Sobota 20. dubna 2002

předcházející

Připravil Adam Drda

Putinem posvěcené dekrety

Český premiér Miloš Zeman strávil první polovinu minulého týdne v Rusku a jednal mimo jiné s prezidentem Vladimirem Putinem, který ho - zjednodušeně řečeno - ujistil, že Moskva podporuje "neměnnost výsledků druhé světové války". Zeman takové prohlášení žádal jako "klacek na kritiky" benešových dekretů, ale stejně je zajímavé pozorovat, jak Rusko na základě premiérovy výzvy vlastně podporuje sebe samo, respektive svou ztracenou velmocenskou pozici.

S jistou nadsázkou se dá říct, že kdyby se výsledky druhé světové války opravdu nezměnily, existoval by dnes mocný Sovětský svaz a velká část světové mapy by zářila rudou barvou. Čechoslováci by jezdili nakupovat plastikové hrnečky a zařízení koupelen do NDR, od veksláků by těžce získávali západoněmecké marky, zahraniční dovolené by trávili jen v zemích socialistického tábora, šťastlivci by se dostali do Jugoslávie a Severoatlantická aliance by představovala nepřítele číslo jedna.

Trvalá politická hodnota

Z "výsledků druhé světové války" toho zkrátka zas až tak mnoho nezůstalo, je to dnes hlavně účelové klišé, ať už ho použije Putin, nebo nějaký Západoevropan. Navíc je cosi zvráceného v představě, že výsledek války - tedy hrůzné události - může tvořit trvalou politickou hodnotu.

	Poválečné dohody jsou vždy poznamenány prožitou hrůzou, tím, že je uzavírali aktéři konfliktu. A úkolem mírové, racionální politiky je pak kodifikované výsledky války v mnoha ohledech překonat.

Poválečné dohody jsou vždy poznamenány prožitou hrůzou, tím, že je uzavírali aktéři konfliktu. A úkolem mírové, racionální politiky je pak kodifikované výsledky války v mnoha ohledech překonat, tedy nezakládat spolupráci na tragédii, ale naopak na odpuštění, důvěře, na snaze porozumět druhému a z toho porozumění v případě potřeby vyvodit změny neboli revize.

Snaha české vlády získávat od spojenců potvrzení benešových dekretů je pozoruhodná i v dalším ohledu - totiž v přesvědčení, že morálnost nějakého činu, zákona či výroku se posuzuje nikoli podle mravních norem, nýbrž podle toho, kolik státníků ho dodatečně posvětí.

Život vyhaslých dektretů

Benešovy dekrety zůstávají nadále jedním z hlavních témat českého tisku i politických jednání. V pátek se konala schůzka šéfů parlamentních stran, kteří se shodli na základní podobě společného prohlášení - jeho přesný text zatím není znám, avšak pravděpodobný obsah byl vystižen už mnohokrát.

Text má uklidnit údajně znepokojené české občany a ujistit je, že nehrozí majetkové restituce vyhnaným Němcům, že nepřipadá v úvahu revize restitučních zákonů, že Benešovy dekrety zůstávají součástí právního řádu, ale - a to je hlas pro cizinu - že jsou to vyhaslé právní normy.

Podobná ujištění však čeští občané slyší dnes a denně z domova i ze zahraničí - a jen těžko se dá najít důvod, proč by se kvůli tomu měla pořizovat zvláštní dohoda.

Zavřené dveře

Problém s dekrety se navíc takovou akcí nezmenší a už vůbec nesejde ze světa. Dokonce se zdá, že to bude naopak. Čím víc se budou čeští politici snažit vytvářet jednotnou frontu, čím urputněji budou dekrety hájit a potlačovat jejich kritiky, tím silnější munici dostanou různí populisté, ať už v Rakousku, v Německu nebo v jiných zemích, tím víc se o dekretech bude debatovat na evropské úrovni.

	Kdyby se česká politická reprezentace zamyslela nad tím, jak dekrety z právního řádu odstranit způsobem, který by neporušil vlastnická práva, pak by překonávala "výsledky 2. světové války" tím způsobem, který umožnil poválečné spojenectví Francie a Německa.

Je jistě legitimní hájit názor, že nelze vrátit historii zpátky a brát někdejší německé majetky Čechům, kteří je nakoupili třeba v 70. letech v dobré víře. Jenomže žádný evropský funkcionář, ani žádný předseda vlády - dokonce ani bavorský premiér Edmund Stoiber - takovou věc nevyžaduje.

Kdyby se česká politická reprezentace pokusila najít smírné řešení, kdyby si připustila, že spousta lidí může dekrety kritizovat právem, kdyby se zamyslela nad tím, jak dekrety z právního řádu odstranit způsobem, který by neporušil vlastnická práva, pak by překonávala "výsledky druhé světové války" přesně tím způsobem, který umožnil třeba poválečné spojenectví Francie a Německa a nověji také spolupráci Berlín-Varšava.

Prezidentova aktivita

K diskusím o minulosti se vyjádřil i prezident Václav Havel - rozeslal redakcím předních zahraničních listů článek, v němž částečně obhajuje Edvarda Beneše a snaží se vysvětlovat motivy jeho jednání. A také píše:

"Dnešní evropští politici, ale i novináři a další veřejně činné osoby by si měly uvědomit, že nesou odpovědnost za své činy i za svou pasivitu, pokud podléhají pokušení vypouštět džiny nacionalismu a starých historických sporů z jejich lahví".

Je zvláštní, že Havel varuje před nacionalismem v Evropě, ale skoro vůbec se nevyjadřuje k vnitročeskému dění, dalo by se dokonce říct, že právě on zůstává pasivní. Přitom by jeho hlas mohl narušit předvolební nacionalistickou linii a snad i dodat odvahu těm politikům, kteří kvůli kariéře nebo stranické disciplíně nedají najevo, že se jejich názor liší od názoru partajních lídrů.

Ruská ochota splatit dluh

Miloš Zeman na již zmíněné návštěvě v Moskvě nediskutoval jen o dekretech, ale také o vyřešení zbytku ruského dluhu vůči České republice. Řešení se našlo a předseda vlády v rozhovoru pro list Izvěstija směle prohlásil, že se teď otevírá "široký prostor pro spolupráci vojenskou, politickou i ekonomickou."

	Znalci poměrů zkoumají, co se skrývá za náhlou moskevskou ochotou a naznačují, že to asi bude jednostranná výhodnost.

Potíž je v tom, že Rusko má dluhy u desítek zemí a v zásadě nemá důvod upřednostňovat při placení Českou republiku. Znalci poměrů tedy zkoumají, co se skrývá za náhlou moskevskou ochotou a naznačují, že to asi bude jednostranná výhodnost.

Ruský dluh původně činil 3,6 miliard dolarů. Dvě a půl miliardy odkoupila - za čtvrtinovou hodnotu - často zpochybňovaná ruská firma Falcon Capital, přičemž ani jedna vláda nezveřejnila příslušné smlouvy. Zbývající miliarda sto tisíc bude podle posledních dohod uhrazena "v naturáliích".

Rusové dodají do Česka jaderné palivo pro elektrárnu v Dukovanech a náhradní díly pro vojenskou techniku - a tady lze jenom říct, proč ne? S dalšími "splátkami" už je to složitější: tři obří transportní letadla, několik bitevních vrtulníků a menší námořní flotilu.

Danajské dary

Jenomže vrtulníky nesplňují standardy NATO a jsou takříkajíc do počtu. Pro letadla, jejichž provoz i údržba jsou velmi nákladné, se teprve hledá uplatnění - armáda nejdřív dala najevo, že z nich není nijak nadšená, teď se mluví o tom, že by sloužily všem postkomunistickým členům aliance.

Lodě se asi budou muset prodat - ovšem už se objevily informace, že kdyby se s nimi dalo obchodovat, Rusové by to udělali sami. Teprve se tedy ukáže, jestli řešení ruského dluhu znamenalo přínos nebo ztrátu - zdá se ale zjevné, že Česko mohlo se mohlo pokusit získat jako úhradu mnohem "osvědčenější" produkty, třeba ropu nebo zemní plyn.

Ve vzduchu také zůstává otázka: Je samotný fakt, že někdo začne hradit svůj dluh, důvodem k budoucí široké spolupráci?

Český hlas proti proudu

Na půdě OSN se v pondělí hlasovalo o rezoluci, která jednoznačně viní Izrael ze současného konfliktu na Blízkém východě a potvrzuje: "legitimní právo palestinského lidu stavět se na odpor všemi prostředky, které má k dispozici". Český zástupce rezoluci nepodpořil - a Česká republika se tak postavila po bok Velké Británie, Guatemaly, Kanady a Německa, čtyř států které jednostranný odsudek Izraele odmítly.

Faktický význam takového kroku je minimální, protože rezoluce stejně prošla velkou většinou hlasů. Z morálního hlediska je to ovšem krok důležitý a zaslouží ocenění. Nevyplývá z něj automatický souhlas s některými akcemi Izraelské armády, ale současně odmítá posvěcení palestinského terorismu. Jde proti krátkozraké politice, která se snaží najít konsensus za cenu obětování jedné strany sporu - což se v dějinách už mnohokrát nevyplatilo.