Sobota 30. září 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

A máme tu zase podzim, a to je v Británii roční období mlh, výročních konferencí politických stran a listí na trati, které způsobuje hodinová a mnohahodinová zpoždění vlaků.

A že jsme letos měli hodně mokré jaro, sděluje nám společnost Railtrack, která udržuje železniční infrastrukturu, že listí na trati je mimořádně tučné a tedy zvlášť nebezpečné. Což se projevuje mimo jiné také na slimácích a na šnecích, kteří sice nejsou nebezpeční, zato ale tuční - jak jsme mohli sledovat na prvním šnečím závodu, který byl v přímém přenosu i když nepříliš živě přenášen na internetu, kde si fanoušci mohli vsadit na svého oblíbeného šneka.

O něco rychlejší závod se konal o minulém víkendu - sledovali jsme při něm přes sedmdesát závodníků na velocipédech - onom typu jízdního kola, který v osmdesátých letech minulého století nahradil proslulý kostitřas. Obří přední kolo i to malé zadní bylo tehdy nově opatřeno pneumatikou, a reklamy hrdě hovořily o prvním pohodlném kole na světě, tedy přes sedmdesát závodníků, mezi nimi jedna devítiletá závodnice, několik filmových hvězd a pár poslanců britského parlamentu, navzdory dešti projelo kilometrovou drahou velkého Knutsfordského závodu v Cheshiru.

Tenhle závod se v severozápadní Anglii koná jenom jednou za deset let - a o kousek dál, někde v Severní Anglii nám tenhle týden poprvé po jedenácti letech vykvetla jedna z nejvzácnějších orchidejí, které v Británii rostou - střevíčník pantoflíček. Tahle květina v Británii vyhynula někdy před půl stoletím, a od té doby žije ve volné přírodě jenom jedna jediná rostlina.

Proto není divu, že páni botanici nejen přísně tají, kde že v severní Anglii tenhle rozkvetlý vzácný exemplář je, ale navíc drží kolem křehké květinky stráž čtyřiadvacet hodin denně, aby ji nějaký sběratel, který má vášnivě rád květiny, neukradl. Snad ty střevíčníky pantoflíčky, které jsou skoro na vymření, uvidíme aspoň na pohlednicích. A to nás přivádí k pohlednicím, které jsou v Británii taky doslova na vymření. Aspoň jeden typ pohlednic.

Pohlednice na vymření

Tyhle pohlednice patří k ospalému životu přímořských letovisek stejně neodlučně, jako cukrkandl, cukrová vata a sendviče plné písku. Je to svědectví viktoriánské morálky a dávno zašlých dob, kdy se poddaní Jejího Veličenstva převlékali v budkách na pláži do plavek, které jejich půvaby spíš zakrývaly než odhalovaly, a kdy se vyžívali v dvojsmyslech a hledali v nich třetí a čtvrté sexuální významy.

Na pohlednicích jsou většinou vyzáblí pánové a silné dámy s mohutně vyvinutým poprsím. Slova, jež mají být chápana dvojsmyslně, jsou většinou vytištěna tučně, aby i ti nejnechápavější pochopili, že v nich mají hledat skrytý význam; totéž platí o pointě. Manželé pod pantoflem, opilci s červenými nosy a krásky.

Nuže, tyhle lechtivé pohlednice, které se od nepaměti prodávají v Brightonu, Blackpoolu, Clactonu a jiných hlavních letoviscích, vydává - rovněž od nepaměti - nakladatelství Bomforth. V době největší edwardiánské slávy si jich vzrušení chtiví Britové kupovali šestnáct milionů ročně. Ale tenhle týden se skutečný stav věcí pokud jde o tyhle hambaté pohledy odhalil v plné nahotě. Bomforth má milion liber dluhů, a pokud nesežene peníze, zbankrotuje.

"Lidi dnes posílají raději fotografii majáku než hambatý kreslený vtip", praví pětapadesátiletý trafikant George Lightfoot z Whitley Bay. Britský smysl pro humor se v průběhu let proměnil, a tenhle typ legrace už nikoho moc nezajímá. A pokud jde o cizince - ti těmhle dvojsmyslům většinou ani nerozumějí.

Nyní vás zavedeme do jednoho z nejslavnějších britských přímořských letovisek - do Brightonu, kde v uplynulých dnech rokovala vládnoucí labouristická strana.

Výroční konference labouristů

Tony Blair čelí v poslední době ostré kritice


"Jsem předseda vlády, o němž se všeobecně předpokládá, že umí číst veřejné mínění. Po tom, co se stalo během před dvěma týdny není divu, že vládě lidi vyčinili. Stalo se to v době, kdy jsem držel stráž, takže za to přejímám plnou zodpovědnost."

Z britského ministerského předsedy Tonyho Blaira lilo, když v úterý promluvil k výroční konferenci své strany - zřejmě poslední výroční konferenci labouristů před všeobecnými volbami - i když je v Blairově pravomoci, vyhlásit je až roku dva tisíce dva.

Když říkáme, že z něj lilo, myslíme to doslova. Britské noviny byly ve středu plné fotografií premiéra Blaira s košilí, propocenou skrz naskrz. Neboť tato konference byla pro Blaira jednou z vůbec nejvážnějších zatěžkávacích zkoušek od května 1997, kdy se ujal vedení britské vlády. Blairova popularita v posledních dvou týdnech klesla tak, že novou labour v průzkumech veřejného mínění předběhla konzervativní opozice, a projev na konferenci měl vrátit Blairovi jak důvěru jeho vlastní strany, tak důvěru britských voličů.

Blair v současné době čelí velmi ostré kritice. Jeho vláda prý je arogantní, neposlouchá hlas veřejného mínění. Debakl Dómu tisíciletí, který se měl stát ozdobou jeho prvního volebního údobí, a který možná nedožije do vánoc, revolta důchodců, revolta řidičů kamionů a farmářů kvůli ceně benzínu - to všechno se stalo panu premiérovi záminkou k pokorné omluvě.

"Ano, udělali jsme věci, které lidi rozzlobili. A měli bychom být dostatečně otevření a poctiví, abychom to přiznali. Dóm Milénia - po bitvě je každý generálem. Kdybych se mohl vrátit v čase, poslouchal bych ty hlasy, které říkaly, že není úkolem vlády, aby řídila velké turistické atrakce. Sedmdesát pět pencí, přidaných vloni k základnímu důchodu. Říkám vám, a Gordon Brown to dal včera zcela jasně najevo - ten signál jsme dostali".

Ve čtvrtek byl Tony Blair donucen připustit, že jeho taktika neměla takový úspěch, v jaký doufal: byl bych raději, řekl, kdyby noviny věnovaly stejnou pozornost úspěchům britské vlády jako jeho propocenému saku. Ale uplynulý týden v Brightonu, zaznamenal o den později DAILY TELEGRAPH, jasně ukázal, že Tony Blair je obyčejný smrtelník. Superstar mezi politiky, který, jak se zdálo, vzdoroval síle politické gravitace déle, než kterýkoli jiný z poválečných předsedů vlády, dopadl na zem s mohutným žuchnutím.

Vraťme se k úterku a k Blairovu kajícnému projevu. Blair by ovšem pochopitelně nebyl britský politik, kdyby svým posluchačům nepolechtal bránice vtipem na účet konzervativní opozice. Tentokrát využil nedávného vystoupení vůdce loajální opozice Williama Haguea, který se chvástal, že byl svého času s to vypít na posezení čtrnáct velkých piv. A že si Hague v atmosféře nožů, připravených kdykoli zasadit politickou ránu do zad, vzal do svého stínového kabinetu Johna Redwooda a Michaela Portilla, své úhlavní soupeře ve skrytém boji o vedení strany Toryů, dal Blairovi do ruky trumf.

A Tony Blair své napůl posluchače zjevně přesvědčil - přinejmenším o tom, že umí prodat vtip. "Oportunismus se Williamu Hagueovi vždycky náramně hodí. Snižovat daně? - Proč ne? Zvýšení státních výdajů? To vám taky můžu slíbit. To přece dává smysl - po čtrnácti pivech. Fakticky vzato, všechno dává smysl - po čtrnácti pivech. John Redwood nevypadá jako šílenec, Michael Portillo vypadá docela loajálně. A je tu dokonce i možnost - po čtrnácti pivech - že by sám William Hague mohl vypadat jako předseda vlády."

Ovace pro Mo Mowlamovou

Odstupující Mo Mowlamová s Tonym Blairem

Zatímco Blairův úterní projev kvitoval bouřlivý, nikoli však dvakrát nadšený a upřímný potlesk, konference uspořádala doslova ovace někdejší ministryni pro Severní Irsko Mo Mowlamové, která odchází z britské parlamentní politiky.

Mo Mowlamová se musela doslova prodírat na pódium, sdělovací prostředky se k ní chovaly jako k nějaké hvězdě pop-music. Nejpopulárnější osoba britského vládního kabinetu odchází v době, kdy popularita vlády jako celku klesá, a její projev byl citlivým barometrem nálady uvnitř labouristické strany.

Kdyby Mo Mowlamová jakýmkoli náznakem potvrdila spekulace o tom, že ji ministerský předseda ze strany jaksi vyšťouchal, mohlo její poslední vystoupení na labouristické výroční schůzi dopadnout pro Blaira trapně nebo alespoň nepříjemně. Ale Mo Mowlamová loajálně opakovala, co řekla už dřív

"Když jsem oslavila věk pět nula, a to se stalo, chtěla jsem dělat taky něco jiného ve zbývajících letech, co mi zbývají do penze. Takhle jednoduché to je."

Její vystoupení se tedy sice neslo v duchu, loajálním vůči Blairově nové labour a její politice, Mo Mowlamová nemluvila nijak vznosně, ale v jejích slovech zazněla určitá nostalgie, a pozorné ucho postřehlo disonantní notu, když paní Mowlamová znovu připomněla hodnoty staré labour.

"Smím říct, že je mi líto těch, kdo jsou zklamáni změnami v labouristické straně, ale doufám, že - podobně jako já - budete bojovat zuby nehty za to, v co všichni věříme - za spravedlnost, férovost, rovnost a za to, aby se věci tohoto světa dále měnily."

Sluší se možná připomenout, že ačkoli se labouristická konference poslušně smála páně Blairovým vtipům, v kuloárech konference kolovala jiná anekdota, právě o Mo Mowlamové. Je to varianta na nekonečnou řadu anglických vtipů, které začínají zaklepáním na dveře a probíhají přesně podle následujícího vzorce.

"Ťuk ťuk ťuk."
"Kdo tam?"
"Mo."
"Mo která?"

Taková už je politika.

Odbory vytáhly opět do boje

Ministr financí Gordon Brown pod tlakem odborů

Tony Blair během benzínové krize zklamal, pokračuje citovaný článek z DAILY TELEGRAPHu, a národ viděl svého premiéra, jak je vydán na pospas událostem, a jak není schopen splnit své sliby. Když se na konferenci labouristické strany začal kát, odbory ucítily jeho slabost.

Po letech, kdy je nová labour ponižovala, vytáhly odbory znovu do boje. Odborářští baroni, oni dinosauři, kteří - jak Tony Blair doufal - v rozhodovacím procesu labouristické strany definitivně vymřeli, se znovu proháněli kuloáry brightonských hotelů.

Hlavním bitevním polem, na němž se tentokrát odbory střetly s novou labour, se stala otázka důchodů. Ministr financí Gordon Brown vloni v rámci rozpočtu přišel s celou řadou iniciativ, které měly důchodcům ulehčit život - příspěvkem na otop a podobně. Ale reálný základ důchodu se zvýšil jenom o sedmdesát pět pencí týdně - a nová labour se okamžitě stala velice nepopulární mezi lidmi, kterým je nad pětapadesát let.

Odbory ucítily příležitost k obnovení aspoň zlomku oné moci, kterou měly, než jejich sílu zlomila Margaret Thatcherová. Rodney Bickerstaff, generální tajemník největšího odborového svazu v Británii Unison, prohlásil, že otázka penzí by mohla vládu stát druhé volební období.

"Ta otázka je tak důležitá. Myslím, že dva, tři nebo čtyři miliony důchodců jsou naprosto rozhořčeny - a nejenom kvůli těm pětasedmdesáti pencím, ale kvůli tomu, jak k nim vláda obecně přistupuje, a že se s nimi nepočítá."

A navrhované řešení? Obnovit proporcionální vazbu mezi zvyšováním důchodů a růstem mezd. Tony Blair vyslal do boje proti odborům, z nichž kdysi labouristická strana vznikla, ty čelné představitele své strany, kteří svého času patřili ke staré labour, nebo kteří jsou dosud na vahách. Patří k nim nesporně ministr dopravy a místopředseda vlády John Prescott. Jeho argument? Nejprve je zapotřebí pomoci těm nejchudším.

"Dějiny labouristických vlád nás učí, že všechny podstatné výhody, které důchodci získali, získali vždycky od labouristických vlád. Ale co udělal Gordon Brown, když reorganizoval státní finance, bylo nasměrovat priority a zdroje, jež má vláda k dispozici, směrem k chudším vrstvám. V současné době jsme ve druhé fázi vládního programu, a z celkového hlediska je ve věci důchodů zapotřebí ještě hodně udělat. Ale hodně jsme už taky udělali."

Ale Rodney Bickerstaff už rozjel revoltu odborů proti Blairovi. "Ano, něco se udělalo, a já to uznávám. Něco se udělalo pro ty nejchudší. Taky tohle připouštím. Ale neudělalo se dost a to nestačí."

Rozhodně to nestačilo labouristické veteránce a někdejší ministryni v labouristické vládě před více než dvaceti lety, která s myšlenkou vazby mezi penzí a mzdou přišla jako první.

"Pamatujte si jedno: náklady na tuhle vazbu rostou jenom tehdy, když rostou taky mzdy. My jsme bohatá země - nedáme snad tuhle sebeúctu všem důchodcům rovným dílem?"

Po několika dnech se skrytý zápas mezi novou labour na jedné straně a starou labour a odbory na druhé otevřel jako hnisavá rána. Rodney Bickerstaff se musel rozhodnout, zda bude dále prosazovat hlasování o rezoluci o otázce důchodů, nebo zda ustoupí před obrovským nátlakem, který na něj vyvíjel ministr financí Gordon Brown a vláda. Bickerstaffe byl neústupný, a trpělivě vyslechl i poslední apel ministra sociálních věcí Alistaira Darlinga.

"Chápu Rodneyho Bickerstaffa, tyhle názory zastává už dlouho, a chápu názory všech ostatních a vážím si jich. Ale v zájmu pokroku v téhle konferenci vás vyzývám, abyste tenhle návrh rezoluce stáhli."

A pak se rozpoutaly vášně, v nichž se projevila militantní povaha staré, levicové, socialistické labour, a zároveň snaha nové labour Tonyho Blaira kontrolovat všechno a za všech okolností. K mikrofonu přistoupil odborářský delegát Tony West.

"U toho stolu támhle nahoře nesedí ani jeden penzista. Žádný důchodce nám nenaznačuje, kterým směrem bychom se měli vydat. A vy všichni jednou půjdete do důchodu. Alistaire Darlingu, z vás taky jednou v budoucnosti bude penzista. Co myslíte, že dostanete za to, co jste dal?"

Ale vzápětí nato někdo panu Westovi vypnul mikrofon. A pak se stalo, co nikdo nečekal: nová labour poprvé od nástupu Tonyho Blaira do čela, prohrála při hlasování, a to poměrně velkým rozdílem čtyřicet procent hlasů proti šedesáti. Tony Blair i Gordon Brown prohlásili, že budou výsledky hlasování ignorovat - ale to jenom poskytlo další argumenty těm, kdo mají pocit, že labouristická vláda ztratila smysl pro realitu a že je přespříliš arogantní.

A ještě jedno je třeba zaznamenat - že labouristé oslavili sté výročí existence své strany na své sté výroční konferenci tím, že definitivně spustili Rudou vlajku. Tradiční labouristickou hymnu, která na melodii německé vánoční písně O Tannenbaum útočí červeným prapoprem na zbabělce a zrádce, totiž letos vystřídal polohit pop-music šedesátých let, písnička skupiny Canned Heat Let’s Work Together - s poněkud primitivní výzvou ke spolupráci.

Nová pravidla v erotických klubech

Na labouristické konferenci v Brightonu se hodně mluvilo o rovnoprávnosti a o zrovnoprávnění tělesně či duševně postižených. V Brightonu mají hotely výtahy pro vozíčkáře, nápisy v Brailleově slepeckém písmu, tlumočníky do posunkové řeči pro hluchoněmé a spoustu dokumentů pro politicky korektní příslušníky nové labour.

Ale skutečný boj za rovnoprávnost se odehrává jinde - přes ulici v nedalekém městečku Hove. Lap dance je takový jako rafinovanější striptýz, v němž se modelky nesvlékají jenom na jevišti - vydají se mezi diváky, kteří posedávají v křeslech u stolků nebo na barových stoličkách, a tancují své intimní tance jen pro příslušné pány či dámy.

A samozřejmě, protože se jedná o erotický podnik, kde by jedno náhodné gesto mohlo snadno zvrhnout show v pustou hospodskou rvačku, platí v lap dancingových klubech přísné pravidlo - koukat ano, ale nesahat - pokud ovšem nezasunete tanečnici desetilibrovou banku za podvazek.

A právě proti přísnému dodržování tohoto pravidla protestuje klub Pussy Cat v řečeném městečku Hove. Jeho majitel, Kenneth McGrath, si zažádal o zvláštní koncesi. "Zákaz dotýkání představuje nepřípustnou diskriminaci tělesně postižených," tvrdí.

"K žádosti o změnu pravidel," říká pan McGrath, "mě přiměla situace, která nastala nedávno při předsvatební pánské jízdě. To sem přišla skupina lidí, a v ní byli také dva slepci. Po produkci za mnou přišli a stěžovali si: prý cítili, jak tanečnice tančí hned vedle, prý cítili i vůni jejich parfému, ale něco jim prý chybělo. A protože slepci rozeznávají věci po hmatu, přišli okamžitě s řešením."

A Kenneth McGrath svou žádost zdůvodňuje jak ideologicky, tak lidsky. "Je to vizuální erotický tanec, který potěší každého plnokrevného mužského. A oba slepci povídali, že mají pocit, že zásada "nesahat" je diskriminační, protože je určena výhradně pro vidomé lidi."

Ono by se ale panu Kennethu McGrath jeho dobré srdce nemuselo vyplatit. Neboť váhy slepé spravedlnosti v otázce hmatu, nahého těla a tělesných počitků neznají bratra, jak se na svou kůži přesvědčila Josie Dalyová, čtyřiašedesátiletá dáma na vozíčku, které soud tenhle týden napařil pokutu ve výši tří tisíc liber, úhradu soudních nákladů padesát tisíc liber a konfiskaci majetku ve výši dvou milionů liber.

Ona měla paní Josie Dalyová v severním Londýně sérii masážních salonků, v nichž šest dní v týdnu pracovalo padesát žen z Británie, východní Evropy a Dálného Východu - a protože jí zvláštní posel denně nosil pytle plné peněz, soud dospěl k závěru, že se jednalo o nevěstince.

Provozovat nevěstinec je v Británii zakázáno, nikoli ovšem samotná prostituce, pokud ovšem prostitutka veřejně nenabízí své služby. Podobný zákaz postihuje také takzvané kerb-crawling, česky nejspíš lízání chodníku, při němž motorista v autě pomalu projíždí vykřičenou čtvrtí a vybírá si. Tahle zábava stála před pár lety místo nejvyššího muže britského soudnictví, když ho při ní chytila policie.

Křivopřísežnictví se trestá!

A ještě jeden soudní případ nás tenhle týden zaujal. To když policie v úterý oficiálně obžalovala Lorda Jeffreyho Archera za nabádání ke křivopřísežnictví. Známý autor thrillerů a kandidát na funkci londýnského starosty se trestného činu údajně dopustil, když roku 1987 zažaloval list DAILY STAR pro urážku na cti, kvůli článku, který hovořil o stycích mezi Archerem a jednou prostitutkou.

Jistě si pamatujete, že se Lord Archer nakonec kvůli tomuto skandálu přestal ucházet o místo starosty, a William Hague ho pak promptně vyloučil z konzervativní strany na pět let. Snad bychom o tom ani nemluvili, kdyby žaloba nebyla podána s přesným dramatickým načasováním - téhož dne, kdy Lord Archer zažil také další debut - tentokrát herecký: téhož večera totiž sehrál hlavní úlohu ve svém vlastním kuse, nazvaném Obžalovaný - hraje tu doktora, obžalovaného z vraždy vlastní manželky, a publikum prý na závěr rozhodne o jeho vině.

Teď vám to tedy už můžeme prozradit - lístky, které se normálně prodávají za osm liber padesát, ten večer byly k mání pod rukou za tři stovky, premiérové publikum - většinou novináři - Lorda Archera osvobodilo, a dlouho do noci se pilo - bouchalo šampaňské a pilo se víno. Ten večer sice víno bylo převážně francouzské, ale přesto se díky němu dostáváme k opakování naší hádanky. Jak si jistě pamatujete, týká se anglického vína.

Soutěžní otázka

Ačkoli se víno v Británii pěstovalo už od středověku - koneckonců, mniši a kněží je potřebovali jako nezbytnou součást církevní liturgie - když Jindřich Osmý ve třicátých letech šestnáctého století zlikvidoval skoro všechny kláštery, vinice, které k nim od nepaměti patřily, zpustly.

Krátkou renesanci pěstování vína zažilo v poslední čtvrtině minulého století, kdy byly skoro na padesát let obnoveny zámecké vinice ve welšském Cardiffu - ale tenhle experiment zkrachoval, a až do konce druhé světové války se v Anglii, Walesu, Skotsku a Severním Irsku pilo zase jenom víno dovážené.

Ačkoli pěstování vína je v britských klimatických podmínkách do značné míry sázka do loterie, máme dnes na území Británie nějakých čtyřista deset vinic, většinou na jihovýchodě. A my se ptáme:

Kde je v Británii největší vinice, která produkuje největší množství anglického vína v Británii.

Odpovědi nám pošlete do pátku 6. října. Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P O Box 76
London WC2B 4PH

Podivuhodný bestseller

A na závěr našeho pořadu ještě telegraficky k jedné knížce, z níž se nepravděpodobně a nakrátko stal bestseller. Kniha se jmenuje Oxfordský průvodce anglickou literaturou, a je to po patnácti letech první zásadní revize standardní příručky, která se poprvé objevila na knižních pultech roku 1932.

Oč je poslední vydání rozšířeno? Odpovídá odpovědná redaktorka, sama významná britská autorka Margaret Drabbleová.

"Přibyly stati, věnované hororu a fantastické literatuře. Vždycky jsme popisovali detektivní fikci, ale to je teď rozšířeno. Gotický román, s nejnovějšími autory, jako je Angela Carterová. To všechno jsme revidovali. Máme toho víc k feministické kritice a víc žen, které píší. V novém vydání je článek o literatuře homosexuálů obojího pohlaví.!

Ale ještě jedna naprostá novota je v nové příručce - autorka si prostě jednoho autora vymyslela, a pak to dala Británii na vědomí. Byla to výzva pánům literárním vědcům - a Průvodce anglickou literaturou šel na odbyt jako houska na krámě. Ovšem brzy bylo po senzaci.

Piclétius, čteme na straně osmset dvacet sedm, řecko-španělský cestovatel a zeměpisec, který žil v letech 116 - 163 našeho letopočtu. Obchodní velvyslanec římského císaře Antonia Pia. Jeho moudré a podvratné příběhy zapisují barvité, byť nespolehlivé příběhy ze středomoří ve druhém století. Objevil mimo jiné zemi, jejíž občané mohli pohybovat prsty u nohou stejně obratně jako prsty na rukou. Stylisticky lze Picletia považovat za raného magického realistu, jak uznává Italo Calvino i Juan Luis Borges.

Podvrh prý objevil jeden pilný posluchač BBC - magický realismus byl termín, který kanadský žert vyzradil. Když nedávno vyšla příručka k dějinám hudby s podobnou fiktivní statí, nikdo z odborníků si toho nevšiml.