Sobota 9. února 2002

předcházející

Připravil Adam Drda

Spolupracovníci STB

"Stát zveřejní jména spolupracovníků StB", hlásají titulky sobotních českých novin. A menším písmem pod nimi stojí: "Otevřou se archivy s informacemi o činnosti tajných agentů".
Rozhodnutí poslanecké sněmovny, která podpořila Senát ve snaze zpřístupnit dokumenty StB a také řadu dalších dosud uzavřených komunistických materiálů, má bezesporu velkou váhu, i když je škoda, že od zhroucení komunismu uplynulo už celých dvanáct let a řada bývalých estébáků se etablovala třeba v obchodní sféře, aniž by každý dostal možnost seznámit se s jejich minulostí.

Bylo by asi naivní počítat s tím, že zákon přinese nová skandální odhalení spolupracovníků tajné policie třeba na vysokých politických postech. V České republice se snadno dostávají na veřejnost i ty nejtajnější informace, týkají-li se postav veřejného života - a když se nějaký politik zapletl s StB, vždycky to na něj dřív nebo později prasklo. Navíc už leta existují Cibulkovy seznamy, což je sice evidence neúplná a neoficiální, ale zatím se neprokázalo, že by se od "originálu" (t.j. seznamu domácích konfidentů StB) lišila.

Potíž je v tom, že evidence ukazuje, kdo byl jako agent veden, ale neříká vůbec nic o tom, jak byl získán a co vlastně dělal. Otevřené svazky mohou v řadě případů dokumentovat rozdíly mezi spolupracovníky, ukázat individuální osudy. Jinými slovy: mohou například objasnit, kteří lidé podepsali spolupráci ze strachu a pod nátlakem a přitom nikomu neublížili a kteří naopak udávali aktivně a žádali StB o honorář.

	Otevřené svazky mohou objasnit, kteří lidé podepsali spolupráci ze strachu a pod nátlakem a přitom nikomu neublížili a kteří naopak udávali aktivně a žádali StB o honorář.

Podle zákona z roku 1996 se dnes může člověk vypravit do pardubické pobočky ministerstva vnitra, aby si prohlédl vlastní spis. Často ovšem narazí na vybrakované desky, v nichž je pouze konstatováno, že byl v tom a tom období sledovanou osobou. Z toho, co zbylo z jeho svazku tedy nelze vyčíst, kdo a především jak na něj donášel.

Pokud má takový člověk podezření na určitou osobu, nový zákon mu umožní, aby si je ověřil: bude-li mít štěstí, pak z odtajněného spisu agenta zjistí podrobnosti. A nová úprava přináší i další možnosti: Odtajňuje zprávy, které vedla různá oddělení pasů a víz a především agenturu rozvědky, což má význam zejména pro exulanty - ti se o svých udavačích a jejich činech dozvědí často vůbec poprvé. V neposlední řadě zákon umožní daleko hlubší poznání, jak vlastně celý tajný aparát fungoval, o jaké informace měla StB zájem, jakým způsobem byly propojeny její nejrůznější složky.

Současně je ale třeba vidět, že novela neznamená jakési celkové projasnění: Obrovská spousta svazků byla koncem 80. let skartovaná a i v těch dvanácti postkomunistických rocích měla řada lidí čas odstranit dokumenty, jež by pro někoho mohly být nepříjemné. Odpůrci zákona často tvrdí, že černá minulost už nikoho nezajímá, že je příliš vzdálená na to, aby se pletla do současného života a zatěžovala ten příští.

Tyto poukazy většinou vycházejí z úvahy, že komunismus chtějí novináři a další lidé zkoumat proto, aby mohli skandalizovat druhé. Přitom je to nesmysl: Totalitním systémem je třeba se zabývat kvůli tomu, aby člověk věděl, čeho je lidská bytost schopna, kam až dokáže zajít či klesnout, jaké modely chování může považovat po letech ideologické masáže za normální. Pokud společnost pozná, čeho je schopna, bude se umět líp bránit novým ohrožením.

Jediný skutečně problematický bod zákona je v tom, že se na veřejnost mohou dostat - i když se tomu nejrůznější ustanovení snaží úzkostlivě zabránit - privátní a intimní údaje o agentech či sledovaných osobách. Může to být někdy dost bolestné, ale i tady bohužel platí, že stát nemá právo rozhodovat, co jeho občané unesou a co nikoli. Navíc si dnes mohou ve svazcích bez obtíží číst nejrůznější úřadníci a nikde není záruka, že třeba zrovna ty privátní informsae nezneužijí. Zákon začne platit, pokud ho schválí Senát, což se dá předpokládat. Prezident pravděpodobně souhlasit nebude, ale sněmovna může jeho veto přehlasovat.

Referendum a plošné přídavky

Jestliže otevření svazků je jednoznačným úspěchem pravice, pak minulý týden utrpěla i dvě "porážky": prošel zákon o referendu a o plošném rozdílení přídavků na děti. Oba zákony vyvolaly vášnivé ideologické střety, oba však ještě čeká senátní dohra - referendum by druhou komorou mohlo projít, zato s přídavky to bude složité: levice se hlasování bojí a pravice tvrdí, že rovnostářský zákon prošel sněmovnou jen omylem.

	Oba zákony vyvolaly vášnivé ideologické střety, oba však ještě čeká senátní dohra - referendum by druhou komorou mohlo projít, zato s přídavky to bude složité.

Jenom je zvláštní, že ten omyl se poslancům stal celkem třkrát... Jinak se česká politika v tomto týdnu otřásala o něco méně než v tom předchozím. Čtyřkoalice dokončila svůj rozpad, ale Unie svobody se nakonec dohodla s lidovci, že půjdou do voleb společně, pod názvem "koalice", zbytkem loga čtyřky a heslem, které by někomu mohlo připadat dost úsměvné: "Dáme věci do pořádku, začali jsme u sebe".

Spolupráce je zřejmě nejracionálnější možné rozhodnutí: Unie svobody by sama o sobě mohla propadnout a lidovci by sice získali tradiční hlasy svých příznivců, nicméně pořád by to bylo málo na rozbití osvědčené kooperace ČSSD/ ODS. Čeští voliči někdy reagují dost záhadně a v tom také spočívá koaliční naděje: Pokud se staronovému společenství podaří neudělat další chyby a pokud se omylů naopak dopustí některá z velkých stran, ještě je tu možnost jistého volebního zisku. Unie svobody si ovšem dala podmínku, kterou lidovci posléze přijali, že místa na kandidátkách po ODA obsadí zástupci občanských iniciativ.

Těžko hledat smysl tohoto tahu: Koalici to nepřinese popularitu, protože lidé, o nich že s v souvislosti s kandidaturou nejčastěji mluví, jsou širší veřejnosti buď prakticky neznámí nebo nemají nijak vysokou podporu. Praktický význam je také minimální: Aby v parlamentu něčeho podstatného dosáhli, museli by věnovat svůj čas a energii normální politické práci, k níž patří, ať už se to člověku líbí nebo, taky tolik proklínaná stranická diciplína. Jeden z kandidátů - Jan Beránek z Hnutí Duha - se už nechal slyšet, že by do voleb šel, ale pouze v případě, že bude (cituji) "absolutně nezávislý" na stranách - což nedává politice velkou naději.

Je tu navíc i další problém: Někteří z občanských aktivistů se naprosto nepokrytě řadí k levici - což samozřejmě není nic špatného, ale je to v dost frapantním rozporu s programem Unie svobody a dokonce i KDU-ČSL. Jestli to koalice s nezávislými přežene, mohlo by se její heslo proměnit tak, jak prognózoval jeden kolega publicista: "Dáme věci do pořádku, začali jsme u sebe - a u sebe taky skončíme".

Benešovy dekrety

Poválečné dekrety prezidenta Beneše, na jejichž základě byli vyhnání a zbaveni majetku čeští Němci, se stávají čím dál důležitějším zahraničně-politickým tématem. Věnují se jim rakouská média, mluví o nich němečtí politici a pokud se letos stane Spolkovým kancléřem bavorský premiér Edmund Stoiber, známý zastánce sudetských Němců, bude mít Česká republika tohle téma často na talíři.

Tuzemští politici stále udržují zásadu, že dekrety jsou "pilířem právního řádu" a nelze s nimi vůbec nic dělat. Je na čase, aby se našla výjimka: politik, který by konečně nahlédl dekrety kriticky a poukázal alespoň na několik věcí:

Za prvé prezident Beneš vydal po válce desítky dekretů a z nich je skutečně problematických jen pár.
Za druhé: v těch pár soustavně napadaných dokumentech se hovoří o potrestnání (cituji) "Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" - dávají tedy národnost na roveň prohřešku a opírají se zjevně o princip kolektivní viny, který je v dnešním civilizovaném světě naprosto nepřijatelný.
Za třetí: Dekrety umožnily, že se statisíce nevinných lidí ocitly po válce bez soudu v bezprávném postavení, byly obrány o majetek, posílány na nucené práce a nakonec vyhnány z domova.
Za čtvrté: Průměrně citlivý člověk je schopen pochopit, že Benešovy dekrety jsou pro mnoho vyhnanců frustrujícím symbolem dosti děsivých událostí.

Podobná konstatování nenarušují právní řád ani z nich nevzniká právní závazek, pouze představují jakousi elementární politickou vstřícnost vůči občanům sousedních států a současně - resp. především - elementární schopnost národní sebereflexe.

Často se říká, že kdyby byly problematické dekrety zrušeny, tuzemská právní konstrukce by se otřásla - jenomže každý soudný politik, včetně představitelů sudetských Němců uznává, že o zrušení se zpětnou platností, které by mohlo vyvolat rozsáhlé majetkové spory, nemůže být řeč. Docela by stačilo, kdyby se český stát od dekretů odpovídajícím způsobem distancoval.

Pravicoví poslanci, kteří hájili otevření svazků StB, říkali: "Aby se minulost mohla uzavřít, musí se nejprve otevřít a poznat". Je zvláštní, že u česko-německých vztahů tohle pravidlo tak docela neplatí. Tady politici říkají: Otázky minulosti uzavřela česko-německá deklarace od jejího přijetí hledíme jen a jen kupředu.