Sobota 25. listopadu 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Tak jsme zase o sedm dní a o dva milionáře starší. Tím prvním byla jistá Judith Keppelová, která v televizní show Kdo chce být milionářem jako první vyhrála milión liber, když odpověděla na otázku, koho si vzala za muže Eleanor Akvitánská.

Problém je ovšem s tím, že paní Keppelová, takto vzdálená příbuzná důvěrné přítelkyně Charlese prince z Walesu, Camilly Parker Bowlesové, tedy že paní Keppelová je už beztak bohatá, takže ji nějaký milion liber navíc nevytrhne.

Jjejí vítězství v televizním kvízu jaksi hořkne na jazyku, neboť podobné televizní soutěže jsou něco jako loterie, a půvab loterie spočívá v tom, že chudák má naději, že se na něj usměje štěstěna, a že rázem zbohatne.

Bojovníci proti třídnímu systému v Británii ovšem mohou tvrdit, pospíšil si s komentářem týdeník ECONOMIST, že soutěž Kdo chce být milionářem vlastně není projev egalitářství - jenom bohatci, tak zní jejich argument, si mohou dovolit riskovat takové astronomické sumy, a čím tedy je takový soutěžící bohatší, tím větší má šanci na úspěch.

Na druhé straně ovšem, pokračuje ECONOMIST, když jsou lidi z nejlepší společnosti ochotni, vystoupit v takhle vulgárním televizním programu, pak to jde s třídním systémem v Británii zaručeně z kopce.

Štěstí pokerového hráče

Druhý milionář je jistý John Duthie a také on peníze vyhrál - ovšem počestným blafováním. Neboť na ostrově Isle of Man o minulém víkendu vyvrcholil světový turnaj o milion liber v pokeru.

Tady se ovšem zapotili mnohem víc diváci, neboť k pokeru jak známo patří kamenná tvář. Ale nehrálo se v salónu, vzduch tu nebyl - jak to známe z laciných westernů - plný cigaretového kouře, a před hráči nestály skleničky s bourbonem.

Hrálo se ve studeném světle ateliérových reflektorů, a každého hráče sledovala televizní kamera - neboť turnaj, vůbec největší pokerový souboj všech dob, sledovalo na dvěstě padesát milionů diváků na celém světě.

Každá runda pokerového maratonu v Kasínu Hilton na Isle of Man trvala dvanáct hodin, a byly to velké nervy. Každý hráč byl před nástupem k hracímu stolu důkladně prošacován, odejít se smělo jenom na toaletu, a to pouze s eskortou dvou hlídačů.

Nakonec v tom souboji nervů zůstali u hracího stolu ze sto padesáti hráčů dva: jistý Teddy Tuil z Tel Avivu, a proti němu londýnský televizní režisér John Duthie. A pak se štěstěna usmála: "Vítězná karta byla prostě sen. Měl jsem eso a osmu, můj protivník měl eso a královnu. A pak mi šla karta prostě dokonale. Líp to prostě jít nemohlo. Je to pocit, který se už nikdy nebude opakovat - aspoň pro mě. Je to vrchol…", tak líčil John Duthie, který hraje poker pouhých devět let, své vítězství nad ostřílenými borci ze Spojených států - jako je třeba Amarillo Slim, jeden ze světových šampionů, který je ochoten hrát poker kdykoli a kdekoli.

"Víte, mně nějaký deštivý ostrůvek u Británie nijak nevadí. Klidně bych hrál v prasečím chlívku v Iowě. Kdyby tam bylo dost hráčů - já bych tam jel." Ten deštivý ostrůvek u Británie má ovšem své výhody - vzhledem k tomu, že Isle of Man je daňovou oázou, dostal pan Duthie svou milionovou výhru nezdaněnou.

Úspěch labouristů v doplňovacích volbách

"Dámy a pánové, tohle je Preston. Volby se konaly, hlasy byly spočítány. Nejvyšší soud nezasáhl, takže teď mohu ohlásit výsledky. Já, Joseph Goode, volební komisař při doplňovacích volbách do parlamentu za Prestonský volební obvod, tímto oznamuji, že kandidáti dostali následující počty hlasů. "

Joseph Goode si v Prestonu neodpustil suchý žert na účet amerických presidentských voleb, v nichž pořád ještě pokračuje ruční sčítání hlasů. Doplňovací volby jsou v britském politickém životě důležitý a pro české voliče nepříliš obvyklý jev.

Když nějaký poslanec zemře nebo jiným způsobem odejde z parlamentu, musí být nahrazen, a tak se v jeho volebním obvodě musejí co nejdříve uspořádat doplňovací volby, aby byly zájmy té které oblasti v parlamentu řádně hájeny.

Doplňovací volby jsou charakteristické pro většinový volební systém, a v době těsně před všeobecnými volbami je političtí komentátoři považují za dost spolehlivý indikátor voličských preferencí.

Ve čtvrtek se konaly doplňovací volby hned čtvery, a pokud si vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva, toužící po premiérském křesle William Hague dělal naděje, že konzervativní strana způsobí volební průlom a získá si voliče na svou stranu, pak se ty naděje prokázaly jako liché.

Labouristé přesvědčivě zvítězili jak v uvedeném Prestonu, tak dvakrát v Glasgowě, kde se volil nástupce prvního prvního ministra skotské regionální vlády Donalda Dewarave, který nedávno zemřel, a to jak do skotské exekutivy, tak do londýnského Westminsteru, tak v Bromwichi, kde kandidáti bojovali o křeslo, uprázdněné po odchodu předsedkyně parlamentu Betty Boothroydové.

Shodou okolností to bylo jedno z mála parlamentních křesel, o něž se nebojovalo v posledních všeobecných volbách, neboť britská parlamentní tradice vyžaduje, aby politické strany nekandidovaly v obvodě, jehož poslanec je předsedou parlamentu.

Opoziční konzervativní strana se ovšem utěšuje: účast voličů byla malá a řada voličů, kteří ve volbách 1997 vyjádřili důvěru nové labour Tonyho Blaira, teď obrátila.

Ale i labouristé mají pocit, že jejich vítězství není dokonalé. Adrian Bailey, který kandidoval na místo, uvolněné po Betty Boothroydové, omlouval malou účast tradičních voličů labour - počasím.

"Pravda je taková, že za takhle studeného, mokrého, větrného dne v předměstí Západního Bromwiche je velice obtížné, nadchnout lidi pro politiku - zvlášť, když jsou v zásadě spokojení s tím, co jejich vláda dělá. A navíc vědí, že i když nepůjdou volit, neskončí to návratem vlády toryů."

Také konzervativci se vymlouvají a snaží se rozsah pohromy, která je v doplňovacích volbách postihla, minimalizovat. Místopředseda konzervativní strany, Tim Collins, prohlásil, že se jeho straně podařilo labouristům odlákat velké množství voličů - přinejmenším v obou anglických volbách.

"Co jsme teď v obou volbách viděli, byl asi desetiprocentní obrat voličů ke konzervativní straně. Takže se ocitáme zhruba tam, kde jsme byli roku 1992 - a to byly všeobecné volby, jež jsme vyhráli. Tyhle dvoje doplňovací volby dohromady dávají toryům náskok osmi až deseti procent, a to nemůže být špatné pro konzervativní stranu. "

S tím ovšem hrubě nesouhlasí poslanec třetí nejdůležitější politické strany v Británii, strany liberálních demokratů, Malcolm Bruce.

"Myslím, že konzervativní strana fantazíruje. Při nízké účasti voličů, jako je tahle, opoziční strana, která se chce dostat k moci, musí mít podstatné zisky. Faktem je, že konzervativní strana žádných zisků nedosáhla. V tomhle okamžiku se děje jenom to, že voliči vládu nepodporují nijak nadšeně - to je pravda. Británie ještě není zralá na změnu vlády. A pokud z toho můžeme něco vyvozovat - voliči hledají alternativu ke konzervativní straně. Takže myslím, že zjistíte, že na volbách vydělali jednak nacionalistické strany, jednak liberální demokrati. Za takové situace konzervativci nemůžou nic vyhrát."

Podobně jako liberální demokrati si svou polívčičku přihřáli také skotští nacionalisté. Poslanec jejich strany SNP Alasdair Morgan prohlásil, že skotští nacionalisté neočekávali vítězství nad labouristy v Glasgowě, ale že voliči poslali na adresu ministerského předsedy Tonyho Blaira a jeho vlády vážné varování.

"Kdyby si labouristé neuhájili nejbezpečnější křesla ve Skotsku, to by se musela dít nějaká kataklyzmatická katastrofa. Takže skutečnost, že se voliči podstatným způsobem obrátili proti nim v oblasti, kde si jsou svými křesly jisti, je podle mě něco, s čím by si měli dělat těžkou hlavu."

Karty jsou tedy rozdány před všeobecnými volbami, jež se budou se vší pravděpodobností konat v příštím roce, i když přesný termín je zatím spíš otázka spekulací - a zdá se, že nová labour Tonyho Blaira zatím pořád ještě drží trumfy, i když není zcela jisté, kolik těch trumfů má.

I když se Tony Blair a jeho nová labour mohou jistě utěšovat tím, že od všeobecných voleb neprohrála ani jedny doplňující volby. A sázkové kanceláře začínají přijímat sázky na to, že se volby budou konat třetího května roku 2001, protože labouristé prý se po doplňovacích volbách cítí zase silní v kramflecích.

Boj Tonyho Blaira za Evropské síly rychlého nasazení

Jestli je to tím, že Tony Blair musí vstávat ke svému půlročnímu synovi Leovi, ale mluvil nám tenhle týden pěkně podrážděně. Napřed se z Moskvy navezl do britského tisku, který mrzkou slinou poplival nové děťátko Evropské unie - Evropské síly rychlého nasazení, které mají být alternativou aliance NATO v problémových oblastech Evropy.

Celá britská pravice halasně volá, že Británie žádnou evropskou armádu nepotřebuje, že NATO je zárukou víc než dostatečnou, a část protievropsky naladěného, bulvárního tisku, ji v tom podporuje. A Tony Blair si před novináři, jejichž přízeň bude zjevně před volbami potřebovat, rozhodně nebere servítky.

"Když čtete dnešní ranní noviny, mohli byste říci, že britské jednotky nikdy nesloužily bok po boku s francouzskými, německými, španělskými a tak dále. V tomhle okamžiku mírové misi v Kosovu pod velí tuším španělský generál, ale měli jsme tam britské generály, měli jsme francouzské generály, německé generály. Představa, že by na tom bylo něco divného, je naprosto absurdní."

Tenhle útok vyvolal ostré tažení v tisku, i když jeho hlavním terčem zatím není premiér Blair, ale náčelník štábu britské armády, generál Sir Charles Guthrie, který se postavil na Blairovu stranu.

"To, co děláme nebo to, čeho pravděpodobně dosáhneme, je, že NATO posílíme, že je neoslabíme. Je velmi důležité, aby to muži a ženy v britské armádě pochopili, protože jsme přesvědčeni, že NATO je základ naší bezpečnosti, je to nejdůležitější aliance, k jaké jsme kdy patřili, a Evropská unie může dokázat víc, aby tu alianci dále posílila."

Nuže, když ofenzíva proti generálu Guthriemu sílila, Tony Blair zahájil druhou protiofenzívu. "Jsem naprosto odhodlán. Nedovolím, aby tenhle typ protievropských nesmyslů zkresloval skutečné národní zájmy naší země."

A zatímco jeho první útok byl povšechný a Blair žádné noviny výslovně nejmenoval, napodruhé už byl adresnější. Tentokrát si vzal na mušku list DAILY MAIL, který zveřejnil reportáž, v níž Guthrieho kritizoval.

A tak je teď zřejmé, že se předseda britské vlády rozhodl o Evropskou unii nejen pohádat, ale i poprat - a to znamená přímý konflikt se sdělovacími prostředky, které se až dosud snažil držet na své straně. A je také příznačné, že si zvolil DAILY MAIL, list, který čte podstatná část středních vrstev v Británii.

DAILY MAIL opakoval obvinění konzervativní opozice - Generál Charles Guthrie, tvrdí, je nejpolitičtější muž v armádě v moderních dějinách, je to přisluhovač Tonyho Blaira a tak dále a tak dále. A Tony Blair, místo co by se po tvrdém týdnu pokusil vřavu trochu utišit, ještě přilil oleje do ohně.

Částečně to možná způsobila skutečnost, že by Blairově vládě bylo milejší, pohádat se s euroskeptiky o evropskou armádu rychlého nasazení, než o jednotnou evropskou měnu, kde se pohybuje na mnohem tenčím ledu. Ale Blair si zvolil tvrdého oponenta, protože euroskeptický tisk má v Británii velké slovo. Blairova vláda si zjevně spočítala, že ji tahle bitva tak jako tak dřív nebo později čeká, a že je lepší odbýt si ji teď, než vyčkávat a pak svést rozhodnou bitvu s odpůrci evropské integrace těsně před volbami.

Nostalgie za baronkou Thatcherovou

Margaret Thatcherová oznamuje 22. listopadu 1990 ve dveřích Downing Street 10 svoji rezignaci

Ostrá slova na adresu britského tisku ve sdělovacích prostředcích ještě ani nedozněla, a už tu měl Tony Blair dalšího protivníka. Tentokrát se tu vynořil přízrak minulosti.

"Dámy a pánové, naposledy teď opouštíme Downing Street, po jedenácti a půl nádherných letech, a jsme velmi šťastni, že zanecháváme Británii v mnohem lepším stavu, než v jakém jsme ji před jedenácti a půl lety našli."

Ano, Margaret, dnes baronka Thatcherová. 22. listopadu jsme si připomněli desáté výročí jejího oslnivého pádu z funkce vůdkyně konzervativní strany, politické dýky, vrážené do zad, a ony okouzlující plurály majestátu, z nichž jste jeden právě slyšeli z archivního záznamu, i když se nevyrovná onomu ještě proslulejčímu výroku, v němž paní Thatcherová stojíc před dveřmi čísla deset Downing Street pyšně volala: "Právě jsme se staly babičkou."

Po plurálech majestátu je veta, a také hlas bývalé železné premiérky je o deset let starší. Ale její názory jsou pořád stejně vyhraněné, ať už jde o loga na letadlech společnosti British Airways, nebo o evropské síly rychlého nasazení.

"Dávám přednost většímu spojenectví mezi anglicky mluvícími národy a Amerikou. Právě to zachránilo svobodu pro celý svět. Ztratili jsme na evropském kontinentu spoustu lidí, když jsme hájili svobodu naší vlastní země a svobodu zemí v Evropě, a to nesmíme nikdy zapomenout."

Tím ovšem paní Thatcherová náramně popudila Tonyho Blaira. Británie se musí pohnout o krok dál, zapomenout na éru Margarety Thatcherové, a zaujmout k Evropě mnohem rozumnější přístup.

"Nechci ubírat nic na důležitosti těm věcem, které se uskutečnily v osmdesátých letech a které jsme si podrželi, které byly správné, ale opravdu: podle mého soudu konečně nastal čas, abychom britskou politiku posunuli za hranice éry Margarety Thatcherové. Dnes žijeme v nové době. Musíme řešit problémy, které jsme po ní zdědili - ekonomiku, která lavíruje mezi prosperitou a krizí, sociální rozdíly, chronický nedostatek investic ve veřejných službách, a rozumný, moderní přístup k Evropské unii."

Bylo to vůbec poprvé od Blairova nástupu k moci, kdy na sebe tito političtí soci, kteří si jinak všemožně projevují vzájemnou úctu tímhle způsobem zaútočili. Ale tenhle slovní souboj titánů má svoji dohru: neboť podobně jako každý hrdina, má i významný politik své slabé stránky.

Satirik o železné dámě

Železná dáma prý neměla smysl pro humor

A že na tenhle týden připadlo desáté výročí pádu Margarety Thatcherové, která byla po léta oblíbeným terčem vtipů satirického čtrnáctideníku PRIVATE EYE, zeptali jsme se jeho šéfredaktora Iana Hislopa, jestli mu dnes paní Thatcherová v politice a v čele státu jako terč výsměšných šlehů tak trochu nechybí.

"Myslím, že tak trochu chybí světu komedie. V její velice silné a energické osobnosti je něco, na co se neobyčejně snadno soustředí vtipy a satirické šlehy a odpor. Ale nakonec jsem vlastně rád, že už je pryč, protože satira ji nakonec spíš posilovala, než by její postavení oslabovala."

Je to těžší, dělat dělat si z politiků legraci, když nejsou tak velké osobnosti jako Margareta Thatcherová?

"Ano, ale svým způsobem to přináší větší užitek, protože když přišel na scénu John Major, tak tady byl člověk, který zjevně nevěděl, co dělá. Takže jste mohli využít tuhle absenci sebedůvěry a slabiny. S Margaretou Thatcherovou jsme vždycky měli velký problém, právě proto, že byla silná osobnost. Klasický vtip na Thatcherovou zněl takhle: ministerská předsedkyně jde s členy svého kabinetu do restaurace, objednává si jídlo, říká - Dám si tady ten biftek. Číšník se ptá - a zelenina? A Margaret Thatcherová ukáže na své ministry a odpoví: Ta si dá taky biftek. Ale tenhle klasický vtip z éry Thatcherové říká vlastně jenom jedno: že se obklopila samými ufňukanci, a že je sama opravdu tvrdá."

Myslíte, že sama měla smysl pro humor?

"Vůbec žádný. Podle mě to byla jedna z jejích silných stránek."

Takže vašemu časopisu moc nefandila?

"Ne. Private Eye celá léta zveřejňoval rubriku Milý Bille, což byl jakoby dopis jejího manžela Denise jednomu z jeho partnerů na golfu. A manžel tam pouštěl do světa všechny možné tradiční pravicové názory malého anglického člověka, které Margaret Thatcherová svým způsobem podporovala, ale které jako politik nemohla říkat nahlas. Takže myslím, že nás moc ráda neměla.!

Dala někdy najevo, co si o té rubrice myslí, a neozval se někdy její manžel?

"Ne, myslím, že mu to moc po chuti nebylo. Ale Margaret Thatcherová přišla na premiéru, když z toho udělali divadelní hru. Přišla do divadla a veřejně prohlašovala, že je to velká legrace. To od ní bylo hodně mazané - věděla, jak vás naštvat."

Takže vás štvala?

"Víte, každý politik, který se tváří, jako že se mu vaše práce líbí, vlastně naznačuje, že vám to naprosto nevyšlo."

Stojíme na prahu 21. století a někteří lidé se začínají s nostalgií ohlížet za osmdesátými lety - a to je pochopitelně éra Margarety Thatcherové. Myslíte, že uvidíme Thatcherovou číslo dvě?

"Už to tady máme. Tím chci říct, že Tony Blair je skoro vědomě thatcherovec, a zrovna z něj září ta touha, být stejně tvrdý jako Thatcherová. A on je přesně thatcherovský model. A mně se to docela líbí, protože pro nás je to vždycky dobře.

Soutěžní otázka

Princ Charles se nám tenhle týden vypravil v šlépějích své bývalé manželky, nebožky princezny Diany, když se vydal utěšovat lidi, nemocné AIDS či nakažené virem HIV.

Princezna z Walesu chodila do denního střediska pro oběti této nemoci v London Lighthouse pravidelně, a pacienti byli rádi, že Charles královskou konexi obnovil.

A že už mluvíme o princi Charlesovi, můžeme vám hned položit naši dnešní hádanku, která se tentokrát týká královské rodiny a britské monarchie.

Je všeobecně známo, že členové britské královské rodiny patří k rodu Windsorů, a mají civilní příjmení Windsor. Na britský trůn dnešní rod nastoupil po smrti královny Viktorie, s Edwardem Sedmým, ale nikoli pod jménem Windsor. A my se ptáme:

Odkdy se britská královská rodina hlásí k rodu Windsorů a proč ?

Odpovědi nám pošlete do pátku 8. prosince, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Na závěr pořadu vám ještě prozradíme, jak se v Norfolku tisíce posluchačů místního rádia zabývají jednou z velkých záhad života - kolik že je fazolí v konzervě fazolí v tomatě. Protože jim tuhle otázku nadhodil diskjockey, a že se ty počty různí podle výrobce, o tom není třeba ani mluvit.

A zamlčeli jsme vám také nový slovník cornwallské keltštiny, která se modernizovala a mezi devíti sty z dvaceti tisíc hesel má teď výrazy pro Internet - Kesroesweyth - i pro webové stránky - gwiasva. A nic nevadí, že jazykem cornwallským už dnes mluví jenom dvěstě lidí, slovníku se vytisklo tři tisíce exemplářů.

Starost o ducha Toma

A že jsme se dnes hodně věnovali politice, tak na závěr jenom telegraficky jednu předvánoční. Protože se brzy stmívá a Vánoce jsou v Británii doba příšerných historek a duchů. Nuže - sedmatřicetiletý hypnotista Ray Ronson a jeho manželka Maureen prodávají dům ve vesničce Barry v jižním Walesu.

Domek je to pohledný - venkovské stavení, tři místnosti, kuchyňka a příslušenství - a cena lidová - osmatřicet tisíc liber. Ale celé to má jeden háček: do smlouvy o prodeji si pan Ronson vymínil následující klauzuli.

Nový majitel, uvádí, za žádných okolností nesmí z domu vymýtat ducha. Totiž to je tak. Ronsonovi ten domek koupili před třemi lety, a brzy poté, co se nastěhovali, začali vnímat přítomnost nadpřirozené bytosti.

Zpočátku je to vyděsilo, a dokonce několik nocí přespávali před domem ve svém osobním voze značky Škoda. Ale pak jim strašidlo či duch tak nějak přirostl k srdci - pak mu, protože jsou bezdětní, začali říkat Tom, a teď se obávají o jeho další osud.

"Brzy jsme si všimli, že se tu dějou divné věci," vypráví pan Ronson v místní hospodě štamgastům. "Věci se ztrácely a najednou se zase zničeho nic objevily, v některých místnostech se dělala taková divná zima, a jednou jsem něco viděl v ložnici. Ale pak jsme zavolali kněze," pokračuje, "ten tomu duchovi promluvil do duše, a věci se uklidnily."

" Teď ho máme docela rádi," praví Maureen Ronsonová, "ale potřebujeme se přestěhovat do většího, a oba jsme se shodli, že chudáčkovi Tomovi je nejlíp tam, kam patří."

A co na to zájemci o koupi? Zatím se jich moc nenašlo, ale klauzule o zákazu exorcismu není protizákonná, tvrdí pan Hugh Dunsmore Hardy z Britské asociace realitních kanceláří: "Je to dost nezvyklý požadavek, ale nakonec jde jenom o to, jestli věříte v nadpřirozené jevy, nebo ne."