Sobota 23. září 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Ono se řekne, multikulturní společnost, ale jak se zdá, všechno má své meze. Britové jsou národ tolerantní, ctí svobodu náboženského přesvědčení, ale co je moc, to je moc. Na vlastní oči se o tom přesvědčili zaměstnanci Chasewoodského domova důchodců - a také jejich svěřenci, kterým tak příslušníci jiného náboženství hrubě netaktním způsobem připomněli jejich smrtelnost. Teď žádají rozhořčení pečovatelé i jejich svěřenci exhumaci - ale začněme od začátku.

Luton je malé městečko pár mil severně od Londýna, a okolní svět je zná především díky jeho letišti. Ale Luton je také proslulý svou muslimskou komunitou, a ačkoli tu za normálních okolností žijí křesťané s muslimy v družné koexistenci, tentokrát se tvrdě střetly.

Okna Chasewoodu totiž vedou do zahrady domu v souběžné ulici Landsdowne Road - a zhruba před týdnem se dědečkové a babičky v domově důchodců stali svědky výstupu, který by byl ozdobou každého filmového hororu. Uprostřed noci se z domu v Landsdowne Road vydal ponurý průvod: na muži a ženy s pochodněmi a v černých kápích pomalu kráčeli z domu do zahrady. Na ramenou nesli otevřenou rakev, v níž spočívalo tělo Abu Bakara Ahmeda Sulemana.

Na zahradě už byl vykopán mělký hrob - rakev do něj byla řádně spuštěna, a pak začal pohřební obřad, který trval do časných ranních hodin. Na dvěstě truchlících příbuzných pálilo vonné tyčinky a kadidlo a začalo zpívat modlitby. A protože muslimská víra stanoví dobu truchlení na čtyřicet let, zpívají u hrobu ještě teď.

Pochopitelně, že tenhle pohled staré obyvatele Chasewoodu řádně rozrušil, a také personál si stěžuje. STR "Prostě tomu nemůžu uvěřit," praví manažer domova s pečovatelskou službou Terri Tomas. "Je sice pravda, že jsem minulý týden dostal dopis, v němž se psalo, že na zahradě proběhne pohřeb, ale protože dopis nebyl podepsaný, byl jsem přesvědčen, že je to nějaký nemístný kanadský žertík. Ale pak k tomu opravdu došlo - napřed ten průvod, a pak svážely taxíky pozůstalé dlouho do noci. Zavolal jsem na policii, ale tam mi řekli, že s tim nemůžou nic dělat - prý to není nic protizákonného. Běhá mi při tom pomyšlení mráz po zádech - měli by to tělo převézt na hřbitov."

Mluvčí místního úřadu v Lutonu prohlásil, že orgán místní správy nemá dostatek pravomocí k tomu, aby zabránil pohřbům na soukromém pozemku - ovšem za dodržení určitých podmínek. Patří k nim stavební povolení na případné náhrobky, a žádost o změnu účelu užívání ze zahrady na hřbitov, pokud je tu pochováno více než jedno tělo. "A navíc," praví Terri Tomas, "má hrob být při nejmenším metr hluboký, a to podle mého názoru není."

V Lutonu teď tedy proti sobě stojí dvě kultury, dvě náboženství a dvě věkové skupiny. Křesťané protestují a domáhají se exhumace a pozůstalí truchlí. Společnost pro islámskou kulturu v Lutonu se k celé záležitosti odmítla vyjádřit. Starý slogan - žít a nechat žít - teď zjevně dostal nový, nečekaný obsah, a náboženská tolerance novou nečekanou ránu.

Útok na sídlo britské tajné služby MI6

"Seděla jsem v obýváku a koukala jsem na televizi, když jsem najednou slyšela dvě velké rány. Věděla jsem, že to není ohňostroj, tak jsem okamžitě předpokládala, že to je bomba. Měla jsem nohy na konferenčním stolku a ten se naprosto rozvibroval. Jsem z Londýna, a během posledních asi dvaceti let jsem si na takové věci zvykla."

Takovéhle hlasy očitých svědků patří v britských médiích k pravidelným ornamentům zpravodajství o železničních neštěstích, velkých haváriích, povodních a teroristických útocích. A tohle byl teroristický útok, který sice nezpůsobil příliš velké materiální škody - a nevyžádal si ani oběti na životech ani zraněné, i když skoro na půl dne ochromil železniční i pouliční dopravu na jižním břehu Temže v centru Londýna, nádraží Waterloo bylo uzavřeno, nejezdily vlaky Eurostar, a byly uzavřeny okolní ulice. Takže dokonce i jindy naprosto dochvilná britská královna Alžběta II. uvízla v dopravní zácpě a přišla na schůzku s ministerským předsedou Tonym Blairem o patnáct minut pozdě.

Tenhle teroristický útok řádně pošramotil pověst britské tajné služby MI6. Protože jeho terčem se stalo sídlo této tajemstvím a záhadami obklopené organizace. Náčelník protiteroristického odboru britské policie Alan Fry ve čtvrtek brzy ráno vysvětlil reportérům, co že se vlastně ve středu pozdě večer stalo.

" Asi ve tři čtvrti na deset včera večer byl odpálen projektil na budovu Vauxhall Cross, v níž sídlí tajná zpravodajská služba. Při bližším ohledání vnějšího pláště budovy jsme zjistili, že nějaká menší střela zasáhla budovu na úrovni osmého patra. Zásah způsobil jen minimální škody a práce MI6 pokračovala bez jakýchkoli problémů."

Policie uzavřela celý jižní břeh Temže a pátrala po raketometu, z něhož byla protitanková střela odpálena. Zároveň se začalo spekulovat o tom, jak je možné, že někdo mohl podobným způsobem zaútočit v samotném centru Londýna, na dohled od britského parlamentu, na jednu z nejpřísněji střežených budov, a navíc v bezprostřední blízkosti budovy vnitřní tajné služby MI5 - a že se mu podařilo uniknout.

"Byly doby," komentuje páteční DAILY TELEGRAPH, "kdy bylo sídlo britských špiónů jedním z nejhůř chráněných londýnských tajemství: že to je dvaadvacet poschodí vysoká budova Century House, to věděli výhradně všichni taxíkáři, všichni agenti KGB, všichni průvodci cizinců a autoři špionážních románů. Ale přestože mnoho lidí vědělo, kde MI6 sídlí, oficiálně se pořád ještě jednalo o tajenou a tajnou informaci. To se jedním rázem změnilo, když se MI6 přestěhovala do jedné z nejhonosnějších budov v Londýně, kterou její obyvatelé překřtili na Ceausescův věžák."

Takže snadný cíl, ale kdo za celou akcí stojí? Ve čtvrtek ráno ještě Alan Fry z protiteroristického oddělení odmítal vyslovit jakoukoli hypotézu. "V tomto okamžiku jistě uznáte, že je příliš brzo na to, abych o něčem spekuloval. Tápeme v temnotách. Nemohl jsem podniknout žádné přímé pátrání na místě činu ani v okolních ulicích."

Během čtvrtka policie objevila nedaleko budovy, v parku za železniční tratí, část granátometu, který zřejmě sloužil jako útočná zbraň. S tím, že hnědozelená budova MI6 je sídlem zahraniční tajné služby, se nikdo nikdy netajil - koneckonců, dokonce si zahrála v poslední bondovce, kde se poněkud prorocky stala terčem teroristického útoku. Jestli se pachatelé středeční akce dali poměrně novým filmem inspirovat, to v současné době není zcela jasné - jedno se ale ví: do uzávěrky našeho pořadu se k útoku nikdo nepřihlásil.

Hlavní tíže podezření se soustředí na odtrženou frakci polovojenské organizace IRA v severním Irsku - takzvanou Reálnou IRA, která se ve své kampani proti dohodě z Velkého Pátku stále častěji uchyluje k podobným akcím. Tom King je předseda bezpečnostního výboru Dolní sněmovny britského parlamentu. "Hrozba irského terorismu a hrozba se strany organizace Reálná IRA - to jsou kandidáti, o nichž samozřejmě musíme uvažovat. Ale než budeme vědět víc o použité zbrani a o tom, odkud byla raketa s granátem odpálena, a než budeme mít k dispozici další informace - do té doby si nebudeme moci udělat obrázek o tom, kdo za útokem doopravdy stojí."

Ale protiteroristický odbor britské policie radí k opatrnosti - za současné napjaté situace ve světě je sice možné, že za útokem stojí irští nacionalisté, ale Alan Fry nevylučuje ani jiné skupiny, které mohou považovat britskou tajnou službu za možný terč útoku.

"Zajisté, našli jsme v Severním Irsku i v Irské republice podobné zbraně jako jsou ty, které možná byly nasazeny tady. Ale přitom je naprosto zřejmé, že stejné zbraně jsou k dispozici také v Jugoslávii, v Rusku a v dalších zemích někdejšího Východního Bloku. Už ze samotné povahy práce tajných zpravodajských služeb vypulýbá, že na celém světě jsou teroristické skupiny, které mohou považovat sídlo MI6 za potenciální terč svých útoků."

Špion Stasi v srdci britského establišmentu

Oni špióni tenhle týden zamotali hlavy britskému establišmentu ještě jinak: skoro přesně na den rok po zveřejnění informací o tom, že sedm a osmdesátiletá Melita Norwoodová pracovala dlouhá léta pro KGB a předávala jí tajemství britského jaderného výzkumu, a poté, co se přišlo na to, že se univerzitní profesor Robin Pearson nechal zrekrutovat východoněmeckou tajnou službou Stasi, vypukl další špionážní skandál, a tentokrát v samotném srdci britského establišmentu.

Tentokrát se jedná o zatím neznámého muže, kterému dala Stasi krycí jméno Eckart, a který pracoval v Královském institutu pro mezinárodní záležitosti. Eckart údajně poslal v osmdesátých letech během šesti roků do Východního Berlína sedmadvacet zpráv. Zprávy Stasi dešifroval doktor Anthony Glee je odborník na zpravodajské služby z Brunelovy univerzity.

"Ať už to byl kdokoli, stýkal se s velkými osobnostmi politiky a vojenské stratégie v Británii. Nebyl to žádný stařec, nebyla to žádná sekretářka nebo uklizečka. Všechno to mimořádně poškodilo britské zájmy."

V době své největší slávy byl Královský institut pro mezinárodní záležitosti, známý podle svého sídla jako Chatham House, jedním z hlavních ohnisek, v nichž se formovala britská diplomacie a obranná stratégie. A protože ani Melita Norwoodová ani Robin Pearson nikdy nebyli za špionáž žalováni, požaduje mluvčí konzervativní opozice Ann Widdecombová, aby vláda tentokrát tvrdě zakročila.

"Je možné, že nikdo nikomu žádné státní tajemství nepředal, je možné, že důkazy jsou pro soud příliš řídké, je možné, že nelze stanovit jednoznačně a nade vší pochyby agentovu totožnost. To všechno může znamenat, že v té věci nelze pokračovat, ale přinejmenším bychom měli prozkoumat všechny cestičky a zákruty. Británie si nemůže dovolit přehlížet zradu."

A že tu zrada byla na všech úrovních, o tom svědčí také další spisy: východoněmečtí agenti byli všude, od tehdejší sociální demokracie po kampaň za jaderné odzbrojení, přes ústředí labouristické strany, konzervativní vládu a vojenské loděnice. Ale Chatham House byl nesporně nejdůležitějším bodem - sám výraz Zásady Chatham House se stal synonymem dokonalého utajení a zároveň otevřené výměny názorů na nejvyšší úrovni. Právě proto požaduje doktor Glees z Brunelovy univerzity, aby americká zpravodajská služba CIA, která je s to agenty Stasi identifikovat, předala jejich jména britské straně.

Tony Blair po ukončení protestů proti růstu cen pohonných hmot

"Uškodilo mu to - ale ne tolik, jak to teď ještě vypadá. Myslím, že podpora pro tuhle akci byla dost povrchní. Když lidi začnou přemýšlet o tom, co se doopravdy děje, když dva a půl tisíce protestujících lidí, včetně jednoho farmáře a jednoho taxíkáře, dá vládě ultimátum - do šedesáti dnů musíte jednat, nebo uvidíte - myslím, že se to může rychle obrátit proti nim. Blair musel jednat tak jak jednal, musel si udržet pozici."

Politický komentátor Will Hutton vidí jenom jednu stranu komplikovaného mnohostěnu britské politiky. Týden ropné krize, o němž jsme referovali posledně a který Británií otřásl v základech, měl celý týden své dozvuky.

Ministr financí Gordon Brown sáhl do kapes britských daňových poplatníků - a ačkoli přímé daně ve shodě s předvolebním slibem nezvýšil, nepřímé zdanění pociťují, ať už si jdou koupit cokoli - oblečení, knihy, dovolenou, anebo právě ten benzín.

"Zaprvé jsme dokázali, že je to nespravedlivá daň. Veřejnost nás stoprocentně podporuje. Nemáme žádný problém, proč bychom tím měli britskou veřejnost znovu nechat projít. Myslím, že také Tony Blair už od nás ten signál dostal, tak proč tu agónii ještě prodlužuje?" Jeden z hlasů britského lidu.

MÁME PREMIÉRA, ALE MÁME VŮDCE? ptaly se titulky novinových úvodníků, ULTIMÁTUM: BLAIR MÁ ŠEDESÁT DNÍ NA TO, ABY VYŘEŠIL OTÁZKU DANĚ Z BENZÍNU, JINAK MU HROZÍ ZIMNÍ NEPOHODA, oznamovaly jiné, a někde jsme četli jenom škodolibé a prosté - BLAIR BYL PORAŽEN.

Jak jsme se už minule pokusili vysvětlit, celá ta benzínová krize byla tak trochu bouří ve sklenici vody. Ale týden, který po ní následoval, další z řady vůbec nejhorších týdnů předsedy britské vlády od května, kdy se mu narodil syn Leo, tedy týden, který následoval, položil zřejmě základní kámen k rozhodování o podobě britské politiky v nejbližších měsících a letech.

Popularita Tonyho Blaira a vládnoucí labouristické strany klesla během tohoto týdne tak prudce, jako balón na začátku Verneova Tajuplného ostrova - a podobně jako předtím před více než deseti lety popularita premiérky Margarety Thatcherové v době bouří proti obecní dávce čili dani z volebního hlasu a popularita Blairova předchůdce Johna Majora po finanční krizi, která způsobila odchod Británie z Evropského měnového systému - takže si dokonce i seriózní periodika, jako je týdeník ECONOMIST, začala klást otázku, která by ještě v dubnu přišla každému zcela absurdní - JE MOŽNÉ, ŽE BY BLAIR MOHL PROHRÁT PŘÍŠTÍ VOLBY?

Podle samotných labouristů, kteří svému vůdci tak či onak pořád ještě fandí, se vedení labouristické strany přepočítalo. Labouristický poslanec Martin O’Neill je předseda parlamentního výboru pro obchod a průmysl.

"Myslím, že si důsledky částečně uvědomoval, ale podle mého názoru si ani on, ani vláda, ani nikdo z nás neuvědomil, do jaké míry se lidé k otázce benzínu stavějí negativně."

Ale svědčí také o neschopnosti vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva, Williama Haguea, že se mu přes všechnu rétoriku, v níž účastníky protestů vyzdvihoval jako hrdiny bez bázně a hany.

"Myslím, že protesty, které jsme sledovali v téhle zemi, řídili v zásadě slušní, řádní občané této země, kteří už toho prostě měli dost. A vůbec to nebylo v tradici francouzských protestů, k nimž nejednou patřily fyzické blokády a zastrašování."

Nebo, když Hague uvedl: "A myslím, že je teď pořádně zaskočilo, že se vláda z uplynulého týdne vůbec nijak nepoučila. Pořád se ještě neomluvili za všechny omyly, které tu krizi přivodily, pořád ještě nepřipustili, že tu vůbec nějaká krize byla. Nesvolali parlament, nevedli o celé záležitosti demokratickou diskusi, takže se, jak se zdá, nepoučili vůbec v ničem."

Tedy přes všechnu tuhle rétoriku a přesto, že se v průzkumech veřejného mínění Blair dostal na mizerných třiatřicet procent, se Haguovi na jeho potupě nepodařilo vydělat politický kapitál. Neboť konzervativci zjevně zaměřili své útoky nesprávným směrem.

"Není vyloučeno," napsal tento týden satirický čtrnáctideník PRIVATE EYE, "že má Tony Blair přesto přese všechno přece jenom smysl pro humor. Jen těžko si lze jinak vysvětlit jeho excentrické rozhodnutí, aby na funkci dvou hlavních mluvčích vlády nominoval ministra dopravy Johna Prescotta a jeho náměstka, lorda Guse Macdonalda. NEU A proč že je to důvod k pousmání?"

"Nemůžete se pokusit svrhnout vládu vydíráním," tvrdil Gus Macdonald podle PRIVATE EYE - a list se ptá: je možné, že je to týž trockistický buřič Macdonald, který v osmnácti letech vedl stávku učňů v loděnicích? To John Prescott si ve svých výrocích připadal zjevně nesvůj - je možné, že si vzpomínal na šedesátá léta, kdy byl účastníkem neoficiální a nelegální stávky v Gavonu, která na několik týdnů ochromila britské přístavy, nebo stávky roku šedesát šest, nejhorší od generální stávky ve dvacátých letech.

A ještě jednoho si PRIVATE EYE všiml - mezi sponzory labouristické výroční konference je celá řada významných petrolejářských společností a magnátů. Však se také tento týden toryové znovu chytili jednoho z prvních skandálů labouristické vlády z roku 1997, tedy krátce poté, co přišla k moci.

Tehdy vyšlo najevo, že labouristé nepřiznali sponzorský dar ve výši kolem milionů liber od šéfa Formule Jedna, Bernieho Ecclestona, a že za to vláda vyňala Formuli jedna ze zákazu reklamy na tabákové výrobky. Nová kniha jednoho prominentního politického reportéra přišla se senzačním tvrzením - ministr financí Gordon Brown prý o tom věděl, a lhal.

A že je Gordon Brown po vlně nepokojů díky své neústupnosti v otázce daní z benzínu kandidát na odstřel, požaduje opozice ústy svého mluvčího pro otázky financí Michaela Portilla jeho rezignaci.

" Zdá se, že pan ministr financí lhal ve velmi důležité veřejně politické otázce - ve věci milionu liber, který vedl ke změně vládní politiky. Proto musí ministr financí odstoupit, nebo ho musí předseda vlády vyrazit z funkce."

Ale Gordon Brown vyrazil do protiútoku: nejenže uspořádal počátkem týdne velkolepý svatební večírek, kde nechyběl nikdo, kdo je v britském životě někdo - připomeňme jenom, že samotná svatba se konala velmi skromně a před prázdninami - po útoku konzervativců se dal vidět na všech hlavních televizních kanálech, a jeho poselství bylo jednoznačné, i když poněkud alibistické, a přestože Brownova obrana byla spíš technická, ministr financí vystupoval přesvědčivě.

"Nelhal jsem. Když jsem tehdy řekl - počkáme a uvidíme, ptali se mě proč. Řekl jsem, že nevím, jaký je přesný stav věcí. Přesně tak se to stalo. Když jsem byl v opozici mluvčím pro otázky financí, měli jsme zásadu, že se nebudu starat o finanční otázky, o seznamy darů. Nikdy jsem ty papíry neviděl a nechci je vidět."

Senzační londýnské výstavy

Dlouho jsme vám neřekli nic ze světa umění, a přestože v Londýně teď vyvolaly senzaci hned dvě výstavy - Apokalypsa v Royal Academy a Ants Noises 2 v galerii Saatchi and Saatchi v severním Londýně nám opět názorně ukázaly pomíjivost toho, čemu se říká Brit Art.

Zastavíme se dnes u výstavy nejpomíjivější. To sochař Jonathan Lloyd strávil poslední tři měsíce tím, že z ledu vysochal obrovskou ledovou hospodu: s barovými sedačkami z ledu, s ledovými šipkami a terčem a s ledovým kulečníkem.

Na hospodu o devíti čtverečných metrech padlo dvacet tun ledu, projekt stál dvěstě padesát tisíc liber - koneckonců, led se musel udržovat během práce na teplotě mínus osmnáct stupňů - a hospoda dokonce získala licenci, takže se v ní mohlo podávat pivo opravdu řádně vychlazené.

Umělecké dílo bylo veřejnosti představeno v úterý, ale než se stačilo rozkřiknout, jak velké nové dílo tady pan Lloyd vytvořil, bylo po všem. Hospoda během pěti minut roztála. V téhle ledové hospodě se tedy podávalo jenom pivo. Ale že Britové ročně utratí za alkoholické nápoje masivních pětadvacet miliard liber, a když už mluvíme o hospodách a o dobrém víně, můžeme vám rovnou položit další z naší řady hádanek.

Soutěžní otázka

Británie rozhodně není zemí, která by ve světě proslula nejvíc jako producent lahodné révy. Přesto se ale v Británii víno pěstuje a vyrábí. Přitom je třeba terminologicky rozlišovat - to, čemu se říká britské víno je něco zcela jiného, než takzvané víno anglické.

Britské víno se sice vyrábí na Britských ostrovech, ale výhradně z hroznů, které sem byly importovány odjinud, především z Francie, Španělska a Itálie.Naproti tomu anglické víno se produkuje z révy, která vyrostla i uzrála v Británii.

Ačkoli se víno v Británii pěstovalo už od středověku - koneckonců, mniši a kněží je potřebovali jako nezbytnou součást církevní liturgie - když Jindřich Osmý ve třicátých letech šestnáctého století zlikvidoval skoro všechny kláštery, vinice, které k nim od nepaměti patřily, zpustly.

Krátkou renesanci pěstování vína zažilo v poslední čtvrtině minulého století, kdy byly skoro na padesát let obnoveny zámecké vinice ve welšském Cardiffu - ale tenhle experiment zkrachoval, a až do konce druhé světové války se v Anglii, Walesu, Skotsku a Severním Irsku pilo zase jenom víno dovážené.

Ačkoli pěstování vína je v britských klimatických podmínkách do značné míry sázka do loterie, máme dnes na území Británie nějakých čtyřista deset vinic, většinou na jihovýchodě.

Kde je v Británii největší vinice, která produkuje největší množství anglického vína v Británii.

Odpovědi nám pošlete do pátku 6. října, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P O Box 76 London
WC2B 4PH

Příběh z golfového klubu

Když pan Brian Farley z Wimbornu v hrabství Dorset odpálil golfový míček z jedenáctého podstavku směrem k pasti v podobě vodního jezírka, zatrnulo mu - už už viděl, jak míček mizí v bahnitých hlubinách, už už viděl sám sebe, jak leze do lezavě studené vody, pokryté žabincem, a jak se pokouší míček odpálit ze dna, aby nedostal závratné trestné body - když vám spadne míček do takové vodní překážky, je to něco podobného, jako když na biliáru protrhnete tágem sukno.

Ale jaké bylo jeho překvapení, když se míček najednou odrazil od hladiny, a dopadl na zelený trávník pár kroků od jamky. "Asi mi to nebudete věřit," vyprávěl padesátiletý Brian Farley v klubovně golfového hřiště Canford Magna nedaleko Wimbornu, mohutně potahuje ze své dýmky, "ale když jsem pak přišel k jezírku, na hladině plavala takhle velká štika - měla přes tři kila, a byla dočista mrtvá. V hlavě měla díru zvíci mého míčku - trefil jsem ji přímo do hlavy. Měl jsem zkrátka pekelné štěstí. "

A pan Farley pokračoval ve svém vyprávění - jak třemi údery golfovou holí dostal míček do jamky, a jak se pak vrátil k jezírku a podivuhodnou rybu, která zachránila jeho hráčskou pověst, zase vylovil.

Jeho společníky v klubu tahle báchorka dost pobavila - ale že by byli přesvědčeni o její pravdivosti, to tedy nebyli. "Myslím, že mu nikdo nevěřil," vypráví ředitel golfového hřiště Stuart Hudson. "On sice Brian nemá příliš velkou fantazii, a s takovouhle historkou zatím ještě nikdy předtím nepřišel, ale přesto nám to znělo hodně nepravděpodobně. Zabít golfovým míčkem rybu? Cha."

Ovšem pan Farley si potrpí na svou čest a pravdomluvnost, a něco takového na sobě nenechal. A tak se vydalo procesí spoluhráčů a golfových činitelů k Brianu Farleymu domů, a úředně porovnali páně Farleyův míček s tržnou ranou na hlavě nešťastné štiky.

A i když ten příběh zní jenom jako pustá hospodská smyšlenka - dali mu za pravdu, a jejich verdikt zněl: Brian Farley nelhal. Rybí hlavu si tenhle týden klub dal vypreparovat, a pověsil ji na zeď i s jizvou, pro potěšení pánů hráčů.

A co se stalo se zbytkem nešťastné štiky? "Dal jsem jí sežrat své kočce," praví Brian Farley, "Jen se po ní zaprášilo."