Sobota 23. března 2002

předcházející

Připravil Adam Drda

Sociální demokraté dostali mohutnou posilující předvolební injekci: ve čtvrtek totiž Statistický úřad oznámil, že česká ekonomika vzrostla v roce 2001 nejvíc za posledních pět let a její vzestup je jedním z nejvyšších v Evropě. Vyjádřeno číslem, hrubý domácí produkt stoupl o 3, 6 procent. Ekonomičtí komentátoři se shodují, že vláda má na tom úspěchu dvojí výraznou, byť ne jedinou zásluhu: za prvé podpořila zahraniční investory, kteří do České republiky přinesli pět miliard dolarů a za druhé privatizovala banky, jejichž vlastníci začali mimo jiné nabízet výhodnější úvěry.

Lidé si tedy půjčují peníze a začali víc utrácet. To ukazuje další zajímavou věc, která ekonomické úspěchy vždycky posiluje a násobí: Češi si věří, nebojí se budoucnosti, nebojí se riskovat.

	V postkomunistickém Česku se politika od dob transformace chápe dost omezeně, totiž jako nástroj, který má zajistit obyvatelstvu dostatek hmotných statků.

Hospodářský úspěch má však i vedlejší, řekněme politický účinek. V postkomunistickém Česku se politika od dob transformace chápe dost omezeně, totiž jako nástroj, který má zajistit obyvatelstvu dostatek hmotných statků. O něco méně sdílený už je názor, že demokratická politika má pouze vytvořit prostor, v němž funguje svobodná lidská aktivita, která k získávání hmotných statků vést může, ale taky nemusí.

Jinými slovy, někdo ten prostor svobody využije k tomu, aby měl co nejtučnější konto, ale jiný se bude starat spíš o stav životního prostředí, o kulturu, vzdělávání nebo náboženství. Pokud se politika omezí na „hospodářskou správu" a prostor pro ostatní svobody zanedbává, stává se život méně kvalitním a nakonec i hospodářství upadá.

Silná ekonomika a pyšná ČSSD

Přeneseno do české praxe jde o následující věc: ČSSD se dnes dme pýchou, na což má nepochybně právo, ale zároveň se lze obávat, že její čelní představitelé budou ještě víc než dřív bagatelizovat nejrůznější výhrady ke své práci, právě s poukazem na úspěch hospodářství.

Aféry ministrů, podivné praktiky některých vysoce postavených úředníků, zahraničně-politické lapsy, nejistota kolem bezpečnostních prověrek, zanedbávaná péče o kulturu, útoky na média atd. atp., to všechno může být v kampani přebyto a zatlučeno zmíněnou pýchou a přehnanou sebejistotou.

A pokud dají voliči najevo, že jim momentální hromadění hmotných statků stačí ke štěstí a k tomu, aby dali politikům hlas, příští vládní garnitura může přitvrdit, s pocitem, že pomyslná laťka toho, co je v demokracii únosné, zase o něco klesla. Z takového postoje pak vzniká bezohledná politika, která nejdřív postihne zájmy menšin a nakonec může otrávit společnost jako celek.

K tomu se váže i další věc: málokdo ve světle úspěšných ekonomických čísel loňského roku pomýšlí na nevyhovující sociální systém, na rostoucí státní dluh a na hodnotu státních investic, které ještě pořád nejdou do moderních technologií, do výzkumu a do vzdělání. Racionální a realistická politika ale nepracuje od jedněch voleb k druhým, nýbrž v horizontu deseti a více let.

Vláda ČSSD zatím na příští generace přílišné ohledy nebere a přitom právě ony by se mohly dočkat nepříjemné situace, kdy budou muset "zaplatit současnost". Čili: ekonomický vzestup je důvodem k radosti, ale nikoli k automatickému přesvědčení, že Češi mají před sebou už jen růžové zítřky.

Omezování svobodného prostoru

Zmiňujeme-li omezování svobodného prostoru, je dobré uvést příklad: Poslanecká sněmovna začala minulý týden znovu projednávat návrh nového správního řádu, který navrhl ministr vnitra Stanislav Gross. Už před měsícem poslanci návrh zamítli, ale ministr, který má na věci zájem, ho nyní s podporou ODS vrátil do hry tím, že ho "přišpendlil" k jinému zákonu.

Zásadní potíž nového správního řádu je, že umožňuje úředníkovi, aby rozhodl, kdo se stane tzv. účastníkem řízení, kdo smí při povolování různých staveb nahlížet do dokumentací, kdo se smí proti rozhodnutí úřadu odvolat.

	Zásadní potíž nového správního řádu je, že umožňuje úředníkovi, aby rozhodl, kdo se stane tzv. účastníkem řízení, kdo smí při povolování různých staveb nahlížet do dokumentací, kdo se smí proti rozhodnutí úřadu odvolat.

Občanské iniciativy upozorňují, že kdyby se návrh podařilo prosadit, vedlo by to k diskriminaci lidí, kteří budou mít výhrady například ke stavbám, ohrožujícím přírodu. Představte si to: vedle vašeho venkovského domu naplánují třeba spalovnu odpadů, ale pokud úředník usoudí, že byste mohl dělat potíže, nebudete mít právo do věci mluvit a znát případná ohrožení.

Ministr vnitra Stanislav Gross ovšem prosazuje i další kontroverzní záležitost, zákon o shromažďování, podle kterého by třeba organizátor demonstrace nesl odpovědnost za šarvátku a škodu, která při ní vznikne.

Mohlo by to vypadat tak, že někdo svolá demonstraci proti rasismu, přijde na ní dvacet skinheadů, rozmlátí několik hlav, případně zničí cizí majetek a organizátor demonstrace za to bude postižen. Gross argumentuje tím, že je třeba čelit nebezpečí masových ničivých akcí, jako byly pouliční války, vyvolané levicovými extremisty při zasedání při pražském zasedání mezinárodních finančních institucí - jenomže schopný ministr má zajistit, aby k výtržnostem a k ničení majetku nedocházelo nebo aby postihly co nejmíň lidí, a přitom aby prostor svobody zůstal zachován. Bude-li se shromažďovací právo omezovat, má z toho nakonec prospěch jenom policie, která si prostě zjednoduší práci.

Správní soudy

Z hlediska svobodného prostoru se však odehrávají i věci nadějné: ve čtvrtek Senát schválil zákon, který dá k prvnímu lednu příštího roku vzniknout tzv. správním soudům, jejichž existenci předpokládá česká ústava už celých devět let a které budou moci zasahovat do rozhodnutí úřadů a kontrolovat jejich činnost, respektive nečinnost. Měly by například minimalizovat dosud nepostižitelné případy, kdy se úřadům nechce udělat nepříjemné rozhodnutí a tak nechají příslušnou věc třeba několik let ležet ladem.

Někteří politici ovšem upozorňují, že by práci správních soudů mohl silně zkomplikovat právě zmíněný Grossův "správní řád". Senátor Jan Ruml v této souvislosti dokonce použil dosti silná slova, kdy Grossův postup označil za, cituji, „legislativní prasečinu".

Robertson a Cox v Praze

Minulý týden přijel do Čech generální tajemník Severoatlantické aliance a nedávný kritik české armády George Robertson, aby zkontroloval přípravy listopadového summitu NATO.

Podle vlastních slov byl spokojen a rovněž nešetřil superlativy nad armádní reformou a nad ministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem. Sociálně-demokratické vládě se zjevně podařil dobrý tah, když Tvrdíka do funkce instalovala: Robertson reagoval přesně v duchu západní diplomacie, totiž všiml si, že se v Česku konečně něco děje a horlivě změny podpořil, ačkoli ještě nepřinesly skoro žádný praktický výsledek.

České republice ještě zbývá přesvědčit Alianci, že se dokáže reformovat i v zahraničně-politické oblasti a že se z ní stane věrohodnější spojenec, než byla dosud.

	... Cox rezolutně a zároveň citlivě prohlásil, že debata (o tzv. Benešových dekretech) by se měla vést až po volbách.

A ještě jedna návštěva přibyla do Prahy, totiž předseda Evropského parlamentu Pat Cox. I on se choval jako profesionální diplomat: všichni počítali s tím, že bude projednávat Benešovy dekrety, ale Cox rezolutně a zároveň citlivě prohlásil, že debata by se měla vést až po volbách.

Zároveň české straně nepodlézal a nikterak nepodpořil oblíbenou frázi, že "minulost je uzavřená a už není žádoucí ji znovu otevírat".

Jeho vystoupení v českém Senátu ukázalo zajímavou věc: Když pronesl krátkou řeč a nastal prostor pro otázky, největší zastánci dekretů, tedy členové ODS a ČSSD, mlčeli jako zařezaní a neptali se na nic. V Česku se zkrátka diskutuje přes média, ale z očí do očí to jde nepoměrně hůř.

A tak úlohu obhájce "národních zájmů" převzal senátor Daniel Kroupa z ODA, který Coxe požádal, aby se o dekretech diskutovalo "s otevřeností a s porozuměním" pro český postoj. Vzhledem ke předchozí řeči předsedy Evropského parlamentu člověk nemohl nemít pocti, že Kroupa vlamuje do otevřených dveří.