Sobota 26. srpna 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Tento víkend se nad londýnskou čtvrtí Notting Hill rozléhá karibská hudba - nottinghillský karneval je jeden z největších etnických karnevalů na světě - říká s pýchou jedna ze spoluorganizátorek, Steph Harwoodová.

"Provedli jsme výzkum, a zjistili jsme, že máme s výjimkou Olympijských her největší denní návštěvnost. Nejrušnější bude pondělí - očekáváme minimálně milión sedmset až osmset tisíc návštěvníků, a jestli počasí vydrží, budeme jich mít ještě víc."

O karnevalu vám více řekneme za týden, a tak zatím zůstaneme u toho počasí. Českým posluchačům, kteří v posledních dnech a týdnech uvykli vedrům nad třicet stupňů, snad budou připadat teploty, které se pohybují kolem dvacítky, směšně nízké, ale věřte mi - v Británii jsou tyhle teploty jednoznačným příznakem parného léta.

A Britové na to reagují po svém: oblékají si košile se stále kratšími rukávy, kalhoty se stále kratšími nohavicemi, a i minisukně odhalují dámské nohy až bůhvíkam. K extrému tento minimalismus v oblékání dovedl jistý Vincent Bethell - i když, jak tvrdí, ho k tomu nevedly ani tak ta relativní vedra: dal se řídit svými principy.

Naháč v ulicích Londýna

Pan Bethell se vydal do ulic Londýna zcela bez oblečení - ani ten příslovečný fíkový list si nevzal. V řadě nejrůznějších kampaní za nejrůznější práva nejrůznějších bytostí hájí Vincent Bethell právo na nahotu - a tohle právo chtěl dokázat skutkem. Vypravil se tedy do londýnských ulic - až jistý rozrušený motocyklista upozornil na nepřístojného exhibicionistu seržanta metropolitní policie Josepha Sharpa.

Ale úsilí policie, zabránit veřejnému pohoršení, narazilo na nečekanou překážku: kolemjdoucí trvali na tom, že si s panem Bethellem potřesou ruce, blahopřáli mu a přáli mu hodně úspěchů. Obecně vzato panovala na místě činu atmosféra lehkovážnosti a veřejnost nám byla přátelsky nakloněna, pravil Russell Higgs, kamarád, který Bethella na jeho londýnské pouti provázel, byť sám oblečený.

Policie osmadvacetiletému Vincentu Bethellovi jeho chování nerozmluvila, a tak byl zatčen a odveden do cely, kde jeho holá troufalost pokračovala: "Nepředstoupím," řekl, "před magistrátního soudce, pokud před něj nebudu moci předstoupit, jak mě pánbůh stvořil." A to znamenalo, že Vincent Bethell seděl zcela nahý ve své cele ve vězení, když mu soudce napařil pokutu jednoho sta liber a soudní výlohy pětasedmdesáti liber.

Jeho obhájkyně, Katy Thornová, sice u soudu prohlásila, že odepření možnosti, aby její klient mohl chodit po ulici nahý, lze interpretovat jako porušování jeho lidských práv - ale magistrátní soudce Nicholas Evans dospěl k závěru, že je veřejné pohoršování plně prokázáno.

"Být lidskou bytostí - to není žádný zločin," prohlásil Vincent Bethell, když mu soudcův výrok oznámili. "Mé právo, být lidskou bytostí, bylo popliváno." A pak se odebral v rouše Adamově londýnskými ulicemi ke svému domovu - a že na sobě neměl ani steh, znovu vzbudil velkou pozornost kolemjdoucích chodců.

To jen, abyste věděli, že je v Británii okurková sezóna v plném proudu.

Zrada agenta MI5 Davida Shaylera

"Jsem hrdý na to, co jsem udělal. Nemyslím, že bych nějak poškodil národní bezpečnost, a jak říkám - pokud je mi zakázáno prozradit skutečnost, že se zpravodajská služba MI6 dopustila vraždy, pak je s touhle zemí něco velmi v nepořádku." pravil v pondělí bývalý důstojník zpravodajské služby MI5 David Shayler, krátce po přistání v Doveru a těsně předtím, než ho dva příslušníci speciální policie zatkli, obžalovali z porušení zákona o státním tajemství, a propustili ho na kauci.

Skončilo tak další dějství sáhodlouhé ságy, jejíž dosavadní vývoj je možná zapotřebí připomenout.

Ve čtvrtek, kdy byl Shayler oficiálně obžalován, to byly přesně tři roky, co britský nedělník MAIL ON SUNDAY zveřejnil Shaylerův článek o činnosti tajných služeb, který obsahoval celou řadu informací. A byly to informace senzační.

Vnitřní zpravodajská služba MI5 za konzervativní vlády podle něj vedla spisy na hlavní osobnosti labouristického hnutí, včetně dnešních ministrů Petera Mandelsona a Jacka Strawa.

Kromě toho prý MI5 sledovala bývalého konzervativního premiéra Edwarda Heathea, člena skupiny Beatles Johna Lennona a punkovou skupinu Sex Pistols. Později Shayler přišel s dalšími senzačními odhaleními - třeba že druhá hlavní britská bezpečnostní organizace, zahraniční zpravodajská služba MI6 připravovala zavraždění libyjského vůdce, plukovníka Kaddáfího.

Tato obvinění vyvolala velkou bouři, a protože Shayler fakticky porušil závazek mlčenlivosti, který mu ukládal zákon o utajovaných skutečnostech, rozhodl se k extrémnímu kroku - těsně před zveřejním článku odjel do Francie, kde také poslední tři roky žil - jak sám říká - v politickém exilu.

Shayler mezitím ze svého pařížského bytu přicházel s novými a novými obviněními - v jednom okamžiku například zveřejnil na internetu jména lidí, o nichž tvrdil, že jsou jeho bývalými spolupracovníky ze zpravodajských služeb - a údajně tak ohrozil jejich životy.

David Shayler, špión a renegát, jak mu přezdívají britské noviny, se nakonec rozhodl, že se dobrovolně vrátí do Británie a předstoupí před soud. A když britské úřady přistoupily na jeho podmínku - že bude smět být na kauci na svobodě, vypravil se z Calais do Doveru.

Desítky fotografů, televizních a filmových štábů a reportérů ho sledovalo, že se nemohl pořádně pohnout - a právě o to Shaylerovi šlo. Chtěl prostě maximum publicity, a té se mu také dostalo. Ještě zahlédl bílé útesy doverské, vystoupil na břeh, prošel imigračním úřadem, a vydal se vstříc svému osudu.

"Pane Shaylere, jsem policejní důstojník. Tudy prosím. " A pak už zbývalo jenom tradičně policajtské "Rozejděte se prosím. Je po všem, všechno skončilo".

Ale všechno ani zdaleka neskončilo - naopak, rozjela se další kapitola dlouhé epopeje. David Shayler byl převezen do Londýna na policejní stanici a oficiálně obžalován z porušení státního tajemství. Ale nikoli ve všech bodech - šlo tu jenom o otázky, které souvisely s MI5, tedy o informace, které zveřejnil původně v MAIL ON SUNDAY a které se týkaly spisů, jež britská kontrarozvědka vedla proti dnešním labouristickým ministrům. O obviněních, jež se týkala údajného připravovaného atentátu na plukovníka Kaddáfího, nebylo v obžalobě ani slovo.

Někteří pozorovatelé z toho vyvozují, že se tak britská justice pokouší snáze dosáhnout Shaylerova odsouzení, protože bývalý špión bude jen těžko přesvědčovat porotu - soud se totiž nebude konat za zavřenými dveřmi, ale veřejně a s porotou - tedy že bude mít potíže, aby přesvědčil porotu, že jednal ve veřejném zájmu.

Ale Shaylerův obhájce, John Wadham, to vidí jinak. "Mám pocit, že vláda couvá. Tahle vláda nechce bojovat, a proto omezuje svoji obžalobu na ty věci, které se ocitly ve veřejné doméně po publikaci v listu MAIL ON SUNDAY."

Shayler chce svoji obhajobu založit na tom, že vláda porušila jeho právo na svobodu projevu. Ačkoli bylo znění zákona o ochraně utajovaných informací před několika lety podstatně zmírněno - před novelou bylo trestné dokonce i zveřejnit informace o barvě koberců či nábytku v kancelářích v londýnském sídle MI5 - zákon patří i nadále k nejpřísnějším a nejtvrdším zákonům v Británii. Ale Británie v říjnu oficiálně přistoupí k Evropské konvenci o lidských právech, a Shayler se zjevně spoléhá, že mu tato konvence poskytne argumenty k jeho obraně.

A pokud jde o příští postup britských úřadů, mnoho se dá usuzovat ze skutečnosti, že soudce ve čtvrtek Shaylera nejen propustil na kauci, ale dovolil mu dokonce, aby se o víkendu vypravil do Teeside na fotbal - jeho oblíbený tým Middlesbrough, který stojí v čele první ligy, bude hrát proti Leedsu.

"Jen si představte tu reklamu," prohlásil soudce, kdyby se mu v tom soudce pokusil zabránit.

Boj irských teroristů o ilegální trh

"Myslím, že pokud se vedením loajalistických organizací nepovede, zavést v organizacích disciplínu a pořádek, bude docházet k dalšímu zabíjení. A z dějin severního Irska se můžeme snadno poučit o tom, že když se tyhle síly uvnitř protestantské loajalistické komunity jednou rozpoutají, odnese to nakonec většinou katolická část obyvatel provincie."

Tak komentoval předseda politického křídla polovojenské organizace IRA, strany Sinn Fein, Mitchell McLaughlin, poslední vývoj v Severním Irsku - protože tenhle vývoj dostal v uplynulém týdnu naprosto bizarní obrat. Spor už neprobíhá mezi katolickou a protestantskou komunitou - tentokrát teče krev na unionistické straně konfliktu.

Bilance je truchlivá - řada mrtvých, a eskalující série odvetných vražd. Podstatu problému zřejmě nejlíp vystihuje jiný kreslený vtip.

Jsou na něm znaky dvou hlavních protestantských stran s vazbami na polovojenské skupiny, Ulsterského dobrovolného sboru a Ulsterských bojovníků za svobodu, a tam, kde obvykle bývá latinské heslo, stojí v obráceném pořadí názvy drog - kanabis, heroin a tak dále. Neboť - podobně jako separatistická polovojenská organizace IRA - také protestantské unionistické organizace získávají prostředky na svou činnost organizovaným zločinem, a obchod narkotiky patří ke hlavním zdrojům příjmů.

A protože není vyloučeno, že mírový proces v Severním Irsku bude alespoň částečně úspěšný a že na místo zbraní začnou mluvit politici, zápasí oba hlavní hráči teroristické scény - aliance Ulsterského dobrovolného sboru a Ulsterské obranné asociace versus Ulsterští bojovníci za svobodu - o výnosné místo na ilegálním trhu.

Boje se soustředí na převážně protestantskou ulici Shankill Road v Belfastu. Poslední výbuch násilí začal krveprolitím o minulém weekendu, v pondělí byli zabiti dva mladí muži z organizace Ulsterských bojovníků za svobodu, zkratkou UFF. Ve čtvrtek ve zjevně odvetném útoku přišel o život mladík, který byl možná napojen na Ulsterskou obrannou asociaci - Ulster Defence Association.

V úterý nařídil ministr pro Severní Irsko Peter Mandelson, nové zatčení jednoho z hlavních vůdců polovojenských organizací, Johnnyho Adaira z UFF, známého pod přezdívkou "vzteklý pes Adair", který byl teprve vloni na podzim propuštěn na svobodu z nyní zavřeného slavného vězení Maze.

Nikdo v Severním Irsku není nedotknutelný, nikdo nestojí mimo zákon - a Johnny Adair se podle všeho právě takhle choval v posledních několika dnech. Lidi mluví o tom, jak byli kdysi pyšní na to, že bydlí v Shankill Road - dnes mluví jenom o tom, jak se bojí, a právě Johnny Adair a jeho činnost jsou zdrojem tohoto strachu.

Ale tenhle postup se z pochopitelných důvodů nelíbí představitelům stran, které jsou s polovojenskými skupinami v těsném konfliktu. Vůdce Ulsterské demokratické strany, která má vazbu na Ulsterské bojovníky za svobodu, Gary McMichael, soptí: "Když se podíváte, co dělají ostatní politické strany - co vidíte? Prostě sedí stranou, obviňují ostatní nalevo napravo, přicházejí s nápadem, zavřít každého zase zpátky do vězení a tak. Jak to - z praktického hlediska - pomáhá vyřešit tenhle problém? Nijak."

Konflikt si vyžádal v uplynulém týdnu oběti na životech v protestantské komunitě. Ozývají se hlasy, že příměří loajalistů je prostě podvod. A další hlasy tvrdí, že podvodná je i bezpečnostní politika britské vlády - mezi nimi je člen severoirské exekutivy Nigel Dodds - a ten taky soptí: "Zavřeli oči před násilím všech velkých polovojenských skupin, zavírali je celé měsíce, a dovolili lidem, aby měli pocit, že mohou jednat beztrestně. Netrestali násilí a terorismus, fakticky ho odměňovali. A arogance, s níž se Peter Mandelson pokouší svalit zodpovědnost na všechny ostatní jen ne na sebe, je prostě nepřijatelná."

Roztodivné pojistné údálosti

Jak jsme říkali - nebýt návratu Davida Shaylera a bizarního konfliktu uvnitř protestantských polovojenských skupin, okurková sezóna by byla zřejmě nesnesitelně nudná. Vždyť v novinách dominovaly tak důležité informace, jako že nejmladší britská maturantka, šestiletá Elissa Patelová, chtěla za odměnu za svůj jedinečný výkon zmrzlinu.

Velkou pozornost sdělovacích prostředků vzbudila také vyloženě prázdninová zpráva o tom, za co za všechno chtějí lidé, kteří se dali na dovolenou pojistit, od pojišťoven peníze.

Tak jeden člen rekreačního zájezdu vymáhal sedm set liber, které musel zaplatit, protože ho ostatní členové skupiny považovali za teroristu. Vyhrožovali mu prý, že ho oběsí nebo upálí.

Jiný zájezd skončil fiaskem, když si manžel jedné z turistek najal nájemného vraha, aby mu v cizině zastřelil manželku.

A fanoušek Manchester United u pojišťovny neuspěl, když si k pojistné události - ukradli mu v Monaku všechny věci - připočítal prostitutku v hodnotě sto dvaceti liber.

V britských sdělovacích prostředcích vyvolala velký rozruch také zpráva o tom, jak pozdě se jistý nezaměstnaný muž dověděl, že udělal terno v loterii.

Kdo bude spravovat britskou loterii?

A když už jsme u té loterie - ve středu se mělo rozhodnout o tom, kdo bude nadále britskou loterii spravovat. Proti sobě stála stávající společnost Camelot, která usilovala o obnovení licence, a nově ustavená Peoples Lottery známého milionáře a majitele letecké společnosti Virgin Richarda Bransona.

Znělka televizního přenosu loterie nás v Británii provází už šest let. Koncem letošního roku dosáhne její celkový finanční přínos na různé veřejné projekty hodnoty patnáct miliard dolarů - financuje se z ní kdeco, počínaje místními sportovními kluby, přes divadla, galerii Tate Modern a Dóm milénia, tolik pronásledovaný smůlou.

V Británii je na 35 tisíc takovýchto počítačových terminálů, přes něž si můžete vsadit - celkem se na nich uhraje 80 milionů lístků, každý lístek stojí libru, takže si to velmi snadno můžete spočítat sami.

A když si k tomu připočtete, že se jedná o víc než jeden tiket na každého obyvatele Británie, včetně kojenců a lidí neschopných právních úkonů, vidíte, jak je loterie v Británii populární. Samozřejmě, loterie vydělává velké peníze těm, kdo ji provozují.

Současný provozovatel, Camelot, měl vloni zisk v hodnotě skoro sta milionů dolarů. Proto není divu, že Camelot letos zuby nehty usiloval o to, aby mu loterie zůstala. Reklamní slogan loterie říká - "Mohl bys to být i ty", a tohle heslo platí i nadále.

Camelot sice ze závodu definitivně vypadl, ale Richard Branson loterii nedostal - místo toho mu dali měsíc na to, aby vypracoval novou finanční koncepci lidové loterie. Branson se ale nevzdal - vrazím do toho klidně padesát milionů svého osobního jmění řekl, a vyrazil do boje.

Soutěžní otázka

Británie před několika týdny ztratila jednoho ze svých největších herců, Aleca Guinesse, který se řadí vedle takových veličin, jako byl Sir John Gielgud nebo Laurence Olivier.

Čeští filmoví diváci si ho pamatují jako Fagina z poválečného filmového zpracování Olivera Twista nebo jako plukovníka Nicholsona v klasickém filmu Most přes řeku Kwai. Ti mladší se s ním mohli seznámit třeba ve filmu Star Wars, kde hrál moudrého starého válečníka Obi-wan Kenobiho.

Ptali jsme se: Získal Alec Guiness za některou ze svých filmových rolí cenu Americké filmové akademie - Oskara?

Správná odpověď zní. Na Oskara byl Alec Guinness nominován celkem šestkrát, a dvakrát cenu Americké filmové akademie získal. Poprvé roku 1957 za herecký výkon v roli plukovníka v Mostu přes řeku Kwai, a podruhé roku 1979 za celoživotní přínos v oblasti filmového herectví.

Je trochu s podivem, že britské sdělovací prostředky v nekrolozích přešly oba Oskary Sir Aleca Guinnesse téměř až přezíravým mlčením. Alec Guinness, který byl všeobecně považován za jednoho z nejvšestrannějších herců dvacátého století, se zapsal do povědomí filmových diváků ve čtyřicátých letech, zejména v satirické komedii Šlechetná srdce a šlechtické korunky, v níž vytvořil plných osm rolí.

Guinness si ozkoušel snad všechny žánry - od klasického filmového dramatu přes tradiční anglické filmové frašky až po science fiction, a přitom si osvojil celou řadu nejrůznějších přízvuků a dikcí.

Mezitím jsme z odpovědí vylosovali výherce a stala se jím Jaroslava Hejzlarová z Prahy 9. Výherkyni blahopřejeme, a posíláme jí odměnu.

Ztracené obří boty

Londýnskými ulicemi v těchto dnech bloudí zasmušilá postava a soustředěně studuje výlohy obuvnických krámků a dílen ctihodných mužů, které bychom dříve nazvali příštipkáři, ale kteří vám dnes za mírnou úplatu opraví boty či vyrobí kopii klíče.

Ten melancholický muž je - jak jinak - klaun. Je mu dvacet let, pochází ze slunné Itálie, a jmenuje se David Vassalo. V nejbližších dnech se má začít producírovat v pilinách manéže pod šapitó putovního cirku páně Billyho Smartse.

Mladý pan Vassalo ke svým šaškovským kouskům nezbytně potřebuje boty - a nejsou to boty ledajaké. Zatímco normální smrtelník nosí většinou boty číslo pět až devět - podle tradičního číslování tedy pětatřicítky až čtyřiačtyřicítky - David Vassalo vystupuje v obrovských botách číslo šestadvacet, a tady by se jeden tradiční velikosti nedopočítal.

Nuže - pan Vassalo se minulý týden vydal na procházku: z cirkusu, který svůj stan rozbil v malebném parku Battersea na jižním břehu Temže, přešel přes most a najednou mu padla do oka obuvnická, či jak už jsme řekli, příštipkářská dílna. Vassalo vešel dovnitř, slušně pozdravil, a požádal, zda by mu jeho trochu sešmaťchané boty neopravili. Slovo dalo slovo, cena byla sjednána, a David Vassalo se vydal dále do ulic Londýna.

Jenomže co čert nechtěl, ať už byl důvod jakýkoli, pan Vassalo dočista zapomněl, kde že své škrpály nechal. A tak teď kudy chodí, tudy kouká - takové boty jsou drahá záležitost, v Itálii za ně v lirách zaplatil ekvivalent osmi set liber, a takový komediant se v penězích zrovna netopí.

Jmenovec britského ministra zahraničí, takto mluvčí cirkusu Billyho Smartse Robin Cook, to zjevně nemyslel nijak zlomyslně, když o těch obrovských botách řekl: "Zašli jsme do několika takových krámků, ale je to jako hledat jehlu v kupce sena."

Zůstává jedna jediná otázka - zda je David Vassalo prostě jenom klaun, který v životě zabloudil, anebo jestli má jeho fatální výpadek paměti, známý v uměleckých kruzích jako okno čili auslág, nějaký jiný, temný důvod.