Sobota 11. listopadu 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Ani ta nepřízeň počasí a pokračující povodně a záplavy neodradily tenhle týden automobilové nadšence. Protože zatímco po celé Británii zápasili ohňostrůjci s vlhnoucím střelným prachem. Na čtyřista veteránů se vydalo lijavci a plískanicemi na pětašedesát mil dlouhou každoroční pouť do Brightonu.

A nebyli to veteráni váleční - ty si Británie připomene až o tomto víkendu. Byly to někdejší proslulé koráby silnic, všechny vyrobené před prosincem 1905, většina z nich na benzín, některé z nich poháněné parou. Rychlostí, která se současníkům musela jevit jako přímo neuvěřitelná, plných dvacet mil, tedy asi třicet kilometrů za hodinu, cestovaly vozy navzdory prudkému vichru a dešti z londýnského Hyde Parku na nábřeží Madeira Drive v přímořském letovisku Brighton, jehož molo ošlehávaly vysoké vlny.

V cílové rovince napětí vrcholilo, neboť dva automobily závodily o prvenství: Morse z roku 1904 uháněl deštěm a nepohodou těsně vedle vozu Panhard et Lavassor z roku 1902, ale na poslední chvíli pan John Bentley z Harrogate šlápl na plyn, a Panhard et Lavassor projel cílovou čarou jako první, vítán slavnostně starostou staroslavného města Brighton a Hove, panem Andym Durrem, který se choulil pod deštníkem. Princ Michael z Kentu, který řídil Morse, tedy skončil na druhém místě, na třetím skončil někdejší vyslanec arcibiskupa Canterburského Terry Waite, který do cíle dorazil zjevně s boží pomocí.

Vůbec nejstarší vůz, který se závodu od jeho vzniku roku 1896 zúčastnil, skončil čestně, i když na posledním místě - byl to parní, tři a půl tuny těžký Grenville Steal Carriage z roku 1875. Snad právě jeho váha mu pomohla překonat vichry a prudký déšť. Závod vůbec přes obavy z nepohody proběhl bez větších potíží - na trati nedošlo k žádné vážnější nehodě a jediný vážnější zádrhel zažili dva Belgičané. Dostavili se ke startu pozdě, protože si zapomněli nařídit hodinky, když se v Británii měnil čas z letního na greenwicheský.

Pak museli použít svářecí lampy, aby rozehřáli vodu v parním kotli, ale ani to jim nebylo příliš mnoho platné, protože se jejich parní vůz na půl cestě, v městečku Crawley, rozsypal. "Měli jsme velké štěstí na počasí," pravil mluvčí závodu Derek Tye, "ačkoli v Brightonu foukal prudký vítr, předpovídané prudké lijáky se nekonaly."

Boj Britů s velkou vodou

"Musíme se chodit sprchovat a koupat k jiným lidem. Dát jim vyprat své špinavé prádlo. Snažíme se mýt nádobí v trošce vody, ale to není lehké, když vaříte. Protože jinak… jinak prostě nemůžeme ani pořádně spláchnout na záchodě."

Město Malton je už přes týden pod vodou. Záplavy a povodně, o nichž jsme referovali před týdnem, postupovaly neúprosně i po celý tento týden. Až ve čtvrtek a v pátek se začalo zdát, že voda poněkud ustupuje, i když meteorologové prohlašují, že nás čeká další a hodně mokrý víkend, hlavně ve střední a jižní Anglii.

Na pět tisíc nemovitostí v Británii teď postihla velká voda. Mezi nejhůř postižené oblasti patří Yorkshire, kde několik stovek lidí žije v provizoriu improvizovaných přístřeší. Emily Paynová žije v domově důchodců v západním Sussexu - když řeka Mole v pondělí protrhla břehy, byla spolu se čtyřiceti dalšími evakuována.

"Vstala jsem z postele a najednou jsem měla promočené nohy, a než jsem se stačili pořádně obléci, byl náš domov zaplaven. Byl to blázinec, jak jsme pospíchali a pokoušeli se na sebe navléct nějaké oblečení. Naštěstí se mi podařilo najít vlastní šaty. Ale spousta ostatních to nezvládla - prostě si navlékli župany a šli ven."

Do boje proti povodním byla povolána armáda - několik stovek vojáků pomáhá zachránit co se dá ve staroslavném Yorku, kde byla v pondělí voda na nejvyšší úrovni od roku 1625, kdy se začaly povodně měřit. V čele operací stojí velitel, podplukovník Ian Cameron Mowat.

"Je to obtížná situace, voda stoupla nejvýš za celou řadu let, a my musíme stahovat lidské i materiální zdroje z celého hrabství na podporu naší operace. Takže tu nejsou jen místní vojáci."

Policie má potíže, když se pokouší přesvědčit obyvatele Yorku, že musejí odejít ze svých domovů. Jako v britských dějinách tak často, i tentokrát vítězí nezlomný a bojovný duch tváří v tvář katastrofě: "Je to jakoby tu byla zpátky válka, všichni držíme pohromadě, jsme tady všichni jedna velká rodina."

Je to prostě nadšenecký duch. Jestli voda přijde, tak přijde, však my ji přivítáme se všemi poctami a ve velkém stylu. Aspoň jsme o tom přesvědčeni. Mezi oběti povodní patří také jistý Bill Tidy, autor kreslených vtipů, dobře známý čtenářům satirického časopisu Private Eye a méně už satirického, lehce nudného ale zato slavnějšího Punche.

Potok vedle domu sedmašedesátiletého kreslíře vystoupil z břehů a zaplavil mu ateliér ve vesničce Boylestone v hrabství Derbyshire. "Všechny obrázky byly nakreslené na papíře," hořekuje Bill Tidy, "a teď je z nich rozmatlaná kaše." A je jen slabá útěcha, že mezi zničenými kresbami byly také vtipy, které měly širší veřejnost upozornit na to, jak je důležité dodržovat protipovodňová opatření.

Z novinových stránek na nás tenhle týden vedle fotografií z americké presidentské volební frašky zíraly záběry potopených sportovních aut, karavanů a rodinných vozů, povodně a záplavy vážně postihly hrabství Kent, Sussex a Hampshire v jižní Anglii, na severu Anglie zase způsobil vážné potíže ranný sníh, pod vodou se ocitla i zelená pole a louky v okolí Londýna, na nichž ministr dopravy.

Místopředseda vlády John Prescott chtěl zbudovat nové byty a domy, takže živelní katastrofa poněkud ohrozila schůdnost jeho plánu, do práce se pustili taky zloději. V Yaldingu v hrabství Kent ukradli jistému panu Brigginshawovi náušnice a šperky po manželce, která je třináct let po smrti, a britská vláda ústy téhož Johna Prescotta opakuje čarodějné zaklínadlo. A ačkoli ji nikdo z ničeho neobviňuje, dušuje se: my nic, to všechno globální oteplování.

"Je to prý nejhorší povodeň, podle jedněch za padesát, podle jiných za sto let. A já na to říkám, a vláda na to říká tohle: uvědomte si, že klimatické změny teď vedou k tomu, že jsou podobné záplavy častější. Je na nás, abychom zaručili, že budou k dispozici prostředky, musíme zlepšit protipovodňové plánování a přesvědčit všechny, že velká voda - jak se říká v Yorkshiru - nepřichází jednou za turecký Sheffield, ale že povodně budou pořád častější."

Takovou mantrou se zaklínal John Prescott, a slíbil, že věnuje na boj proti velké vodě přes padesát milionů liber. Ale než ty peníze přijdou, jak se lidově říká, uplyne ještě hodně vody. A počasí mezitím nečeká, a hraje si s lidskými osudy podivnou hru.

5. listopad - den ohňostrojů

Koláček pro dušičku - tahle listopadová koleda nám připomíná, že od jednatřicátého října máme samhain - měsíc duchů, jímž začíná rok v keltském pasteveckém kalendáři.

Po celý měsíc podle keltské mytologie bloumají mrtví po silnicích a cestách a pášou neplechu, a protože se na tu pouť vydávají z hrobů, sluší se jim zapálit na jejich prostém či méně prostém rovu světýlko, aby trefili zpátky. Nuže, letos kvůli tomu špatnému počasí nemokli jenom duchové, a celé to pořádně zamávalo taky s jednou velkou britskou tradicí.

"Bonfire night", noc vater a hranic, se ke keltskému svátku váže jen nepřímo. Angličané si v době protestantské reformace přisvojili tradici ohňů, a napojili ji umně na příběh katolického spiknutí, vedeného jistým Guidem Fawkesem, zvaným též Guy Fawkes, pětatřicetiletým mladým mužem z Yorkshiru.

Příběh nezdařeného pokusu, vyhodit protestantského krále Jakuba Prvního do povětří i s parlamentem, je dobře znám a není třeba jej znovu podrobně vykládat: šestatřicet sudů se střelným prachem ve sklepení parlamentu, stráž v tom sklepě zatkne v noci ze čtvrtého na pátého listopadu 1605, krátce před slavnostním otevřením parlamentu, muže s pochodní, po dvou dnech na mučidlech v londýnském Toweru Guy Fawkes dozná takzvané spiknutí střelného prachu, následuje tradiční poprava, jaká svědčí velezrádcům, s věšením, čtvrcením a extrakcí srdce, a pak dvěstě let pronásledování katolíků.

A na oslavu toho střelného prachu ve sklepení parlamentu se každoročně kolem pátého listopadu konají po celé Británii velkolepé ohňostroje. Ne tak letos, protože kdyby se Guy Fawkes pokusil vyhodit parlament do povětří letos, se zlou by se potázal. Zvlhlý střelný prach by nezpůsobil žádný velký výbuch, jenom zaškňourání, jak kdysi napsal básník T. S. Eliot.

Kdo se o minulém víkendu vydal třeba na londýnský vrch Primrose Hill. Ani cedule, ohlašující, že ohňostroj byl pro nepřízeň počasí odvolán, nezahnaly zábavychtivé Londýňany na ústup, a tak čekali a čekali ve vytrvalém dešti na svých obvyklých místech. Prostě - po celé Británii to byl jeden z nejtišších a nejklidnějších guy-fawkovských víkekendů v živé paměti.

V Broxbournu v hrabství Middlesex si místní úřad z bezpečnostních důvodů netroufnul, pustit tam diváky. Podívaná byla zrušena, a úřední měšec místní rady byl najednou o patnáct tisíc liber lehčí. "Vloni sem přišlo čtrnáct tisíc diváků, a letos jsme jich čekali ještě víc, ale nemohli jsme ohňostroj podniknout. Země byla natolik prosycená vodou, že jsme museli zajistit, aby se nic nestalo mladým lidem, a tak jsme se rozhodli ohňostroj odvolat."

V Lutonu, kde se ohňostroje vyrábějí, zpravidla touhle roční dobou nakládají zboží do náklaďáků - ale letos je naopak vykládali. Jon Culverhouse z firmy Fantastické ohňostroje je rozčarován: "Je to naprostá katastrofa. Spousta akcí byla odvolána, spousta jich byla odložena. Lidi nám telefonují a ptají se, jestli je bezpečné, pouštět si ohňostroje doma na zahradě, když prší, a když je takový vítr."

Ale přesto, že se oficiální akce mnohde pro špatné počasí nekonaly, si Angličané svého oblíbeného Guy Fawkese nenechali vzít. A tak série petard a bouchacích kuliček, která se pravidelně každoročně rozjíždí poslední týdny v říjnu, přece jenom vyvrcholila domácími ohňostroji.

Druhé kolo boje proti cenám benzínu

Britští motoristé se obávají nových blokád rafinérií a nakupují benzín do zásoby

Britská labouristická vláda se ovšem špatné počasí pokusila využít taky politicky, neboť se nezvratně blíží lhůta, vymezená vládě těmi, kdo svými zářijovými protesty proti vysoké dani z pohonných hmot poprvé otřásli zatím zdánlivě nezlomným kursem křižníku nové labour.

Nová labour tedy přešla do protiútoku. Minulý týden ministr vnitra Jack Straw prohlásil, že se země nenechá znovu ochromit, a že v případě nutnosti nasadí proti demonstrantům armádu a zvláštní policejní jednotky.

Mezitím se znovu začaly prodlužovat fronty u benzínových pump - to se motoristé báli opakování zářijové situace, kdy se na drahý benzín stálo hodiny a hodiny a nebyl. A labour přistoupila k citovému vydírání.

Copak se sluší, volá, protestovat proti vysokým cenám benzínu, když Británii ochromily vichřice, tornáda a deště, když železnice pořád ještě nejezdí? Chcete zase zablokovat skladiště potravin a sklady pohonných hmot? Chcete snad poddaným Jejího Veličenstva ještě dále přitížit?

Jeden z organizátorů protestu, David Handley, oponuje: nic takového přece nemáme v úmyslu: "Opakuju znovu, a už toho mám po krk, že to musím zase opakovat. Nepůjdeme ke střediskům distribuce potravin, nepůjdeme zpátky k rafinériím, neuděláme nic, co by poškodilo rozvod elektřiny, provoz železnic, letadel a tak dále. Nikdo nemusí v panice nakupovat benzín. Ale já vám něco řeknu: já sám bych skoro panicky nakupoval, protože tahle vláda všechno překrucuje sedm dní v týdnu, a k smrti děsí své vlastní voličstvo."

Ozvěnou tu zaznívaly aplausy, tolik příznačné pro Británii sedmdesátých let, bojovná rétorika divokých stávek, a tak není divu, že má labouristická vláda premiéra Blaira tak trochu nahnáno. A tak obratem z klobouku vyčarovala ministra financí Gordona Browna, a ten obratem ruky z klobouku vyčaroval návrh rozpočtu, v němž bravurně žongluje s fiskálními a politickými míčky.

Ve vzduchu byly takové míčky tři: zvyšování státních výdajů, snižování daní a zvýšení rozpočtového přebytku. Gordon Brown slíbil učitelům zvýšení platů, důchodcům. Koneckonců, důchodci si před týdnem založili vlastní stranu, stranu šedivých, a tenhle týden krátce před Brownovým projevem, uspořádali u Westminsteru demonstraci.

Důchodcům slíbil podstatné zvýšení penzí, i když neobnovil vazbu mezi výší důchodu a inflací, a jako zvláštní úplatek jim nabídl příplatek na otop pro letošní zimu. A pochopitelně ani na motoristy Gordon Brown nezapomněl: "Pro motoristy vůbec vzhledem ke zmrazení benzínové daně, vzhledem k novému, sníženému poplatku za koncesi, ke snížení daně z benzínu s velmi malým obsahem síry, odpovídá faktickému snížení daně z benzínu o čtyři procenta, a zároveň to odpovídá našim ekologickým cílům."

Příliš krásné, než aby to všechno byla pravda? Nezapomínejme, že rozpočet, který bude oficiálně přednesen v březnu, bude zřejmě poslední před všeobecnými volbami, a že se Gordon Brown projevuje jako stereotyp Skota, který šetří a šetří a šetří, aby naplnil státní pokladnu a mohl pak v mimořádných případech rozdávat.

Ale motoristy Gordon Brown přece jenom nepřesvědčil. V pátek v jednu hodinu se ze severu Británie vypravil konvoj kamionů. Tempem tak pomalým, že má do Londýna dorazit až v úterý. Ovšem Brownovi se podařilo zasít mezi protestující sémě sváru, a také podpora veřejnosti zjevně ochabla: "Většina z nich jede zbrusu novými náklaďáky, zjevně to nejsou žádní chudáci, určitě nejsou stejná sorta, jaká se zúčastnila původních protestních akcí v září."

Vláda chystá na úterý bezpečnostní opatření: Scotland Yard prohlašuje, že pro kamiony uzavře centrum Londýna, Tony Blair opakuje, že tentokrát vláda protestujícím v ničem neustoupí. Demonstranti trvají na tom, že jsou v sázce jejich zaměstnání, jestliže vláda oslyší jejich žaloby.

"Dostaneme se až do Londýna, je to Londýn nebo nic, protože pro spoustu z nás, kteří tu dneska jsme, nám hrozí bankrot, jestliže vláda nesníží daň z benzínu."

Hlavní konfrontace nás zřejmě čeká v úterý, a tak nám dnes nezbývá, než říci, co se říkávalo v době němých filmových seriálů a knížek na pokračování - pokračování příště.

Zmařená loupež století

Pokus o loupež století v Dómu tisíciletí lupičům nevyšel

Jen o vlásek jsme se vyhnuli loupeži století. Tedy - zlí jazykové tvrdí, že to nemusela být loupež století, že to bylo zfušované tak, že by se za to ani Sellersův inspektor Clouseau nemusel stydět, a ti troufalejší jenom napůl žertem mluví o tom, že se tady ministr pro Severní Irsko Peter Mandelson na poslední chvíli pokusil zachránit pošramocenou reputaci Dómu milénia - zakletého projektu nové labour a starých toryů, který, jak se tento týden také ukázalo, byl odsouzen k zániku už od samého počátku.

Detektiv superintendant John Shatford mluví skoro stejně bombasticky, jako inspektor Clouseau ve slavném filmu: "Kdyby tahle loupež proběhla tak, jak si její účastníci přáli, byla by to bývala ta největší loupež, k jaké kdy na světě došlo. Byl to odvážný pokus o loupež, ale byl zmařen ještě odvážnějším policejním zákrokem."

A začalo to jako v nějaké kriminální detektivce. Ukradené rypadlo v úterý dopoledne prorazilo tenkou stěnu toho, čemu PRIVATE EYE od samého začátku posměšně říká "Stan tisíciletí" a šinulo si to ke svému cíli - drahokamům v hodnotě mnoha milionů liber, s prestižním zvlášť vybroušeným Diamantem Tisíciletí uprostřed.

Dole na Temži - jak všichni vědí, Dóm Milénia se nepříliš hrdě týčí nad řekou naproti Greenwichi - už čekal motorový rychločlun, komplici z opačného břehu sledovali policejní frekvence, a zdálo se, že největší loupeži všech dob nikdo nezabrání. Ale pak se to celé nějak zvrtlo v scénář k filmové komedii.

Policie evidentně dostala hlášku a o přípravách, a měla dva měsíce na přípravu. Sto policistů ze Scotland Yardu čekalo v záloze na lotry, někteří byli zcela clouseauovsky nenápadní, protože se převlékli za uklízeče a za turisty. A aby si celou záležitost pojistili, vyměnili už v pondělí drahokamy za bezcenné tretky.

Devět členů bandy bylo bez odporu zatčeno. Zřejmě je šokovalo, že se bez varování najednou ocitli v pasti. Pokud bychom měli věřit fámě, podle níž se jednalo o reklamní kousek těch, kdo Dóm ještě chtějí zachránit, pak svůj účel splnil - ve středu i ve čtvrtek stály dlouhé fronty zvědavců na lístky, aby se mohli podívat na místo odporného činu.

Ale pokud to byl reklamní kousek, pak přišel příliš pozdě - zpráva o finanční situaci Dómu Milénia, zveřejněná o pouhé dva dny později, byla nemilosrdná, a do doby, než bude tahle nelákavá atrakce zavřena, zbývá už pouhých sedm týdnů.

Soutěžní otázka

A od Dómu Milénia v Greenwichi to není daleko do Fleet Street, k níž se váže naše hádanka. Kousek od londýnského sídla zahraničního vysílání BBC začíná proslulá Fleet Street, ulice, ještě donedávna symbolizující sídlo redakcí britských novin a tiskových kanceláří.

Přeneseně se Fleet Street vůbec v době imperiální slávy stala v povědomí britské i světové veřejnosti synonymem britského tisku, protože tu redakce hlavních britských deníků i periodik měly honosné budovy, nezřídka krásně vyzdobené - často se například připomínají interiéry listu DAILY EXPRESS.

Tradice spojení mezi Fleet Street a tiskařským uměním se traduje od konce patnáctého století, od doby kolem roku patnáct set, kdy jistý Wynkyn de Worde přestěhoval do této uličky za samými branami londýnské City Caxtonovu tiskárnu z Westminsteru.

V současné době se ovšem zdá, že tato tiskařská a novinářská legenda je věcí minulosti - páni žurnalisté už se nescházejí v prastarém kostele Svaté Bride ani v hospodě U cheshirského sýrce. Redakce se totiž od počátku osmdesátých let vesměs odstěhovaly do nových objektů, jednak proto, aby vyhověly požadavkům nové technologie, jednak proto, aby nemusely vyhovět požadavkům mocných tiskařských odborů, které jsou s Fleet Street rovněž spojeny.

Kdo nebo co dalo jméno ulici Fleet Street v centru Londýna, která byla donedávna synonymem britské žurnalistiky?

Odpovědi nám pošlete do pátku 17. listopadu, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O.Box 76
London WC2

Hubnutí s růžičkovou kapustou

Pokud chcete shodit za dva měsíce deset kilo, můžete vyzkoušet to, co udělal herec Geraint Benney z Aberdareu v jižním Walesu. Jestli to dělal proto, že mu tak zachutnala zelenina, nebo jestli si někde přečetl, že to pomáhá, to není zcela jisté. Pravda je, že dieta toho bodrého muže, kterého, jak se říká, uštkl had z ráje, měla jedinou složku. A to byla růžičková kapusta.

Osmadvacetiletý Benney jí růžičkovou kapustu k snídani, k obědu, k svačině i k večeři. Pevnou stravu zapíjí šťávou z růžičkové kapusty se špetkou pepře, a po kapsách nosí pytlík se syrovou růžičkovou kapustou, kterou chroupe jako bonbóny. Každý týden mu do domu dovážejí růžičkové kapusty za dvacet liber - to je skoro dvanáct set korun - a to už je nějaké množství růžičkové kapusty.

"Působí pravidelnou stolici a pročišťují organismus," odpovídá hrdě Geraint Benney, který hrál tlouštíky v řadě televizních seriálů, na otázku, zda se mu jeho strava přece jenom nezprotiví, "sám jsem tu dietu vymyslel. V dětství jsem - jako snad všechny děti - růžičkovou kapustičku nenáviděl, ale teď jsem jí docela přišel na chuť - zvlášť když se ohřeje a rozmašíruje."

Jestli to panu Benneyovi pomůže k dalším hereckým příležitostem, nebo jestli naopak přestal při obsazování rolí typově vyhovovat, to teprve uvidíme.