Sobota 22. června 2002

předcházející

Připravil Adam Drda

EU zárukou demokracie

První povolební týden, v němž se rozběhla jednání o nové české vládě, jakoby mimochodem potvrdil, jak nesmírně důležitá je pro postkomunistickou, politicky roztříštěnou zemi existence Evropské unie.

Vládu sestavuje vítězná sociální demokracie s koalicí lidovců a Unie svobody-DEU. Jejich zástupci se oficiálně sešli v úterý, minimálně od té doby jsou v pravidelném kontaktu, a netají se optimismem: programové rozpory prý budou podle všeho překonány.

	Dokud budou na politické scéně převažovat stoupenci integrace, není třeba se bát zásadních politických zvratů a třeba omezování občanských práv, protože vláda neudělá nic, co by přijetí Česka do unie ohrozilo.

Přitom odlišnosti v programech Unie svobody a ČSSD jsou zásadní: je tu rozdílný pohled na finacování školství, na daňový systém, na penzijní reformu a koneckonců i na záležitosti, spjaté s předlistopadovou minulostí. Lidovci se zase s jádrem ČSSD neshodnou v názoru na restituce a roli římsko-katolické církve ve společnosti, což vzhledem k jejich voličům není nijak marginální otázka.

Cynik by tedy mohl tvrdit, že pokud nyní politici tyto rozpory překonávají, pak proto, že jim jde o moc, o křesla, a nikoli o ideje. Jenomže to je příliš jednoduché vysvětlení. Kupříkladu stranická základna ČSSD není ze spolupráce s Koalicí obzvlášť nadšena, a kdyby chtěl Vladimír Špidla sestavit menšinovou, avšak jednobarevnou a z technického hlediska pro ČSSD asi výhodnější vládu, opřenou o komunisty, jeho spolustraníci by asi nic moc nenamítali.

Spojovací článek ČSSD a Koalice

Spolupráci Koalice a ČSSD tedy v první řadě neumožňuje touha po moci, nýbrž zejména pohled na evropskou integraci, respektive naděje, že by Česko mohlo vstoupit do EU ještě v tomto volebním období, tudíž potřebuje spojené proevropské síly.

Řadoví voliči KDU-ČSL ani ČSSD přitom podle průzkumů veřejného mínění rozhodně nepatří k nějakým euronadšencům - vedení stran tedy "směřují do Evropy" tak trochu navzdory svým voličům. Nepočínají si tedy v tomto ohledu populisticky, ale racionálně, sledují rozumnou ideu a plní tak základní politickou funkci.

V praxi nejde jen o to, že vazba na sjednocování kontinentu dokáže zabránit například dramatičtějšímu nástupu českých komunistů nebo předčasným volbám. Stejně důležitá je pro kandidátskou zemi nutnost dodržovat evropská pravidla a přebírat právní řád.

Jinými slovy: dokud budou na politické scéně převažovat stoupenci integrace, není třeba se bát zásadních politických zvratů a třeba omezování občanských práv, protože vláda neudělá nic, co by přijetí Česka do unie ohrozilo.

Pod palbou nepřiměřené kritiky

Uvnitř politických stran je od soboty večer, kdy byly sečteny hlasy, hodně živo. Sociální demokracie ještě pořád jednotně jásá, udivena vlastním výkonem, a pokud se v ní objevuje napětí, pak ho vyvolávají ministři, kteří by si chtěli udržet křesla, avšak kvůli Koalici o ně asi přijdou.

Nejvíce pozornosti novináři věnovali Občanské demokratické straně, která utrpěla bolestivou porážku. Je ale třeba říct, v čem její prohra spočívá.

	ODS musí řešit dilema: Klaus už se nezmění a jestli ho někdo nenahradí, nezmění se ani strana, což znamená, žezůstane nepřijatelná pro případné koaliční partnery. Zároveň je ale Klaus to nejcenější, co ODS má. Jen díky němu si udržuje četné skalní přiznivce.

Určitě ne v tom, že by ODS měla málo voličů: k urnám přišlo ani ne šedesát procent lidí, takže zisk pětadvaceti procent hlasů není žádná tragedie, a strana si navíc ve sněmovně udržela skoro všechny poslance. Přesto autoři některých komentářů o volebním výsledku ODS píší s takovým despektem, jako by ani nepřelezla pětiprocentní hranici.

Co tedy bylo poraženo? Za prvé ambice stranického vedení a jeho nepřiměřená sebejistota. Špičky ODS tolik počítaly s výhrou, že je prvenství ČSSD bolí mnohem víc, než by za normální situace muselo.

Poražené ego

Za druhé propadla kampaň, jednoznačně postavená na osobě Václava Klause: i když to pan předseda popírá, koukal se na Čechy z každého druhého bilboardu, jeho kolegové rozdávali Klausovu knihu "Proč jdu znovu do toho", a byl to zase Klaus, kdo lidem telefonoval do domácností. Kampaň nutně musela vyznít proti zájmu zboží, které měla prodávat: způsobila přehlcenost Klausem.

Za třetí se šéf ODS projevil jako velice slabý účastník televizních debat - jeho styl později vystihl Vladimír Špidla, když řekl, že Klaus "nemá citovatelné výroky".

A za čtvrté, ale v neposlední řadě, se jako fatálně neúspěšný ukázal nacionalismus ODS a její euroskeptické tažení.

Teď je strana ve výjimečně těžké situaci. Václav Klaus po delším váhání a po rezignaci jednoho ze svých místopředsedů splnil předvolební prohlášení a řekl, že na nejbližším kongresu dá k dispozici svou funkci a totéž prý udělá i zbytek vedení ODS. Kongres byl ovšem svolán až na prosinec, což docela dobře ilustruje, jak vážně vedení pomýšlí na odchod.

ODS přesto musí řešit dilema: Klaus už se nezmění a jestli ho někdo nenahradí, nezmění se ani strana, což znamená, že kvůli jeho aroganci zůstane nepřijatelná pro většinu případných koaličních partnerů. Zároveň je Klaus to nejcenější, co ODS má. Jen díky němu si udržuje četné skalní přiznivce.

Otázku, jak z toho začarovaného kruhu ven, si zatím i ti nejodvážnější občanskodemokratičtí reformisté troufají pouze položit.

Koalice v ohrožení

Sluší se dodat, že český tisk vyvíjel na Klause poněkud nepřiměřený nátlak, když neustále spekuloval, kdy pan profesor konečně odstoupí. Otázka sama byla na místě, ale jak si vysvětlit, že s šéfkou Unie svobody Hanou Marvanovou se novináři na stejné téma začali bavit až koncem týdne? Je to proto, že Unie svobody bude ve vládě?

Zřejmě ano, ale členství v kabinetu stejně příliš neumenšuje volební debakl Unie svobody, potažmo Koalice jako celku. Dokonce se dá říct, že je to nesrovnatelně horší neúspěch než Klausův. Koalice, když ji ještě tvořily čtyři strany, měla obrovskou šanci volby vyhrát. Přesto v posledních letech nedokázala zabránit několika vnitřním krizím a slova jejích představitelů o vysoce etické politice se dostala do takového rozporu s činy, že to voliče doslova odhánělo.

Dnes je koaliční partnerství zralé na rozpad. Ve sněmovně sedí jen pár poslanců US-DEU, protože ty ostatní vyřadily - po výzvách z centra KDU-ČSL - preferenční hlasy lidoveckých voličů. Unie to vcelku oprávněně cítí jako podraz a požaduje, aby lidovečtí poslanci, z nichž se stanou ministři, složili poslanecké mandáty a uvolnili tak místo unionistům. Vážné krizi může zabránit snad jedině vládní odpovědnost.

Komunisté míří vysoko

Ve volbách roku 2002 nejvíc vydělali komunisté, kteří také celý minulý týden dávali najevo, že úspěch nebudou jen oslavovat, nýbrž se z něj pokusí pragmaticky vytřískat, co se dá.

	ČSSD si to s komunisty zjevně nehodlá rozházet, chce je mít jako pojistku pro případ, kdyby vláda s Koalicí zkrachovala. Vůdci KSČM to dobře vědí a už vznášejí požadavky.

Jelikož ČSSD podporuje myšlenku, že se funkce v parlamentu mají rozdělovat poměrně, podle zisku ve volbách, budou mít komunisté poprvé od vzniku České republiky zřejmě svého místopředsedu Poslanecké sněmovny - už v polovině týdne s nimi v této věci jednal sociálně-demokratický politik Bohuslav Sobotka.

Kdyby spolupráce s KSČM skončila přidělením této jedné vysoké funkce, nebyl by to až tak velký problém - jenomže ČSSD si to s komunisty zjevně nehodlá rozházet, chce je mít jako pojistku pro případ, kdyby vláda s Koalicí zkrachovala. Vůdci KSČM to dobře vědí a už vznášejí požadavky. Chtějí zrušit lustrační zákon a vyslat zástupce do dalších institucí, například do České konsolidační agentury.

Unionisté a lidovci zatím dávají najevo, že s takovým vývojem nesouhlasí a pokusí se vytvořit s ČSSD jakousi protikomunistickou dohodu. Bude to docela dobrý test jejich vyjednávacích schopností.