Sobota 5. ledna 2002

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

V dobách komunistického režimu zaznamenávalo domácí zpravodajství oficiálních médií každoročně dvě války. V létě celá země bojovala o zrno. V zimních měsících pak začínala válka se sněhem, do níž stát vysílal silničáře a ve chvílích nouze nejvyšší i mobilizované zálohy s lopatami.

Od převratu v roce 1989 panuje na žňové frontě, zdá se, jakési nevyhlášené příměří - o zrno už se nebojuje, víceméně v klidu se sklízí. Sníh se však chová nepřátelsky i k demokratickému Česku a čas od času na něj udeří tvrdě a nečekaně - například v lednu. I letos jsou proto první strany českých deníků plné zpráv z války se sněhem. Je však otázka, zda v tomto boji je vůbec možné zvítězit, když značná část národa nepokrytě kolaboruje s nepřítelem - například formou sáňkování.

Směšná podívaná

Tradičním tématem přelomu roku bývá kromě počasí i televize - hodnocení šprýmů, prohozených baviči u příležitosti Silvestra a veskrze vážných poselství, o něž se s národem dělí politici u příležitosti Nového roku. V dřívějších dobách si obě skupiny protagonistů občas prohodily úlohy, nebo to tak z pohledu nepoučeného diváka mohlo vypadat. Baviči na Silvestra jako by spustili suchopárnou tirádu a politici na Nový rok šprýmovali, občas jsouce si toho zjevně nevědomi.

	Zdálo se, že burácivá odezva z publika následuje prakticky po každém slově včetně vztažných zájmen.

Dnes ovšem k takové záměně dojít nemůže - oba žánry mají svoje návěští. Šprým divák pozná podle toho, že je doprovázen smíchem za tím účelem pozvaného publika ve studiu, politický projev pak lze bezpečně poznat podle znělky diskusního pořadu nebo rovnou fanfáry. Zastavme se však u toho smíchu.

Pokud jde o šprýmy, nastal i tentokrát na konci roku ve vysílání českých televizí jev, pro nějž má strategie atomové války hezký výraz "overkill" - česky asi přezabití. Šprýmovalo se hodně, zvláště na televizi Nova, kde hlavní šprýmovný pořad trval od časného večera hluboko přes půlnoc.

Útok na diváky

Výkonům výkvětu českého bavičstva v barrandovských ateliérech aplaudovaly stovky lidí. Aplaudovaly je vlastně slabé slovo. Dle pokynů režite hurónsky řvaly. A to nejen v momentech, kdy ten který šprým dospěl k pointě. Zdálo se, že burácivá odezva z publika následuje prakticky po každém slově včetně vztažných zájmen. Uvědomme si přitom, že show trvala několik hodin a intenzita smíchů se postupem času zvyšovala.

Hlasitě prochechtat takovou dobu se zdát být výkonem na samé hranici lidských možností a jistě ohrožujícím zdraví. Zdalipak ředitel Železný alespoň vzdá hold těm bezejmenným hrdinům a hrdinkám, kteří položili hlasové ústrojí na oltář televizní zábavy, kteří se uchechtali, aby nám ostatním bylo dostatečně jasné, že se máme chechtat též? Alternativu, že by premiérové šprýmy doprovázely smíchy reprízované samozřejmě vylučujeme. Vždyť by to nebylo fér.

Novoroční varování

Politické špičky, jež po šprýmovné silvestrovské noci nastoupily před veřejnost se svými vyjádřeními, předvedly výkony víceméně standardní. Jednotliví vysocí ústavními činitelé využili čas především k tomu, aby otevřeně nebo skrytě varovali před konkurenčními vysokými ústavními činiteli. A aby vykreslili chmurnou budoucnost, jež by českou společnost čekala, kdyby z nadcházejících volbeb vyšel posílen tábor protivníkův.

Za zaznamenání ovšem stojí výzva prezidenta Václava Havla, aby politické strany ještě před volbami ohlásily, kdo je jejich kandidátem na funkci hlavy státu, která by měla být zvolena začátkem příštího roku. Havel dal najevo naději, že by se tak dalo zabránit tomu, aby se osoba budoucího prezidenta stala předmětem nějakého handlu.

Havlovy obavy

Havlova nechuť k možnosti takového povolebního kšeftování je celkem pochopitelná. Prezidentské pravomoci sice nejsou příliš velké, často používaná sentence o tom, že hlava státu má ten stát symbolizovat a snad i sjednocovat jeho občany, je však pravdivá.

Koneckonců před tváří prezidenta probíhá výuka ve školách, výslechy na policejních stanicích i nejrůznější úřední jednání a veřejnost by možná uvítala šanci se na tu tvář trochu předem připravit. snížila by se tak šance, že se člověk po nástupu do učebny nebo na policejní stanici nepříjemně lekne.

	Havlova obava, že dohoda o budoucím prezidentovi vznikne ve skrytu a veřejnost třeba ani nebude vědět, s jakou představou účastníci na jednání přicházejí, je tedy svým způsobem pochopitelná.

Havlova obava, že dohoda o budoucím prezidentovi vznikne ve skrytu a veřejnost třeba ani nebude vědět, s jakou představou účastníci na jednání přicházejí, je tedy svým způsobem pochopitelná. A dosluhujícího prezidenta jistě znepokojuje možnost, že by jej ve funkci vystřídal jeho letitý konkurent Václav Klaus, který by tak třeba byl kompenzován za nenaplnění své premiérské ambice.

Jak volit prezidenta?

Není ale příliš zřejmé, jak by situaci ovlivnilo, kdyby strany vyrukovaly se jmény kandidátů ještě před volbami. Pokud příští hlava státu nebude volena přímo, stane se příštím prezidentem ten, na kom se alespoň dvě strany dohodnou. I kdyby tedy jména kandidátů zazněla ještě před volbami, vítězství nakonec připadne tomu kandidátovi, který bude přijatelný nejen pro vlastní tábor.

Aby mělo ohlašování kandidátů předem nějakou relevanci, musela by ještě před volbami probíhat nějaká jednání nebo alespoň sondáž, což by, bez znalosti výsledku těch voleb, nemělo valný smysl. Navíc předvolební rétorika české strany, jak známo, nijak zvlášť nezavazuje. Prezident vyjádřil obavy z toho, že jeho nástupce budou vybírat, jak říká, politici.

Česká ústava ale přesně s tím počítá. Existuje samozřejmě možnost, že příští prezident bude volen přímo. Pokud se ale nenaplní, bude obsazení funkce hlavy státu součástí nějaké politické dohody na čemž nic principielně špatného není. Záleží samozřejmě na tom, s jakou mírou kultury ta jednání proběhnou - zda to bude důstojný obchod nebo spíš pokoutní handl.