Sobota 8. prosince 2001

předcházející

Připravil Adam Drda

Poprask kolem Klausova výroku

Předseda české poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus navštívil minulý týden Brusel a před poslanci Evropského parlamentu vyslovil svůj názor na současné směřování Evropské unie. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Všechna domácí média obratem referovala o "zkoprnělých" zástupcích evropského lidu, prezident Václav Havel žádal poslaneckou sněmovnu, aby mu sdělila, zda si myslí totéž, co Klaus, sněmovna se kvůli tomu sešla na mimořádné schůzi a ministr zahraničí Jan Kavan přerušil jednání v cizině, aby se mohl zmíněné schůze zúčastnit...

Vezmeme-li v potaz, že všechny ty přesuny a hemžení dokázal vyvolat jeden jediný politik asi tříminutovou řečí, je to dost výrazný výkon.

Varování z Východu

Ale aby se nezapomnělo na podstatu věci: Klaus v Bruselu mimo jiné položil otázku, zda má Evropská unie pokračovat v linii maastrichtské smlouvy, která před deseti lety znamenala zásadní prohloubení integrace. A sám si na ni taky odpověděl:

"Myslím, že musíme zastavit pohyb od mezivládního přístupu k nadnárodnímu... Zdá se mi, že je třeba respektovat parlamentní demokracii ve všech našich zemích a suverenitu členských zemí... Zdá se mi nezbytné, aby příští mezivládní konference zastavila plíživé, tiché sjednocování kontinentu".

	V českém případě není na místě obávat se zásahů evropských nadnárodních institucí - spíš naopak, pořád ještě by to mělo v mnoha ohledech přímo blahodárný vliv.

Potom ještě dodal, že tragické události 11. září se nemají zneužívat pro - opět - plíživou europeizaci obranné a bezpečnostní politiky.

Na Klausově projevu není zajímavé ani tak to, co říká, jako spíš z jaké pozice to říká. Věcný obsah jeho výroků není originální a nemohl nikoho překvapit, protože například britští euroskeptici mají téměř identické postoje. Stejně jako Klaus občas pojmenují skutečný problém, stejně jako on se občas uchylují k demagogii a stejně jako on adresují většinu svých slov vlastním domácím posluchačům či voličům, a nikoli Bruselu.

Oprávněné i zbytečné obavy

Klausův názor, že by se měl zastavit postup kořenící v Maastrichtu, je naprosto legitimní, dá se s ním polemizovat, což spousta lidí činí, ale zastánců opačné politiky je - bohužel pro skeptiky a pro Klause - zjevně o hodně víc. Výzvy k respektování parlamentní demokracie členských států jsou legrační - neexistuje země, kde by Brusel demokracii zneuctil.

Mezi britskými euroskeptiky a Klausem je ale podstatný rozdíl. Oni reprezentují členskou zemi Evropské unie, která se opírá o tradici a pevný právní i parlamentní systém, který ve dvacátém století ani jednou neselhal. Klaus zastupuje kandidátskou Českou republiku, která se po dvanácti letech jen částečně vyhrabala z komunistického bahna a s velkou námahou pomalu plní kritéria členství.

V českém případě není na místě obávat se zásahů evropských nadnárodních institucí - spíš naopak, pořád ještě by to mělo v mnoha ohledech přímo blahodárný vliv.

Další potíž je v tom, že politici ODS propadli těžko pochopitelnému pocitu, že vstup do unie je české právo, že půjde o návrat ztraceného syna, na něhož by všichni měli čekat s otevřenou náručí. Pravda je ale přesně opačná: ztracený český syn, byl-li jím kdy vůbec, přichází k evropským dveřím s prosíkem, a když se bude chovat drze, tak riskuje, že nebude vpuštěn dovnitř.

Pokud byli bruselští politici při pohledu na někdejšího neúspěšného českého reformátora a dnešního kritika Klause skutečně zkoprnělí, pak to byl zřejmě normální údiv nad přepjatým sebevědomím.

Dohra v poslanecké sněmovně

A ještě k jedné věci, vztahující se ke Klausovu bruselskému projevu, stojí za to se vrátit. Poslanci ODS a někteří novináři unisono zapěli, že žijeme ve svobodné zemi a Klausovi nemá nikdo právo diktovat, co si má myslet a co smí říkat. Bylo by zajímavé, kdyby tito nositelé svobody projevu ukázali alespoň jednoho člověka, který se pokusil Klause umlčet - osobně se domnívám, že nikdo takový neexistuje.

	Klaus cestoval do Bruselu jako představitel poslanecké sněmovny, a nikoli jako šéf ODS. Vysvětlení poslancům podal, ti ho vzali na vědomí a věc tak skončila.

Vypadá sice poměrně komicky a překvapivě nesebevědomě, když se celá česká politická scéna sešikuje a žádá od Klause vysvětlení, ale není na tom nic nedemokratického: Klaus cestoval do Bruselu jako představitel poslanecké sněmovny, a nikoli jako šéf ODS - vysvětlení poslancům podal, ti ho vzali na vědomí a věc tak skončila.

ODS i její předseda mají tisíce příležitostí, aby svou nechuť k současné podobě Evropské unie veřejně prezentovali a taky ty příležitosti bezezbytku využívají. Jenom je škoda, že když mají předložit vlastní realistickou vizi Evropské unie, nevypadne z nich nic.

Organizátoři Asanace před soudem

Minulý týden začaly dva paralelní soudní procesy s estébáky, kteří se podíleli na tzv. akci Asanace. Ta probíhala na přelomu 70. a 80. let a jejím cílem bylo přinutit nepohodlné disidenty, aby se vystěhovali z Československa.

Mezi obviněnými je i komunistický ministr vnitra Jaromír Obzina, který se nechal slyšet, že v celé akci nešlo o nic ničemného, pouze měla umožnit disidentům, aby žili na druhé straně železné opony, kde beztak žít chtěli. Deník Právo otiskl po prvním dni procesu Obzinovu fotografii: Je na ní veselý, pusu má roztaženou od ucha k uchu a při pohledu na tu fotku cítí člověk nepříjemné houpání v žaludku.

	Českým soudům se zatím procesy s někdejšími estébáky příliš nedařily - akce Asanace je tedy svým způsobem test schopností a možností české justice.

V historii českého totalitního násilí je akce Asanace pojem. StB totiž plnila přání chartistů vystěhovat se ze socialistického ráje tak horlivě, že někteří z nich dodnes vzpomínají na to, jak jim Obzinovi podřízení pálili ruce cigaretami, jak jim trhali nehty, jak je přepadali v bytech, případně odváželi do lesů za Prahou.

Českým soudům se zatím procesy s někdejšími estébáky příliš nedařily - akce Asanace je tedy svým způsobem test schopností a možností české justice.

Prohra pomluveného novináře

V jiných případech se místní spravedlnost minulý týden chovala dost diskutabilně. Ve čtvrtek rozhodl Vrchní soud, že premiér Miloš Zeman se nemusí omlouvat novináři Ivanu Brezinovi za to, že ho před časem označil za zkorumpovaného žurnalistu. Brezina je naopak povinen zaplatit náklady na soudní řízení.

Verdikt kupodivu vůbec neznamená, že by se zmíněný novinář, který ve svých článcích často nadšeně horuje pro jadernou energetiku, nechal uplatit společností ČEZ, jak tvrdil premiér. Soud pouze konstatoval, že Zeman se informaci dozvěděl od další osoby - která to ovšem nepotvrdila - a jako takový tedy není původcem pomluvy, takže za nic nemůže.

Plyne z toho svérázné poučení, že když vám někdo kdesi na chodbě o někom řekne nejasný drb a vy ho pak půjdete sdělit před televizní kamery, jste vlastně taky oběť. Pomluvený má smůlu a musí soudu zaplatit za to, že mu věci správně vysvětlil. Ivan Brezina se nicméně rozhodl riskovat další peníze a podat tzv. dovolání k Nejvyššímu soudu. Třeba tam panuje jiná logika.

Uvězněný uzbecký disident

České úřady zadržují už víc než týden uzbeckého disidenta Muhamada Solicha, který přiletěl do Prahy na pozvání rádia Svobodná Evropa. Ačkoli má politický azyl v Norsku, ačkoli má platné cestovní dokumenty, které je Česká republika podle mezinárodních dohod povinna respektovat, a ačkoli norská vláda požádala, aby "jí byl vrácen", nedělo se až do pátečního večera nic. Solich byl v tzv. vydávací vazbě, protože Uzbekistán opakovaně žádá o jeho vydání, což Norové už třikrát odmítli udělat.

Prezident Václav Havel ve čtvrtek prohlásil, že Solich vůbec neměl být zatčen a že jeho propuštění se vleče jen kvůli byrokratickým průtahům, opatrnosti a "možná strachu z muslimského elementu". Všechno nasvědčuje tomu, že prezident má pravdu - a že si Česká republika pomalu vyrábí pořádnou ostudu.