Sobota 28. října 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Vichry, plískanice a další projevy podzimní nepohody šlehaly celý uplynulý týden nemilosrdně křídové pahorky Chilternské, které se rozprostírají ve třech hrabstvích - Oxfordském, Buckinghamském a Hertfordském. Dnes jsou Chiltern Hills holé, ale v minulosti byly hustě porostlé neprostupnými bukovými lesy.

Tyhle lesy byly od nepaměti útočištěm anglických lapků, loupežníků a psanců, kteří svými divokými výboji terorizovaly místní obyvatelstvo. I doneslo se to uším anglického krále, a ten k ochraně svých poddaných ustanovil dva zvláštní úřady: korunního strážce a šafáře Chilternských stovek, rozuměj obcí, příslušejících do tohoto pohoří, a strážce či šafáře panství Northsteadského.

Složitý odchod Betty Boothroydové

Ale proč vám to všechno vyprávíme? Ministr financí Gordon Brown v pondělí oficiálně udělil funkci korunního strážce a šafáře tří stovek Chilternských bývalé předsedkyni Dolní sněmovny britského parlamentu, populární labouristické poslankyni Betty Boothroydové.

Totiž to je tak. Druhého března léta páně šestnáct set dvacet čtyři rozhodla matka všech parlamentů ve Westminsteru, že řádně zvolení poslanci za žádných okolností nesmějí rezignovat na svou funkci - v té době totiž bylo zastávání poslanecké funkce mnoha lidem na obtíž, a rezignace by byla pro poslance příliš snadným řešením.

O sto let později se tohle opatření začalo jevit jako příliš drakonické, a parlament začal hledat východisko. Po takzvané slavné anglické revoluci, kdy se zásadním způsobem proměnilo postavení vladaře, dostali rezignace chtiví poslanci do rukou trumf.

Tehdy totiž parlament dospěl k závěru, že žádný poslanec není s to řádně zkoumat a analyzovat skutky svého panovníka, pokud je v jeho placených službách. Čili - typický případ konfliktu zájmů.

Úřad královské koruny zaručoval v době své největší slávy královským oblíbencům celou řadu placených sinekur. Mnohé z nich od té doby zanikly, ale dvě parlament po dohodě s monarchií zachoval, a to jsou zmíněné úřady šafářů a správců Chilternských.

Poslanec, který chce odejít z parlamentu před všeobecnými volbami, si oficiálně zažádá u ministra financí, jehož oficiální sídlo - Chequers - leží právě v Chilternských pahorcích, o jeden z těchto úřadů. Téhož dne, kdy ministr financí glejt podepíše, ex-poslanec či poslankyně dostane dopis, v němž je oficiálně informována o získání královského úřadu.

Poprvé tento složitý mechanismus rezignace použil roku 1751 John Pitt, který chtěl změnit svůj volební okrsek z Warehamu na Dorchester. Od té doby tenhle praktický způsob rezignace oklikou využila celá řada poslanců, a dnes je termín, přijetí šafářství Chilternského synonymem rezignace poslanců.

Ještě v minulém století vynášela funkce správce a šafáře Chilternského dvacet šilinků ročně. Dnes nevynáší nic - ale od úředníka královské koruny se taky nic neočekává. Koneckonců, loupežníky na pahorcích Chilternských abyste dnes hledali s lupou.

Hlasování o nástupci Betty Boothroydové

Odchod Betty Boothroydové do šafářské funkce byl signálem pro zahájení podzimního sezení parlamentu, neboť hned v pondělí parlament volil jejího nástupce - a byly to scény, jako z viktoriánské operety.

"Možná, že sněmovně pomůže, když předem vysvětlím pořadí, v němž předvolám jednotlivé poslance, aby navrhli své kandidáty, a bude to pořadí, v němž mi oznámili, že se chtějí zúčastnit debaty. Nejprve předvolám pana Snapea, aby navrhl, aby do křesla zasedl pan Michael Martin, pak bude následovat debata. Pak přistoupíme k dalším kandidátům."

Těmito slovy Sir Edward Heath, někdejší konzervativní předseda vlády a doyen Dolní sněmovny zahájil v pondělí třiadvacátého října rozpravu o tom, kdo se stane nástupcem Betty Boothroydové. Na volbu nového předsedy parlamentu tradiční dohlíží Father of the House, nejdéle sloužící poslanec, a to je právě Edward Heath, který byl poprvé zvolen roku 1950. Přes naléhání celé řady poslanců Heath odmítl veškeré volání po modernizaci volební procedury, a držel se starého, tajůplného postupu.

V dlouhé litanii odříkával Edward Heath jména navrhovatelů a kandidátů, a znělo to jako dětská říkanka: pan Willet navrhuje Sir Haselhursta, pan Wigley Alana Beitha, pan Davis Gwynneth Dunwoodyovou, a tak dále a tak dále.

Problém je v tom, že - podobně jako v případě Chilternských stovek - volební procedura je v rámci nepsané britské ústavy poplatná spíš tradici, než jasným pravidlům. Od kandidátů se nevyžaduje předvolební manifest, i když někteří z nich jej sněmovně předložili, a volební systém spočívající v sérii rozprav a debat, je temný a neprůhledný. Mnozí, jako třeba poslanec vládnoucí Labour Party Peter Bradley, jsou nespokojeni.

"Je to přesně ten typ voleb, k nimž by Organizace spojených národů vyslala své pozorovatele, a o nichž by pak vydala zprávu: volby nebyly ani svobodné, ani spravedlivé, a rozhodně už ne demokratické."

Současná metoda zdlouhavých debat fungovala, dokud se o funkci ucházeli jenom dva tři kandidáti. Ale tentokrát jich projevilo zájem velké množství - že ani sami poslanci, třeba bývalá konzervativní ministryně školství Gillian Shepherdová, přesně nevěděli, kolik jich vlastně doopravdy kandiduje. "No, já myslím že dvanáct - nebo třináct - nebo čtrnáct kandidátů."

A že samotný princip voleb funguje podobně jako dětské rozpočítadlo, trvalo rozhodování plných sedm hodin - a veterán britské politiky, labouristický poslanec Tony Benn v kuloárech parlamentu dával po hlasování hlasitě najevo nelibost.

"Tohle je naprosto prohnilý způsob, jak hlasovat. Tímhle způsobem nemůžeme sloužit zbytku světa jako vzor konání spravedlivých voleb. Smrdí to stalinistickým řešením, a já myslím, že tenhle pocit má spousta lidí v téhle sněmovně."

Úloha předsedy parlamentu je velice zvláštní a významná: není to jen osoba, která předsedá rozpravám dolní komory britského parlamentu. Rozhoduje o tom, kdo a kdy promluví, rozhoduje v obtížných situacích a má pravomoc, dočasně zakázat poslancům přístup do sněmovny. Ale podle odborníka na britskou ústavu, Lorda Nortona, sahá jeho úloha ještě dál.

"Je v jedinečném postavení, protože nikdo jiný nemůže mluvit za celou sněmovnu kolektivně, a právě tohle postavení, nejenom pravomoci, které jsou v zásadě formální, dává předsedovi parlamentu silné postavení nejen ve vztahu k Dolní sněmovně, ale především ve vztahu k okolnímu světu, především ve vztahu k vládě a mimoparlamentním orgánům."

Tahle funkce se traduje od doby, kdy se předseda parlamentu Lenthall postavil na odpor králi Karlu Prvnímu, odmítl mu dovolit zatknout poslance, a dal najevo, že jeho loajalita platí parlamentu spíš než monarchii. Dnes ovšem monarchie nehraje ani zdaleka tak významnou úlohu, a předsedové parlamentu se honosí tím, že neustupují vládě.

Třista sedmdesát hlasů proti osmi v závěrečném hlasování. A abychom vás příliš nenapínali, proti přání labouristického vedení, které by bylo rádo, kdyby v čele Dolní sněmovny v souladu s tradicí stanul konzervativní poslanec - nakonec v hlasování vyhrál glasgowský labourista, původním povoláním inženýr, Michael Martin.

Ve shodě s tradicí se Michael Martin nechal násilím dovléct k předsednickému křeslu, aby tak okázale a symbolicky dal najevo, že nepříjemný úřad přijímá jen proti své vůli, aby pak poprvé utišil rozdováděné poslance tradičním parlamentním voláním k pořádku a okamžitě dal najevo, že také on chce hájit nezávislost parlamentu do roztrhání těla.

"Předseda parlamentu má jasnou povinnost vůči všem složkám této sněmovny, především vůči řadovým poslancům, menšinovým stranám a opozici."

Ale ten symbolický vzdor byla poslední tradiční věc, kterou udělal: hned nazítří v rozporu s tradicí svolal tiskovou konferenci, což předsedové parlamentu zásadně nedělají, a okázale odmítl nosit ceremoniální předsednické roucho a paruku, které ve středověku vedle určité obřadné divadelní okázalosti zaručovaly předsedovi parlamentu anonymitu, a chránily jej, podobně, jako soudcovská paruka chránila anonymitu soudce před pomstychtivostí příbuzných odsouzence.

Jedním z hlavních aspektů Martinovy práce teď totiž bude radikální modernizace mechanismů Dolní sněmovny, včetně způsobu, jakým byl sám zvolen. Ale jeho vlastní přístup k celé záležitosti je víc než dvojznačný.

"Stal jsem se předsedou parlamentu, protože jsem byl zvolen přesně stejnou procedurou, která obstála ve zkoušce času. Sám teď ovšem nebudu odepírat dolní sněmovně právo na to, aby tuto proceduru změnila."

Neboť přes všechny ty řeči o modernizaci parlamentu a o nutnosti odstranit starobylé obřady, jako je barvité otevření parlamentu, má celá řada rituálů významný symbolický význam. Británie je i nadále ústavní monarchie, a všechny ty ceremoniální procedury mají jediný význam - ilustrovat, že parlament je nezávislý na vládě i na panovníkovi, a že si nedá od nikoho poroučet.

Na co vše Britové sází

Nový předseda parlamentu Michael Martin

Mnohokrát jsme vám v tomhle pořadu vyprávěli o tom, nač všechno si obyvatelé Británie sázejí. A tak nepřekvapí, že sotvaže si parlament zvolil svého nového předsedu, a jakmile se práce poslanců rozjela na plnou páru, hned tu byl první skandál.

A ten skandál se nepřímo týkal právě nového předsedy parlamentu Michaela Martina. Vrchní parlamentní organizátor liberálních demokratů Paul Tyler napsal parlamentní komisařce pro normy chování Elizabetě Filkinové. Veškeré výhry pánů poslanců buďtež registrovány v rejstříku poslaneckých zájmů, požaduje.

Od středy totiž po Westminsteru kolují pověsti o tom, že si řada poslanců vsadila na výsledek volby, a zprávy v tisku hovoří o tom, že jistý Frank Roy, labouristický poslanec za Motherwell a Wishaw, vsadil dvacet ku jedné na vítězství páně Martinovo - a vyhrál něco mezi čtyřmi a sedmi tisíci liber.

Pokud tyto sázky, píše Paul Tyler paní Filkinové, jakýmkoli způsobem ovlivnily názor jednotlivých poslanců na kvalitu různých kandidátů na danou funkci, pak je to velmi vážná záležitost. A pokud to ovlivnilo konečný výsledek, pak je to důvodem ke skutečnému znepokojení. Kdyby něco takového udělal jockey na dostizích nebo fotbalista na zápase, okamžitě by se ozvalo obvinění z korupce.

A ještě jeden důsledek mělo pondělní hlasování. Po vlně kritiky v souvislosti s procedurou kolem volby oznámil jeden z nejstarších poslanců Edward Heath odchod z parlamentní politiky - nikoli ovšem po Chilternském způsobu, prostě nebude v příštích volbách znovu kandidovat.

Ministerský předseda Tony Blair v Question Times, pravidelných středečních interpelacích předsedy vlády a potažmo duelu s opozičními poslanci, neopomněl blahopřát Michaelu Martinovi k nové funkci, ani vyzdvihnout zásluhy bývalého konzervativního premiéra, který proslul především jako nesmiřitelný nepřítel své nástupkyně Margarety Thatcherové.

"Pane předsedo, nebylo by správné přejít tyto interpelace předsedy vlády, aniž bychom vzdali poctu odcházejícímu otci tohoto domu, doyenovi parlamentu. Padesát let nepřetržité služby v této sněmovně je skutečně velký výkon, a já jsem si jist, že se celá sněmovna přidá k oslavě jeho dlouhodobé práce."

Ale mezitím si klademe otázku, zda Tony Blair skutečně myslí ne, když - jak jsme referovali minulý týden - tvrdí, že by dnes svým hlasem v referendu nepodpořil vstup Británie do jednotné měny.

Z ekonomického hlediska je postoj Tonyho Blaira obhajitelný, a - jak zaznamenal ECONOMIST - jeho poznámka cestou do jižní Korei nebyla ani zdaleka náhodná. Jistě si pamatujete, že Tony Blair ve své politické ekvilibristice jemně balancoval mezi ano a ne ve vztahu k euru, a že znovu opakoval, že bude nutno naplnit všech pět podmínek, než bude o referendu uvažovat.

Nuže, vůdce loajální konzervativní opozice Jejího Veličenstva, William Hague, těch pět podmínek během Question Time definoval zcela nově a po svém. Podle průzkumů veřejného mínění jsou v současné době dvě třetiny obyvatel Britských ostrovů proti vstupu do zóny eura, a William Hague se svými osobními útoky pokoušel parodovat pět hlavních testů jako vnitrostranické sváry mezi architektem nové Labour Peterem Mandelsonem, ministrem financí Gordonem Brownem a ministrem zahraničí Robinem Cookem - to vše přisoleno dávkou xenofobie.

"Mluví o pěti testech. A těch pět testů je: jestlipak to Peter chce? Dovolí mi to Gordon? Bude se to líbit Francouzům? Všimne si toho Robin? a především - Projde mi to? to je těch jeho pět zkoušek."

Ovšem tyhle poněkud ezoterické problémy britské ústavy a britské svrchovanosti šly jaksi mimo uši britských daňových poplatníků, a nejeden si ve čtvrtek, když labouristická vláda konečně zveřejnila dlouho očekávanou zprávu o postupu předchozí kozervativní vlády při řešení problému bovinní spongiformní encefalitidy, ať už jí říkáme BSE nebo nemoc šílených krav, říkal, proč že tomu donekonečna omílanému tématu věnuje tolik času, a proč že se tolik mluví o dalších otázkách, jako je připravované osvobození obou mladistvých, kteří před sedmi lety byli odsouzeni za to, že ve věku deseti let chladnokrevně zabili batole Jamese Bulgera, a poddané Jejího Veličenstva už vůbec nevzrušovalo, že se nástupcem Donalda Dewara, o jehož pohřbu jsme referovali minule, stal Henry McLeish - nejprve v hlasování v sobotu před týdnem ve funkci vůdce skotské labour, podruhé uprostřed týdne, kdy byl oficiálně potvrzen jako nový první ministr skotské regionální exekutivy a parlamentu.

Totální chaos na britské železnici

To všechno kvitovali tenhle týden obyvatelé Británie poměrně apaticky, protože měli problém s otázkou, která se jich dotýkala mnohem citlivěji, a mnohem osobněji.

Pomalý zpěv žalmů a kostelních písní v kostele svatého Ethelreda v Hatfieldu o minulém víkendu provázel bohoslužby za čtyři oběti železničního neštěstí, při němž vykolejil vlak.A poté, co společnost Railtrack, která provozuje infrastrukturu železnic a stará se o koleje a nádraží, oznámila, že provede důkladnou prohlídku všech kolejnic, a omezila rychlost řady rychlíků v mnoha úsecích na pouhých třicet čtyřicet kilometrů za hodinu, mají pasažéři problém s tím, že vlaky jezdí tempem těchto žalmů.

John Meacock z firmy Railtrack je pověřen dohledem na odstraňování následků železničního neštěstí. "Každá záchranná práce tohoto typu deprimuje všechny, kdo se jí účastní. Všichni si uvědomujeme, k čemu tady došlo, a my tyhle pocity musíme ctít a jednat podle toho."

Britské železnice jsou v krizi, doprava je ochromena, vlaky jezdí podle nouzových jízdních řádů. Cestující, jejichž vlaky mají více než hodinové zpoždění, mohou požadovat kompenzace na společnostech, které provozují vlaky, tyto společnosti pak budou žádat náhradu od firmy Railtrack.

Části železniční sítě jsou uzavřeny kvůli kontrole kolejnic. Elizabeth Haywoodová se ve středu jménem pětadvaceti společností, které provozují vlakové spojení, marně pokoušela zodpovědět otázku, proč nikdo, provozovatelé vlaků ani cestující, nevědí, které vlaky pojedou, a které ne.

"Protože se situace velmi rychle mění, doslova každých pár minut, takže pro vlakové společnosti je velmi obtížné zjistit, co se děje a jestli budou muset některou soupravu někde zastavit nebo přerušit celý provoz skoro s okamžitou platností."

Takový chaos v železniční síti snad Británie nezažila od druhé světové války - a tak není divu, že se odborníci jako je Robert Ford začínají s nostalgií dívat na doby, kdy byla britská železnice znárodněná.

"Organizace práce před prodejem licencí fakticky integrovala lidi, kteří provozovali vlaky, s těmi, kdo se starali o kolejnice. Společnost Intercity vlastnila koleje i vlaky, a všechno to řídila. Byla to integrovaná doprava - a fungovalo to."

Ale když ve čtvrtek vykoleji další vlak - tentokrát si neštěstí naštěstí nevyžádalo oběti - společnost Railtrack se hájila obvyklým odkazem na tučné podzimní listí, které v nesprávnou dobu napadalo na kolejnice.

Konec podnikatelů se sedačkami

Takže je pravděpodobné, že ti dva muži, kteří beze stopy zmizeli se spoustou peněz svých věřitelů a klientů, ke svému záhadnému útěku nepoužili vlak.

David Lines a Mark Satch, oba údajně obchodníci a oba údajně z Brentwoodu v hrabství Kent podnikají v kuriózním oboru: vytvořili si internetovou společnost, která se snaží vydělat na demolici proslulého stadionu ve Wembley.

Jejich firma nakoupila tisíce sedaček a drny z trávníku na hřišti, a slíbila že za ně zaplatí kolem sta tisíc liber. Oba podnikatelé měli v úmyslu exponáty označit cedulkami a prodávat je sběratelům za ceny od devatětřiceti do čtyř set čtyřiceti pěti liber.

Ještě před měsícem se v rozhovoru pro londýnský večerník EVENING STANDARD holedbali, že už prodali tři a půl tisíce sedaček, a jak jim jejich podnikání vychází. Ale teď jejich webová stránka zmizela z internetu, jejich mobilní telefony ani nevyzvánějí, a v kanceláři nikdo nebere telefony.

Tajemné zmizení obou podnikatelů teď vyšetřuje policie, ale - jak se zdá - nikdo zatím nemluví o tom, že by se jim něco mohlo stát. Záhada kolem stadionu ve Wembley nás přivádí k losování výherců hádanky, kterou vám před dvěma týdny položil Ivan Kytka.

Soutěžní otázka

Naše otázka se týkala zápasu právě na proslulém stadionu ve Wembley. Zápas se konal roku 1966, a Anglie v něm naposledy vyhrála fotbalové mistrovství světa. Ptali jsme se, jakým skóre skončilo tohle finále mistrovství světa, ve kterém se utkaly týmy Anglie a Německa.

A správná odpověď zní: Anglie v konečném skóre vyhrála čtyři dva. Ovšem v hracím čase skončil zápas nerozhodně dva dva, a oba poslední góly padly až v prodloužení zápasu. Navíc byla třetí branka sporná, a dodnes se vlastně neví, jak to s ní doopravdy bylo: míč se tehdy odrazil od břevna, a nebylo jasné, zda dopadl za čáru nebo před ní.

A tak se tehdy soudce musel vypravit za pomezním rozhodčím, který vynesl verdikt: byl to jasný gól. Ovšem byl v tom takový malý háček - pomezní rozhodčí byl Rus, a v roce 1966 byla v ruském povědomí pořád ještě živá vzpomínka na druhou světovou válku.

Takže zlí jazykové v Anglii dodnes spekulují o tom, že pomezního rozhodčího ovlivnily především ony apokryfické hlasy, které na něj v okamžiku rozhodování volaly - vzpomeň na Stalingrad. To jsou ovšem čiré a nepodložené spekulace. A že vzpomínka na ten památný gól má mezi Angličany dodnes emocionální dopad, o tom svědčí skutečnost, že červené triko, které na sobě měl roku 1966 autor gólu, Geoff, dnes Sir Geoff, Hurst, vyneslo v dražbě přesně před měsícem osmdesát tisíc liber.

Mezitím jsme vylosovali výherce naší soutěže, a tím se stává Jan Streit z Brna. Výherci blahopřejeme, a posíláme jí odměnu.

Klokan na útěku

Na závěr ještě telegraficky ještě o jedné záhadě, která v poslední době vzrušuje Londýn. Hráči na golfovém hřišti Beckenham Place Park v jižním Londýně tvrdí, že jejich hřiště sužuje zaběhnutý klokan.

Australský vačnatec byl pozorován během posledních dvou týdnů několikrát - převážně osobami staršími, a to převážně penzistkami. Dvě z nich viděly klokana, jak hupká lesíkem na kraji parku, a jedna z nich je skálopevně přesvědčena, že vačnatec zlovolně nakopl jejího psa.

A tak se v úterý do golfového klubu vydal sám starosta staroslavného města Lewishamu, aby celou záležitost přešetřil. Přislíbil všemožnou pomoc, informoval Královskou společnost pro ochranu zvířat, a předal zaměstnancům zoologické zahrady v Marwell otisk chodidla neznámého zvířete.

Ve středu místní rada vyzývá ke klidu, varuje však, že takový klokan je nebezpečný, když se rozzuří. Společnost pro ochranu zvířat prohlašuje, že jí nikdo ztrátu klokana nehlásil.

Ve čtvrtek přišli odborníci s jednoznačným závěrem - otisk pracky nepatří v žádném případě klokanovi, jeho původcem je velký pes. Ale hráči golfu se nedají jen tak přesvědčit. A o proticizineckých náladách v současné Británii svědčí velké transparenty, které se kolem parku okamžitě objevily.

" Zaběhl se klokan Skippy. Kdo ho najde, ať pošle obratem zpátky do Austrálie, kam patří."