Sobota 16. března 2002

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Navrátivší se déšť a chlad sice koncem týdne přibrzdily probouzející se jaro, když už se ale české louky a stráně nezbarvily pučící květenou, začala alespoň náležitě vzkvétat středoevropská spolupráce.

Jakoby se politické reprezentace některých zemí bývalého mocnářství ve vzácné shodě rozhodly vydat ze sebe vskutku to nejlepší a vyzkoušet, kam až je možné zajít. V tom už bylo dosaženo slibného pokroku a konce zatím nevidět.

Strašák obživlých dekretů

Rakouští Svobodní žádají plné majetkové restituce pro odsunuté sudetské Němce. Místopředseda ODS a potenciální ministr zahraničí Jan Zahradil zas vyrukoval s taktickou a prozíravou iniciativou a navrhl udělit státní vyznamenání in memoriam prezidentovi Edvardovi Benešovi.

Publicista a zástupce ODS ve vysílací radě Petr Žantovský zase v textu pro internetový deník Virtually použil ve vztahu ke komisaři Eu pro rozšíření Güntherovi Verheugenovi poetický termín "plíživý revanšista" a vybudoval pozoruhodnou konspirační teorii kolem Verheugenova široce komentovaného přeřeknutí - komisař mluvil o restitučních zákonech a vypadalo to, že hovoří o Benešových dekretech.

V souvislosti s německými voblami kreslí Žantovský následující vizi: "Vyhrají-li je radikálové, kteří na dekretech staví značný díl své předvolební agitace, pak se můžeme dočkat příslušné radikalizace též v Bruselu neboť ten, jak je známo, je filiálkou Berlína. A nejen ve věci dekretů."

Žantovského postoje i jeho slovník zřejmě docela věrně odrážejí momentální stav ducha většiny stoupenců a členů ODS, která by podle průzkumů měla vyhrát nadcházející volby.

Středoevropská osa zla

Podobně tvůrčí myšlení totiž během česko německého diskusního fóra v Berlíně předvedl i jeden ze spoluautorů známého Manifestu českého eurorealismu Miloslav Bednář. V návaznosti na výrok amerického prezidenta Bushe vytýčil středoevropskou osu zla na spojnici Mnichov - Vídeň - Budapešť.

Bednář by možná své geometrické představy měl konzultovat s plzeňským hokejovým útočníkem Radkem Dudou. Ten totiž v rámci hecování před utkáním play-off s Vítkovicemi přes mikrofon ujistil plný stadion, že Plzeňáci to "těm Polákům nandají", přičemž výraz "Poláci" zjevně mínil jako urážku a jako takový asi byl i přijat.

Nakonec Miloslav Bednář svým výrokem asi předběhl dobu, ODS v pátek dala najevo jistou distanci od jeho slov a prohlásila, že nemluvil jejím jménem. Radkovi Dudovi se v utkáních play off naopak daří docela dobře.

Pistole u spánků poslanců

Duch Haškových povídek, jehož působení je snadno rozpoznatelné ve vývoji české politiky ve vztahu k sousedům, se někdy projevuje i ve věcech čistě domácích.

Měl-li by člověk brát vážně slova rozvášněných českých poslanců, zažilo Česko ve středu pokus o puč. Na projednávání služebního zákona se do sněmovny dostavilo několik desítek policistů v čele s policejním prezidentem Jiřím Kolářem. Rozesadili se na galerii a sveřepě se tváříce sledovali debatu.

Někteří poslanci - především občanští demokraté - celou věc považují za skandál. Policisté totiž podle nich neprošli vstupní kontrolou a někteří z nich mohli mít u sebe zbraně. Poslanec Jiří Payne říká, že si to vše ověřil v knize návštěv a u služby u vchodu.

Neznalost zákona neomlouvá

Každopádně poslanci odolali tlaku uniformovaných autorit a služební zákon neschválili, asi jim v tu chvíli pomohlo vědomí, že se těší imunitě a nějaká policejní šikana jim proto nehrozí. Neschválení zákona policisté nakonec zkousli, budovu Sněmovny opustili a k puči nedošlo.

Jiří Kolář později, dotazován na okolnosti vstupu policistů do sněmovny, předváděl vytáčky hodné přestupníka - začátečníka. Kromě toho, že vybízí ke komickým výkladům, ovšem středeční incident potvrzuje dojem nepříliš velkého právního povědomí českých mužů zákona a jejich ne zrovna sympatickou tendenci se nad ten zákon povyšovat a v případě kritiky se tvářit jako hluší a slepí.

Snad budou mít poslanci svou nedávnou zkušenost na paměti, až ministerstvo vnitra přijde s dalším návrhem posílit pravomoci bezpečnostních složek.

Česká justice s Eliškou Wagnerovou

Senát ve čtvrtek bez problémů schválil jmenování Elišky Wagnerové soudkyní Ústavního soudu. Snadnost, s jakou prošel prezidentův návrh, byla trochu překvapivá. Občanští a sociální demokraté totiž dávali najevo, že způsob, jímž byla Wagnerová navržena. Bez jakýchkoli předběžných konzultací se jim nelíbí pranic.

Ještě před hlasováním Havel poslancům nastínil, jakým směrem by se podle něj měla ubírat česká justice. Podle něj by se měla odklonit od takzvaného pozitivistického pojetí práva, které upřednostňuje dodržení formálních požadavků zákona před naplěním jeho ducha.

Těžko v tom s Havlem nesouhlasit. Často se mluví o jakémsi rakousko uherském dědictví - zvláštní zálibě úřadů vytvářet bludiště paragrafů a jím pak podle momentální nálady postrkovat bezmocného jednotlivce. K téhle tradici ovšem patří také přehnaná úcta ve styku s vrchností, úřední i jinou, s uniformou i bez ní.

Loajální jako James Bond

Tahle tradice se ovšem často projevuje i ve vztahu k Václavu Havlovi, jakkoli se jí prezident sám asi nesnaží posilovat. Například v Senátu k prezidentově návrhu, jakkoli byl předtím kritizován, v přítomnosti hlavy státu nikdo nepromluvil.

Loajalita ke státu ovšem nemusí mít jen podobu prokazování povinné úcty a lpění i na těch nejabsurdnějších detailech nejrůznějších předpisů.

Typickým příkladem občana loajálního, zároveň však individualistického a ve vztahu k formálním pravidlům velkorysého, je britský agent 007 James Bond. Bond se před autoritou neplazí, když je však ohrožen zájem koruny, nejedná nikdo rychleji než on.

Letos na podzim by mělo mít premiéru nové Bondovo filmové dobrodružství a ve středu byl zveřejněn jeho název. Zní "Die Another Day" - ve volném překladu Umři někdy jindy. Jako název napínavého filmu slibné a jako rada do života praktické. Alespoň jistota 007 zůstává, zdá se, neotřesena.