Sobota 2. února 2002

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Čtyřkoaliční exploze

Počasí se na většině českého území tváří, jako by bylo jaro. A zdánlivě se tomu přizpůsobila i česká politika - jaksi ožila. To jarní povětří ovšem může být i svým způsobem nebezpečné. Po ulicích chodí všichni na lehko, jako by se nechumelilo a ono také skutečně nechumelí.

Jenomže možná začne, koneckonců je teprve únor. Pokud se vrátí mrazy, bude to díky současnému mírnému podnebí daleko větší náraz.

Politická aktivita posledních dní se podobně tomu nesla v duchu dost lehkomyslném a bez ohledu na hrozící nebezpečí.

Rozpad čtyřkoalice

Po dobu své existence čtyřkoalice publicistům sloužila jako spolehlivý nástroj k broušení vlastního ostrovtipu, především kvůli občas až propastnému rozdílu mezi její odhodlanou rétorikou, plnou příslibů změny, a chaotičností jejího jednání, kterou zhusta předčila očekávání i těch nejskeptičtějších pozorovatelů.

	Po dobu své existence čtyřkoalice publicistům sloužila jako spolehlivý nástroj k broušení vlastního ostrovtipu.

Na druhou stranu naděje a práce, které do toho projektu někteří jeho účastníci a voliči vložili, si zaslouží alespoň tichou vzpomínku. Každopádně je svým způsobem příznačné, že čelní představitelé někdejší čtyřky nejsou zcela jednotni ani v názoru, zda jejich formace ještě existuje nebo ne.

Odpověď na tuto otázku by přitom měla být jasná - na to, aby nějaké spojenectví skončilo, stačí rozhodnutí jednoho ze spojenců.

Svobodova hra

Pokud tedy lidovecký předseda Cyril Svoboda říká, že čtyřkoalice trvá dál, přestože šéfka Unie svobody Hana Marvanová tvrdí opak, zní to trochu podivně.

Jenomže právě Svoboda se během uplynulých dní choval s cílevědomostí racionální a někdy až bezohlednou. Jeho přesvědčení o tom, že čtyřkoalice neskončila, tedy zdaleka nemusí být jen projevem nějakého sebeklamu.

Může představovat další krok v jeho hře, v níž lidovecký předseda vsadil hodně, ne-li všechno.

Hana Marvanová je na tom vlastně docela podobně. Unie svobody se bude příští týden rozhodovat o tom, zda současnou roztržku dotáhne do konce a půjde do voleb sama, nebo zda její těsné spojenectví s lidovci bude pokračovat a společné kandidátky do parlamentních voleb zůstanou zachovány.

	Pokud v Unii svobody převáží smířlivější názor (vůči lidovcům), bude to pro Cyrila Svobodu znamenat velký úspěch.

Pokud v Unii převáží smířlivější názor, bude to pro Cyrila Svobodu znamenat velký úspěch. Ze čtyřkoalice možná zbyde jen torzo, ale ze Svobodova hlediska jaksi očištěné.

Nebude v ní Občanská demokratická aliance, která se během let vskutku zdokonalila v umění získat vliv zcela neúměrný její voličské podpoře.

Lidovecký předseda rovněž nebude muset korigovat své případné ambice ve prospěch bývalého čtyřkoaličního leadera Karla Kühnla.

KDU-ČSL se navíc stane jednoznačně dominantní silou v celkem přehledném uskupení. Přehledném i pro momentální konkurenty a možné povolební spojence.

Slabý nástupce volby nevyhraje

Už samo zmizení ODA činí případného pohrobka čtyřkoalice daleko přijatelnějším pro sociální demokraty, v jejichž řadách budil značné antipatie i odstoupivší premiérský kandidát čtyřky Karel Kühnl.

Udržení nějaké pevnější formy unionisticko lidoveckého spojenectví by navíc logicky přineslo i posílení pragmatické skupiny uvnitř Unie, reprezentované třeba poslancem Vladimírem Mlynářem nebo místopředsedou Ivanem Pilipem, kteří v krizi vystupují podstatně méně konfrontačně než předsedkyně Marvanová.

	Udržení nějaké pevnější formy unionisticko lidoveckého spojenectví by navíc logicky přineslo i posílení pragmatické skupiny uvnitř Unie ...

Možný nástupce čtyřkoalice by tedy byl podstatně ovladatelnější než jeho předchůdkyně. A také přizpůsobivější, což bude potřebovat. Do voleb sice zbývá ještě několik měsíců, dá se ale předpokládat, že tak velkou explozi, jaká se právě odehrála, si voliči budou pamatovat i za půl roku.

Představa nástupce čtyřkoalice jako vítěze voleb v tuto chvíli nepůsobí příliš uskutečnitelně. V případných povolebních jednáních by nástupnická fromace pravděpodobně vystupovala z pozice toho slabšího.

Půjde US do voleb samotná ?

Perspektiva zásadní změny, kterou si čtyřka kdysi vetkla do štítu, se proto mění ve vyhlídku na změnu dílčí. Stále je ale možné, že unionisté se v úterý rozhodnou jít do voleb sami.

Už teď to požaduje jejich silná pražská organizace, rezolutní vyjádření Hany Marvanové naznačují, že ona sama by se takovému rozhodnutí přinejmenším nebránila.

Pro Unii by vykročení na takovou cestu bylo jistě riskantní - značná část nepříliš velkého počtu jejích stoupenců se identifikovala se čtyřkoalicí a není jasné, zda se k unii vrátí.

US-DEU navíc může voliče odrazovat i špatně skrývanými spory mezi jejími vůdčími představiteli. Představa, že by se samostatná US-DEU vůbec nedostala do parlamentu tedy není vysloveně nereálná.

V možném rozpadu svazku mezi lidovci a unionisty by ale bylo možné vidět i "sladkou pomstu" Cyrilovi Svobodovi, jemuž mnozí přičítají rozbití čtyřky.

Svobodova silná stránka totiž vždy byla na mezistranické platformě. Pokud by se musel opírat jen o svou stranu, v níž jeho vliv není nijak obrovský, značně by to omezilo jeho možnosti.

Charta 77 a Anticharta

V úterý se na půdě Senátu sešli někteří signatáři Charty 77 a další lidé, kteří v dobách totalitního režimu pomáhali třeba s výrobou a šířením samizdatových periodik.

Od zveřejnění základního dokumentu Charty v lednu uplynulo čtvrt století. Na setkání vystoupil i prominentní chartista - prezident Václav Havel.

	Havel ... mimo jiné řekl, že by se mělo přestat s obžalováváním těch, kdo rovněž před pětadvaceti lety podepsali tzv. Antichartu.

Mimo jiné řekl, že by se mělo přestat s obžalováváním těch, kdo rovněž před pětadvaceti lety podepsali takzvanou Antichartu. Zlobit se na ně by podle Havla znamenalo zlobit se na celou českou společnost a její zažité modely chování.

Je celkem příznačné, že média si ze všech pasáží Havlova vystoupení nejvíce všimla právě téhle. Pod prohlášením Anticharty se totiž dají najít podpisy prominentních osobností českého zábavního průmyslu, právě tím je dnes čtvrtstoletá historie pro média zajímavá.

Česká reflexe minulosti

Hvězdné postavení zmíněných osobností navíc relativuje Havlovo tvrzení, že jsou obžalovávány. Do jisté míry sporná je i Havlova teze, že s Antichartou by byla odsouzena vlastně celá česká společnost.

Dvanáct let po demokratickém převratu by snad česká reflexe minulosti měla pokročit dál než k paušálním soudům, dospět ke schopnosti ne snad soudit nebo obžalovávat, ale rozlišovat.

Neredukovat společnost na masu, jednou nevinných obětí, jindy aktivních přisluhovačů nebo vypočítavých oportunistů. Koneckonců jako celek nebyla taková ani onaká.

Namísto zevšeobecňujících obžalob nebo obhajob by bylo lepší prozkoumávat detaily a nuance totalitní zkušenosti, dřív než bude úplně zapomenuta.