Sobota 24. listopadu 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Fotbalové štěstí

Minulý týden jsme naše pravidelné zamyšlení uzavřeli lamentací nad tristním výkonem a nedůstojným chováním českého fotbalového týmu ve dvou zápasech baráže proti Belgii. "Fotbalový bůh", ta tajemná bytost, důvěrněji známá jen sportovním komentátorům, se však nad českou fanouškovskou obcí smilovala a seslala jim dávku mysteriózní substance, známé jako "fotbalové štěstí".

Trávník stadiónu pražské Sparty, který česká reprezentace v utkání s Belgií zneuctila, se dočkal alespoň částečné rehabilitace. Domácí klub na něm ve středu v zápase proti skvělému Realu Madrid předvedl, že plně ovládá umění důstojné porážky. Alespoň něco.

Boj o faráře Protivínského

Sparta s Realem po boji prohrála. Zápas o rakvického faráře Protivínského, který se strhl začátkem týdne, skončil pro síly, sešikované na jeho obranu, naproti tomu jednoznačným vítězstvím. Nejenže nebude páter Protivínský stíhán za hanobení rasy, národa nebo přesvědčení. Na hlavy těch, kdo jeho stíhání umožnili, navíc dopadl hněv nadřízených.

Pan farář také získal řadu nových přátel z řad politiků a angažovaných umělců. To vítězství ovšem bylo z kategorie povinných. Konec dobrý, všechno dobré, říká se. Na případ faráře Protivínského se ovšem tahle lidová moudrost vztáhnout nedá. Neudělal totiž nic víc, než že prostřednictvím nijak extrémního slovníku dal najevo politický názor a podpořil jej několika známými a nezpochybnitelnými fakty. Kvůli tomu byl skoro rok popotahován a obtěžován státními úřady. Vše skončilo až když na věc upozornila média.

	Pokud ale celá aféra má alespoň ex post získat nějaký smysl, měla by vést k reflexi toho, k jakým posunům v Česku došlo ve vztahu k posuzování třeba i extrémních názorů.

Případ faráře Protivínského je i v českém kontextu extrémní a postup policie a státního zastupitelství v něm natolik nesmyslný, že se jej nikdo ani nepokusil seriózně hájit.

Pokud ale celá aféra má alespoň ex post získat nějaký smysl, měla by vést k hlubší reflexi toho, k jakým posunům v Česku došlo ve vztahu k posuzování třeba i extrémních názorů. Během devadesátých let měla Česká republika reputaci země, kde je pro extremisty spíš bezpečno. Dost možná až moc.

Sudí v názorových střetech ?

Poslední dobou ovšem stoupá počet lidí, kteří jsou stíháni za vyjádření názoru a zdá se, že škála těch postižitelných názorů se rozšiřuje. Něco z toho se dá přičíst vlivu útoku na New York a Washington - třeba stíhání šéfa Národně sociálního bloku Jana Kopala a fotbalových fanoušků, kteří neurvale dávali najevo sympatie Usámovi bin Ládinovi. Nejde ale jen o ně.

Státní moc jako by se pomalu dostávala do role sudího v názorových střetech. Bude rozhodovat, kde je pravda ve známém sporu mezi předsedou vlády a týdeníkem Respekt.

	Státní moc jako by se pomalu dostávala do role sudího v názorových střetech.

Ministerstvo vnitra odmítlo zaregistrovat Liberální stranu, jež chtěla usilovat například o změnu zákona o trestnosti držení a užívání drog, beztrestnost pro hlásání extremistických názorů a zrušení právní kontinuity s komunistickým režimem.

Ministerští úředníci usoudili, že, cituji, "programový cíl strany je v rozporu se smyslem svobody projevu a práva na informace" a fakticky ji zakázali. Vývoj jako by spěl k bodu, kdy každý, kdo si bude připadat uražen názorem někoho jiného, se bude domáhat státního zásahu.

Stanoviska mimo zákon

Rozmáhá se argumentace typu, "když se stíhá a, tak proč ne taky b, c, d, e a f". Možná to souvisí s trendem, který se objevuje ve více zemích západu, kde v některých prostředích musí právo na svobodu projevu ustoupit domnělému právu nebýt nikým a ničím obtěžován.

Případ faráře Protivínského ukazuje, kam až takový vývoj může vést a také jak to dopadá, když policie dohlíží na to, co lidé říkají a píšou. České zákonodárství vychází z evropské tradice, jež díky historickým zkušenostem staví některá stanoviska mimo zákon.

	Moderní společnost prý má být tolerantní - tedy snášenlivá. To znamená, že by měla být schopna hodně snést, a ne že by v ní mělo být eliminováno vše, co se těžko snáší.

Výčet těch stanovisek by ale měl být co nejpřesněji vymezený. Dost možná by stačilo, kdyby se do něj vešly jen osvětimská lež, kolymská lež a přímé výzvy k násilí. Moderní společnost prý má být tolerantní - tedy snášenlivá. To znamená, že by měla být schopna hodně snést, a ne že by v ní mělo být eliminováno vše, co se těžko snáší.

Televizní kauzy

Zatímco minulý týden byl pro ředitele televize Nova Vladimíra Železného velice těžký, poslední dny přinesly jisté projasnění jeho obzorů. Demonstrativně ho přijal předseda sněmovny a ODS Václav Klaus. Klausův stranický místopředseda Ivan Langer zas velmi ostře vystoupil proti vyšetřovateli Železného případu Vladimírovi Machalovi a šéfovi Úřadu vyšetřování Miroslavu Antlovi.

S Novou spřízněný deník Super přinesl skandální odhalení, podle nějž se Machala jednou v životě opil tak, až spadl ze židle.

	S Novou spřízněný deník Super přinesl skandální odhalení, podle nějž se Machala jednou v životě opil tak, až spadl ze židle.

Legislativní rada vlády mezitím zaslala Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi analýzu, která naznačuje, že případ stanice TV3, kde se český držitel licence Martin Kindernay snaží zbavit zahraničního investora způsobem, podobným tomu, jímž se Železný kdysi odpoutal od americké CME, hrozí i podobnými důsledky.

Jinými slovy stát by mohl čelit mezinárodní arbitráži kvůli postupu vysílací rady, jež Kindernayovi, podobně jako kdysi Železnému, nekladla při realizaci jeho plánu žádné překážky.

Umělá kampaň ?

Spor o české televize a vyšetřování Vladimíra Železného někteří lidé vykládají jako víceméně umělou kampaň. Václav Klaus mluví o ambiciózních a bezohledných skupinách v jejím pozadí, Bohumil Pečinka v Reflexu zas píše, že jsme cituji "svědky snahy silných nadnárodních korporací získat kontrolu nad určitým ekonomickým prostředím v České republice" - konec citátu. Přistoupíme-li na tento předpoklad, je logické se zeptat, o co těmto nadnárodním korporacím jde. Asi o ty v mezinárodním kontextu nevelké peníze, jež se dají na českém mediálním trhu vydělat.

	Dříve než v souvislosti s posledními televizními kauzami začneme hovořit o národních zájmech - chvíle vynesení téhle karty se zjevně blíží - musíme si ujasnit, jaký ten zájem vlastně je.

Čeští mediální magnátci mají úplně totožný zájem, navíc se ale u nich dá vysledovat daleko větší sklon vycházet vstříc místní politické poptávce nebo naopak sledovat vlastní politické cíle, než se dá čekat od šéfů velkých firem, kteří jsou tak nanejvýš schopni najít Českou republiku na mapě. Dříve než v souvislosti s posledními televiznímu kauzami začneme hovořit o národních zájmech - chvíle vynesení téhle karty se zjevně blíží - musíme si ujasnit, jaký ten zájem vlastně je.

Zda je důležitější, aby televize byly v českých rukou a ve vleku českých mocenských klik, nebo aby byly spravovány cizokrajnými počtáři nákladů a výnosů, kteří však nemají ambici ovlivňovat a manipulovat veřejnost v jiném směru, než aby se dívala. Ani jedna z těch alternativ není vysloveně lákavá, jisté a celkem důležité rozdíly by se však najít daly.