Sobota 30. března 2002

předcházející

Připravil Ondřej Štindl

Velikonočním svátkům podle tradice předchází doba postní, doba již by měla charakterizovat uměřenost, a to nejen ve vztahu k materiálním požitkům. Od postícího se člověka se očekává, že bude více přemýšlet o věcech věčných a šetřit slovy o věcech časných.

Ten, kdo se ohlíží za událostmi posledních dní, může jen sotva shledat stopy takové uměřenosti, projevy jejího opaku - jistého slovního obžerství - může naopak evidovat bez problémů a v množství větším než malém.

Takový stav jistě vyhovuje pozorovateli, který s potěšením upozorňuje na anekdotický rozměr současného dění. I na jeho mysli ovšem časem vyplyne otázka, zda anekdota, která je jistě skvělým zdrojem zábavy pro stolní společnost, je také tím nejvhodnějším místem k životu.

Některé momentálně se rozvíjející české anekdoty totiž hrozí přerůst ze vtipu víceméně komorního v anekdotický velkofilm, v němž téměř pro každého zbude místo v komparsu. A anekdotám se smějí především ti, kdo v nich nevystupují. Na jejich aktéry často zbude jen zamačkávání boulí a opožděné přemítání o tom, zda bylo skutečně nutné stoupat si na ty volně pohozené hrábě.

Válečné reminiscence

Mezinárodní spor o Benešovy dekrety začíná nabírat dříve netušenou gradaci. České straně se z něj soustředěným úsilím podařilo udělat ze záležitosti dvoustranné záležitost evropskou, tam ovšem ambice tuzemských politiků, zdá se, nekončí.

	Mezinárodní spor o Benešovy dekrety začíná nabírat gradaci. České straně se z něj soustředěným úsilím podařilo udělat ze záležitosti dvoustranné záležitost evropskou.

Místopředseda vlády Pavel Rychetský podle deníku Právo vyzývá například Británii a Francii, aby "bouchly do stolu". Jakožto vítězné mocnosti a oběti nacistické agrese by podle něj měly zasáhnout proti údajným pokusům revidovat výsledky druhé světové války. Českého vicepremiéra jejich dosavadní netečnost udivuje.

Je ovšem otázka, jak by to požadované bouchnutí do stolu mělo vypadat. Měly by Londýn a Paříž společně prohlásit, že Benešovy dekrety nesmějí být za žádných okolností zrušeny? V situaci, kdy právní expertízy, jež si o věci nechal zpracovat evropský parlament ještě nejsou hotovy? Proč by něco takového měly dělat?

Na evropské úrovni přece otázka stojí tak, zda české právo obsahuje diskriminační prvky a, pokud ano, jak by se situace měla řešit. Je tedy mlčení momentálně nezainteresovaných zemí unie projevem nějakého "mnichovanství" jak Rychetský implicitně naznačuje? A pokud ano, tak proč?

Spojenci z historie

Naděje, kterou česká politika upíná k někdejším válečným spojencům, vyjevuje jistou schizofrenii, jež tuzemskou debatu o dekretech poznamenává. Na jedné straně se poválečné vyhnání Němců vydává za div že ne pilíř soudobé české identity a státnosti, na druhé straně se označuje jakýsi výkon vyšší vůle - spojenci v Postupimi nařídili, Češi provedli, s případnými reklamacemi nechť se publikum obrátí na spojence.

Česká politika má však zřejmě v rukávu eso. Premiér Zeman údajně chce o současné krizi jednat s ruským prezidetem Putinem během své návštěvy v Moskvě. Tady už jako by se čeští politici skutečně vraceli do kolejí, vyjetých ve válečné době - před mnichovanstvím Západu nás ochrání patronát Ruska. Možná by někdo měl připomenout, kam ty zmíněné koleje Česko dovedly.

	Způsobem odpovídajícím stoupající dramatičnosti a emocionalitě gest české politiky se zahušťuje i atmosféra ve společnosti.

Způsobem odpovídajícím stoupající dramatičnosti a emocionalitě gest české politiky se zahušťuje i atmosféra ve společnosti. Internetová fóra - třeba komentáře čtenářů deníku Neviditelný pes - sice asi nejsou bůhvíjak přesným obrazem momentálního stavu českého ducha, každopádně se tam člověk dočte pozoruhodné věci.

Pozoruhodné hlasy lidu

Například, že současný vývoj je jen součást širšího revanšistického plánu, který mimo jiné zahrnoval i rozpad Jugoslávie a především Sovětského svazu. Takový postoj má jistou logiku - zaklínají-li se Češi výsledky druhé světové války a nepřípustností jejich revize, měli by si uvědomit, že revize vskutku zásadní nastala po roce 1989. Nahlíženo touto optikou, jeví se rozpad komunistického impéria jako projev nežádoucího revizionismu.

Další účastníci internetové diskuse zas navrhují, aby Česko vyhlásilo stav ohrožení státu, na to konto obnovilo test smrti a pružně jej aplikovalo na vlastizrádné publicisty, kteří se v novinách vyjadřují pro zrušení dekretů.

Trochu děsivé je, že z textů některých těch výzev vyplývá, že jejich pisatelé nejsou stoupenci nějakého extremistického hnutí. Člověku nezbývá doufat, že ta anekdota, jež se mu rozvíjí před očima, nedospěje k odpovídající pointě.

Tajemství hradní stráže

Na vojáky pražské hradní stráže se každý den zaměřují objektivy fotoaparátů zahraničních turistů, především kvůli jejich elegantním uniformám. Čas od času se na ně zaměří i česká média, většinou však zprostředkují obrázky, které žádnou elegancí nevynikají.

V posledních dnech to byl sexuální skandál a skutečnost, že hradní stráži jedenáct let velel někdejší agent komunistické vojenské kontrarozvědky Jaroslav Indruch, který se prokazoval nepravdivým lustračním osvědčením.

	Hradní stráži jedenáct let velel někdejší agent komunistické vojenské kontrarozvědky Jaroslav Indruch, který se prokazoval nepravdivým lustračním osvědčením.

Při té příležitosti vyšel najevo i fakt, který trochu koriguje představu, podle níž se v armádě někdejšího komunistického Československa vyskytovaly jen, mírně řečeno, poněkud jednoduché, takzvané zelené mozky.

Agentovi Indruchovi totiž příslušelo intelektuálně ambiciózní krycí jméno Dostojevskij. Sám Indruch ovšem působil jako postava spíše Lermontovovská, alespoň pokud vezmeme v úvahu zprávy bulvárního tisku, které jej popisovaly jako elegantního důstojníka, který dokáže s přehledem zlomit srdce prakticky libovolné dámy.

Koneckonců úspěchy u žen patří k obrazu dokonalého agenta, stačí připomenout Jamese Bonda nebo, což je v této situaci případnější, estébáka Jiřího Hradce ze Třiceti případů majora Zemana.

Shoda náhod

Za zmínku ovšem stojí okolnosti zveřejnění Indruchovy aféry. Bývalý velitel hradní stráže je jediný ze sto sedmnácti někdejších agentů kontrarozvědky, kteří od ministerstva vnitra neoprávněně dostali negativní lustrační osvědčení, jehož jméno je známo. Od propuknutí aféry se zmanipulovanými lustracemi přitom uplynulo asi deset měsíců, Indruch svůj post opustil loni.

Zprávu o Indruchově agentství přinesly noviny ve čtvrtek, ve stejný den deník Právo informoval i o tom, že se prezident odmítl sejít s ministrem obrany Tvrdíkem, který s ním chtěl jednat o údajně kritické situaci v hradní stráži.

Tvrdíkovy publikované výroky naznačovaly, že ministr je přístupem Hradu zaskočen, ba přímo rozhořčen. Týž den se pak novináři dozvědí pikantní informaci o Indruchovi, díky níž prezident utrpí blamáž, jako člověk, který netuší, jací lidé se pohybují v jeho bezprostředním okolí. Docela vykutálená náhoda.