaku, který podle některých měl být vyvíjen ve prospěch Železného, podle jiných proti němu. V tuto chvíli neexistuje dostatek zveřejněných důkazů proto, abychom rozhodnutí soudkyně mohli posoudit.

Ve chvíli, kdy byla uzavřena snad nejslavnější vazební kauza českého justičního systému by ale možná bylo namístě cosi poznamenat o vazbě jako právním institutu a o způsobu, jímž se tento institut v Česku používá.

Počet uvězněných na sto tisíc obyvatel v Česku výrazně převyšuje evropský průměr. Značnou část - až třetinu - těchto lidí tvoří právě vězni ve vazebních věznicích. Vazba se přitom může uložit jen tehdy, když hrozí, že obviněný uteče do zahraničí, bude ovlivňovat svědky, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti.

Oblíbená policejní metoda

Ze statistik tedy vyplývá, že ovlivňování svědků a útěky jsou v Česku cosi jako národní sport, že člověk s mentalitou Jiřího Kajínka je v tuzemsku spíš pravidlem než výjimkou.

	Obviněný z drobné krádeže ve vazbě může měsíce čekat na soud, od kterého odejde s trestem, který už si vlastně odseděl.

Vazba se podle svědectví lidí z vězeňské služby ukládá téměř automaticky lidem bez stálého bydliště a bezdomovcům, ať už je přečin, kterého se dopustili jakkoli malicherný. Obviněný z drobné krádeže tak ve vazbě může měsíce čekat na soud, od kterého odejde s trestem, který už si vlastně odseděl.

To všechno by byl pěkný námět investigativní reportáž a odvysílat by ji mohla třeba televize Nova.

Potupná porážka

Ještě větší napětí a očekávání než krátký pobyt Vladimíra Železného v policejní cele ovšem vyvolaly dva zápasy baráže, v nichž čeští fotbalité bojovali s Belgičany o účast na mistrovství světa. Český tým byl před utkáními považován za favorita. Obě utkání však prohrál poté, co předvedl tristní výkon a ještě tristnější chování na hřišti.

	Pokud ale fotbalisté, konfrontováni s podobnými soudy, cítí hořkost a křivdu, je to docela pochopitelné. Všechny ty rysy, které dnes česká média pranýřují, totiž dříve u českého týmu posilovala.

Reakce fanoušků a novinářů byla pochopitelná i adekvátní, o českém týmu se mluvilo a psalo jako o nedisciplinované skupině primadon, která na hřišti nic nepředvede, a pak si ještě ufňukaně stěžuje na rozhodčího. Takový soud celkem odpovídá tomu, jak ony dva zápasy vypadaly.

Pokud ale fotbalisté, konfrontováni s podobnými soudy, cítí hořkost a křivdu, je to docela pochopitelné. Všechny ty rysy, které dnes česká média pranýřují, totiž dříve u českého týmu posilovala.

Infantilní reakce

Výkony českých hráčů v zahraničních klubech byly pravidelně nadsazovány a popisovány bombastickým slovníkem. Tradičním stížnostem na sudího se vždycky dával prostor a byly často glosovány se sympatií - orgie národní křivdy po loňském mistrovství Evropy daly vzniknout oficiální verzi, podle níž český tým vyřadil italský rozhodčí a ne vlastní neschopnost vstřelit branku.

Veřejnosti se předkládaly nekritické zkazky o autech a rezidencích českých hráčů, o jejich názorech na kde co. To by už jeden musel být hodně silná povaha, aby v takové atmosféře nezačal brát svoje postavení celebrity jako navždy dané, a ne jako závislé na schopnosti dobře trefit balón.

Není divu, že hráči, k nimž média přistupují jako k dětem, se v okamžiku, kdy je jejich infantilní pohled na sebe sama konfrontován s realitou, jako děti chovají.