Sobota 15. prosince 2001

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Mrazivá podívaná

Až do čtvrtka byla česká zima - alespoň ve městech - spíš nanicovatá. Pak ovšem zaduly vichry a udeřily mrazy a člověk mohl hnedle změnit svůj repertoár stížností na počasí. Toho dne, kdy v ulicích začaly zamrzat louže, nabídla také televize adekvátně mrazivou podívanou.

Stanice snad v celém západním světě odvysílaly záznam, známý jako "bin Ládinova páska". To, o čem lidé na pásce mluví - není po tom všem, co o útocích z jedenáctého zaří vyšlo najevo, nijak překvapivé. Podobu bin Ládina a především jeho stoupenců však páska zachycuje docela překvapivým způsobem.

Vůdcova aura

Jednak dokazuje, že zatímco někteří příslušníci Al-Káida se již naučili řídit letadlo, činí jim obsluha videokamery ještě problémy - viz dlouhá pasáž, v níž kameraman leze na nějaký kopec a kameru nese zapnutou, objektivem k zemi. Bin Ládinova páska ovšem obsahuje momenty skutečně fascinující. Tím největším z nich je postava saúdského šajcha, který se šéfovi Al-Káida vyznává ze svého obdivu. Naprosto totiž neladí s představou padoucha, tak jak ji známe třeba z amerických filmů.

	Bin Ládinova páska ovšem obsahuje momenty skutečně fascinující. Tím největším z nich je postava saúdského šajcha, který se šéfovi Al-Káida vyznává ze svého obdivu. Naprosto totiž neladí s představou padoucha, tak jak ji známe třeba z amerických filmů.

Po celou nahrávku jeho obličej vyzařuje jen čiré nadšení a radost, na pásce není moment, kdy by v jeho výrazu šlo zaznamenat nějaký spodní proud zla. Ze všeho nejvíc připomíná nějakého svazáka, jemuž se dostalo té cti setkat se s prezidentem Gottwaldem. Celým tělem jako by lapal auru, vycházející z těla velkého vůdce. Jeho projev je čirá extáze. Podobně jako ten hypotetický svazák je zosobněním hrůzy, která se vším všudy přejala rysy nevinnosti, a jako taková je svým nositelem i prožívána.

Přesvědčený prokurátor

Podobně intenzivní zážitek jako sledování videozáznamu s bin Ládinem, nabídla ve středu jedna miniudálost čistě českého formátu. Konala se totiž autogramiáda Karla Vaše, který byl nedávno - ještě ne pravomocně - odsouzen za svou úlohu při organizaci a provedení justiční vraždy generála Heliodora Píky. Nakladatelství Orego totiž svým způsobem velmi pohotově vydalo text Vašova odvolání k Vrchnímu soudu doprovozený předmluvou samotného odsouzeného.

Akce proběhla v budově ústředí KSČM, což jistě poněkud realitivzuje tvrzení komunistických představitelů o tom, jak se jejich strana odpoutala od temné minulosti. Vaš svou knihu podepisoval v prostorách, jež má pronajato s KSČM spřízněné nakladatelství Futura. Jeho k budoucnosti odkazující název tvořil zajímavý kontrapunkt k postavě člověka, zosobňujícího právě tu minulost, na kterou by nejen komunisté rádi konečně zapomněli.

Četba Vašova spisku pak představuje zážitek svým způsobem docela vzrušující. I na jeho malé ploše totiž skýtá dost temný obraz světa jednoho starce, který navíc může sloužit trochu i jako pars pro toto - reprezentativní část většího celku české historie, přežívající až do současnosti.

Temná minulost KSČM

Karel Vaš je samozřejmě i dnes přesvědčen o vině generála Píky. Ve svém odvolání upozorňuje, že Píka se koneckonců přiznal - jako by taková věc vzhledem k okolnostem generálova procesu a vůbec všech komunistických monstrprocesů v Československu i jinde vůbec mohla hrát nějakou roli. Stejnou věrohodnost Vaš koneckonců připisuje i výpovědím, jež zazněly třeba během soudu s Rudolfem Slánským.

	Na Vašově oddanosti věci, jíž kdysi krvavě sloužil, a která s ním samotným také bezohledně zametla, je něco strašného a svým způsobem také monumentálního, přesahujícího chápání těch, kdo nepatří mezi lidi zvláštního ražení.

Celá věc je o to pozoruhodnější a snad i zrůdnější, vezmeme-li v úvahu, že před podobným soudem jednou stanul i Vaš sám - alespoň to tvrdí. Na jeho oddanosti věci, jíž kdysi krvavě sloužil, a která s ním samotným také bezohledně zametla, je něco strašného a svým způsobem také monumentálního, přesahujícího chápání těch, kdo nepatří mezi lidi zvláštního ražení.

Život jako nelidská prověrka

Svou předmluvu Vaš zahajuje následujícími slovy: "V srpnu 1940 jsem uprchl do Sovětského svazu jako člen ilegálního komunistického odboje, stíhaný zatykačem. Pracovníci NKVD mi nevěřili. Na dva roky mě zavřeli do izolace v gulagu pro podezření ze špionáže. Třikrát mě vedli na smrt, abych se zlomil a přiznal. V nelidské prověrce jsem obstál."

Vaš píše "nelidská prověrka" - nikoliv třeba "nelidská zvůle". Prověřili si ho a on obstál. Obstál v tom smyslu, že ho nezlomili, ale zároveň zůstal věrný. Když přišel jeho čas, byl schopen lámat jiné, případně je vést na smrt, tentokrát vůbec ne fingovanou. Možná, že celý život Karla Vaše byl taková nelidská prověrka. Nelidská prověrka nelidskosti. Skutečně obstál.

Ohlášený odchod "táty" Falbra

Nakonec se ještě zastavme u události, která se, oproti dosud zkoumaným tématům, běžnému českému provozu v podstatě nevymyká. Často se opakuje, že český veřejný život již opouštějí jeho zakladatelské postavy.

Svůj odchod už ohlásil Miloš Zeman, v lednu 2003 ho bude následovat i Václav Havel. Václav Klaus má do budoucna ještě velké politické plány, na to, zda dojde i na jejich realizaci, si však budeme muset počkat právě do toho budoucna. V tom výčtu otců zakladatelů většinou chybí jedna podobně výrazná postava - Richard Falbr.

	Na počátku 90. let se na odbory pohlíželo jako na svého druhu přežitek a jejich vystupování bylo úměrně tomu nevýbojné. Dnes odbory představují relevantní společenskou sílu - i díky tomu, že se moci ujala jim nakloněná vláda.

Napravme to opomenutí při příležitosti ohlášení konce jeho kariéry předáka české konfederace odborových svazů. Ve středu Falbr oznámil, že mu mu napříště postačí nijak zvlášť významná funkce senátora. Jednotlivé české odborové svazy se sice těší značné samostatnosti, proces transformace českých odborů je však pro značnou část veřejnosti spojen právě s osobou Richarda Falbra. Odkud a kam ta transformace zatím vedla?

Návrat k odborům

Na počátku devadesátých let se na odbory pohlíželo jako na svého druhu přežitek a jejich vystupování bylo úměrně tomu nevýbojné. Dnes odbory představují relevantní společenskou sílu - i díky tomu, že se moci ujala jim nakloněná vláda. Přispělo k tomu ale i ofenzívní Falbrovo vystupování, pravda čas od času přinejmenším balancující na hranici dobrého vkusu. A samozřejmě také zkušenost devadesátých let, kdy některé excesy české cesty ke kapitalismu potvrdily známou skutečnost, že zaměstnanec potřebuje ne snad příslovečného tátu, ale někoho, kdo bude hájit jeho zájmy.

Odvrácenou stránku českých odborů představuje tendence k izolacionismu. Ta se projevuje lpěním na některých tradicích, jež by asi nebylo nejmoudřejší držet - třeba tradici těžby nekvalitního hnědého uhlí v severních Čechách. A někdy také nepříjemně nacionalistickou rétorikou, jež z prostředí odborů občas zaznívá. Třeba když se v rámci asi oprávněné kritiky postupu jednoho německého zaměstnavatele emotivně používá slovo "protektorát".

To, jaká tendence v českých odborech v příštích letech převáží, už ovšem bude spolurozhodovat až nástupce Richarda Falbra.