Sobota 2. prosince 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Povodněmi poznamenaný listopad se nám v pátek přehoupl v pošmourný a upršený prosinec, ve čtvrtek přibyla k londýnským prosincovým tradicím další, když známá zpěvačka pop-music Kylie Minogue ukázala, že umí do pěti počítat, a to i pozpátku, a odpálila obrovský ohňostroj a laserovou velepodívanou na Temži.

Pak se olbřímí Oko Londýna, ruské kolo milénia, které minulý týden přivítalo už tří miliontého návštěvníka, na jižním břehu řeky předvánočně rozzářilo. A že jsou vánoce za dveřmi, to poznáme nejen z toho, jak lidé zmateně pobíhají mraveništěm londýnských ulic po obchodech a nakupují.

Minulou neděli jsme totiž zaznamenali poslední neděli před adventem, kdy celá rodina tradičně míchá obdobně tradiční vánoční pudink, aby se ta těžká sladká pochoutka stačila do vánoc rozležet. "Směs ovoce a alkoholu, které jsou nedílnými součástmi dobrého pudinku, potřebují čas, aby vyzrály, a čím déle necháte vánoční pudink uležet, tím líp bude pětadvacátého prosince chutnat," p raví pan Christopher Cole z Coleovy společnosti pro tradiční krmě.

Protipudinkový zákon

Většina z těch, kdo pětadvacátého prosince budou holdovat vánočnímu pudinku, netuší, že se dopouštějí přinejmenším technicky řečeno zločinu.

Vůdce anglických puritánů Oliver Cromwell v době občanské války mezi katolíky a puritány v 17. století totiž vánoční pudink označil za odpornou modloslužebnickou věc, jíž by se měl každý řádný křesťan na sto honů vyhýbat, a celých sto let mohl kdokoli, kdo vánoční pudink připravoval nebo požíval, být okamžitě a bez dalšího uvržen do žaláře.

Protipudinkový zákon schválil puritánský parlament, a protože nebyl oficiálně nikdy zrušen, teoreticky platí dodnes. Což ovšem Britům nebrání v tom, aby ho vánoce co vánoce zkonzumovali 160 tisíc tun.

Výroba vánočního pudinku nám tedy jednoznačně signalizovala blížící se dobu zimního slunovratu, podobně jako dny, které se depresivně krátí a za dlouhých zimních večerů, jak říká klasik, si lidé krátí čas vyprávěním.

Vypravěčský maratón

To třeba jistý James Campbell z Glasgowa teď čeká, zda mu Guinnessova kniha světových rekordů uzná jeho vypravěčský maratón, který se uskutečnil, zatímco ostatní připravovali vánoční pudink.

Sedmadvacetiletý pan Campbell se vydal před týdnem v pátek z Invernessu a nepřetržitě vyprávěl. Vyprávěl cestujícím ve vlaku, vyprávěl zákazníkům po kavárnách, vyprávěl taxíkářům v taxíku, vyprávěl kolemjdoucím na ulici, vyprávěl v divadlech, v knihupectvích a knihovnách.

Všechno, co vyprávěl, sám napsal nebo vymyslel a o šestatřicet hodin později, v neděli krátce po půlnoci dorazil do Glasgowa, za neustálého vypravování. Jestli mu Guinness jeho rekord uzná, jsme se do uzávěrky tohoto pořadu nedověděli. Jedno je ale jisté - tentokrát doopravdy padal únavou jenom pan Campbell.

Předchozí rekord byl úmornější, když hosté na banketu museli přetrpět patnáctihodinový slavnostní projev. Jeho držitelem poněkud nespravedlivě nejsou posluchači, ale řečník.

Vražda školáka na londýnském sídlišti

Policisté hledají stopy na místě činu

"Prostě je to rok od roku pořád horší, protože roste kriminalita, roste narkománie. Je to prostě noční můra. Nevíme, co si počít. Především tady žijeme, a to je víc než nebezpečné, rozumíte?"

Vražda, jejíž obětí se stal desetiletý školák Damilola Taylor, a kterou zřejmě spáchali jeho starší spolužáci, patří k těm tragickým momentům, které bohužel pravidelně otřásají Británií.

Na rozdíl od vraždy Stephena Lawrence, která byla motivována čistě rasisticky, tentokrát je oběť z Nigérie a policie pátrá po třech černošských mladících ve věku mezi jedenácti a čtrnácti lety.

Damilola Taylor přijel do Británie z Nigérie teprve nedávno, v září začal chodit v Peckhamu do školy. Doma si prý stěžoval už nějakou dobu, že ho žáci z vyšších tříd šikanují.

V pondělí byl cestou ze školy přepaden, pachatelé ho bodli nožem do nohy a utekli. Damilola zůstal ležet na schodišti a vykrvácel. Na místě činu byly nalezeny dva nože, a také rozbitá lahev, která údajně sloužila jako vražedný nástroj. Policie má k dispozici videozáznamy průmyslové televize z doby bezprostředně před vraždou - i když ne z místa činu.

Celý případ najednou obrátil pozornost Británie k problému, o němž mnozí vědí ale málokdo mluví - k britským sídlištím. Neboť Damilolovo tělo bylo nalezeno na napůl zdemolovaném sídlišti ve čtvrti Peckham v jižním Londýně, na sídlišti, které má problémy s narkotiky a kriminalitou.

Mnozí obyvatelé o něm hovoří jako o místě depresivním - o to depresivnějším, že hned vedle jsou klidné ulice s elegantními viktoriánskými domy a zástavbou z třicátých a čtyřicátých let. Je paradoxní, že když místní rady podobná sídliště začaly stavět, hovořilo se o bytové politice budoucnosti, podobně jako kdysi v Československu.

Sídlištní džungle

Zdevastované panelové domy na sídlišti v jižním Londýně

Ale na rozdíl od českých paneláků, britské housing estates z padesátých a šedesátých let, které měly nahradit nouzové kolonie často bez základního hygienického vybavení, připomínají spíš pavlačové domy. I když hlavním materiálem je i tady beton, mnohé z nich jsou z cihel.

Jsou to mnohopatrové budovy s labyrintem schodišť a ochozů, pospojované lávkami. Jedno ale mají s českými paneláky společné - jejich architekti zapomněli, že v nich budou bydlet lidé. Tak to aspoň vnímají obyvatelé, jako Sandra Thomasová.

"Tyhle průchody jsou jedna z nejhorších věcí, které mohli udělat. Policie s tím má vždycky problém, protože když někoho pronásledovala na sídliště, tak prostě někudy vlezli dovnitř a mohli vyjít kdekoli jinde. Chodby jsou spletité bludiště, takže dokonce i my, místní, v nich mnohokrát zabloudíme."

Prostředí bez stromů, bez zeleně, plné betonu. Ačkoli už v Británii odborníci dávno uznali škody, které vznikly z podobné předimenzované masové výstavby, a přestože se mnohé z těchto budov postupně demolují a na jejich místo nastupuje konvenčnější bydlení, mnohé už nelze napravit.

Na sídlištích je vysoká kriminalita, pocit beznaděje, vysoká nezaměstnanost. Mnohé děti vyrůstají jenom s jedním rodičem - druhý buď odešel od rodiny nebo sedí v kriminále. Kde se rodiče nerozešli, jsou děti často svědky násilí, a reagují po svém - buď chodí za školu, nebo ve škole šikanují spolužáky.

Všechny tyto faktory vytvořily situaci, v níž lidé na sídlišti absenci vlády zákona buď přijali za své, nebo ji raději přehlížejí. A děti, které na britských sídlištích vyrůstají, mají k otázce zločinu přinejmenším nejednoznačný postoj. Třeba čtrnáctiletý Tammy.

"Protože moje sídliště je plné násilí, takže pro mě to znamená, když se to stane, tak se to prostě stane. Hlavně, když se to nestane mě nebo někomu blízkému."

A od téhle lhostejnosti je k aktivnějšímu přístupu jenom krůček. Některé starší školou povinné děti mají zjevně pocit, že když se neubrání sami, nikdo jiný je bránit nebude.

Oliver je o rok starší než Tammy - a přiznává, že sebou nosí nůž: "Je to vážně doopravdy především obrana. Já bych nůž na nikoho, kdo je bezmocný, nevytáhl. Ale kdyby se něco ošklivého mělo stát mně, to bych ho použil. Párkrát už na mě nůž vytáhli, a jeden mě minul jenom o fous, když jsem couval."

Sebeobrana je podle Olivera všeobecná reakce mezi lidmi jeho věku na všeobecnou kulturu zastrašování, ale jiné děti v nošení nožů vidí předstupeň na cestě k drobné kriminalitě.

Sídliště North Peckham, kde ke zločinu došlo, spravuje místní úřad ve čtvrti Southwark. Vede jej Stephanie Elsyová a situace v oblasti kriminality se podle ní zlepšuje, a důvodem je modernizace sídliště.

"Ano, samozřejmě, že v Peckhamu dochází ke zločinům. Jsou tady problémy s kriminalitou, které musíme řešit v rámci celé městské části Southwark. Ale pokud jde o nejhorší kriminalitu v Londýně, za poslední dva roky jsme postoupili ze čtvrtého místa na deváté: díky programu regenerace v Peckhamu kriminalita v celé řadě kategorií klesla."

Poněkud jinak to ale vidí velitel peckhamské policie, který nedávno zcela seriózně a veřejně navrhl, aby se hlavní obchodní třída v Peckhamu srovnala se zemí - jedině tak je prý možné předejít bitvám mezi gangy z různých národnostních či rasových komunit.

S paní Elsyovou ostře nesouhlasí paní Thomasová: "Když jsem se sem roku 1993 přistěhovala, bylo to místo, kde se dalo celkem slušně žít. Vlastně jsem se celou řadu let těšila, jak tady budu bydlet. Ale pak začala na sídlišti renovace, a situace byla ponuřejší a ponuřejší. Lidi se stěhují pryč, okna a dveře se zatloukají prkny, a začíná to vypadat, jako bychom bydleli v asanačním pásmu."

Rasové napětí v multikulturním Londýně

Případ Damilola Taylor vynesl na povrch také další věc, o níž se v Británii příliš nemluví, aspoň ne v téhle souvislosti, a to je otázka rasismu. Obvykle se o rasismu v britské společnosti mluví především jako o otázce napětí mezi bělochy a lidmi jiné barvy pleti, ale v téhle souvislosti se ozývají hlasy, které poukazují na rasově motivované napětí mezi nejrůznějšími skupinami multikulturního Londýna, včetně napětí mezi černochy karibského původu a černochy z Nigérie.

Paní Lola Ayorindová, bývalá starostka čtvrti Wandsworth, která patří ke společenství nigerijských přistěhovalců, říká, že tento problém napětí mezi jednotlivými složkami černošských komunit je nutné přinejmenším definovat.

"Damilola pocházel z nigerijských středních vrstev, z dobře postavené rodiny. Věděl toho jen velmi málo o komplexní povaze černošských komunit, pravděpodobně neměl z domova žádné zkušenosti s násilím. Na sídlišti jako je North Peckham je už dlouho velká koncentrace černošských komunit, a to musím zdůraznit: nic takového jako jedna černošská komunita neexistuje. Je to celá řada různých černošských komunit, a tuto různorodost je třeba zdůraznit.

A není to jen napětí mezi černošskými komunitami. David Lammy je labouristický poslanec za čtvrť Totenham v severním Londýně. "Nigerijská komunita se snaží zmapovat komplexnost mnohonárodních společenství. V Tottenhamu se dnes mluví sto čtyřiceti jazyky. Tottenham i Peckham a další rozsáhlé oblasti Londýna jsou v současné době vážným způsobem různorodé - mnohem různorodější, než aby se daly tradičně dělit na afro-karibské a asijské komunity. A to je pro nás všechny problém, který musíme začít řešit."

Politici na případ reagovali tak, jak se dalo čekat. Ministerský předseda a vůdce nové labour Tony Blair hovořil vzletně o odporném činu, ministr vnitra Jack Straw okázale navštívil školu, do níž Damilola chodil, a veřejně vyzval rodiče pachatelů, aby své děti udali.

Mluvčí konzervativců pro otázky bezpečnosti a vnitra, Ann Widdecombová rovněž navštívila školu okázale: i když její návštěva byla oficiálně zcela privátní, byl s ní její tiskový mluvčí, představitelé místních novin a vůdce místní rady.

A jak zaznamenal DAILY TELEGRAPH, návštěva tolika politiků najednou na sídlišti, kterému se jinak velkým obloukem vyhýbají, vedla k tomu, co nelze označit jinak, než slovy potěmkinská vesnice, neboť před slavnou návštěvou se najednou horečně drhnuly schody, čistila rozbitá okna, a omývaly zdi, jak už to při podobných příležitostech odjakživa bývá.

Mezi těmi standardními politickými reakcemi snad stojí za zmínku jedna nestandardní. Ministr školství David Blunkett se zhrozil, když slyšel, že celá řada lidí z místa vraždy prostě utekla. "Někteří z těch, kdo se tomu mladému muži pokoušeli pomoct, se zhrozili, když viděli, jak mnozí utíkají pryč z místa činu. Myslím, že je nutné zdůraznit, že musíme vytvořit společnost, v níž lidé před ničím neutíkají, v níž se věcem postaví tváří v tvář a v níž jsou připraveni angažovat se a řešit věci, ať jsou sebehrůznější."

Kampaň za rasovou rovnoprávnost

Zpěvačka Mel C. jako běloška

"Brali byste mě jinak, kdybych byl běloch," ptá se boxér Lennox Lewis.

"Vyhrál bych, kdybych byl Asiat," ptá se nový starosta Velkého Londýna Ken Livingstone, který zvítězil přes velký odpor nové labour.

"Byla bych ještě drzejší," ptá se skotská modelka Gail Porterová, která se proslavila tím, že nechala promítat svůj akt na budovu londýnského parlamentu.

Tak se ptají tyto a další slavné osobnosti britského života, a přitom pomalu mění barvu.

V pátek odvysílala televize tenhle reklamní šot poprvé. Ale tentokrát se tu neprodává žádné zboží, to se britská komise pro rasovou rovnoprávnost snaží prodat britské veřejnosti myšlenku, že je na čase zrevidovat vlastní postoje a předsudky, a že je třeba zamyslet se nad vlastní identitou.

A tak když černošský boxer Lennox Lewis klade svou provokativní otázku, jeho pleť přitom postupně pomalu bělá a Ken Livingstone se nám před očima mění z bělocha v Inda.

Televizní šot, který vyrobil stejný tým, který měl na starosti trikové záběry ve filmu Gladiátor, vyvolal pochopitelně velký rozruch. Páteční noviny byly plné fotografií a záběrů, které ukazovaly rasovou proměnu celebrit. Poselství je jednoduché - na barvě pleti přece nezáleží. Ale je tomu opravdu tak?

Filmování se zúčastnil také Peter Stringfellow, známý majitel nočního klubu: "Můj stereotyp se vyplazil na povrch, když jsem viděl Lennoxe Lewise. Lennox a já jsme kamarádi. A pak jsem ho uviděl, mistra světa, který si titul mistra světa zasloužil. Ale udělejte z něj bělocha, a nevsadil bych na něj ani šesták. Řekl bych si - ne. Takže co to má všechno znamenat? Nevím, ale nutí mě to k zamyšlení. Lennox jako běloch? Kdepak, nevypadá ani zdaleka tak ostrý."

Nakolik bude nová kampaň proti rasismu úspěšná, to se teprve uvidí. Ale ať je to jakkoli, skutečnost, že vůbec vznikla a že je pro Británii přijatelná, svědčí o tom, že kultura rasové tolerance je tu mnohem větší, než třeba ve Spojených státech, tak to aspoň vidí americká komentátorka Bonnie Greerová.

"Nedovedu si představit, že by se třeba Tom Cruise proměnil v černocha. Byla by z toho na ulicích revoluce. Tady je pořád ještě určitý rasový konsensus, i když nemusí být nějak bůhvíjak velký. Lidi se shodují v tom, že rasismus je špatná věc, že se nepatří, být rasista. A proto je tenhle šot tak dobrý - že se obrací na tenhle konsensus."

Buďme Brity!

Hledání britské identity dostalo tenhle týden ještě další impuls. Přišel s ním ministr vnitra Jack Straw. Jak známo, nová labour od svého triumfálního nástupu k moci před třemi lety provedla řadu konstitučních změn - reformu sněmovny Lordů, decentralizaci moci a vytvoření regionálních samospráv v Severním Irsku, ve Walesu a především ve Skotsku.

Nuže, pan Straw přišel s myšlenkou ne sice zcela originální, ale zato provokativní: když jsme decentralizovali politicky, prohlásil, proč bychom nemohli tak trochu centralizovat britský sport. A začneme u fotbalu, řekl nadšeně: zrušme anglické fotbalové mužstvo a fotbalová mužstva ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku, a vytvořme tým jediný, celobritský.

To vyvolalo vlnu odporu a nebouřili se jen fanoušci. Anglický tým prohlásil, že by tahle myšlenka nemohla nikdy získat podporu veřejnosti, a Andy Mitchell ze skotské fotbalové asociace prohlásil, že myšlenka páně Strawova nestojí ani za tohle.

"Nemůžu mluvit za Jacka Strawa, nevím, kde tyhle osobní nápady sebral, ale Skotsko je v čele své skupiny v mistrovství světa, v tomhle okamžiku jsme vítězný tým, kvalifikujeme se znovu a znovu do mistrovství světa, a hodláme v tom pokračovat."

A samozřejmě se toho chytily sdělovací prostředky, a uváděly Strawův nápad do souvislosti se zmíněnou politickou decentralizací. Nová labour Tonyho Blaira už neví, volal DAILY TELEGRAPH, jakou populistickou politikou by rok před volbami omámila britské voliče.

Jestli Strawovi ministerský předseda Tony Blair za jeho nápad vyčinil, nebo jestli Jack Straw hodil zpátečku, či zda při své obhajobě mluvil pravdu, to není tak úplně jisté. Jedno však víme: pan ministr vnitra prohlásil, že nemluvil za vládu.

"Vyjadřoval jsem svůj osobní názor na fotbal, ale v seriózním kontextu. Že lidé chápou myšlenku toho, co je britské, za něco, co lidi v téhle zemi spojuje dohromady. A myslím, že to je jeden z důvodů, proč vnímají tým britských atletů jako homogenní zejména z hlediska národnostního a rasového složení, a také díky jeho světovému úspěchu."

Kdo tedy má pravdu? Fotbalové asociace, nebo Jack Straw? Podporuje Strawův názor veřejnost? Sportovní komentátor BBC Harry Peart v tom má jasno.

"Ne, že bych něco takového v tomhle okamžiku pozoroval. Politici jsou přesvědčeni, že by měli vstoupit do populární sportovní arény, a navrhovat, co by se dalo udělat třeba pro fotbal, a Jack Straw přišel s tímhle. Je to prastarý argument - že by je měli všechny spojit do jednoho týmu, a že by si pak vedli líp. Tony Banks, bývalý ministr sportu, fandí Chelsea, navrhnul totéž - i když v Chelsea teď není ani jeden anglický hráč. Ovšem Tony Banks byl ministr sportu, a Jacka Strawa omlouvá, že to není jeho rezort."

Labouristé prosadili zákon o vztahu homosexuálů

Zákon snižující věkovou hranici povoleného homosexuálního styku prosazen!

Mezitím v britské politice jako takové nastal oddech. Parlament po hektickém čtvrtku přerušil svou zákonodárnou činnost, i když jen do středy. Každoroční zahájení parlamentu s projevem, v němž královna přečte legislativní program vlády na příští rok, bylo letos odloženo skoro o měsíc - to se labouristé snažili na poslední chvíli dodělat všechny resty. A tak v pátek na maratonovém jednání schválil parlament plných jedenáct zákonů.

O rasových vztazích, o dopravě - v době, kdy katastrofální stav britských železnic, nejhorší od druhé světové války, přinutil čtvrt milionu cestujících, aby hledali alternativní způsoby dopravy.

O svobodě informací, který dá všem poddaným Jejího Veličenstva možnost, nahlížet do spisů, jež na ně vede policie, lékaři a tak dále.

O politických stranách a referendech, který zakáže zahraniční dary politickým stranám, a řadu dalších zákonů.

Pro britskou citlivost a identitu - tentokrát pohlavní - byl ovšem jeden z nejdůležitějších zákon, který snižuje věkovou hranici povoleného homosexuálního styku z osmnácti let na šestnáct. Tenhle zákon je v Británii natolik kontroverzní, že dělítko mezi odpůrci a zastánci jde napříč politickými stranami.

Homosexuální lobby je ovšem velmi silná. Britské ostrovy, kde byla homosexualita až do roku1967 trestná, se za posledních třiatřicet let ještě nedokázaly vyrovnat se skutečností, že zákonné bariéry konečně zmizely.

Na druhé straně zněly hlasy, podle nichž nová legislativa povede ke zneužívání mladistvých v době, kdy jsou neobyčejně citliví a kdy jsou snadno ovlivnitelní. Zákon Dolní sněmovně třikrát vrátila sněmovna Lordů, až nakonec politicky korektní nové labour došla trpělivost, a teprve podruhé od nástupu k moci roku 1997 nasadila těžký kalibr: zákon o parlamentu, kterým rozhodnutí Horní sněmovny prostě převálcovala.

Baronka Youngová, která soustavně zákon odsuzovala jako zákon proti rodině, protestuje: "Podle mého názoru je naprosto ostudné, použít Zákon o parlamentu k prosazení legislativy, kterou řádně neprodebatovaly obě komory parlamentu."

Jakou to legislativní páku tady nová labour použila? Zákon o parlamentu prosadil roku 1911 liberální premiér Herbert Asquith, zakladatel a průkopník sociálního státu: pět let před první světovou válkou se jeho parlament donekonečna hádal se sněmovnou lordů o rozpočet svého ministra financí, který počítal se zvýšením daní, aby Británie mohla postavit válečné lodi.

Roku 1910 vyhlásil k této otázce dvoje všeobecné volby, a dvakrát vyhrál. Když sněmovna Lordů ani pak nechtěla ustoupit, přišel Asquithovi na pomoc sám pan král Jiří Pátý: pohrozil, že vytvoří dostatek nových liberálních peerů, aby mohl protlačit parlamentem nový zákon, omezující moc horní sněmovny.

Tahle hrozba stačila: sněmovna lordů zákon, který fakticky zrušil její absolutní právo veta, nakonec schválila. A právě tenhle zákon posloužil ve čtvrtek k prosazení zákona o homosexualitě.

Soutěžní otázka

Když už jsme se zmínili o králi Jiřím V., můžeme vám zopakovat hádanku z minulého vydání, protože s Jiřím V. úzce souvisí.

Je všeobecně známo, že členové britské královské rodiny patří k rodu Windsorů, a mají civilní příjmení Windsor. Na britský trůn dnešní rod nastoupil po smrti královny Viktorie, s Edwardem Sedmým, ale nikoli pod jménem Windsor.

Odkdy se britská královská rodina hlásí k rodu Windsorů a proč ?

Odpovědi nám pošlete do pátku 8. prosince, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Bajka o morčeti

Protože jsme dnes začali vánocemi, skončíme krátkým příběhem, skoro bajkou o morčeti, na které zcela nesezónně vlezlo jaro.

Místo děje: Farma Little Friends, ve vesnici Pontypridd, Jižní Wales.
Hrdina: Sooty, himalájské morče mužského pohlaví.
Čas: Doba přítomná.

Nuže, jednoho krásného dne koncem listopadu na Sootyho vlezlo jaro. Ani nevěděl jak, prokopal tunel pod plotem své klece, a vydal se za svými sousedkami do jejich osm metru vzdálené ubikace. I bylo těch sousedek dva tucty.

Sooty nelenil, měl se čile k dílu, jak se říká v Bibli, poznal je, pracoval dva dny, a za ty dva dny byl oplodněn celý jeho harém. "Když se Sooty ztratil," praví majitelka, dvaačtyřicetiletá Carol Feehanová, "nenapadlo nás, pídit se po něm mezi samičkami. Pak jsme je začali přepočítávat, a viděli jsme, jak vyčerpán tvrdě spí."

Sooty prospal další dva dny. Farma teď hledá zájemce o dvaačtyřicet morčat - prý by to byl docela pěkný dárek k vánocům. "Jsem si jista," praví Carol Feehanová dílem s trochou hořkosti, dílem zlomyslně, "že by Sootymu záviděl leckterý muž."