Sobota 3. prosince 2001

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Temelínské příměří

Čtvrteční česko-rakouský kompromis nad budoucností Temelína, ve skutečnosti rakouské přiznání porážky oslazené několika ústupky české strany, stál oba premiéry zhruba deset hodin života. Předcházelo mu asi dvě stě hodin vyjednávání odborných komisí a ministrů. Přesto se ta námaha české vládě nepochybně vyplatí.

Rakouský kancléř dal zelenou k rozjezdu Temelína. Ne, že by se bez Schüsselova svolení nad jihočeskou elektrárnou vznášela hrozba odstavení, která by reaktory proměnila ve stomiliardové muzeum atomové techniky. Vídeň nenašla během svého protitemelínského tažení v Evropské unii jednoho jediného spojence a její stanovisko zpochybňuje většina studii a nálezů: jenom v rozmezí posledních deset dní požehnala Temelínu Mezinárodní organizace pro atomovou energii i vídeňský Ekologický institut.

Vzájemná vstřícnost

Pro Prahu je však důležité, aby si v čase, kdy s vypětím všech sil pochoduje do Evropské unie, nemusela dělat starosti, co se to děje na jižním křídle. Pravda - vetem vstupu Čechů do unie mávali a mávají jenom Schüsselovi vládní spojenci ze Strany svobodných a kancléř sám takové vydírání odmítal. Jaký v tom však byl rozdíl, když blokoval uzavření kapitoly o energetice?

	Ve čtvrtek v Bruselu vyšel Miloš Zeman Wolfgangu Schüsselovi nad očekávání vstříc. Udělal, co bylo v jeho možnostech, aby rakouskému kancléři pomohl z vnitropolitické šlamastiky.

Až v Bruselu Wolfgang Schüssel učinil něco, čím se hmatatelně odlišil od svého radikálnějšího koaličního partnera. Uvidí se, jestli kancléř pro svou pozici najde doma ve Vídni dostatečné porozumění. Šedá eminence Svobodných, do Korutan uklizený Jörg Haider určitě Schüsselovi bude dělat problémy. I kdyby ale splnil svoje hrozby a nechal kvůli českému Temelínu padnout vládu - takhle už ovšem za poslední dva roky hrozil několikrát - Praha může zůstat klidná.

Ve čtvrtek v Bruselu vyšel Miloš Zeman Wolfgangu Schüsselovi nad očekávání vstříc. Udělal, co bylo v jeho možnostech, aby rakouskému kancléři pomohl z vnitropolitické šlamastiky. Odkýval dodatečná technická vylepšení, které podle jeho odhadu budou stát asi sto milionů korun. I kdyby ale ta cena byla větší - a v novinách je řeč o několika miliardách - České republice se pořád vyplatí. Jenom bude Rakousko muset splnit slib daný za něj kancléřem a skončit s permanentním zpochybňováním Temelína.

Marné volání po důchodové reformě

Když se před čtyřmi pěti lety česká sociální demokracie drala k moci, bral její expert na sociální systémy Vladimír Špidla všechna varování o demografické bombě na lehkou váhu. Všechny ty výpočty a tabulky, které celkem podrobně dokládaly, jak bude česká společnost v příštích desetiletích stárnout, prý byly chybné. S výrazem stoika Špidla šířil optimistický názor, že s důchodovým systémem je všechno v pořádku a že to tak s klidem může pokračovat dál.

Po čtyřech letech ve vládě i Vladimír Špidla, teď už vicepremiér české vlády, ministr sociálních věcí a šéf sociálnědemokratické strany, došel k názoru, že s důchodovým systémem se něco stát musí. Když mu pravicová opozice ve čtvrtek zamítla ve sněmovně zákon o reformě důchodového systému, promluvilo ze Špidly rozhořčení muže, kterého pravice z prestižních důvodů připravila o jeho životní dílo a českou společnost o několik drahocenných měsíců.

Kde se ve Špidlovi stala změna? Demografické odhady zůstávají pořád stejně pesimistické: český národ stárne, důchodců bude neustále přibývat a průběžný systém, kdy stát důchodcům dává peníze, které zabavil těm, co pracují, z platu, nemá budoucnost. Generace v produktivním věku dnes odvádí na důchody 25 procent ze svého platu, na její důstojné stáří by ale musel stát v roce 2030 strhávat příští generaci skoro polovinu toho, co vydělá.

Přežitý systém

Stávající systém má eufemistické pojmenování. Říká se mu mezigenerační solidarita, je to ale solidarita zajišťovaná násilím zákona. Tento bismarckovský model je ve světě na ústupu. Víc a víc států jej nahrazuje takzvaným chilským modelem - to znamená, že si každý musí na svůj důchod šetřit sám ve zvláštních penzijních fondech.

Špidla se ale své víry v průběžný systém dosud nevzdal a to, co nabídl ve čtvrtek ve sněmovně, mělo jediný smysl: pruskému modelu trochu ulevit, umožnit lidem, aby si k bismarckovské penzi ještě přilepšili v takzvaných zaměstnaneckých fondech. To se ale pravici zdálo málo a Špidlův zákon smetla.

Zásadní bitva o důchodový systém tedy českou politiku teprve čeká. To, co Špidla ve čtvrtek nabídl poslancům, byl jen pokus, jak zachránit status quo. Jako by se zakonzervování současného důchodového systému stalo Špidlovým politickým maximem, kterému podřizuje své ostatní názory.

Před pár dny například obrátil ve sporu o to, zda v České republice povolit práci dělníkům z ciziny. Jeho vláda byla zvyklá používat zavádění víz zemím na východ od řeky Moravy jako metodu v potlačování nezaměstnanosti a najednou, bez vysvětlení, Špidla oznamuje, že Česká republika se v budoucnu neobejde bez prácechtivých Ukrajinců.

Možná chtěl říct, že se bez nich a bez jejich výplatních pásek neobejde právě český důchodový systém. Bude zajímavé sledovat, co všechno ještě Vladimíra Špidlu k záchraně Bismarckova odkazu napadne.

Sarajevské trauma

Už čtyři roky dělí českou politiku od horkého podzimu 1997 a dramatického, nedobrovolného odchodu Václava Klause z vlády, zběžný pohled na českou pravici ale stačí k poznatku, že ani čtyři roky nestačily k zahojení starých ran. Co přesně si udělali politici středopravé koalice od září do prosince 1997, se možná nedozvíme nikdy. Každopádně ani ODS, ani zbytek pravice za uplynulé čtyři roky k objasnění minulých dějů nijak nepřispěly.

Hlavní podezření na adresu ODS se policii nepodařilo doložit, soud loni na jaře dokonce osvobodil místopředsedu ODS přes peníze Libora Nováka. Ale indicie o tom, že občanští demokraté čerpali peníze nejasného původu ze švýcarských kont, zhoustly. Kdo od strany modrého ptáka čekal, že provede hloubkové zpytování svědomí, musí být zklamán. Ghetto, ve kterém dens ODS žije, je jen o málo neprodyšnější, než bylo po Klausově pádu.

	Už čtyři roky trvá na české pravici doba ledová. Začala pokusem její neklausovské části zbavit se Václava Klause. To Klaus lidem ze Čtyřkoalice dodnes nemůže zapomenout. Oni zase jako kdyby Klausovi nedokázali odpustit, že se jim akce nepovedla.

Ten kříž na Klausových zádech ale - řečeno s klasikem české juvenilní poezie - nejvíc vadí těm, co ho pod něj nahnali. Předáci Čtyřkoalice vytýkají Klausovi nesmiřitelnost, to, že se půl roku po Sarajevu věrolomně dohodl se sociálním demokratem Zemanem, sami přitom nebyli schopni vysvětlit jemu ani voličům, proč vlastně tenkrát Klausovi dali sbohem. Z různých úst postupně odezněly tyto klíčové příčiny: finanční skandály v pokladně ODS, nesnesitelný Klausův politický styl, malá odvaha pokračovat v nepopulárních reformách, antievropanství. Třeba ale taková jednota v interpretaci ani není možná, protože co účastník, to motiv.

Už čtyři roky trvá na české pravici doba ledová. Začala pokusem její neklausovské části zbavit se Václava Klause. To Klaus lidem ze Čtyřkoalice dodnes nemůže zapomenout. Oni zase jako kdyby Klausovi nedokázali odpustit, že se jim akce nepovedla. Kdyby předseda ČSSD Vladimír Špidla nevedl tak výrazně socialistické řeči, úvahy o tom, kdo s kým slepí příští vládu, by asi byly zbytečné.