Sobota 16. února 2002

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Uplynulý týden přinesl proměnu titulních stránek českých médií. Osvědčené trio Havel, Zeman, Klaus vystřídal odhodlaný Jaromír Jágr, jemuž přes rameno vykukuje malý Daniel Radcliffe - představitel Harryho Pottera v první části filmové série.

Jágr před zahájením olympijského hokejového turnaje zaujal nekompromisním názorem, že je třeba dát gól, a to rychle. Pokud přemění svá slova ve skutky může se Česko těšit na slušnou erupci radostného třeštění ve specificky místním provedení.

V případě Harryho Pottera se naopak čeká, zda česká - především dětská - veřejnost propadne třeštění mezinárodně standardizovanému, podobnému jaké po premiéře snímku o malém čarodějovi propuklo víceméně všude a ve víceméně stejné míře.

Místní politici a úřady, které události v Salt Lake City a filmové vyprávění o čarodějnické škole v Bradavicích trochu odstrčily z centra zájmu, reagovali jistým poklesem své, řekněme, "titulkotvorné" aktivity. Nerezignovali na ni však úplně a vygenerovali tak pár témat i pro naše každotýdenní zamyšlení.

Čtyřkoaliční kotrmelce

Ještě před tím, než se pozornost publika soustředila na čtyři pětky hokejové reprezentace, poutal ji dosti turbulentní vývoj ve dnes již bývalé Čtyřkoalici. Ten celkem svižně plynul v cyklech mezi radostnými oznámeními, že problémy byly překonány a objevením se problémů jiných a pokud možno horších.

	Hana Marvanová projevuje nepříliš rafinovanou snahu dělat takovou politiku, proti jaké sama v minulosti mnohokrát vystupovala. Tedy politiku, která zásady obětuje ve prospěch momentálního prospěchu.

Po oznámení o redukci Čtyřkoalice na Koalici a o vyjednávání s nezávislými kandidáty ohledně zaplnění prázdných míst po Občanské demokratické alianci na kandidátkách zájem o vývoj v řadách nesmluvní opozice utichl. Rozumný politik by za to v takové situaci byl vděčný. Předsedkyně Unie svobody-DEU Hana Marvanová se však veřejný střet, který hrozí přerůst v agónii, rozhodla prodloužit.

Na členy své strany se obrátila s dopisem, který může dosavadní výsledky jednání v Koalici unionistů s lidovci zpochybnit. Adresátům v něm vysvětluje, že když se rozhodovalo o dalším postupu Unie byla proto, aby strana šla do voleb samostatně, nakonec však byla kolegy ve vedení přehlasována.

Zvláštní dilema Unie svobody

Zvolená cesta však podle ní není dobrá, mimo jiné i proto, že lidovečtí partneři v nedávné krizi prokázali, že na závazky z jejich strany se nedá tak úplně spolehnout. V závěru Hana Marvanová svou pozici shrnuje následujícími slovy:

"Jsem rozhodným stoupencem samostatnosti naší strany i za cenu, že je to cesta obtížnější. Podle mého názoru ale ta druhá, pohodlnější cesta, být stranou závislou, je cesta, která povede nakonec k zániku naší strany. Toto dilema musíme po volbách rozhodnout."

Hana Marvanová tady projevuje nepříliš rafinovanou snahu dělat takovou politiku, proti jaké sama v minulosti mnohokrát vystupovala. Tedy politiku, která zásady obětuje ve prospěch momentálního prospěchu.

Vlastně svým spolustraníkům navrhuje, aby momentálního spojenectví s lidovci využili k tomu, aby se dostali do parlamentu a když už tam pak budou, aby zvážili, zda nebude lepší spojence pustit k vodě.

Nová Hana Marvanová

V chování političky, pro kterou bývala zásadovost důležitější než praktičnost, je to dost překvapivá změna. A pro voličskou veřejnost další doklad toho, jak spolehlivé uskupení se ze staronové koalice může stát.

	Ve vedení Unie svobody se Hana Marvanová snažila cosi prosadit a neuspěla. V takové situaci měla dvě možnosti. Buď se podřídit většinové vůli a, lidově řečeno, držet basu, nebo odstoupit.

Hana Marvanová se ve vedení Unie svobody snažila cosi prosadit a neuspěla. V takové situaci měla dvě možnosti. Buď se podřídit většinové vůli a, lidově řečeno, držet basu, nebo odstoupit.

Zdá se, že se rozhodla neudělat ani jedno. Setrvala ve funkci předsedkyně a zároveň dává najevo vůli prosadit zásadní změnu politiky, na které se vedení unie dohodlo. Možná za jejím jednáním není vypočítavost, ale snaha nějakým způsobem řešit konflikt mezi loajalitou a svědomím.

Způsob, jaký zvolila, každopádně může vést k tomu, že unionisticko lidovecká Koalice bude dál ztrácet vliv - poslední průzkumy jí přisoudily jen osmnáctiprocentní podporu avšak reputaci "malých ale čistých" nakonec stejně nezíská.

Tresty pro aktéry akce Asanace

Zatímco dva řadoví příslušníci StB, kteří stáli před soudem v souvislosti s akcí Asanace, byli odsouzeni k nepodmíněným trestům, jejich šéfové od soudu v pondělí odešli jen s podmínkou, jeden obžalovaný byl osvobozen.

Podle soudkyně se tak stalo především kvůli zdravotnímu stavu obžalovaných, smyslem procesu pak podle ní především bylo dát najevo, že postup tajné policie proti disidentům byl v dobách komunistického Československa nelegální i podle tehdejších zákonů.

Disproporce mezi dvěma rozsudky je však zjevná. Pravda, odsouzení policisté se provinili brutálním mučením, zatímco jejich nadřízení si ruce bezprostředně neušpinili. Jenomže pro to, aby se takové věci, jako byla akce Asanace vůbec děly, byla rozhodující aktivita šéfů tajné policie a ne estébáckých pěšáků v poli.

Zlehčování viny

Někteří postižení proto dávají najevo, že jim podmíněné tresty pro sedmdesátileté veterány vedení StB připadají nedostatečné. Poslat do vězení starého člověka může být problematické, jakkoli v případě některých válečných zločinců se tak v zahraničí stalo.

	Poslat do vězení starého člověka může být problematické, jakkoli v případě některých válečných zločinců se tak v zahraničí stalo.

Na druhou stranu podmíněné tresty mohou míru jejich provinění zlehčovat. Zvlášť tehdy, když obžalovaní přímo u soudu přicházejí s takovými vysvětleními, jako že akce Asanace byla svého druhu humanitární operací, která pomohla těm, kdo se chtěli vystěhovat, za hranice. Nebo že v časech minulého režimu se žilo dobře, protože národ chodil k volbám a cvičil. Pokud se tedy vůbec obtěžují a přijdou.

Podmínka přitom není jediná možnost, s jejíž pomocí by se český stát mohl vyhnout obvinění, že postupuje příliš tvrdě vůči starým a třeba i nemocným lidem. Existuje třeba i milost prezidenta republiky.

Problematická poslanecká imunita

Případ Asanace ještě není uzavřen pro tu největší rybu mezi obžalovanými - někdejšího federálního ministra vnitra Jaromíra Obzinu. Soud zkoumá, zda, jakožto bývalý poslanec Federálního shromáždění, není chráněn imunitou. Byl by to ale obrovský paradox, kdyby se Obzina vyhnul problémům právě kvůli imunitě.

Institut beztrestnosti poslanců totiž vznikl proto, aby se jim stát nemohl mstít, když budou ve sněmovně zastávat názory k němu kritické. Pan Obzina přitom řídil úřad, smyslem jehož práce bylo potlačování jakýchkoli kritických názorů na systém, který si - třeba pomocí voleb s jedinou kandidátkou - dokázal velmi dobře ohlídat, aby se nikdo kriticky smýšlející do parlamentu nedostal. Aby tam zasedali jen stoupenci názorů pana Obziny.

Existuje tedy možnost, že institut, který má chránit kritiky, ochrání toho, jehož posláním bylo jakoukoli kritiku umlčet. Bylo by to poněkud výstřední, nicméně by se to zas až tak nevymykalo smutnému modu operandi českého vyrovnávání se s minulostí.