Sobota 21. října 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Počasí se nám tenhle týden zhoršilo natolik, že to organizátoři velkého projektu rekonstrukce pouti modrých sarsénových megalitů do Stonehenge konečně vzdali - alespoň do jara.

Projekt s názvem Modrý kámen má ukázat, jak mohli staré kmeny pravěkých obyvatel Británie před čtyřmi tisíci lety přestěhovat třítunové balvany z Preselských hor ve Walesu na místo jedné z nejznámějších památek Británie.

Kdyby všechno bývalo šlo podle plánu, byl by modrý sarsén ve Stonehenge už teď - ale celý projekt provázela od samého začátku smůla za smůlou, a vrchol všeho bylo, když velký megalit v červnu sklouzl z improvizovaného voru a potopil se na dno moře.

A i když se ho nakonec podařilo vylovit, celý projekt se zpozdil, a teď musel být odložen na březen.

Pouť guayanskou džunglí s pianem

Jiný sisyfovský balvan si na krk uvázal jistý plukovník John Blashford Snell. Snad aby unikl anglickým podzimním plískanicím a mlhám, vypravil se v úterý z rodného Dorsetu na více než pětisetkilometrovou cestu guayanskou džunglí - nejde ale sám: přepravuje domorodým jihoamerickým Indiánům z pověstného kmene Wai-Wai koncertní malé křídlo.

O nástroj si řekl náčelník takzvaných Bílých Indiánů panu Blashfordu-Snellovi letos v dubnu: chce jej pro kostel z nepálené hlíny na břehu řeky Essequibo. Viděl prý křídlo vyobrazené v jedné vědecké knížce, a moc se mu zalíbilo.

Pan plukovník piáno přislíbil a svůj slib taky splnil - zřejmě je ještě ze staré školy. A tak teď táhne křídlo s pomocí čtyř ženistů a jednoho ladiče neprostupným guayanským pralesem, plným jedovatých hadů a močály, v nichž žijí nebezpeční krokodýli.

Ten klavír Indiánům věnovala britská hotelová síť - ale určitě nestál tolik, co stržilo jiné pianino

Pianino Johna Lennona zůstane v muzeu

Jeden milión čtyřista padesát tisíc liber - tolik zaplatil v aukci zpěvák Michael Gabriel za hnědé pianino, za něž John Lennon kdysi zaplatil pakatel - pouhé tři tisíce - a na kterém složil jednu ze svých nejznámějších písniček. Shelagh Johnstonová je kurátorka muzea Beatles v Liverpoolu.

"Složil na něm světovou hymnu míru, Imagine, a podstatnou část svého stejnojmenného alba nahrál právě na tomhle piánu. A právě kvůli celosvětovému uznání, jehož se té skladbě dostalo, je tohle piáno z historického hlediska tak zajímavé."

Liverpoolský Cavern Club, v němž Beatles hráli své první koncerty, už koupili zahraniční zájemci, a cihlu po cihle si jej odvezli z Británie - a tak panovaly obavy, že také Lennonovo piáno v zemi nezůstane. A tak, když se zjistilo, že nový majitel je z Británie, že je to hvězda pop-music a že možná klavír nechá v liverpoolském muzeu, byla paní Johnstonová bez sebe radostí.

A bez sebe radostí byl také jeden ze spolumajitelů nové aukční síně, která dražbu prováděla - další rocková hvězda Mick Fleetwood ze skupiny Fleetwood Mac. Byla to první dražba jeho aukční síně, a hned také světový rekord.

"Podle mě je to naprosto fantastické. Bylo to víc, než jenom tiché přání, aby se něco takového stalo, a teď se dozvídám, že se to stalo. Jsem nadšen."

Další železniční neštěstí na britských kolejích

"Musíme začít přemýšlet o nemyslitelném. Není přípustné, že se stalo to, co se v Hatfieldu stalo, není přijatelné, že se stalo to, co se stalo před rokem v Ladbroke Grove. Máme tady bezpečnostní systém, který je částečně závislý na tom, že vlak zastaví na červenou. Něco takového není přijatelné v jednadvacátém století. Musíme mít co nejdřív všude systém ochranného zabezpečení vlaků, a pak co nejrychleji přejít na systém automatické ochrany. Totéž platí pro rozbité koleje. Všechny rozbité kolejnice jsou nepřijatelné - všude, kde jsou, je také riziko. To není v našich dnech a v naší době přípustné."

Tak pravil Gerald Corbett, muž, který stojí v čele společnosti Railtrack. Středeční železniční neštěstí, při němž nedaleko městečka Hatfield vykolejil rychlík jedoucí více než sto osmdesátikilometrovou rychlostí, si vyžádalo čtyři lidské životy - a znovu obrátilo pozornost k otázce privatizace železnic a složitého systému smluv, na němž vydělávají především právníci.

Poblíž místa neštěstí stavějí dělníci pomocí jeřábu větší jeřáb, kterým se pokusí zvednout převrácené vagony. Nejhůř na nehodu doplatil bufetový vůz, který se převrátil vzhůru nohama - na jeho vlastních kolech je ještě jeden podvozek, který se utrhl z dalšího vagonu. Kolem se povalují kusy železa a plechu; střecha bufetového vozu se otevřela jako krabička sardinek.

Podezření se soustředí na poškozenou kolej - společnost Railtrack, která provozuje infrastrukturu britských železnic, tedy trati a nádraží, nikoli však vlaky, ve čtvrtek oznámila, že podobných případů prasklých kolejnic je v železniční síti jedenaosmdesát, a omezila rychlost vlaků v nebezpečných místech.

To vedlo okamžitě k vlně zpoždění a k dopravnímu chaosu na přeplněných britských železnicích. Prasklé kolejnice dělají velké starosti také vrchnímu inspektorovi železnic Vicu Colemanovi. Předloni hovořil o podstatném růstu podobných incidentů, a letos v září zveřejnil informace, podle nichž počet případů prasklých kolejnic poněkud klesl.

"Je zcela zřejmé, jak jsme říkali už tehdy, že se předloňský rostoucí trend sice zastavil, ale že situace je i nadále velmi znepokojivá, protože na železniční síti je pořád ještě příliš mnoho prasklých kolejnic."

Policisté ve světélkujících pláštích a s rukavicemi na rukou pomalu procházejí podél trati a pátrají po důkazech. Musejí se vyhýbat zapomenutým taškám, kusům pokrouceného železa, které se válejí široko daleko, a podvozkům, které se urvaly od vagónů. Je to tvrdá a nepříjemná práce, ale je nutná - zranění a pozůstalí budou vyžadovat odpověď.

Mezi zraněnými byl také jednačtyřicetiletý Gary Fellows, který za poslední dva roky už podruhé oklamal smrt. Vloni v sérii záhadných atentátů byl lehce poraněn při výbuchu pumy naplněné hřebíky, která explodovala v hospodě Admirál Duncan v Soho - ale vlakové neštěstí se mu prý bude zapomínat obtížněji.

"Mám takový divný pocit, že mě tohle bude traumatizovat víc, než to, co se stalo vloni. Nevím tak úplně proč, myslím, že jedním z důvodů bylo, že ten výbuch v hospodě Admirál Duncan byl pryč doslova v jednom okamžiku, zatímco tady jsem měl čas přemýšlet, řekl jsem si, jestli to brzo nepřestane, tak… a pak jsem samozřejmě byl na nějakou dobu uvězněn ve vagonu."

Tohle neštěstí, pouhý rok po srážce vlaků v Paddingtonu, je za poslední tři roky třetí železniční katastrofou v Británii, která si vyžádala lidské životy - a bezpečnost na britských železnicích budí stále větší znepokojení. Šéf společnosti Railtrack sice nabídl svou rezignaci, ale správní rada firmy ji nepřijala, bude prý lepší, když bude ve své práci pokračovat.

A ještě něčím bylo tohle neštěstí zvláštní: obvykle se při takové příležitosti rozvine politická debata, ale tentokrát se političtí představitelé drželi jaksi stranou. Žádné projevy, žádná prohlášení, žádné politické rekriminace - jakoby se všichni britští představitelé báli, že by politická debata mohla vyvolat k životu fantoma opětovného znárodnění zprivatizované britské železnice.

Zbylo nakonec na náměstka ministra dopravy, Lorda Macdonalda, aby přednesl postoj vlády. A vláda udělala, co dělá vždycky - slíbila peníze, ne sice hned, ale aspoň něco.

"Musíme se pokusit zajistit, aby se desetiletí nedostatečných investic co nejrychleji kompenzovala. Z politického hlediska jsme v našem desetiletém plánu dali k dispozici, jaké železnice v tomto století ještě neviděla. Regulační orgán, a bude to mnohem přísnější regulační orgán než v minulosti, teď musí zajistit, aby se tyto prostředky co nejrychleji utratily za lepší údržbu a větší bezpečnost britských železnic."

Osudné NE euro Tonyho Blaira

Zato se britští politici tenhle týden vyjadřovali k celé řadě dalších věcí - tak třeba pomalý vlak, o němž zpívala dvojice komiků Flanders a Swann, by byla docela dobrá metafora pro cestu Británie do jednotné evropské měny.

Euro je námět velice citlivý, a zatímco britská vláda hovoří o euru mimořádně zdrženlivě, vody britské politiky zvířil tenhle týden sám ministerský předseda Tony Blair, který se jinak tomuto z hlediska voličů citlivému námětu většinou na hony vyhýbá.

Stalo se to cestou do Jižní Korei. V premiérově speciálu jak už to bývá letěli také novináři. A tak sdělovací prostředky hráli s panem předsedou vlády obvyklou hru. Tony Blair si za nimi přišel popovídat, oni věděli, že z něj pro své noviny či rozhlas či televizní stanici nic nedostanou, ale nepokusit se by byl hřích.

A tak mu kladli různé otázky, až přišla řeč na euro. Tony Blair prohlásil, že kdyby se referendum o vstupu Británie do jednotné měny mělo konat dnes, on sám by hlasoval proti.

A dodal, že vždycky trval na tom, že Británie k jednotné měně přistoupí jedině tehdy, až se naplní všechna ekonomická a politická kritéria, a tahle doba prý ještě nedozrála.

Ovšem novináři si z toho vzali jenom ten kousek o referendu, v němž Tony Blair říká své rozhodné "ne", a byl oheň na střeše. A nic nepomohlo, že v Soulu znovu potvrdil své stanovisko k euru.

"Vím, jak důležitý je problém jednotné měny pro zahraniční investory. A zase: tohle je jeden z důvodů, proč jsme vzdorovali krátkodobým politickým výzvám, abychom vyloučili členství Británie v jednotné evropské měně. Místo toho jsme prohlásili, že britská vláda je v zásadě pro vstup do úspěšné jednotné měny. V praxi to znamená splnění pěti ekonomických testů, které jsme definovali, a připravujeme se na vyhlášení referenda pro případ, že tato kritéria budou naplněna."

Ale to už bylo pozdě - slova o tom, že by britský premiér dnes řekl v referendu "ne" jednotné evropské měně byla vyřčena, a nic nepomohlo, že pak Tony Blair prohlásil, že tím nechtěl vyjádřit nedůvěru k jednotné měně obecně.

Mluvčí konzervativní opozice pro otázky financí, Michael Portillo, obvinil ministerského předsedu, že se pokouší britskou veřejnost mást.

Pan premiér se sám zrazuje, když říká, jak by dnes odpověděl na průzkum veřejného mínění, prozrazuje, že i v tomhle velice důležitém, velice kritickém, dlouhodobém problému za sebe nechá mluvit své ideology, a odpovídá na otázku - co chce veřejnost slyšet dnes? Jak bych na to měl teď reagovat? A přece se jedná o zásadní součást jeho politiky, je to jeden z pilířů projektu nové labour - stát se členy jednotné evropské měny."

Ale ministr pro Evropskou unii Keith Vaz tvrdí, že nechápe, proč se kolem téhle záležitosti tropí tolik povyku.

" Na tom, co Michael Portillo říká, je smutná jedna věc - že si své odpovědi píše ještě předtím, než mu někdo položí otázku. Tohle není žádná změna politiky. Je to přesně to, co říkáme pořád - na konec uděláme to, co je pro Brity správné, a to znamená, že budou muset rozhodnout sami."

Zatímco dál doutná tichý spor mezi oběma ministry, kteří skoro před dvěma lety byli donuceni rezignovat kvůli nedeklarované půjčce na dům, dlužníkem Peterem Mandelsonem a věřitelem Geoffreym Robinsonem, přihlásila se další osoba s vysokým politickým profilem a veřejně doznala, že svého času kouřila marihuanu.

Další kuřáci marihuany z řad politiků

Minulý týden to byli převážně opoziční konzervativci, kdo tenhle hřích mládí jeden za druhým přiznávali, ale tentokrát to byla labouristická vláda, a co víc - náměstkyně ministra zdravotnictví Yvette Cooperová, a veřejněji už to snad ani říct nemohla - dávala totiž interview BBC.

"Zkusila jsem kanabis, když jsem studovala, myslím podobně jako spousta studentů v té době. A to je něco, co už mám za sebou, bylo to před řadou let. Ale zároveň si nemyslím, že by to mělo nějaký vliv na dnešní velkou debatu o tom, jak řešit problém drog v téhle zemi, a to je velmi vážný problém."

Ovšem ministerský předseda Tony Blair, který svého času hrával v rockové kapele a nosil dlouhé vlasy, se také téhle debatě o drogách lišácky vyhnul.

" Myslím, že tuhle věc bude nejlepší přenechat jiným. Já sám se, myslím, budu raději soustředit na mírový proces na Blízkém výdhocě, na Evropskou unii a na pár dalších věcí, a teprve pak se možná podívám na tohle."

Poslední rozloučení s prvním skotským premiérem Dewarem

Tklivý zvuk hudby provázel na poslední cestě z glasgowské katedrály na hřbitov prvního skotského premiéra po třech stech let ve středu, za větrného podzimního odpoledne.

S Donaldem Dewarem, který zemřel před týdnem, se přišli rozloučit všichni, a ve Skotsku se říká, že takový pohřeb tato země ještě nezažila.

Děti školou povinné seděly vedle církevních hodnostářů, byl tu vůdce konzervativní opozice William Hague i Tony Blair, který rozechvělým hlasem předčítal z bible. Královnu, která strávila tento týden v Itálii, zastupoval princ Charles.

Ministr financí Gordon Brown na pohřbu v Glasgowské katedrále prezentoval prvního ministra skotského shromáždění jako muže důvtipného a vzdělaného - byl to politik, kterému lidé důvěřovali, a který vytvořením skotského parlamentu nadobro změnil podobu země.

"Byl to velký člověk a dobrý člověk. Člověk velké integrity, vysokých ideálů, který si zasloužil důvěru lidí, který byl do posledního okamžiku věrný svým myšlenkám, a který dokázal mnoho věcí, jež tady zůstanou až už tu nikdo z nás nebude."

Ale že takový pohřeb skotského politika nemusí být jenom smutná záležitost, o tom nás v Glasgowě přesvědčila Ruth Wishartová, Dewarova osobní přítelkyně a novinářka, když vyprávěla, jak Dewar jednou na večeři dal okázale najevo, nakolik lhostejná je mu móda.

"Jednou přišel a měl na sobě kravatu s písmeny Ypsilon Es El. To tedy je pořádný obrat, řekla jsem si. Yves St Laurent ho konečně přesvědčil o výhodách módního návrhářství. Ale vůbec ne, řekl, tohle mi dala loděnice Yarrow Shipbuilders Limited."

Po bohoslužbě vynesli rakev s jedinou červenou růží z katedrály na ulici, kterou lemoval špalír truchlících Glasgowanů. Jejich pocity shrnula jedna žena: "Udělal hodně pro Glasgow, udělal hodně pro celé Skotsko, a my na něj budeme vzpomínat jenom v dobrém."

Když se pohřební průvod ubíral ke krematoriu, ulicemi jej prováděl potlesk. Bylo to prosté, ale neobyčejně výmluvné gesto na adresu Donalda Dewara.

Hledá se Dewarův nástupce

Mezitím se ovšem rozjela bitva o to, kdo bude Dewarovým nástupcem - protože Dewar odkázal skotskému parlamentu nemalý problém: jak takového člověka najít.

V londýnském Westminsteru se předsedou vlády automaticky stává vůdce vítězné politické strany - ale ve Skotsku je tomu jinak. Tady volí prvního ministra regionální exekutivy celý parlament, a Dewar je autorem zákona, podle něhož musí být každé uprázdněné místo zaplněno do osmadvaceti dní, a to znamená lhůtu sedmého listopadu. Pokud se nepodaří najít nového člověka na uprázdněné křeslo, musejí se ve Skotsku konat nové všeobecné volby.

Dewar toto pravidlo stanovil proto, že bez podobné lhůty by se povolební jednání o složení koalice mohlo vléct donekonečna. Ale co Dewar zjevně nepředpokládal je, že labouristická strana může mít potíže se jmenováním kandidáta na funkci prvního ministra skotské exekutivy do osmadvaceti dní.

Může za to klopotný systém volby vůdce skotské Labour Party, který probíhá formou dvoustupňového volebního kolégia. Tenhle problém ještě dále komplikuje skutečnost, že Donald Dewar neměl jakožto vůdce strany zástupce: jednak chtěl dát všemožně najevo, že jeho náměstkem ve funkci prvního ministra je liberální demokrat Jim Wallace, a za druhé zjevně nechtěl dát zelenou druhému nejzkušenějšímu labouristickému politikovi Henrymu McLeishovi.

Dewar se zřejmě obával osobní a politické rivality, ale zároveň zjevně doufal, že se ve skotské politice objeví nové, mladší tváře. Skotská labour se tedy ocitla svým způsobem ve slepé uličce, a proto se rozhodla, že nepřehledný systém volebního kolegia, v němž hrají velkou úlohu odbory, tentokrát nenasadí, a ještě o tomto víkendu bude o novém prvním ministrovi hlasovat celý skotský parlament. Henry McLeish má jediného seriózního protikandidáta, a to je Jack McConnell.

"Děje se to za tragických okolností a bylo by lépe, kdyby se takový volební duel vůbec nekonal. Ale my musíme zítra ve Skotsku učinit volbu, a je to volba, která se týká budoucnosti skotské labour party a budoucnosti skotského parlamentu. Máme teď ve Skotsku příležitost, posunout parlament do dalšího stádia existence, budovat na základech, které vybudoval Donald Dewar, ale budovat takoovým způsobem, který spojí všechny lidi ve Skotsku v historické misi budování spravedlivější společnosti."

Spravedlnost i na divadelních prknech

Když už jsme narazili na tu spravedlnost - tenhle týden se konečně spravedlnosti dočkal jistý doktor Patrick Sherwood, kterého v úterý porota konečně shledala vinným: ano, prohlásila, zavraždil pan Sherwood zavraždil svou manželku.

Ale aby k tomu mohlo dojít, musel milionář, autor a novopečený herec Jeffrey Archer, který je sám v současné době trestně stíhán, přepsat svou novou hru.

Možná si ještě vzpomínáte, že Archerův kus s názvem Obžalovaný, v němž Archer hraje titulní úlohu doktora Sherwooda, měl premiéru téhož dne, kdy na Jeffreyho Archera byla podána žaloba za nabádání ke křivopřísežnictví.

Však už se taky satirický týdeník PRIVATE EYE a vzápětí po něm všechny hlavní britské deníky začaly rozčilovat, že se tady Lord Archer pokouší nepatřičným způsobem ovlivňovat soud - tím spíš, že v jeho hře má o vině a nevině protagonisty rozhodovat publikum.

A publikum večer za večerem rozhodovalo jednomyslně - nevinen. Až to samotnému Archerovi začalo být divné, a rozhodl se, že ho aspoň jednou musejí diváci odsoudit.

Tak hru trochu přepsal, něco se přezkoušelo, a tohle úterý konečně diváci většinou osmnácti hlasů rozhodlo: vinen. Na otázku, jak se cítí, když ho v jeho fiktivní hře diváci tímto způsobem odsoudili, odpověděl prostým - "bez komentáře". Dodal však: "Aspoň je to teď pořádně vyvážené."

Královna v Itálii bez špaget a česneku

Italská návštěva britské panovnice, královny Alžběty, toho jména druhé, nás tenhle týden provázela především díky anekdotickým příběhům kolem životosprávy Jejího Veličenstva.

Tak nás hned v pondělí přesvědčovaly noviny, především ty pravicové, že královna nebude jíst pravou italskou stravu, protože prý se nesluší, aby královský majestát pojídal česnek.

Zaměstnanci Buckinghamského paláce pečlivě prošli knihy italských receptů a hledali jídla, která by mohla způsobit paní královně horkou chvilku u oficiální tabule. I zaslali do Říma seznam zakázaných krmí - tímto se zdvořile leč důrazně žádá, aby královně nebyli podáváni korýši v jakékoli podobě, jak už jsme řekli nic s česnekem, žádná ostrá koření, a také prosím italského národního jídla, špaget budiž Její Veličenstvo ušetřeno, neboť se při jeho pojídání často nadělá.

Ale nikde ani slovo o kozách. A že jsou italští kuchaři a kuchtíci na své národní pokrmy domýšliví, a protože co není výslovně zakázáno, je, jak známo, dovoleno, podali Alžbětě II. ve středu na obědě s italským premiérem Amatim italskou národní pochoutku z nejvybranějších - a tak se před královnou ocitl talíř a na něm kůzlečí maso na kaštanech.

Jediní představitelé kozího rodu, s nimiž je královna obeznámena, jsou plukovní maskoti - ale královna s důstojností sobě vlastní bez zaváhání vidličkou a nožem zaútočila na krmi. Mluvčí Buckinghamského paláce se snažil celou situaci zahrát tak trochu do autu.

"Bylo to hodně silné, ale servírovali to pěkně," prohlásil. "Není to poprvé, kdy Její Veličenstvo pojídalo kůzlečí maso, i když si nepamatuji, kdy je královna jedla naposledy."

Šéf protokolu italského premiéra Amata, Giuseppe Riccardi, rozhodnutí podávat kůzlečí, hájil poněkud kuriózně: "Říjen," pravil, "je čas kaštanů, a takové kůzlátko je na kaštanech lepší, než skopové."

A teď už je čas, připomenout hádanku, kterou jsme vám položili minulý týden.

Jakým výsledkem skončilo finále mistrovství světa v kopané mezi Anglií a Německem v roce 1966?

Odpovědi nám pošlete do pátku 6. listopadu, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P O Box 76 London
WC2B 4PH

A když už mluvíme o fotbale, a protože nám v tomto pořadu zbývá malá chvilka, povíme vám o jednom nezvyklém fotbalovém tréninku.

To se fotbalisté sportovního klubu třetí ligy v Barnetu v severním Londýně rozhodli, že podstatně zlepší svou kondici.

A že to jsou sportovci všemi mastmi mazaní, jdou na to od lesa. Prostě chodí od úterka na lekce klavírní hry k jisté Hayley Eltonové. "Cvičení na klávesnici," tvrdí slečna Eltonová, "bezpochyby zlepší jejich šance na to, aby skórovali. Umění fotbalové hry není jen fyzická záležitost, je to taky schopnost rychle přemýšlet. Fotbal má s hrou na klavír leccos společného," pokračovala, když svou teorii vysvětlovala novinářům z listu DAILY EXPRESS.

Klavírní hra vyžaduje přesnost, schopnost věci načasovat, soustředění a smysl pro rytmus. Navíc se při cvičení stupnic vyvíjejí určité svaly na ruce a paži, které jinak nejsou příliš vytíženy - to se jim může hodit třeba při vhazování míče z autu.

A tak teď moderní obdoba Klapzubovy jedenáctky ve volném čase, tedy když se nehoní po hřišti za mičudou, vysedává za černobílými klávesami a cvičí - Beethovenovu Ódu na radost a anglickou fotbalovou hymnu evropského mistrovství Euro 96 s názvem Tři lvi.

Jedno ovšem slečna Hayley Eltonová neříká - jestli dala svým novým žákům hromadnou slevu, když jich má najednou jedenáct.