Sobota 9. září 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Do začátku astronomického podzimu nám chybějí ještě dobré dva týdny, ale ve čtvrtek nám meteorologové oznámili, že nás podzim předčasně přepadl už teď, a nemáme důvod jim nevěřit.

Na stromech už nějaký pátek zlátne listí, a ačkoli je přes den pořád ještě parno, za nocí se hlásí první chlad, na Londýn se pomalu snášejí podzimní mlhy a od severu se k hlavnímu městu Británie pomalu blíží vlna dešťů.

To ovšem tenhle týden nebrání poddaným Jejího Veličenstva královny Alžběty, toho jména druhé v tom, aby se radovali. A věru k tomu mají důvod.

Anglie totiž po jednatřiceti letech poprvé vyhrála nad cizáky ve hře, která je nejangličtější - pro Evropany záhadném a tajůplném kriketu - její tým porazil na slavném kriketovém hřišti Oval v jižním Londýně mužstvo z Karibiku - naposledy se jim to povedlo roku 1969.

A že Britové doufají, že konečně porušili jednatřicetiletou šňůru sportovní smůly, ani jim ty podzimní spršky nevadí. Oni jsou lidé v Británii vůbec otužilí, zvlášť, když o něco jde. A tak jim ani vytrvalé lijáky nezabránily, aby se o minulém víkendu věnovali druhému anglickému národnímu sportu - stání ve frontě.

V Yorkshiru pekli olbřímí "Koláč Milénia"

Ta fronta byla historicky dlouhá, a utvořila se ve vesničce Denby Dale v Yorkshiru. A jak jinak - čekalo se na jídlo, a to na jídlo zadarmo. Ale to nebyl jediný důvod. Nechceme se pouštět do nepatřičných biblických srovnání - zákony proti rouhání v Británii pořád ještě platí, a ačkoli se nepoužívají, jsou docela přísné - ale byl to případ, kdy se jedním koláčem nasytily zástupy.

Přesně řečeno - jedním koláčem nasytili v Denby Dale padesát tisíc zmoklých lidí. Ovšem na rozdíl od těch biblických ryb to nebyl koláč ledajaký. Vážil dvanáct tun, a upekli ho přes noc na tajném místě v obrovském pekáči, který měřil třináct krát tři metry a byl metr hluboký. A protože "pie", tenhle typ slaných, masem a bramborami plněných koláčů v Sandtnerce nenajdete, tady je recept.

Nejdřív ze všeho si oloupej tisíc kilo cibule, rozválej plát lineckého těsta o váze 3 465 kilogramů, odkroj si pořádný kus na víko, a ze zbytku si připrav koláčové dno. Dovnitř vraž 5 tisíc kilo hovězího masa, 2 tisíce kilogramů brambor, cibuli a sto litrů nadkvasnicového hořkého piva. Vlož do rozehřáté pece a peč, dokud koláč není hotový.

Tenhle gargantuovský koláč byl jubilejní, desátý. První ze série vzácných pochoutek upekli v Denby Dale roku 1788, na oslavu uzdravení krále Jiřího III. Plněný koláč měl tehdy úspěch, a tak vznikla tradice. Olbřímí koláče od té doby pečou v téhle malé vesničce v Yorkshiru vždycky ob třicet let při nějaké významné příležitosti.

Letos je to jednoznačně - jak jinak - Koláč Milénia. Druhý jubilejní koláč v Denby Dale upekli roku 1815 na oslavu vítězství u Waterloo. Jediná významná událost britských novodobých dějin, kterou ve vesničce koláčem neoslavili, byla korunovace královny Alžběty - v té době totiž byly potraviny pořád ještě na příděl, a tak nebyly suroviny.

Roku 1887 chtěli místní oslavit zlaté jubileum královny Viktorie - ale pozvali si kuchaře až z Londýna a to neměli dělat. Koláč, který by jinak nakrmil zástupy, prostě nebyl k jídlu - soudobý kronikář napsal, že byl tak odporný, že ho museli zakopat v nedalekém lesíku.

Od té doby byla ustavena funkce Strážce plněného koláče, který dohlíží na to, aby byla pochoutka řádně rozkrájena a rozdána. Letos jím byl vysloužilý voják, sedmdesátiletý Raymond Haigh. S napětím čekali shromáždění jedlíci, kteří se sem sjeli z celé Británie a dokonce i z Ameriky, na jeho verdikt - neboť jeho funkce mu dává právo, ochutnat vzniklý výrobek jako první.

A že vesnička Denby Dale leží uprostřed luk a lesů, libují si místní zající, že před dvěma sty dvaadvaceti lety padla volba na hovězí dobytek - jinak by se tahle hekatomba změnila v Bartolomějskou noc.

Britští farmáři blokovali rafinérie

"Je na čase postavit se k tomu čelem. Myslím, že je na čase, aby všichni, kdo vysedávají v pohodlných křeslech, povstali a šli ven. Tohle není jenom protest britských farmářů, je to protest všech, kdo má až pozuby toho, aby ho labouristická vláda okrádala."

Zatímco Francii na celý týden ochromila blokáda petrolejářských rafinérií kvůli vysokým cenám benzínu, v Británii, kde je benzín ještě dražší - vlastně nejdražší v celé Evropské unii - tedy v Británii se zdálo, že to poddaní Jejího Veličenstva prostě trpně spolknou.

Ale příklady zjevně táhnou, a jiskra vzdoru přeskočila z Francie do Británie. Rozbuškou beztak napjaté situace se stalo oznámení, že benzín znovu zdraží, a tak koncem týdne, ve čtvrtek večer, zablokovali britští farmáři.

Tedy ta část obyvatel Británie, jejímuž hlasu především na městské střední vrstvy orientovaná Nová Labour ministerského předsedy Tonyho Blaira ustavičně odmítá naslouchat - britští farmáři ze Severního Walesu společně s řidiči kamionů následovali příklad svých francouzských kolegů, a zablokovali rafinérii společnosti Shell poblíž Liverpoolu.

Ačkoli hlavním bezprostředním důvodem protestu farmářů byla cena nafty, kterou potřebují pro traktory, kombajny a podobně, v jejich akci se odráží také celkově špatná atmosféra. Stoupne-li dále cena nafty, prohlašují, doplatí na to všichni: Cena potravin půjde nahoru, cena veřejné dopravy půjde nahoru, cena letenek půjde nahoru. Je to jednoduché - jakmile se dotknete nafty, zamává to s celými životními náklady.

Protestní akce se v pátek vystupňovaly: účastníci akce zabránili desítkám cisternových vozů odejet z rafinérie Stanlow firmy Shell poblíž městečka Ellesmere Port v hrabství Cheshire. Akci pořádá organizace Farmers for Action - a ačkoli je zatím namířena především proti rafinériím, britští zemědělci zcela zjevně hledají vinu jinde.

Paul Ashley z Farmers for Action UK tvrdí, že jejich akce je spontánní. "K ničemu to není, když se tahle vláda od všeho distancuje, když říká - tohle je chyba zemí, které produkují ropu, chyba je tady, chyba je támhle. Osmdesát procent ceny benzínu v Británii dělají daně. A s tím něco můžeme udělat. My za vámi přijedeme do vašeho hlavního města, pane Blair. Tentokrát nás budete muset vyslechnout."

A ačkoli je v Británii toto hnutí zatím jenom v zárodku, začínají se ozývat hlasy, podle nichž by letošní zima mohla být plná nepokojů: farmáři tvrdí, že jejich protesty budou pokračovat i o víkendu a že se rozšíří po celé Británii.

Náměstek ministra dopravy Lord Macdonald měl zatím jedinou, a nepříliš citlivou reakci. Prohlásil, že účastníci akce nemají právo narušovat životně důležité dodávky. Ale britští farmáři a řidiči kamionů jsou zjevně z jiného těsta, než příslušníci středních vrstev ve městě, kteří nebyli s to protestovat ani obyčejným bojkotem benzínových pump jeden den v týdnu.

Ale David Handley, předseda organizace Farmers for Action UK, v pátek na otázku, zda operace bude poběží celý víkend, odpověděl: "Rozhodně ano. Včerejší protest byl jenom ukázka toho, čeho jsme schopni. Samozřejmě budeme sledovat program eskalujících akcí, a budeme pokračovat do té doby, než s tím někdo něco udělá."

Oblíbená Mo Mowlamová se chystá pryč z politiky

"Kampaně šeptaných pomluv znám už delší dobu, a kdybych je poslouchala, už bych tu dnes nebyla. Během let jsem se naučila neposlouchat tyhle věci a tohle rozhodnutí je čistě osobní. Kdyby za tím byly pomluvy, šla bych už před rokem."

Mo Mowlamová je jedna z nejpopulárnějších osobností Labour Party a patří k nevýraznějším lidem ve vládě Tonyho Blaira - a proto se nelze divit, že její rozhodnutí, odejít po příštích všeobecných volbách definitivně z parlamentní politiky zasadilo Blairovi těžkou ránu.

Zároveň to znovu rozdmýchalo vlnu spekulací o tom, proč vlastně Mo Mowlamová - bývalá ministryně pro Severní Irsko, která v současné době zastává nedávnou zřízené ministerské křeslo pro prosazování vládní politiky - tedy proč že Mo Mowlamová z politiky odchází.

Noviny spekulují o zákulisní kampani, která ji měla z Westminsteru vystrnadit, paní ministryně sama tyto fámy opakovaně dementuje - ať už z loajality nebo proto, že je to pravda.

"Mluvila jsem o tom s Tonym už několik měsíců. Je to osobní rozhodnutí. Přemýšlela jsem o tom dlouho a usilovně, a rozhodla jsem se, že chci v životě dělat ještě něco jiného, než odejdu do penze. Je mi přes padesát, a chtěla bych se přesvědčit, jestli se dokážu soustředit na věci, které mě bavily v politice - řešení konfliktů, mezinárodní události, drogy, pomoc postiženým. Je tady celá spousta věcí, jimž bych ráda věnovala energii. V parlamentu a ve vládě je tolik práce, že jsem se tomu nemohla věnovat."

Mo Mowlamové je padesát let, takže její tvrzení o tom, že by ráda ještě zkusila něco jiného, zní poměrně pravděpodobně.

Paní Mowlamová má tuhý kořínek - těsně před všeobecnými volbami roku 1997, které vynesly novou labour Tonyho Blaira triumfálně k moci, se podrobila operaci mozkového nádoru. To jí ovšem nezabránilo v přijetí jednoho z vůbec nejtěžších a nejnevděčnějších vládních úřadů - snaha vyřešit kvadraturu kruhu sektářského konfliktu v Severním Irsku je úkol věru sysifovský, a nebýt Mo Mowlamové, zřejmě by dohoda z Velkého Pátku nikdy nebyla podepsána.

Dokázala to proto, že se jí podařilo přesvědčit nacionalistické politiky o nutnosti kompromisu - a získala si tak jejich chválu jakožto osoba odvážná a schopná vize. Ale zřejmě právě její popularita je příčinou jejího současného rozhodnutí.

"Je to naše jediná a jedinečná Mo Mowlamová," volal premiér Tony Blair na konferenci labouristické strany roku 1998. Ale byl to zároveň onen okamžik, kdy se zdálo, že paní ministryně pro Severní Irsko zastiňuje samotného ministerského předsedu.

Manžel Mo Mowlamové, John Norton, tvrdí, že právě od téhle konference začala tichá zákulisní kampaň proti jeho manželce. "Někteří lidé říkají, že právě od tohoto okamžiku se začaly objevovat nepříznivé zprávy a komentáře. Já osobně jsem si v novinách neověřoval, jestli to bylo skutečně od té doby. Ale jak víte, za normálních okolností popularita není mezi kolegy ta nejpopulárnější věc."

Pro Blaira je odchod Mo Mowlamové dvojnásob těžkou ranou také proto, že z politiky odchází skoro současně s další populární osobností - dosavadní předsedkyní parlamentu Betty Boothroydovou.

Ale zatímco Betty Boothroydová byla osoba sice sympatická, ale její funkce byla více méně ceremoniální, Mo Mowlamová byla svérázná politická osobnost, která jinak dost rétorické Nové Labour přinášela určitý kredit lidskosti.

A paní Mowlamová nikdy neměla daleko ke kontroverzi. Jednou připustila, že v mládí jako studentka kouřila kanabis, jindy zcela seriózně navrhla, aby se královna vystěhovala z Buckinghamského paláce do něčeho modernějšího. A když se to dostalo do novin, nezapírala.

"Nebylo to myšleno jako něco proti monarchii. Jedny noviny se mě zeptaly, jestli jsem něco takového řekla, a já odpověděla - ano. Ale nebylo to nic proti monarchii, a omlouvám se, jestli jsem se někoho dotkla."

Britská vláda se teď pokouší verzi o touze po změně podpořit, a tak tvrdí, že Tony Blair o rozhodnutí věděl už celé týdny.

Není pravda, prohlašuje jeden z členů kabinetu Ian McCartney, že by odešla proto, že by snad byla se svou prací nespokojena, není to proto, že nedostala rezort, v němž by mohla něco skutečného udělat, není to z rozčarování."

"Všichni ve vládě bychom uvítali, kdyby Mo pokračovala ve veřejném životě. Ale Mo už několik měsíců hovořila se svými přáteli a kolegy a s Blairem o tom, co by chtěla dělat po příštích volbách. A to je celá ona - rozhodla se, že se chce vydat jiným směrem. Myslím, že ji v tom teď musíme všichni podporovat."

Tahle loajalita je zatím oboustranná - ale pocit hořkosti se úplně zapřít nedá. "Strávila jsem v Labour Party celý život, je to něco, čemu jsem naprosto oddaná, a udělám mezi dnešním dnem a volbami všechno pro to, aby byla znovu zvolena. Teď chci zkusit něco jiného - politiku s velkým pé, ale mou podporou pro vládu a pro labouristickou stranu nic neotřese."

Blairův nejmladší syn Leo do politiky vstoupil...

Tony Blair ovšem nebyl v době, kdy se tyhle všechny věci dály, v Británii - hovořil v New Yorku o své vizi OSN na Summitu Tisíciletí.

"Naše krátké projevy svět zjevně nepromění, ale není přesto lepší, že tady můžeme stát a mluvit spolu, než kdybychom jeden proti druhému bojovali? Pocity, které tady vyjadřujeme, jsou stejné - pocity jednoty, míru, naděje a spolupráce. Někdy nás mohou frustrovat způsoby práce Organizace spojených národů, ale přes všechny nedostatky je to síla dobra, a my chceme, aby dělala víc, ne méně, než dosud."

O Summitu Tisíciletí tu ovšem nemluvíme proto, jak se na téhle velké podívané podílel britský ministerský předseda. Zajímá nás něco jiného - konečně jsme se totiž dověděli, proč že měli manželé Blairovi tak velkou averzi k novinovým fotografiím, na nichž vystupuje jejich novopečený syn Leo.

On je totiž pan ministerský předseda liška všemi mastmi mazaná, a dobře si uvědomuje, jak velký politický kapitál může ze svého nového nemluvnětě vytěžit. A protože je přímo posedlý myšlenkou, že je svět kolem zapotřebí kontrolovat, chtěl pochopitelně kontrolovat také dávky, po nichž bude svého Lea britským voličům prezentovat.

Pochopitelně se mu nehodily do krámu všelijaké ty dovolené, kdy si odcestoval do Itálie, ani drobné, soukromé rodinné slavnosti jako jsou třeba křtiny. Leo, rozhodl se britský ministerský předseda, je dítě v zásadě politické. A právě tenhle týden měl konečně příležitost, ukázat světu, jak že se má jeho syn prezentovat.

Začalo to v úterý, kdy se v novinách objevila fotografie Lea, an doprovází otce na summit do New Yorku, křečovitě ho třímaje za rukáv a vyvrcholilo to v pátek, kdy se konečně objevila příležitost zhotovit snímek s tím pravým politickým potenciálem.

A to šel malý Leo z ruky do ruky. Napřed byl oficiálně představen prezidentu Clintonovi, a ten ho pak - podle stejného diplomatického protokolu - osobně představil francouzskému presidentu Lionelu Jospinovi. Inu - tomu se říká vysoká politika.

Touha politiků po zviditelnění

"Politici mají rádi, když si jich lidi všímají," napsal tento týden ECONOMIST, a když ne, pak mají rádi, když si lidi všimnou jejich nepřítomnosti.

Letos v létě vůdce strany toryů William Hague udělal v obou případech to nejhorší. Nejdříve, když se veřejně honosil, že v mládí spořádal čtrnáct pint piva na posezení, pak když mu jeho kolegové z konzervativní strany začali vyčítat, že o parlamentních prázdninách dostatečně nedráždí Tonyho Blaira.

Tento týden se tedy Hague vydal do boje. Zaútočil na Blaira v okamžiku, kdy se takzvaný Dóm Milénia opět projevil jako černá díra poblíž Greenwiche. Co mělo být oslavou britského důmyslu je v současné době zoufale prodělečný podnik, kam chodí míň lidí, než v Blackpoolu do lunaparku. Když vláda slíbila další finanční injekci v hodnotě skoro padesáti milionů liber, zavětřil Hague svou příležitost.

"Podle mě by Tony Blair měl dneska udělat čtyři věci, protože tohle se mění z trapnosti v skandál - na Dóm Milénia se vyplýtvalo tolik peněz. Zaprvé by měl Dóm dneska zavřít a začít peníze vynakládat na lepší věci. Zadruhé by měl vyhodit ministra pro Dóm milénia, který spojoval naprostou neschopnost s tajnůstkářstvím způsobem, který jsme ještě neviděli. Zatřetí by se mělo důkladně vyšetřit, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Tohle přece mělo Británii přinést užitek - tak to aspoň Tony Blair tvrdil ani ne před rokem. A začtvrté, měli bychom ty peníze věnovat na dobrou věc - a těch je kolem spousta."

Ale tady se Hague přepočítal, a hned dvakrát. Jednak zapomněl, že Dóm milénia je původně konzervativní projekt, který labour jenom dokončila. A pak - jedním z hlavních propagátorů projektu mezi toryi byl bývalý konzervativní místopředseda vlády, populární Michael Heseltine, a tomu v pátek vyšla kniha memoárů.

Heseltine tedy nelenil, a udělal si trochu té publicity. "William Hague je na vůdce konzervativní strany příliš mladý, a vůbec - neví co mluví, když požaduje zavření Dómu milénia. Důsledek by v zásadě byl jediný - břímě nákladů by se přeneslo na věřitele z malých podniků a na zaměstnance. A já vyzývám všechny autory sloupků v novinách, a všechny poslance, aby povstali a veřejně řekli, že by komise milénia měla odložit své povinnosti a přenést břímě nákladů na tyto věřitele. Pokud jste o takové věci přesvědčeni, řekněte to nahlas - ale nesnažte se vytřískat laciný politický kapitál tvrzením, že se dají vydělat peníze, kdyby se Dóm zavřel. To prostě není pravda."

A to prosím týž týden, kdy se William Hague opět, pokolikáté už, pokusil nově definovat politiku nové konzervativní strany pro budoucnost.

Soutěžní otázka

A to nás přivádí k opakování naší hádanky, která se váže právě k britské měně. Některé pojmy a termíny se za dlouhá století vžily natolik, že se člověk už ani neptá po jejich původu.

A tak, když se dnes v souvislosti s jednotnou evropskou měnou mluví o sváru eura s librou - rozuměj s britskou měnou, tedy s librou šterlinků - bereme to sousloví více méně jako samozřejmost.

Libra je pochopitelně starší jednotka váhy - necelého půl kilogramu, její jméno ostatně pochází z latinského slova pro váhy, jak víme třeba ze známého jména souhvězdí.

Nás ale zajímá druhá část tohoto sousloví.

Co znamená slovo šterlink v oficiálním názvu britské měnové jednotky, tedy libry šterlinků.

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu. Odpovědi nám pošlete do pátku 15. září na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2 NEK

Jak pracuje britská policie

První příběh je o tom, jak policie zakročila proti pašování drog na základě anonymního udání v úterý v pět hodin ráno podnikla razii ve dvou domcích.

V tom prvním v londýnské čtvrti Stoke Newington našli policisté opravdu velké množství narkotik a zatkli dva muže. Zato ten druhý - k tomu, co vám budeme vyprávět, je třeba vědět, že policie má při takovýchto akcích opravdu velké pravomoci. Takže v tom druhém domku na to šla s velkým halasem a tartasem.

Acetonovým hořákem přepálila železnou mříž proti zlodějům na dveřích, a beranidlem prorazila zámek ve dveřích. A co našla?

"Najednou se ozvala taková velká rána," vypráví pětasedmdesátiletý pan Pete Murphy z Islingtonu, "vstal jsem z postele, a najednou bylo kolem spousta křiku a někdo mně a mé manželce svítil světlometem do očí."

Policie se prostě spletla - ale podle pana Murphyho když zjistila omyl, nechala věci jak byly a policisté rychle zmizeli. Omlouváme se, pokud jsme vám způsobili nějaké nepříjemnosti, tak zněla později lakonická oficiální policejní omluva.

Druhý příběh se týká také udání, ale to udání nebylo anonymní. V dobré víře je udělala jistá paní, jak se říká, v nejlepších letech, z městečka Durrington v hrabství Sussex, a že ji ukazuje v poněkud zvláštním světle, neprozradíme vám zatím, jak se jmenuje. Však brzy pochopíte proč.

Tak tahle paní z Durringtonu jednou večer slyšela, jak někde hlasitě vrčí vrtačka. Coby zákona a pořádku dbalá poddaná Jejího Veličenstva, a taky proto, že se trochu bála, jestli se na ni nechystají lupiči, vytočila nouzové číslo 999 a zavolala policii.

Někdy to britským policistům trvá pěknou chvíli, než se dostaví na místo předpokládaného zločinu, ale tentokrát tam byli natotata. S nasazením podobných opatření pronikli příslušníci zvláštního oddílu do vedlejší budovy - ale ta byla prázdná.

"Jen si to pojďte poslechnout," trvala nejmenovaná paní na svém, a policisté se k ní skutečně vydali. A opravdu, tajemné vrčení se rozléhalo její ložnicí. A že jsou britští policisté lidé nadmíru bystří, rozhlíželi se a pátrali, až původ záhadného zvuku vypátrali.

Když ruka zákona otevřela noční stolek dotyčné dámy, zjistila následující skutečnost. "V nočním stolku," uvádí protokol, "byla sexuální pomůcka známá pod jménem vibrátor. Ta se nedopatřením samovolně zapnula, pohybovala se stolkem sem a tam, a stěny stolku fungujíce jako rezonanční deska zvuk zesilovaly, takže se rozléhal po celém domě."

Jestli policisté také v tomto případě odešli rychle, to se neví. Ale policejní mluvčí v Durringtonu k celému případu uvedl: "Samozřejmě, že tu ženu nebudeme jmenovat, abychom jí ušetřili trapných pocitů. Nicméně," dodal, stěží potlačuje smích, "se o tom u nás, v policejní kantýně hodně povídá".