Sobota 25. května 2002

předcházející

Připravil Adam Drda

Nesudetské požadavky

Mediálním a politickým hitem uplynulého týdne se stal třiapadesátý Sudetoněmecký den v Norimberku. Z pohledu českých stran to byla do jisté míry průlomová akce.

Ne snad kvůli tradičním výrokům bavorského premiéra Edmunda Stoibera, ale spíš proto, že při ní vystoupil ministr vnitra sociálně-demokratické spolkové vlády Otto Schilly a vyslovil se pro zrušení Benešových dekretů. Ovšem tak, aby z toho zrušení neplynuly majetkové restituce nebo nároky na odškodnění vyhnanců.

Takové názory se v Česku vždycky dávaly do spojitosti s křesťanskými demokraty a populisty typu Jörga Haidera - dekrety sice v minulosti kritizovala řada sociálně demokratických německých poslanců, ale jejich hlas se dal přeslechnout. U spolkového ministra už to tak snadné není.

	Česká strana se asi opravdu bude muset postupně vyrovnat s tím, že kritický postoj k dekretům jako součásti právního řádu není extrémní, že nejde o projev nepřátelství, ale o normální problém, o němž je třeba otevřeně diskutovat.

Česká strana se asi opravdu bude muset postupně vyrovnat s tím, že kritický postoj k dekretům jako součásti právního řádu není extrémní, že nejde o projev nepřátelství, ale o normální problém, o němž je třeba otevřeně diskutovat, nejen v historických komisích, ale třeba i na nejvyšší politické úrovni.

Mimochodem, identický názor na zrušení dekretů bez následných restitucí jako prezentoval Schilly, má i předseda "landsmanschaftu" Bernd Posselt. I on opakovaně zdůrazňuje, že eventuelní odstranění dekretů nesmí způsobit další křivdy, a je za to radikálními sudetskými Němci napadán.

Rozumná evropská rezoluce

Nemá valný smysl rozebírat jednotlivé politické výroky, které v Norimberku o víkendu i v Praze v posledních dnech padly. Obě země jsou natolik zasaženy předvolební kampaní, že se prostě nedá přesně odlišit, která slova jsou znamením politického kursu a která byla vyřčena jen proto, aby voliči slyšeli, co zrovna slyšet chtějí.

Zahraniční výbor Evropského parlamentu ve středu ve své Zprávě o rozšíření EU podstatně zredukoval pasáž o dekretech a ponechal v ní pouze odstavec, vyjadřující očekávání, že pokud český právní řád obsahuje diskriminační ustanovení, odporující legislativě EU, Češi je před vstupem odstraní.

Rezoluce se jeví jako velmi racionální: nezavírá dveře k tomu, aby se o dekretech jednalo, ale zároveň nedává záminku, aby se iracionální předvolební situace, ať už na české či na německé straně, ještě víc vyhrotila.

Podpora EU klesá

V této souvislosti je zajímavá i úterní zpráva agentury GFK pro výzkum veřejného mínění, která zveřejnila, že v dubnu stoupl počet Čechů, jež by v referendu hlasovali proti vstupu do unie, o 16 procent. Rozhodnutých euroskeptiků by tedy byla víc než třetina.

Ostatní agentury - CVVM a STEM - přinesly sice dost odlišné výsledky, ale i ony v minulých měsících zaznamenávaly pokles stoupenců integrace a dávaly jej do jednoznačné souvislosti s tzv. eurorealistikou kampaní ODS a právě s diskusemi o dekretech.

Kdyby účelově vyhrocená debata o starých křivdách způsobila, že se Češi v referendu nevysloví pro Unii, bylo by to opravdu absurdní, a asi i proto se Evropský parlament pokouší kampaň v tomto ohledu mírnit.

Štvavá média

Ve vztahu k Sudetoněmeckému dni nicméně stojí za to zamyslet se nad dvěma věcmi. Za prvé nad tím, jak o události referovala některá česká média.

	Ačkoli podle mnoha německých novinářů nepatřilo letošní setkání k těm, která byla vůči Česku nejtvrdší, četba některých tuzemských novin jako by ukazovala pravý opak. Zaznamenány byly nejhorší výroky a projevy, ale současně je zpravodajové vytrhli ze souvislostí.

Ačkoli podle mnoha německých novinářů nepatřilo letošní setkání k těm, která byla vůči Česku nejtvrdší, četba některých tuzemských novin jako by ukazovala pravý opak. Zaznamenány byly nejhorší výroky a projevy, ale současně je zpravodajové vytrhli ze souvislostí.

Několik příkladů: ministr vnitra Otto Schilly byl přerušen pokřikem, když ve svém projevu řekl, že prvními vyhnanci byli Češi. Ten pokřik zaznamenali všichni, ale nikdo neřekl, že Schilly mluvil v menším sále, kde byla mezi vybranými účastníky zastoupena nejstarší sudetoněmecká generace, v níž je taky nejvíc agresivních lidí.

Nikde se také nepsalo, že křičela zhruba čtvrtina posluchačů, že mnoho ostatních včetně Posselta dávalo najevo nad tím pokřikem nespokojenost.

Česká paralela

Také se jen málokde objevila informace, že politické projevy jsou pouze částí norimberského setkání, že akce má silný kulturní rozměr a že na přijela spousta lidí, jejichž hlavním zájmem bylo setkat se s přáteli, předvést své lidové kroje a dát najevo nikoli protičešství, ale patriotismus.Hlavně pro tyto lidi sloužil mši olomoucký arcibiskup Graubner.

Další věc, které stojí za to věnovat pár slov, je vztah sudetských Němců k nacismu. Je totiž stejně komplikovaný, jako vztah Čechů ke komunistické minulosti. V Norimberku se bylo možno setkat s lidmi, kteří v soukromém rozhovoru ospravedlňovali Hitlera naprosto odporným způsobem, asi jako čeští estébáci obhajují padesátá léta. Jenomže posuzovat podle nich celek by bylo stejně mylné, jako soudit českou společnost podle KSČM.

Bylo tam také možno potkat vyslovené antinacisty a samozřejmě největší část, lidi, kteří válku většinou zažili jako malé děti a kteří mají k Hitlerovi zhruba stejný vztah, jako Češi ke Klementu Gottwaldovi. To všechno potom přerůstá do aktuální podoby.

Zmínil-li Stoiber v projevu mezi zasloužilými "vyhnanci" Sigfrieda Zogelmanna, někdejšího aktivního nacistického úředníka, je to jistě neomluvitelný lapsus, jehož si většina přítomných bohužel nevšimne. Ale není to svým způsobem podobné, jako když Miloš Zeman sestaví sbor poradců z komunistických funkcionářů, kterýžto počin dlouhou dobu popouzel jenom novináře?

Účtování s komunistickou minulostí

Ve znamení minulosti proběhla i další důležitá událost, tentokrát čistě česká. V úterý byl na úpatí pražského vrchu Petřín odhalen pomník obětem komunismu, což provázela - mírně řečeno - organizační selhání.

Členové konfederace politických vězňů nechtěli na slavnost pozvat politiky, kteří byli v minulosti členy KSČ, pořádající starosta Prahy 1, člen ODS Jan Bürgermaister, "zapoměl" pozvat prezidenta, zato se všichni shodli, že čestným hostem by měl být Václav Klaus.

Nakonec prezident pozvánku na poslední chvíli dostal, přišel si však pomník prohlédnout s jednodenním předstihem a dal tak dost jasně a pochopitelně najevo, že si vězňů komunismu váží, ale je poněkud rozčarován.

Václav Klaus se slavnosti rozumně nezúčastnil, aby nebyl nařčen, že ji zneužívá pro účely kampaně své strany.

Nepřekonatelný odpor

V médiích se hojně probíral postoj konfederace k někdejším komunistům - a většinou byli její členové odsuzováni za tzv. primitivní antikomunismus. Jde přece o odpuštění, mnozí bývalí komunisté se už napravili, členství v KSČ není věc, která by vypovídala o charakteru a měla dnes národ rozdělovat. Je to ale všechno tak jednoduché?

	Zvláštní je, že netoleranci vytýkají muklům často právě ti lidé - pochopitelně s několika čestnými výjimkami, jako třeba Petr Uhl - kteří zároveň žádají, aby se sudetoněmečtí starci opakovaně káli za to, že kdysi dávno volili Henleina.

Na jednu stranu se dá jen těžko přistoupit na představu, že Klaus byl větším bojovníkem proti komunismu než třeba Petr Pithart. Ale na straně druhé, proč nepochopit, že někteří muklové z 50. let nechtějí, neumějí chtít, aby se slavnostního aktu zúčastnili někdejší členové strany, která je před lety uvrhla do vězení a která je až do roku 1989 - včetně polodemokratických 60. let - odmítla rehabilitovat?

Zvláštní je, že netoleranci vytýkají muklům často právě ti lidé - pochopitelně s několika čestnými výjimkami, jako třeba Petr Uhl - kteří zároveň žádají, aby se sudetoněmečtí starci opakovaně káli za to, že kdysi dávno volili Henleina. Ne, že by nebylo pěkné, kdyby to ti penzisté dělali, ale neslušelo by i exkomunistům, aby občas hlasitěji projevili nějakou lítost?

Minulý týden vcelku jasně potvrdil, že rozdělení, které sebou nese minulost, je generační problém. Někteří Češi nikdy nemohou překonat válečnou zkušenost, někteří Němci budou vždycky za největší tragédii světa považovat vyhnání, někteří muklové se nikdy nebudou chtít smířit s exkomunisty a někteří ekomunisté nikdy nebudou schopni sebereflexe.

Tyto věci jsou danost. Jde jen o to zajistit, aby je zbytečně nepřebíraly jejich děti, které si navzájem neudělaly vůbec nic.