Sobota 14. října 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Říjen se pomalu láme do své druhé poloviny a na uplynulý týden jen tak nezapomenou obyvatelé jihoanglických hrabství Sussex a Kent, která společně s dalšími oblastmi na jihu Anglie zasáhly třicetileté povodně.

Na některých místech spadlo během čtyřiadvaceti hodin téměř dvacet centimetrů dešťových srážek, voda se vylila z koryt šesti řek a jako nezkrotný živel se valila do přilehlých vesniček a měst. Snad nejhůře byla postižena obec Uckfield v Sussexu.

Když přijel jako každé ráno klenotník Vernon Bishop do svého krámku v Uckfieldu, vytáhl rolety a odemkl dveře, vyvalila se na něj vodní hradba, podrazila mu nohy o odnesla do blízké řeky Uck. Proud ho unášel směrem k čističce odpadních vod. Naštěstí se zachytil plovoucího trámu a po patnácti minutách ho ze záplav vysvobodil vrtulník.

V Uckfieldu zaplavila voda místní supermarket firmy Sommerfield, čehož se pár nenechavců snažilo využít, aby se doslova napakovali zaplaveným zbožím. Mýlili se však zloději a zlodějíčci, kteří se domnívali, že policie má starosti s velkou vodu a na nic jiného jí nezbývá čas.

Čtrnáctiletý chlapec si zaplaveném obchodním domě naložil vozík plný zboží a vydal se s ním - po pás ve vodě - směrem k domovu. Když ho však spatřil místní strážník, naskočil do zaparkovaného buldozeru a zakrátko měl zlodějíčka doslova na radlici. Oschnul až v cele předběžného zadržení.

V sousedním městečku Lewes nezapomenou na záplavy manželé Neil a Julia. V okamžiku, kdy voda zaplavila přízemí jejich rodinného domku, přišly na paní Julii, která byla v devátém měsící těhotenství, porodní bolesti. Na pomoc přispěchali v člunu místní záchranáří, kteří dopravili matku právě včas do porodnice v Crowborough. Tam také přišel na svět zdravý kluk. Jak se svěřila maminka novinářům, dostane prý jméno Noe podle biblického patriarchy, který zachránil svět před potopou.

Ovšem čas záplav a řádění přírodních živlů dává vyniknout některým typicky britským vlastnostem, jako je například pověstná buldočí vytrvalost a odhodlání.

Humorná balada popisující bitvu u Hastings

Ani třicetileté deště a záplavy totiž neodradily stovky příznivců historických bitev, aby se nepokupili poblíž Hastings - na záplavami stiženém jihoanglickém pobřeží - zrekonstruovat pověstnou bitvu a invazi Normanů, kteří dorazili k anglickým břehům 14. října roku 1066.

Pozoruhodné je, že tuhle událost dokázal předpovědět jinak poněkud excentrický mnich Oliver z Malmesburyského opatství v hrabství Wiltshire. Když pozoroval tehdy ještě bezejmennou Haleyovu kometu, prohlásil: "Vidím cosi strašlivého, cosi, co hrozí Anglii zkázou."

A o pár měsíců později dorazila k zátoce Pevensey nepočetná flotila Viléma Dobyvatele. Vojsko tehdejšího saského krále Edwarda bylo zmoženo bitvou proti Vikingům na severovýchodě Anglie.

Únavu znásobily taktické chyby a Edwardovi vojáci byli rozprášeni na padrť, do vánoc měli britské ostrovy nového krále, Viléma Dobyvatele. Kdo mohl tehdy tušit, že půjde o největší kulturní, jazykovou a sociální změnu v jejich tisícileté historii.

Co znamená býti Britem

Mohlo by se zdát, že téměř tisíc let po změně poměrů by mohli mít Britové jasno, pokud jde o některé axiomy své existence, jako například v tom, co přesně znamená britská totožnost.

Protože si nebyli v minulosti jisti, co to vlastně znamená býti Britem, ustavili na to, jak je v Británii často zvykem, příslušnou komisi. A ta zveřejnila tento týden svou zprávu.

Sbor moudrých zabývající se budoucností multi-etnické Británie přišel zhruba se stovkou doporučení, včetně návrhu ustavit novou Komisi pro lidská práva a přijmout jeden zákon, který by potíral veškerou nezákonnou diskriminaci v Británii.

Ve zprávě komise se však objevila také pozoruhodná zmínka, která popudila britské konzervativce a jak se později ukázalo, nejen je. Podle jejího názoru má totiž samotný koncept britství a používání příslušných přídavných jmen, rasový podtext. Tenhle názor však rozzlobil jednoho z členů stínového kabinetu Davida Lidingtona.

"Uplynulo sotva čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem všichni oslavovali úspěch britských atletů, ať už černých nebo bílých. Na vlastní oči jsme viděl olympijské vítěze černé pleti, kteří se halili do britské vlajky, zpívali naši národní hymnu a dávali najevo pýchu a radost nad tím, že zvítězili v barvách Británie, tedy v barvách své země."

Ovšem ani tahle výtka neoblomila šéfa Komise pro budoucností multietnické Británie, lorda Parekha, který trvá na tom, že celý koncept britské totožnosti je třeba podrobit revizi.

"To, oč nám jde, spočívá zhruba v následujícím: Existuje určitý koncept toho, co znamená být Britem a tento koncept nás provází už od počátku osmnáctého století. Vzhledem k naší imperiální minulosti a vzhledem k tomu, že Británie je teď mnohem rozmanitejší než bývala dříve a také s ohledem na to, že jsme teď členy Evropského společenství a Británie také prošla devolucí, nastal čas, abychom definovali britství či britskost mnohem šířeji a také mnohem pluralističtějším způsobem."

Takovéhle zdůvodnění v debatě, kdo ještě je Britem a kdo už ne, a co ještě je britské, ale co už není, nestačilo poslanci Konzervativní strany Geraldu Howarthovi, který Komisi navíc obvinil z toho, že je složena z lidí podporujících vládu.

"Myslím, že tuhle zprávu odsoudila celá řada lidí, což není nijak překvapující, vezme-li se v úvahu charakter těch, kteří ji připravili. Jsou to všechno labouristi, nebo lidé, kteří labouristům straní. Všichni měli v minulosti dlouhodobě co do činění s problémy rasového soužití. Závěry, ke kterým došly, jsou útokem směřujícím proti naprosté většině britských lidí. Nápad, že bychom měli znovu přepsat svou historii je naprostá drzost."

Do debaty se nakonec zapojil jeden z labouristických ministrů Mike O´Brien, který má na starosti část agendy ministerstva vnitra.

"Některé části zprávy, které navrhují, jak zlepšit vztahy mezi etnickými menšinami a rasami, vláda již v jistém smyslu zavádí. V té zprávě jso uvšak také části, se kterými nesouhlasíme. Rozcházíme se v názoru na potřebu znovu definovat britskou totožnost. Podle našeho názoru zahrnuje přídavné jméno britský široké označení pro všechny obyvatele této země. Britem je tedy černoch i Skot. Jde nám o to, aby britskost a britství zůstalo zachováno. Nejde o zastaralý pojem."

A se svou troškou do mlýna přišel nakonec také britský ministr vnitra Jack Straw, který pocítil potřebu voličům a veřejnosti vzkázat, jak je hrdý na to, že je Angličanem.

"Já nepřijímám argumenty, ať už přicházejí z úst pravice nebo z části levice, že Británie je jako pojem mrtvá. Jsem pyšný na to, že jsem Angličan a jsem také pyšný na to, že jsem Brit a jsem také pyšný na ty nejcennější britské hodnoty."

V tu chvíli zasáhl do debaty znovu profesor Parekh, který se britské veřejnosti pokusil vysvětlit, jak to vlastně s jejím britstvím je a co svými návrhy myslel. Zopakoval znovu, že každá generace se musí pokusit znovu definovat význam britství.

"Naše zprává docela určitě nezahrnuje návrhy na jakési rozpuštění Velké Británie nebo něco podobného, ale mnohem spíše její robustní rekonstituci a tedy i silnější Británii. Tak, aby se v této pluralitní, bohatě různorodé Británii mohli cítit všichni jako doma, tím že by považoval iza vlastní příslušnost k jistým polečným institucím, společné kultuře, aby je spojoval společný zájem a společné sounáležitost."

Konzervativci vytáhli do boje proti drogám

Když už se zdálo, že po nedávných přehmatech a ztrátách britské vládnoucí Labouristické strany, se obrací k opozičním konzervativcům štěstěna čelem, přichystali si vlastní past, do které nakonec spadlo nejméně sedm členů stínového kabinetu.

Za vše nakonec mohla obávaná stínová ministryně vnitra Anna Widdecombová, robustní dáma, která je ozdobou každé britské talk shaw také proto, že obvykle nechodí pro svá slova příliš daleko: "Drogy jsou metlou naší společnosti. jsou rakovinou, která ohrožuje naši samotnou budoucnost.... "

Těmito slovy ohlásila Anne Widdecombová novou protidrogovou politiku konzervativců, vyvolala však problémy, jakmile dozněla její slova z řečnické tribuny.

Policie kritizovala její plán zavést pokutu ve výši sto liber udělovanou na místě každému, u koho bude nalezeno byť jen několik gramů marihuany. A o minulé víkendu navíc vyšlo najevo, že nejméně sedm jejích kolegů ze stínového kabinetu marihuanu v dobách svého mládí alespoň jednou okusili.

Někteří se snažili snížit dopad svého přiznání dodatkem, že jim marihuana nechutnala a že se jim udělalo špatně. Jako první se přiznal stínový ministr kultury Peter Aisnworth, který měl jsem za to, že nejlepší bude, když přizná pravdu. Jeho odpověď tehdy zněla, ano vyzkoušel jsem marihuanu.

Dodal však: "Nikdy jsem neměl marihuanu v osobním valstnictví, vždycky patřila někomu jinému. Člověk se k tomu dostal čas od času, příležitostně na různých večírcích a já jsem se tomu nevyhnul."

Jak už bylo řečeno proti návrhu na přísný postup proti konzumentům lehkých drog se postavil i hlavní policejní superintendent Peter Williams.

"Trest není vždy to nejlepší řešení, když má u sebe někdo drogy, ten problém je mnohem složitější a neexistuje na něj jedna jednoduchá odpověď. Pevně stanovená pokuta by mohla být možná jedním z mnoha prostředků pro potírání drog, ale nikoliv tím jediným."

A možná i tato slova donutila lídra konzervativní opozice Williama Hagua, aby uznal, že se jeho strana zmýlila.

"Ano, uznáváme, že existují obavy, pokud jde o praktické důsledky našeho návrhu, jsme rádi, že se o nich rozproudila debata, protože vláda, ta ani nemá zájem na tom, aby se o tom diskutovalo."

Smutný týden pro Skotsko

Byl to smutný pro skotskou politiku a pro Skotsko vůbec. V úterý uklouzl na mokré dlažbě před svou rezidencí první skotský premiér, kterým se stal loni po téměř třech stoletích Donald Dewar. Upadl tak nešťastně, že si způsobil krvácení do mozku.

Hlavní architekt skotské samosprávy, která Skotům vrátila jejich parlament a některé rozhodovací pravomoce v rámci Spojeného království, byl okamžitě převezen do nemocnice, přes péči lékařů však upadl do hlubokého bezvědomí. Zhruba po čtyři a dvaceti hodinách souhlasili jeho rodinní příslušníci, aby byl odpojen z přístrojů.

"S hlubokým zármutkem musím oznámit, že zemřel skotský premiér Donald Dewar. Návštěvu u jeho lůžka vykonali dnes dopoledne dcera Marion a syn Ian. Po poradě s ošetřujícím lékařem bylo rozhodnuto odpojit přístroje, které zajišťovaly dýchání a krevní oběh. Příčinou smrti bylo krvácení do mozku. Jsem si jist, že pro Skotsko se jedná o mimořádně smutný den. Skotsko ztratilo skvělého muže."

Těmito slovy oznámil Dewarovu smrt jeho mluvčí David Whitton.

Dewar byl jedním z nejuznávaněšjích politiků na britské scéně, proslul svým suchým humorem a neuvěřitelnou pracovitostí. Od počátku semdesátých let žil životem starého mládence, v té době mu utekla žena i s dětmi za kolegou z právnické branže Derry Irvinem.

O čtvrt století později svedl oba muže nevyzpytatelný osud k sobě, když byl v Blariově kabinetu Irwin jmenován ministrem spravedlnosti a Dewry ministrem pro Skotsko. Premiér prý musel zasáhnout, aby spolu oba muži dokázali civilizovaně komunikovat. Tony Blair neskrýval šok a smutek ze ztráty jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků.

"Jsme zdrceni a šokováni. Chtěl bych vyjádřit svou soustrast dětem a všem členům rodiny. Každý, kdo ho znal, bez rozdílu politické příslušnosti a funkce, kterou zastává, na něj bude vzpomínat jako na mimořádně slušnéh člověka. jako politik prosadil devoluci, dal Skotsku příležitost, aby navázalo nové a lepší vztahy se zbytkem Spojeného království, a také skotský parlament je jeho úspěchem. To je dědictvím, které předá dalším generacím, ale historie si ho bude pamatovat také jako oddaného zastánce sociální spravedlnosti a muže, kterého vedla touha pomáhat lidem v nesnázích a těm nejchudším."

Poctu zesnulému zakladateli obnovené skotské samosprávy složil také předák opozičních konzervativců William Hague.

"Měl všechny vlastnosti, které má mít správný politik. Byl mimořádně slušný vůči svým oponentům, byl však nesmírně zdatným protivníkem, který dokázal skvěle debatovat. Měl však čisté úmysly, byl vždy slušný a měl dar suchého humoru, který jsme vždy respektovali a občas jsme z něj měli strach."

A jak uvedl britský nástupník trůnu, princ Charles, zpráva o smrti Donalda Dewara velmi rozesmutnila také královnu.

"Královna byla na svého prvního skotského premiéra velmi pyšná, pokud bych to tak směl nazvat. Je to opravdu tragédie, sám vím, jak moc byl Donald Dewar oddán procesu devoluce, jak na něm poléta pracoval . Je mi také dobře známa jeho oddanost lidem ve Skotsku, byl jim oddán způsobem, který byl tak nádherný a obsahoval v sobě takový smysl pro povinnost."

Slova prince Charlese, kterými uctil památku prvního britského premiéra Donalda Dewara, jenž ve středu dopoledne ve věku tři a šedesáti let zemřel na následky zranění.

Hořké sbohem stadiónu ve Wembley

A na závěr se ohlédněme za jednou sportovní událostí, která vejde do historických análů, pro anglickou fotbalovou reprezentaci však poněkud s hořkou příchutí nepodobnou pelyňku.

Fotbalový stadión Wembley byl svědkem historických úspěchů ostrovní kopané, ale také sportovních tragédií. Teď má být na několik let uzavřen, rekonstruován a modernizován, aby mohl být tenhle sportovní stánek znovu otevřen pro veřejnost.

A anglická fotbalová reprezentace se loučila ve Wembey zápasem se svým odvěkým fotbalovým soupeřem Německem. Trenér i fanoušci si slibovali, že právě tahle skutečnost bude motivovat hráče k mimořádnému výkonu.

Úvod obstarala jeruzalémská hymna, v ochozech vládla slavnostní nálada a jak připomněl rozhlasový komentátor Alan Green, scéna na hřišti připomínala slavný rok 1966.

"Za okamžik se objeví na trávníku oba týmy, na hrací plochu je přivedou ve vzpomínce na rok 1966, a jinak to ani nemohlo být, Franz Beckenbauer a sir Bobby Chartlon, fotbalové legendy z let 1966 a 1970. V ochozech cvakají fotoaparáty a blesky, návštěvníci se snaží zachytit poslední vzpomínku, je to nádherný pohled* a kdo jiný by měl být soupeřem Anglie v tomhle vůbec posledním zápase než Německo."

Anglická fotbalová reprezentace by však na na svůj poslední zápas ve Wembley určitě nejraději zapomněla - utkání pro ni skončilo prohrou, když o vůbec poslední gól na Wembley se v kvalifikačním zápase na mistrovství v roce 2004 v Japonsku a Jižní Koreji, postaral Němec Dietman Hamann. Domácí brankář David Seaman však nebyl tak úplně bez viny.

"Němci mají přímý volný kop, asi tak patnáct metrů, od půlící čáry na anglické polovině hřiště. Míč si bere Hamann, střílí a míč míři do branky, sklouzl po trávě z pět a třiceti metrů, brankář Seaman kroutí hlavou, Hamann byl rychlý a Seamanna totálně zmátl. Anglie nula, Německo jedna."

Připomeňme ještě, že vůbec první fotbalový zápas se hrál na Wembley v roce 1923 a šlo o finále Anglického fotbalového poháru. O utkání byl tehdy takový zájem, že lidé vtrhli na trávník a zápas mohl začít teprve tehdy, když ho policista na bílém koni hřiště vyklidil.

Soutěžní otázka

A když už je řeč o kopané, můžeme vám rovnou položit další z naší řady hádanek.

Jakým výsledkem skončilo finále mistrovství světa v kopané mezi Anglií a Německem v roce 1966?

Odpovědi nám pošlete do pátku 6. listopadu, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P O Box 76 London
WC2B 4PH

Projížďka po Londýně s japonskými turisty

Ještě než se s vámi rozloučíme Vás však pozveme na krátkou projížďku po Londýně s japonskými turisty. Neodradila je nepříliš lichotivá pověst, kterou má u briské veřejnosti Dóm tisíciletí, rozlehlé výstaviště v anglickém Greenwichi a vydali se tuhle atrakci zhlédnout na vlastní oči.

"Když odcházeli, ptali se mně, kde je ten obrovský modle lidského těla. Měl jsem za to, že mluví o našem dvanáctimetrovém nafukovacím klaunovi," uvedl mluvčí cirkusu Billa Smarta, který rozbil svůj plátěný stan jen asi půl míle od Dómu tisíciletí, ve čtvrti Greenwich.

"Teprve když mi ukázali letáčky z Domu tisíciletí, pochopil jsem, že zabloudili a dorazili na špatné místo. Ale z našeho představení odcházeli spokojeni přesto, že tu nenašli zónu lidského těla. Zato si pochutnali na cukrové vatě."

Pokud by vás náhodou přivedla cesta v příštích dnech či týdnech do čtvrtě Greenwich na okraji Londýna a chtěli byste si prohlédnout dům tisíciletí, vězte, že na rozdíl od cirkusového stanu napíná jeho plátno nikoliv čtyři, ale hned jedenáct kotvících stožárů. To aby nedošlo k mýlce.