Sobota 4. listopadu 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Je to rozhodně jenom shoda jmen. Dva týdny po železničním neštěstí v Hatfieldu nedaleko Londýna - po nehodě, v jejímž důsledku, jak jsme vám vyprávěli posledně, je v Británii skoro naprosto ochromena železniční doprava - se ve středu zájmu britské veřejnosti tenhle týden ocitl jiný Hatfield.

Tenhle Hatfield není město, je to vesnice a leží podstatně severněji, poblíž města Doncasteru v jižním Yorkshiru. Prudké deště, nevlídné studené plískanice, bouřky a hromobití ošlehávaly tento týden nové vitráže v oknech Hatfieldského venkovského kostela Svatého Vavřince, jakoby se samo nebe hněvalo na jejich autora, Sepa Waugha z Yorku. Jaké to svatokrádeže dopustili se Hatfieldští?

Když byly nové vitráže v kostele z dvanáctého století slavnostně odhaleny, v místních věřících by se krve nedořezal. Místo zobrazení Ježíše, Marie a svatých totiž na skle malované obrázky totiž znázorňují slavnou minulost téhle obce za posledních tisíc let. Je na nich kamenouhelný důl, místní škola a malé letiště a tomu všemu dominuje olbřímí záchodová mísa.

Co dělá záchodová mísa v kostelním okně, divíte se jistě. Odpověď je nasnadě. Ta mísa má uctít vynálezce splachovacího záchodu, jistého Thomase Crappera. Crapper byl viktoriánský instalatér, jehož příjmení se později ne zcela překvapivě stalo v angličtině zástupným eponymem pro veškeré funkce vyměšovací, a z Crapperova jména odvozené anglické slovo pak označuje přeneseně vše, co nemá vůbec žádnou hodnotu.

Církevní předáci jsou přesvědčeni, že toaletní mísa na kostelním okně důstojně reprezentuje jejich komunitu: Crapper, tvrdí, se narodil v nedalekém Thornu roku 1836, a prožil v naší oblasti dvanáct let, než šel dělat instalatelsko-vynálezcovskou kariéru. Někdo z vesnice nadhodil, že bychom měli Thomase Crappera uctít, protože je místní.

Ale ne všem vesničanům z Hatfieldu je nové okno po chuti. Jeden z nich trvá na tom, že nové okno je - crap, aniž by si uvědomoval etymologii tohoto slova. "Budeme jenom Británii na posměch," říká.

Mezitím se sláva nového uměleckého díla roznesla po Británii, a ozývají se první projevy nesouhlasu. "Splachovací záchod," stěžují si posluchači britských rozhlasových stanic, "nevymyslel Thomas Crapper před stopadesáti lety, ale kmotřenec královny Alžběty I. koncem šestnáctého století."

Ale církevní hierarchie v Hatfieldu stojí na svém. Praví syn vikářův a koordinátor projektu, devětadvacetiletý Tim Swed: "Nikdo nám neřekl, že by se tím snižovala sláva Boží. Jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme nahradili bílou záchodovou mísu tmavou siluetou, protože by jinak příliš svítila a odváděla by pozornost věřících od Kristova majestátu. Všichni lidé v Hatfieldu teď chápou, jak důležité bylo zapojit Thomase Crappera do oslav milénia."

Ale ačkoli oknu v kostele požehnal Timův otec, biskup sheffieldský ve výslužbě, reverend David Lunn, je možné, že tu je určitá spojitost mezi splachovacím patentem a záplavami a krupobitím, které nás tenhle týden postihly.

Zatopená Británie

Město Bewdley: labutě až do domu

"Probudila jsem se ve čtvrt na osm, protože zvonil telefon. Byl to náš soused odvedle, povídá, podívala ses z okna, uvědomuješ si, že tě to možná zatopí? Myslím, že ti voda teče přes práh. Tak jsem hned vstala a šla jsem dolů a pod dveřma mi zatékalo. Strašně mě to vyděsilo, nevěděla jsem, co dělat."

"Britské počasí," napsal tenhle týden ECONOMIST, "má tendenci, spolupracovat s lidmi a posilovat pocit naprosté záhuby a zkázy. Krach na burze roku 1987 provázela vichřice a bouře, která si vyžádala devatenáct obětí a napáchala škody za miliardu liber. A podobně napětí, které vytvořila nedávno krize pohonných hmot, chaos na britských železnicích a obavy z takzvané nemoci šílených krav, tenhle týden ještě dále posílily všechny ty meteorologické pohromy - prudké lijáky, které postihly většinu Británie, způsobily rozsáhlé povodně a ochromily ty části dopravního systému, které ještě fungovaly."

Povodně dosáhly nejvyšší úrovně od roku 1947. Televize vysílá záběry celých ulic pod vodou, noviny přinášejí snímky hus, které si pokojně plavou před hospodou, kreslené vtipy ukazují prodejnu ryb s prodavačem, vyzbrojeným udicí, který nabízí čerstvé ryby, nachytané přímo v jeho krámu.

"Náš dům na tom v téhle chvíli není zase tak špatně, protože bydlíme dost vysoko, ale nemůžeme se do něj vrátit, protože to všechno půjde od deseti k pěti. "

"Nemůžeme s tím nic dělat. Musíme se s tím prostě naučit žít. O moc horší to být nemůže, nebo jo? Všechno už je tak jako tak pod vodou."

Moře bylo odjakživa zárukou oné slavné britské splendid isolation - krásné izolace. Tentokrát ale Britové nebyli od okolního světa odříznuti z vlastní vůle. O minulém víkendu byly bouře v průlivu La Manche tak prudké, že trajekty z přístavů ani nevyjížděly, ani v nich nepřistávaly. Ty, které byly na začátku bouře na moři, zůstaly - některé z nich i devatenáct hodin.

Keith Southey, který pracuje v přístavním úřadu v Doveru, o minulém víkendu charakterizoval situaci takto: "Přístav je z praktického hlediska uzavřen, z pochopitelných důvodů. Tahle situace se vyvinula včera pozdě večer, a v současné době se šest trajektů uchýlilo do závětří mimo přístav a čekají, až se situace zlepší."

A pan Southey tvrdí, že se jedná o celkem normální postup: "Když lodi vyhledávají útočiště v blízkosti přístavu, situace není zase tak hrozná. Je to to nejbezpečnější a nejpohodlnější místo, v jakém se ty trajekty v dané chvíli vůbec mohou nacházet."

Ale cestující, kteří na lodi uvízli, vidí situaci trochu jinak. Koneckonců, devatenáct hodin na lodi, kterou zmítají vlny na rozbouřeném moři, to není nic příjemného. "Opravdu to nahánělo strach, zvlášť když nám řekli, že Dover je zavřený, a pak jsme se přesunuli do útočiště u Dealu, a tam jsme jezdili v kruhu pořád dokola, my a těch pět dalších lodí."

"Mysleli jsme si na chvilku, že jsme na Titaniku. Vlny byly strašně děsivé. Seděli jsme u okna, a vlny dosahovaly až k němu, byly to velmi vysoké vlny, takže to byla velmi dlouhá noc."

"Rozbouřené peklo," volal pondělní EVENING STANDARD, tři mrtví, polovina vlaků zrušena, železniční společnosti házejí flintu do žita, stromy na kolejích způsobily srážku soupravy podzemní dráhy, která cestovala na letiště Heathrow, letadla přistávala za dramatických okolností, zaplaveny silnice, dálnice a ulice. Ale to byl teprve začátek, protože voda stoupala a stoupala.

V hrabstvích Sussex a Kent na jihu Anglie ještě nezačaly v některých vesnicích pořádně osýchat podlahy po povodních před dvěma týdny, a velká voda se sem hrnula zase. Tentokrát ale extrémní povětrnostní podmínky zasáhly mnohem větší část Británie, a dostaly se až do Londýna. Jedna z nejluxusnějších londýnských čtvrtí, Knightsbridge, se ocitla pod vodou.

James Naughtie z programu BBC Today určitě své posluchače nepotěšil, když hlásil dopravní situaci. "Všechny služby společnosti Virgin - v provozu je jedině trasa z Sheffieldu do Newcastlu - všechno ostatní je odvoláno. Všechny vlaky společnosti Midland Mainline, všechny vlaky z Paddingtonu a do Paddingtonu v Londýně jsou zrušeny, včetně vlaku na Heathrow, a to se týká taky podzemní dráhy. Všechny vlaky na jihozápadě zrušeny. Všechny vlaky z Liverpool Street čekají na povolení vyjet. Všechny vlaky centrální služby, Wales, západ, všechno bez provozu. Všechny vlaky společností Silverlink a Connex. Hotová noční můra. Pokud nemusíte , nechoďte ven."

K téhle truchlivé litánii stačí dodat, že provoz musel přerušit také vlak Eurostar do Paříže, jižní Anglie a koncem týdne taky sever, zaznamenaly nejhorší povodně za celé desítky let, v Yorku, kde to vytopilo arcibiskupský palác, dokonce za čtyři stovky let.

Nejnepravděpodobnější věci se stávaly skutkem. Ve městech Bognor Regis a Selsey v hrabství Sussex udeřila tornáda, podle posledních počtů v době uzávěrky si počasí tenhle týden vyžádalo sedm životů. V téhle situaci, kdy pojišťovny začaly počítat škody a hledat způsoby, jak se vyhnout placení pojistného, a kdy politici halasně vychvalovali čackého stoického ducha prostého Brita, došlo, k čemu dojít muselo. Všichni uvažovali, na koho, nebo na co by se dala vina za špatné počasí svalit.

"Musíme udělat dvě věci. Zaprvé, musíme si uvědomit, že jedním z důvodů jsou nepochybně klimatické změny. Tohle musíme řešit. Británie musí přispět svým dílem k vyřešení tohoto problému, a to bude námětem mezinárodní konference o globálním oteplování, které se příští měsíc spolu s místopředsedou vlády Johnem Prescottem zúčastním. Ale druhá věc je, že spousta těch klimatických změn je nezvratná, a my se budeme muset přizpůsobit."

Slova útěchy se strany britské labouristické vlády na adresu britské veřejnosti tedy byla poněkud dvojznačná - za všechno může globální oteplování. Oficiální vládní linii rozjel hned v pondělí ministr životního prostředí Michael Meacher. Vláda za současnou meteorologickou situaci nemůže, to všechno globální oteplování - a v tomto šílenství byl, řečeno s Hamletem, jistý smysl, jak ještě uvidíme, však se toho taky hned chytily ekologické skupiny, v čele s Greenpeace: "však my jsme vám to všechno říkali předem," volají radostně.

A zatímco jistý Douglas Billington v Somersetu tiše triumfoval poté, co ho povodně několik let za sebou pravidelně vyplavily, a kdy pravidelně touto dobou a na jaře přivazoval k obýváku motorový člun, se tentokrát připravil a zbudoval si kolem svého domku se zahradou jílovou hráz, takže teď všude chodí suchou nohou a s jistou škodolibostí mává na sousedy, kteří se kolem jeho pozemku projíždějí na lodičkách. Tedy, zatímco pan Billington díky svému vítězství nad živly tiše triumfuje, místopředseda vlády a ministr dopravy John Prescott v parlamentu prohlašuje, že nový systém včasného varování Úřadu pro životní prostředí sice funguje, ale že je globálnímu oteplení zapotřebí přizpůsobit přípravu mimořádných opatření.

"Mají snad elektrické troleje pro naše vlaky a vedení pro naše domovy padat pokaždé, když se objeví takovéhle bouřky? Má snad jeden tisíc stromů pokaždé napadat na trať v jihovýchodní Anglii? Neměli bychom dělat víc, abychom těmto záplavám předešli? Jsou naše kanalizační systémy a naše silnice opravdu přiměřené stavu věcí? Pane předsedo, tahle bouřka by měla vzburcovat každého. Naše infrastruktura by měla být dostatečně robustní, a naše přípravy dostatečně dobré, aby dokázaly vzdorovat tomuhle typu počasí, jaký jsme právě zažili."

Ve vzduchu ovšem nejsou jenom bouřky, ve vzduchu jsou také všeobecné volby, které se budou konat příští rok. Snad právě proto záplavy milénia, jak jim už teď sdělovací prostředky, hrají na tyhle politické struny. Vláda chce vybudovat právě na postiženém jihovýchodě řadu nových bytů, a tyhle dvě věci nahrály opozici na smeč. Archie Norman je mluvčí toryů pro ekologické otázky.

"Dozná můj kolega, že se jedná o další důvod, proč by vláda měla znovu zvážit své plány na vybudování špatného typu domů na špatném typu místa, na zabetonování zeleně na britském venkově, a že takové počínání znamená riziko do budoucna, jednak riziko ztráty zelených polí, jednak riziko povodní pro naše vesnice a města?"

Tentokrát ovšem opozice tak trochu trefila do černého. Povodně postihly celou řadu nově vybudovaných domů, a tady je nabíledni další viník - špatné plánování a povolování stavby se strany místních úřadů. "Dřív," prohlašuje Edmund Penning Rowsell z výzkumného úřadu pro záplavy a povodně, "bylo každému jasné, že nemůže stavět na slatinách."

Úřad pro životní prostředí uvádí, že dvacet procent jeho protestů proti výstavbě, zdůvodněných nebezpečím záplav, místní úřady prostě neberou v úvahu. Ale odborníci varují také před přílišným zdůrazňováním důsledků globálního oteplování. Povodně z uplynulého týdne koneckonců nejsou první svého druhu, i když jsou ojedinělé, a také tornáda nejsou žádnou novinkou - každoročně je jich v Británii hlášeno třicet, a roku 1913 zabilo tornádo ve Walesu šest lidí.

"K přípravám patří také plány na přímé zásobování pohonnými hmotami pro omezený počet předem určených čerpacích stanic a priorita pro nejpotřebnější uživatele. Zrevidovali jsme opatření, abychom zajistili, že místní úřady budou na případné narušení běžného chodu v budoucnosti lépe připraveny. Požádali jsme ministerstvo obrany, aby vyškolilo vojenské řidiče k řízení cisternových vozů, pro případ, že by jejich pomoc byla zapotřebí. Ale k tomu přikročíme jedině v nejzazším případě."

Jak je vidět ze slov ministra vnitra Jacka Strawa, vládní slova o globálním oteplování jakožto hlavním důvodu povodní, záplav, bouří a krupobití, v jejichž znamení stál uplynulý týden v Británii, měla ještě vedlejší důvod. Třináctého listopadu vyprší šedesátidenní lhůta, kterou labouristické vládě uložili účastníci zářijových protestních akcí proti vysoké dani z benzínu, a obě strany si chystají zákopové pozice.

Snižte cenu benzínu!

Ve středu se v parlamentu vláda utkala s těmi, kdo požadují snížení daně z benzínu - ať už z jakýchkoli důvodů. David Handley, takto farmář z Monmouthshiru, vede lobby Lidový benzín. Před parlamentní komisí řekl:

"Myslím, že je jedna věc, kterou by si měl každý v téhle místnosti uvědomit, a sledovat ji v mém řemesle a promluvit si s charitou Samaritánů, a to jsou ztráty na životech. Ztráty na životech kvůli sebevraždám. Jenom v mé oblasti se za posledních šest měsíců šest lidí buď zastřelilo, nebo oběsilo, protože nevidí ve svém zaměstnání žádnou budoucnost."

Ale labouristé, ač manévrují, se zdají být neústupní. Nepochybně kalkulují s tím, že tentokrát si hnutí za benzín levnější nezíská tak velkou podporu široké veřejnosti. Premiér Tony Blair sice prohlásil, že udělá pro protestující, co bude v jeho silách, ale pak přišla tvrdá slova, která jsou v současné době pro vládu tak charakteristická.

"Ať už ve věci pohonných hmot uděláme cokoli, nemůže to být na úkor toho, že lidi budou muset platit vyšší hypotéky, že nebudeme s to moci něco udělat pro penzisty nebo že nebudeme moci investovat do veřejných služeb, což je životně důležité pro lidi v téhle zemi."

Vůdce loajální opozice William Hague sice v parlamentu plamenně horlil proti skrytému zvyšování daní, ale největší úspěch u konzervativců sklidila Ann Widdecombová, někdejší ministryně pro věznice, která má bůhvíproč velkou podporu konzervativců v parlamentu. Vyzvala protestující k odporu v mezích zákona, a k tomu, aby svůj vzdor vůči labouristické straně vyjádřili při nadcházejících volbách.

"Já bych na téhle straně a jménem celé opozice, vyzvala účastníky protestních akcí, aby se neutíkali k protizákonným akcím, ale aby místo toho použili volební urny k tomu, aby se zbavili téhle prolhané, fixlující, arogantní, pod pokličkou zdaňující, labouristické vlády."

A to prosím tenhle týden papež Jan Pavel II. papežskou bulou vyhlásil někdejšího mučedníka víry, Sir Thomase Morea, za svatého patrona politiků. Je ovšem pravda, že More, který umřel 6. července 1535 na popravišti, svou utopií politikům připravil cestu volebních slibů - ale mnozí pozorovatelé podotýkají, že také úlisně řídil stát Jindřicha Osmého, než kvůli rozvodu upadl v nemilost, a že jeho tažení proti kacířům nezasluhuje jenom pochvalu.

Soutěžní otázka

A že se dnešní vydání Týdne v Británii točí více méně kolem vody a povodní, dáme vám tentokrát novou hádanku, která se tak trochu taky týká vody - ale to už jsme vám předem napověděli.

Kousek od londýnského sídla zahraničního vysílání BBC začíná proslulá Fleet Street, ulice, ještě donedávna symbolizující sídlo redakcí britských novin a tiskových kanceláří. Přeneseně se Fleet Street vůbec v době imperiální slávy stala v povědomí britské i světové veřejnosti synonymem britského tisku, protože tu redakce hlavních britských deníků i periodik měly honosné budovy, nezřídka krásně vyzdobené - často se například připomínají interiéry listu DAILY EXPRESS.

Tradice spojení mezi Fleet Street a tiskařským uměním se traduje od konce patnáctého století, od doby kolem roku patnáct set, kdy jistý Wynkyn de Worde přestěhoval do této uličky za samými branami londýnské City Caxtonovu tiskárnu z Westminsteru.

V současné době se ovšem zdá, že tato tiskařská a novinářská legenda je věcí minulosti - páni žurnalisté už se nescházejí v prastarém kostele Svaté Bride ani v hospodě U cheshirského sýrce - redakce se totiž od počátku osmdesátých let vesměs odstěhovaly do nových objektů, jednak proto, aby vyhověly požadavkům nové technologie, jednak proto, aby nemusely vyhovět požadavkům mocných tiskařských odborů, které jsou s Fleet Street rovněž spojeny. Ovšem nás na Fleet Street zajímá něco jiného.

Kdo nebo co dalo jméno ulici Fleet Street v centru Londýna, která byla donedávna synonymem britské žurnalistiky?

Odpovědi nám pošlete do pátku 17. listopadu, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O.Box 76
London WC2

Oslavy milénia u cornwallských břehů

Na začátku tohoto vysílání jsme vám řekli, jak v malé vesničce nedaleko Doncasteru uctili památku viktoriánského instalatéra Thomase Crappera. A dnes vám ještě řekneme i to, jak ostrované u cornwallských břehů oslavili milénium.

Byla to velká sláva, když desátého září inaugurovali na Saint Mary, největším z asi sto čtyřiceti ostrůvků a skalisek s názvem Scillies zhruba pětačtyřicet kilometrů od Land´s End, nejzazšího cornwalského výběžku s příhodným názvem "konec světa", slavnostní pamětní desku.

Na šest set lidí se přišlo na Saint Mary podívat - koneckonců, bronzová pamětní deska v podobě kompasové růžice, zapuštěná do žulového soklu stála přes patnáct set liber, a to je pro ostrovany částka věru nemalá.

Zpívaly se církevní písně, dva vikáři dali desce své posvěcení, a pak předseda Místní rady souostroví Dudley Mumford slavnostně odhalil. Ale všechna sláva polní tráva - ostrované začali brzy cítit nějakou neplechu. Buď byl někdo nepozorný a neuměl psát, nebo se bronzová deska samovolně měnila a dělala si co chtěla.

Na desce milénia byla pravopisná chyba ve slově milénium, a střelka, která měla správně směřovat na sever, ukazovala o plných jedenáct stupňů vedle - takže nový kompas ukazoval na zcela jiné ostrovy než měl.

"Ostrov Samson, na který ukazuje stejnojmenná šipka," praví vedoucí turistické kanceláře Scillských ostrovů Steve Watt, "je ve skutečnosti Tresco. Mnozí návštěvníci jsou tím dočista zmateni. Celý problém vznikl tak," vysvětluje pan Watt, "že tahle deska měla být původně úplně jinde - v parku Holgate´s Green. Pak jsme se rozhodli, že ji umístíme na nábřeží St Mary, ale nezměnili jsme směrovky."

V současné době se z desky milénia stal mezi obyvateli ostrůvku stejně vděčný námět žehrání a hospodských diskusí, jaký v Londýně patří jinému velkolepému projektu - zjevně zakletému Dómu tisíciletí. Ale na rozdíl od Londýna mezi svatomariánskými rybáři není deska předmětem rekriminací.

"Člověk to musí brát s humorem," dodává Steve Watt, "takové věci se koneckonců stávají. Text na té růžici a směrovky kontrolovalo tolik lidí, že tady máme výjimečný a jedinečný případ, kdy můžeme s klidným svědomím mluvit o kolektivní vině."

Směrovka je prý docela dobrý nápad, protože na ostrově není od druhé světové války ani jedna dopravní značka. Ale dopravních značek tu prý ani není zapotřebí, tvrdí místní obyvatelé jedním hlasem. Ať se vydáte kterýmkoli směrem, nejpozději za čtvrt hodiny vždycky narazíte na moře.