Sobota 18. listopadu 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Po dramatických povodňových týdnech byl ten uplynulý docela antiklimaktický. Voda přestala stoupat, v hrabství Yorkshire dokonce opadává, princ Charles se vydal za obětmi povodní a královna Alžběta, toho jména druhá jim oficiálně vyjádřila sympatie.

Částečně tak zodpověděla otázku, kterou si zřejmě postižení kladli: jak je možné, že si nenavlékla holínky, z nichž se, jak jsme tenhle týden zaznamenali, stalo během čtrnácti dnů nedostatkové zboží, ale to v případě královského majestátu zcela jednoznačně neplatí. Tedy jak je možné, že se v souladu s odedávnou královskou tradicí v uplynulých dvou týdnech katastrofálních záplav nevydala v galoších za svými na kůži promočenými poddanými?

Plnou odpověď přinesl satirický týdeník PRIVATE EYE, ovšem pokud mu můžeme věřit: "Brenda,"jak Jejímu Veličenstvu PRIVATE EYE napůl mazlivě a napůl ironicky říká, "byla podle časopisu víc než ochotná, podniknout rychlé turné po nejhůř postižených oblastech, potřást si rukama s těmi, kdo přišli o střechu nad hlavou, přenést na ně trochu té královské aury a udělat jim zážitek na celý život."

Její nabídku však - tolik PRIVATE EYE - se zdvořilým poděkováním odmítla kancelář ministerského předsedy Tonyho Blaira, s odůvodněním, že dokonce i ta nejneoficiálnější královská návštěva by pořádně narušila práci při klíčových záchranných operacích.

Proti takovému důvodu ovšem nelze nic namítat - královnini poradci argument zvážili, přijali, a souhlasili. Ale čekalo je nemilé překvapení: o čtyřiadvacet hodin později si zapnuli zprávy v televizi, a kdo se to neprochází mezi na kůži promočenými poddanými Jejího Veličenstva a potřásá si s nimi rukama? Vůdce nové labour a ministerský předseda Tony Blair.

Těžko říct, nakolik jsou informace PRIVATE EYE spolehlivé, ale jedno je jisté - povodně poněkud ustoupily, ale tím jsme zřejmě ještě se záplavami neskončili, protože britský úřad pro životní prostředí varuje: jihu Británie hrozí opakované povodně až do dubna.

Andrew Davis z Úřadu pro životní prostředí tvrdí, že i sebemenší deštík může vést k velké vodě. "Čeká nás velice mokrá zima. Půda je naprosto nasáklá vodou. Samozřejmě, pokud nás během zimy čekají byť i jen průměrné deště, zvyšuje se tím riziko povodní: řeky vystoupí z břehů a zaplaví půdu, které je naprosto saturovaná vodou. A to povede k dalším záplavám, které budou trvat celou zimu až do dubna."

O minulém víkendu přestala stoupat voda, v noci z úterý na středu na nás zhurta uhodila zima. A že je tady zima jsme nepoznali jsme jenom z toho, že začalo mrznout. Hlavní symptóm se projevuje po kavárnách.

Proslulé cappuccino v italských a amerických kavárnách přišlo o čepici. Mléko, které je jeho ozdobou, přestalo pěnit. Zoufalí manažeři podniku Pret à Manger rozdávají letáčky: "Omlouváme se za nedostatek pěny na vašem cappuccinu, způsobenou přechodem krav na zimní životasprávu. Mléko je sice i nadále polotučné a organické, ale někdy dochází ke změně složení proteinů, což vede k jeho snížené pěnivosti." A tak musejí kavárny čekat, až se kravský žaludek přizpůsobí.

Farmář David Stacey, který organické mléko dodává, teď instaloval přímo v kravíně stroj na cappuccino, aby mohl průběžně testovat pěnu na mléce svého stáda. "Chuťově je mléko pořád stejně dobrý," holedbá se, "akorát že se na něm nedělá čepička."

Nezájem o další protesty a blokády

Zájem o protesty proti cenám pohonných hmot v Británii slábne...

"V žádném případě. Jediný, kdo mluví o tom, že by veřejná podpora ochabovala jste vy, novináři. Naše vlastní informace se od září moc nezměnily. Pořád ještě dostáváme dopisy, pořád nám lidé volají, průzkumy veřejného mínění nadále ukazují, že máme velkou podporu. Mrzí nás, že tady způsobujeme nepříjemnosti, to je to poslední, oč nám jde - ostatně, musíte si uvědomit, že v tom konvoji na dálnici třeba jedou naši kamarádi nebo příbuzní."

Zdá se nám to, nebo slyšíme ve slovech Davida Handleyho, muže, který stojí v čele Peoples Fuel Lobby, určitou paniku. Jak jsme vám vyprávěli posledně, před týdnem v pátek se vydala velká křižácká výprava. To se řidiči kamionů a majitelé malých přepravních společností rozjeli do Londýna, dát ministru financí Gordonu Brownovi najevo svou nelibost nad vysokými daněmi z pohonných hmot.

A skutečně - v úterý se provoz v centru Londýna téměr dočista zastavil. Paradoxně ho však neochromili protestující řidiči kamionů. Dlouhé fronty aut se v úterý tvořily na víceproudé silnici Westway - to policie proměnila jednu z nejrušnějších přístupových cest do Londýna, silnici A40, v obrovské parkoviště pro nákladní vozy. Ale na tom parkovišti v úterý v jedenáct ráno parkovalo nějakých deset kamionů, a zhruba dvakrát tolik policejních vozů a motorek - vypadalo to jako v nějakém bufetu pro řidiče kamionů u dálnice.

"Tony Blaire," volaly transparenty, "je to všechno bouda." Nuže - byla to bouda, a kalkul vyšel. Z lidové revoluce se během dvou měsíců stala docela obyčejná dopravní otrava. Protože ani později těch kamionů nebyly tisíce, jak doufali organizátoři a jak se obávala policie. Bylo jich pouhých pár stovek, a dlouhou pouť ze severní Anglie jich podniklo jen třicet čtyřicet. A tak měly ty kilometrové fronty a zoufalství řidičů na svědomí spíš policisté než protestující.

Mark Francis z Peoples Fuel Lobby se snažil předstírat, že se vlastně nic neděje, a že si organizátoři vlastně vždycky přáli malou účast. "Nechceme skončit se třemi nebo čtyřmi stovkami vozů na dálnici, protože bychom vyvolali dopravní zácpu. A není to ani míněno jako protest. Když jeden vůz pokračuje v cestě a dojede do Londýna, pak se podaří přinést do Londýna poselství, a to poselství putuje přes celou Británii. A to je všechno, co jsme měli v úmyslu. "

NEU Co se tedy stalo? Proč řidiči kamionů, kteří v září svým protestem proti vysokým cenám pohonných hmot ochromili na několik dní ochromili silniční provoz v celé Británii, a jejichž akce měla podporu většiny obyvatel britských ostrovů, najednou nebyli s to, zajistit si ani dostatečnou účast?

Náměstek ministra dopravy, lord Macdonald je přesvědčen, že tu svou roli sehrála nabídka, kterou ve svém minirozpočtovém projevu přednesl minulý týden na poslední chvíli ministr financí Gordon Brown.

"Byl tady soubor komplexních opatření v hodnotě miliardy liber pro autotransport, a - a to je důležitější - asi tři sta milionů liber, které dostanou zpátky v nejbližších několika měsících. Dostanou zpátky zhruba polovinu toho, co zaplatí na silniční dani pro nákladní přepravu ještě do konce tohoto finančního roku. Takže to je velmi výhodná nabídka, a ano, byli jsme kritizováni za to, že jim dáváme příliš mnoho."

Ale to není jediný důvod. Zářijové protesty, které vyvrcholily vyhlášením šedesátidenní lhůty, během níž vláda měla něco podniknout, byly mnohem spontánnějším projevem nevole lidu. Vládu tehdy zjevně překvapila snadnost, s níž malá nátlaková skupina řidičů kamionu zřejmě s tichým souhlasem velkých naftařských společností zastavila silniční provoz v celé zemi, a její reakce byla naprosto nepřiměřená.

A vzhledem ke spontánní povaze protestních akcí tehdy nešlo ani tak o obratnou prezentaci a politickou zručnost účastníků. Od té doby se objevily vůdčí osobnosti, a ty musely čelit vládním odborníkům na mediální politiku a prezentaci.

Ani jedna strana se v tomhle souboji neprojevila v příliš dobrém světle, ale cukr, nabídnutý ministrem financí Gordonem Brownem, se nakonec z pohledu britských voličů ukázal silnější než bič protestujících řidičů.

A stejně zajímavá je skutečnost, že sdělovací prostředky o den později přešly skoro úplným mlčením demonstraci více než deseti tisíců studentů proti školnému na univerzitách.

Řekli jsme, že řidiči v úterý příliš nenarušili provoz na britských silnicích. Nuže, co se nepovedlo řidičům kamionu, to zvládl stařec na elektrickém vozíku pro tělesně postižené. "Elektrickým motorem poháněné invalidní křeslo na krajnici dálnice M25 mezi exitem 25 a 26 po směru hodinových ručiček."

takhle eufemisticky to líčil policejní protokol. Řidiči, kteří se v prudké rychlosti museli vyhýbat špatně viditelné postavě na vozíku, který se po dálnici v době dopravní špičky pohyboval rychlostí dvanácti kilometrů v hodině, zřejmě používali silnější výrazy.

Hledají se peerové z lidu

Desítka peerů z lidu má zasednout ve Sněmovně lordů

"Říkali jsme už, že uplynulých sedm dní působil po těch předchozích poměrně nevzrušeně, ale telefonistky ve Sněmovně lordů se minulý týden nezastavily."

Totiž pokud jste se rozhodl či rozhodla, že byste byla ráda Lordem či Lady, musel či musela jste do pátku něco udělat. V pátek totiž vypršela lhůta pro podání přihlášky na nově zřízenou funkci - people’s peer - peera z lidu, další fáze v ambiciózním programu konstitučních reforem Horní sněmovny britského parlamentu.

Doslova stovky lidí volaly celý týden do Sněmovny Lordů, aby se dověděly, v čem vlastně práce takového britského peera spočívá. Zvlášť zřízená nezávislá komise má projít přihlášky a vybrat vhodné kandidáty - ty pak nominuje předsedovi vlády jako příští členy Sněmovny Lordů.

V komisi zasedá také bývalý konzervativní ministr zahraničí Douglas Hurd. Výběrový proces, říká, je perný. "Musejí mít podporu, musí za nimi stát dva další ručitelé a musejí nám, komisi, dokázat, že mohou opravdu přispět řádným dílem. Budeme pokračovat v tom, co už děláme - budeme volit do horní komory parlamentu cenné osobnosti, lidi, kteří mohou přispět řádným dílem a kteří mají nezávislé, nadstranické stanovisko."

Ještě ve čtvrtek, na poslední chvíli, zaplavovali kandidáti na čestný titul "people’s peer" komisi tunami přihlášek. Před měsícem měla komise na stole pouhých sto devadesát jedna přihlášek. Ale ve středu už jich bylo na patnáct set, a v době uzávěrky počítali členové komise s více než dvěma tisíci.

Z přihlášek bude v první fázi vybráno pouhých osm lidových peerů, kteří budou oznámeni počátkem příštího roku. Ovšem těch osm deset vyvolených bude tvořit jen malou část ohromného počtu dědičných peerů, které labouristická vláda ze sněmovny Lordů vystrnadila v první fázi reformy.

Přes šest set lordů, kterým králové v minulosti udělili za nejrůznější zásluhy dědičný titul, muselo vloni ve sněmovně vyklidit skříně a stoly a vypadnout. Kdo je nahradí, to zatím není jasné - ani to, jakým způsobem budou jmenováni nebo voleni.

Válka soch

Labouristická vláda se totiž rozhodla, že provede velké škatule hejbejte se - a nejen ve sněmovně Lordů, ale také venku, na ulicích. Neboť v Londýně pokračuje válka, kterou bychom mohli nazvat "válka soch".

"Sira Waltera by museli stejně tak jako tak přestěhovat, protože vypadá docela malý vedle tří generálů. A vůbec, už dlouho panuje přesvědčení, že by mu bylo líp jinde," tak praví poslanec John Grogan, který vede tažení nové labour za politickou korektnost ve výzdobě centra hlavního města.

Předmětem sporu je tentokrát socha slavného dobrodruha, cestovatele a osobního přítele královny Alžběty prvé a zřejmě také velkých dramatiků alžbětínské doby - Sir Walter Raleigh. Jeho socha v životní velikosti opravdu nevypadá příliš impozantně mezi třemi bronzovými sochami hrdinů britských imperiálních válek, kteří se na něj dívají svrchu, protože jsou jednou tak velicí. Ale to není hlavní důvod - Raleigh musí pryč, protože na jeho místo má přijít pomník ženám, které bojovaly za druhé světové války.

A kam půjde slavný dobrodruh? Poslanec Grogan ví. "Do Greenwiche, který má dlouhé námořní dějiny, tam patří. Všechny ostatní země Commonwealthu mají pomník, věnovaný ženám, které bojovaly za druhé světové války, jenom Británie pokulhává."

Ale navrhovaný transfer sochy se nelíbí každému. Hermione Hobhousová je historička, která se specializuje na města. "Podle mého názoru se v poslední době v Londýně sochami příliš mnoho hýbe. Sir Walter Raleigh je osobnost celobritského významu, a nepatří do vyhnanství do Greenwiche. A pak - myslím, že je to trochu pohrdání, když stavíte pomníky skupinám lidí a ne jednotlivcům. Samozřejmě, jsem celým srdcem pro to, aby ženy měly volební právo, ale myslím, že v tomhle případě jde politická korektnost příliš daleko."

Ono to s těmi sochami není jenom tak: nedávno rozpoutal menší bouři nový starosta Velkého Londýna Ken Livingstone, když navrhl, aby se vyměnily sochy dvou britských generálů z devatenáctého století na Trafalgarském náměstí, a zdá se, že tohle tažení proti imperiální minulosti Británie není všem po srsti.

Ale vzpomínka na bojovou slávu vylákala mnoho veteránů obou světových válek do středu Londýna, k velkému Kenotafu u Whitehallu, aby si jedenáctého jedenáctý v jedenáct hodin připomněli Armistice day, den, kdy příměří ukončilo velkou válku, zvanou první světová.

Poprvé se letos směli smuteční slavnosti vlčích máků, která je jednou z nejposvátnějších tradic Británie zúčastnit také pozůstalí těch, kdo byli za první světové války popraveni za dezerci. Smuteční obřad byl před týdnem shodou okolností předehrou k velkému a slavnému procesí starosty londýnské City - v pořadí už šestistému sedmdesátému čtvrtému.

Slavnostní procesí, kterým byl nový starosta londýnské City David Howard s velkou pompou inaugurován, se ubírá nejdřív ulicemi a křivolakými uličkami do katedrály svatého Pavla v City a pak projde přes Fleet Street na Strand. A když už jsme na Fleet Street, můžeme hned vylosovat výherce naší hádanky.

Odpověď na soutěžní otázku

Jak si jistě pamatujete, ptali jsme se po kom nebo po čem se tahle slavná novinářská ulice jmenuje. A správná odpověď zní: Fleet Street odvozuje své jméno od řeky Fleet, jedné ze spletité sítě zaniklých londýnských řek, říček a potoků, které jsou dnes dokonale ukryty pod zemí.

Řeka Fleet, která pramení na Hampsteadské výšině v severním Londýně, protékala od nepaměti královskými osadami Camden, King's Cross a Clerkenwell, a vlévala se do Temže poblíž františkánského kláštera Blackfriars, tam, kde dnes stojí Blackfriars Bridge.

Fleet Street vymezovala západní hranici římského Londinia, a jak se londýnská City rozrůstala, stala se z ní významná dělící čára mezi City a Westminsterem. Její jméno, "fleet" v této souvislosti neznamená flotilu, ačkoli svého času jejím ústím mohla projet celá řada velkých námořních i říčních lodí a bárek - odvozuje se od živého, těkavého proudu, a znamená tedy tolik co česká "bystrá".

Ovšem už od třináctého století si lidé, kteří bydleli ve vesnicích podél břehů, spojovali řeku Fleet s něčím úplně jiným, a ustavičně si na její vody stěžovali. Nejenže do ní vypouštěli odpad jircháři a barvíři, ale řeka se postupně měnila v stoku, do níž obyvatelé obcí kolem tehdejšího Londýna házeli doslova všechno, včetně mrtvých koček a psů.

Když významné doky v ústí Fleet Street padly za oběť velkému požáru roku 1666, rozhodl se proslulý architekt Christopher Wren, že tuto část Londýna promění v jakési anglické Benátky. Wrenovy návrhy na mramorový kanál se šesti elegantními mosty byly zamítnuty, ale Wren přesto na vlastní náklady a za sedmdesát čtyři tisíce liber - na tu dobu to byla částka přímo astronomická - realizoval aspoň část svého projektu.

Ale deset let po jeho smrti řeka Fleet ve své dolní části úplně zmizela pod dlažbou a stala se z ní napřed stoka a potom součást londýnské kanalizace. Krátce poté, co byla Fleet Street zazděna, se v londýnském folklóru objevil zárodek mýtu, který přetrval skoro až do konce devatenáctého století.

Podobně jako se v New Yorku v polovině dvacátého století mluvilo o aligátorech, kteří prý se množí v kanálech pod městem, v Londýně se měl o dvě století dříve do překlenuté Fleet Street zaběhnout vepř - a ve stoce se mu dařilo tak dobře, že jeho cena stoupla z deseti šilinků na dvě guineje. Z této historky se pak odvozovaly legendy a historky o celých zvláštních druzích podzemních prasat, která si nerušeně žijí v nepřehledné změti kanálů, chodeb a štol pod hlavním městem Británie.

Naposledy se Fleet Street jako řeka zapsala do dějin Londýna roku 1846, kdy doslova vybuchla - nahromaděné žluklé a páchnoucí plyny zaplavily ulice nahoře. V Clerkenwell to smetlo tři chudobince, a valící se splašky rozbily výletní parník na Temži o most Blackfriars Bridge.

Mezitím jsme vytáhli z klobouku lísteček s jménem vítěze naší hádanky a stává se jím Pavel Daehne z Prahy 4. Výherci blahopřejeme a posíláme mu odměnu.

Metrický mučedník ze Sunderlandu

Na závěr jenom telegraficky o jedné místní radě, která soudila až prosoudila. Je to taková britská cause celebre, v níž proti sobě stojí hokynář, který hájí tradice, a místní rada v Sunderlandu, která hájí zákon, lépe řečeno nově zavedenou metrickou soustavu.

Ovšem rada v Sunderlandu na samých hranicích mezi Anglií a Skotskem zjevně měří každému jiným metrem než sama sobě. V červenci letošního roku magistrátní inspektoři zabavili šestatřicetiletému Stevenu Thoburnovi na místním tržišti Soutwick váhy s imperiální stupnicí, kalibrované v librách a uncích, a rada ho oficiálně obžalovala z držení nezákonných měřidel podle novely zákona o vahách a mírách.

Steven Thoburn se tak zařadil do skupiny metrických mučedníků, lidí, kteří trpí pro své přesvědčení a věrnost britským tradicím. Nuže, jeden z jeho spolumučedníků, takto prodavač ryb s příhodným jménem Neil Heron, se jednoho krásného dne vypravil nakupovat krevety.

Jak je všeobecně známo, u tradičních stánků s rybami se krevety prodávají každou neděli na pinty a nikoli na půllitry, jak byste si mohli myslet, ale když jdete nakupovat ve velkém, prodává se sice oficiálně na kila, ale v praxi jsou to spíš libry, nebo stones, což sice doslova znamená kamení, ale v imperiálních jednotkách je to něco jako šest celých pětatřicet setin kilogramu.

Takže pan Heron se vypravil nakupovat krevety, a protože jsou v Sunderlandu možnosti omezené, vydal se na rybářské nábřeží do obchodu Fish Quay, kde, jak si předsevzal, nakoupil krevety. Jaký ale byl jeho údiv metrického mučedníka, když zjistil, že mu obchod vydal fakturu na nákup krevet o váze tří kamenů v hodnotě dvanácti liber. Tím spíš, že obchod provozuje táž místní rada, která pronásleduje jeho přítele jako staří Římané první křesťany.

A Neil Heron vytáhl do boje: "Pánové v místní radě se musejí rozhodnout," hřímá, když ho zrovna někdo poslouchá, "buď zažalují také sami sebe za porušení zákona o vahách a mírách, nebo stáhnou žalobu proti panu Thoburnovi. Tady vidíte nástroj Bruselu, který se pokouší zruinovat něčí život jen proto, že prodal libru banánů, a přitom sám dělá totéž."

Konšelé Sunderlandští jsou však neústupní. "Tenhleten reklamní trik panu Thoburnovi nevyjde," praví jejich oficiální mluvčí, "protože je z hlediska jeho případu zcela nerelevantní." A je to.

Po Británii se proslýchá, že se v souvislosti s rozhodnutím Evropské unie, prosadit metrickou soustavu měr a vah připravuje nový překlad slavného Shakespearova Kupce benátského do moderní angličtiny. Čtyřista padesát čtyři gramy kupcova masa, má prý v ní volat Shylock. Slova o kapce krve, která přitom nesmí vytéct, se prý překládat nebudou.