Sobota 9. prosince 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

V noci na pátek se nad Británií znovu protrhla obloha, a lijáky po několikatýdenním příměří přivodily další povodně a záplavy. V jihozápadní Anglii a Walesu za sebou živly zanechaly řadu evakuovaných domů, spoustu dopravních nehod a sesuv půdy, který zablokoval železniční trať mezi Plymouthem a Exeterem.

Od pátku tak znovu sledujeme opakování nekonečného povodňového seriálu a ačkoli nám meteorologové předpovídají vytrvalé deště po celý víkend, naděje, že se živly brzy umoudří, neumírá.

Přinejmenším dva londýnští Řekové jsou velcí optimisté - zapojili se do tradiční předvánoční sázkové hry na bílé vánoce. Sázková kancelář William Hill oznámila, že přijala zatím největší sázku na bílé vánoce - oba hazardéři si vsadili tři tisíce liber, a jestli pětadvacátého prosince v centru Londýna spadne byť i jen jediná vločka sněhu, vyplatí jim William Hill šestnáct a půl tisíce liber.

Dopisy pro Santa Klause

Ale vánoční náladu signalizují také další věci. Na poštách se teď třídí masivní dávky vánočních dopisů. Stojí možná za zmínku, že všechny dopisy, které děti posílají Santa Klausovi - britské variantě norského boha Odina, která se do Británie dostala velkou oklikou.

Holanďané ji zavedli v Novém Yorku, od nich ji převzali Američané, a ze Spojených států putoval Santa Klaus do Británie, kde nahradil tradičního Otce Vánoc, i když kostým má téměř totožný s tím českým, mikulášovským.

Nuže, jako všude na světě děti na vánoce posílají Santa Klausovi či Ježíškovi dopisy, v nichž vysvětlují, jaký že dárek by si přály k vánocům. V Británii se všechny tyhle dopisy posílají na poštu v Belfastu - aspoň jednou v tomhle pořadu nemluvíme o Severním Irsku jako o místě krvavých srážek mezi protestanty a katolíky - tam se dopisy úředně otevírají. Jestli je opravdu otevírá Santa Klaus vám nesmíme prozradit, a pokud je uvnitř zpáteční adresa, dostane pisatel od Santy Klause dopis, potvrzující příjem.

Santa Klaus za mřížemi

A že britské děti berou svého Santu opravdu vážně, o tom svědčí hořké slzy, které ve čtvrtek ronily v Yarmouthu v hrabství Norfolk - to když policie odváděla Santu Klause v želízkách do kriminálu.

To bylo tak. Když v Yarmouthu slavnostně rozsvěcovali vánoční strom na hlavním náměstí, přijel oficiální Santa na tradičních velkých saních. Ale davem se prodíral vzdoro-Santa a prodával po libře tretky jako vánoční dárky. Oficiální Santa Klaus vyzval toho neoficiálního, aby koukal zmizet, slovo dalo slovo a rána dala ránu.

Oba Santové se poprali a za chvíli už vysoký anglický bobby s tradiční policejní přilbou na hlavě odváděl samozvance do šatlavy. A odtud ty hořké slzy, tryskající z rozzářených dětských oček. Ne, že by jim bylo Santy líto - bylo jasné, že se bojí, že když bude Santa Klaus o vánocích sedět, nedostanou žádné dárky.

A tak se vydala dětska deputace na policejní stanici - a vrátila se s radostnou zprávou: Santu propustili na svobodu, vánoce se konají.

Neutuchající boj o voliče

"Můžete si být zcela jisti, že příští konzervativní vláda bude vláda, která bude snižovat daně. Snížíme objem britských daní zhruba o osm miliard liber a vrátíme vám zpátky podstatnou část peněz, které jste si vydělali. A uděláme to, aniž bychom strhli byť i jedinou penci z mimořádných investic do zdravotnictví a školství."

Tak pravil William Hague, vůdce loajální konzervativní opozice Jejího Veličenstva.

Ano, předvánoční shon nijak nezabránil politikům, aby nevypálili první velké salvy bitvy o voliče v příštích všeobecných volbách.

Vůdce labouristů a ministerský předseda Tony Blair sice ještě ani nenaznačil, kdy že se volby mají konat, ale těch pár dnů mezi rozpuštěním parlamentu a jeho středečním zahájením byla doba, kdy všechny hlavní strany přišly s alternativou projevu, v němž královna čte legislativní plány vlády pro příští parlamentní sezónu.

A jako vždycky při všeobecných volbách, jedním z hlavních bitevních polí je otázka daní. Toryové tedy slíbili, že je sníží, i když přiznávají, že z těch slibovaných osmi miliard ještě neušetřili tři, a to ani v akademickém klidu pracoven a na papíře.

To je teď perný úkol pro Michaela Portilla, stínového ministra financí a muže, který nedávno musel veřejně dementovat zprávy o tom, že ho politika nudí. Však ono se nějak ušetří, tvrdí pan Portillo, hlavně si musíme dávat průběžně pozor na peníze na domácnost.

"Musíme se vrátit a žít z prostředků, které si Británie může dovolit. To znamená, že budeme muset řešit některé z obtížných problémů, jako je zeštíhlení vlády, odstranění zbytečné byrokracie, odstranění možných podvodů v nejrůznějších oblastech a reforem sociálního státu."

Ovšem opoziční strana, která má definovat důvěru vzbuzující a výraznou ekonomickou politiku, nemá lehký úkol. Chybí jí například přístup k odborným informacím a posudkům, který má k dispozici vláda.

Potíže konzervativní vlády jsou o to horší, že si labouristická vláda za poslední tři a půl roku nevedla z ekonomického hlediska ani zbla špatně, a že britská veřejnost v současné době sdílí její priority pokud jde o daňové příjmy a státní výdaje.

Souboj o daně a státní výdaje

Všechny hlavní strany se shodují v tom, že je třeba zvýšit výdaje na veřejné služby, a to okamžitě svazuje konzervativní straně ruce. A navíc William Hague musí nabídnout stejné výdaje, jako labouristé.

Jedno z mála konkrétních opatření, na němž chce konzervativní strana šetřit v případě, že bude zvolena, jí zcela nepochybně příliš velkou popularitu u voličů nepřinese - svobodné matky či otcové-samoživitelé, kteří pobírají sociální podporu, budou muset do práce, jakmile jejich dítě dosáhne jedenáctého roku, jinak ztratí nárok na podporu.

Vzhledem k velkému počtu rozvodů v Británii si konzervativci tímto opatřením, které zjevně považují za populistické, dost zahrávají s ohněm.

Ministr financí Gordon Brown na Hagův vzdoroprojev zareagoval dost sarkasticky - čísla a sumy, které toryové uvádějí, nefungují, a z dlouhodobé perspektivy by jejich plán nezbytně vedl ke snižování veřejných výdajů. To my, labouristé, praví pan Gordon Brown, v příštím volebním období snížíme daně těm, kdo to opravdu nejvíc potřebuj.

"V budoucích rozpočtech budeme znovu snižovat daně v souladu s našimi celostátními prioritami. Ale co rozhodně vylučujeme, je návrat ke starým, krátkodobým nezodpovědným daňovým slibům z minulosti, které nevycházejí z žádných fiskálních zásad, a které nevyhnutelně hrozí hlubokými škrty v oblasti veřejných služeb, které by postihly děti a starší lidi."

Třetí hlavní strana v Británii, kdysi nezvolitelní liberální demokraté, jejichž postavení se od posledních vole pomalu ale jistě stabilizuje a upevňuje na úkor jak labouristů, tak toryů, odjakživa prosazuje opačný trend - zvýšení daní, které by zaplatilo zvýšení veřejných nákladů. A tenhle argument opakoval také jejich mluvčí pro otázky financí, Matthew Taylor.

"Nikdo v téhle zemi nechce platit větší daně, než je nezbytně nutné, ale všichni vědí, v jaké krizi jsou dnes naše nemocnice, jak bídně jsou na tom důchodci, a pokud chcete tuhle situaci napravit, musíte si peníze pořádně spočítat."

Ale labouristé jsou pevně odhodláni udržet se u moci přinejmenším ještě jedno volební období, a jak se zdá, Haguova populistická prohlášení zatím nemají příliš velký ohlas a nebudí příliš velkou důvěru.

Krize zdravotnictví na obzoru

Ovšem labouristy před volbami, které jasnovidci a sázkové kanceláře situují někam k začátku května, čeká ještě jedna velká patálie. Britský politický kalendář má totiž jednu skorojistotu - zima znamená krizi v britském zdravotnictví.

Vloni epidemie chřipky napjala státní zdravotnický systém k prasknutí a ukázalo se, že Británie není schopna v téhle oblasti fungovat na stejné úrovni jako další země západní Evropy. A britská veřejnost si přestává být jista, jestli lze stav britského zdravotnictví ještě přisuzovat bývalé konzervativní vládě, která byla u moci plných osmnáct let, nebo už nové labour.

Nová labour si dobře uvědomuje, jaké nebezpečí jí z téhle strany hrozí: když v rozhlasovém pořadu BBC Today jeden z odborníků hovořil o dezolátním stavu britského zdravotnictví, rozčertil se na něj sám ministerský předseda Tony Blair.

Proti slovu jednoho takového odborníka, řekl, můžu hned zítra postavit pět odborníků, kteří řeknou, že se stav věcí lepší. Ale problém je dlouhodobý, pravil předseda britské vlády, a k jeho řešení je nutné, abychom ještě nějaký ten rok zůstali u moci.

"Dokud se nám nepodaří dosáhnout zvýšení kapacity, rok co rok, po několik let, pak tu nutně budou podobné tlaky, jaké pociťuje zdravotnictví v zimních měsících na celém světě. Takže se třeba některým pacientům nedostane nutné péče."

Strategie vlády pro nastávající předvolební klání je průhledná a jasná: otevřít v problematických otázkách diskusi dřív, než se problému chytí noviny a nafouknou jej. Vláda doufá, že se jí podaří spor rozptýlit ještě předtím, než začne. Proto ty velké předvánoční sliby.

Královnin projev se zpožděním

Královna přednesla projev k zahájení parlamentu o tři týdny později než obvykle

"Lordové moji, a poslanci Dolní sněmovny: moje vláda bude i nadále usilovat o to, aby dosáhla svého ústředního ekonomického cíle: vysokých a stabilních úrovní růstu a zaměstnanosti. Moje vláda zajistí pokračující ekonomickou stabilitu, která jí umožnila zvýšit zdroje pro školství, zdravotnictví, dopravu a policii."

Je všeobecně známo, že si královna svůj projev k zahájení parlamentu nepíše sama - text legislativního programu vlády a přehled zákonů, které se mají v parlamentu v nadcházející sezóně projednat, dostane hotový od vládnoucí politické strany, a jeho přečtení je jednou z hlavních úloh, které jí dovoluje a nařizuje nepsaná britská ústava.

Tentokrát královnin projev poněkud vybočoval z řady. Nejen proto, že tady nová labour Tonyho Blaira navrhuje zákony, které - jak doufá - jí získají hlasy voličů, ale také proto, že to byla nebývalá a neobvyklá směs populistických opatření a sebechvály a v neposlední řadě také proto, že se královna vydala státním kočárem z Buckinghamského paláce do Westminsteru o celé tři týdny později, než obvykle.

Odklad si vymohli labouristé, kteří chtěli narychlo protlačit parlamentem schválení řady zákonů, které zbyly z minulé sezóny, což by v pravidelném termínu do poloviny listopadu prostě nezvládli. Ale to, že musela přizpůsobit datum barvitého zahájení parlamentu rozmaru páně premiérovu, nebylo jediné příkoří, které královna Alžběta toho jména Druhá ve středu v parlamentu zakusila.

Je to velká pompa, barvité kostýmy a pitoreskní, i když dnes už značně zjednodušený obřad, při němž se královna po příjezdu do Wesminsteru ubírá do sněmovny Lordů, tam usedne na trůn a vyšle svého posla, muže, jemuž úřad přisoudil jméno Black Rod - Černá Berla, aby předvolal poslance před tvář Jejího Veličenstva.

Černá Berla se jmenuje podle dřevěné berlice, jíž tradičně třikrát zatluče na dveře Dolní Sněmovny. Ty dveře mu těsně předtím tradičně zabouchnou poslanci před nosem. Je to symbolická hra, v níž obě strany dávají najevo, že nadále přijímají zásady nepsané ústavy - parlament je svrchovaný a nemusí poslouchat každého poslíčka, kterého k němu panovník vyšle.

Tahle druhá potupa královského majestátu ovšem nikoho nepřekvapila, patří to ke každoročnímu mumraji, a hra tím nekončí. Neboť poslanci pochopitelně Černou Berlu vpustí, a on tlumočí vůli majestátu:

"Pane předsedo, královna nařizuje této slovutné sněmovně, aby se okamžitě dostavila do Sněmovny Lordů."

Ale tentokrát to na tom nepřestalo. Prostořeký labouristický poslanec Dennis Skinner, proslulý svým ostrovtipem při podobných příležitostech, měl pohotově připravené extempore.

Kampaň proti monarchii

Pan Skinner narážel na rozsáhlou kampaň, kterou ve středu rozjel list Guardian proti monarchii, v rámci legislativního náporu, o němž jsme hovořili v minulém vydání týdne v Británii, byl schválen zákon o lidských právech, kterým země fakticky přijala Evropskou chartu lidských práv.

Nuže, tenhle zákon výslovně zakazuje diskriminaci a Guardian se zaměřil na jednu z diskriminací, které jsou hlubinně zakotveny v britské ústavě. Je to diskriminace náboženská a týká se právě panovnického rodu.

"Jsou tady desítky lidí, kteří byli vyloučeni z následnické linie buď proto, že si vzali katolíka, nebo proto, že byli sami katolíci, nebo proto, že jejich rodiče nebyli oddáni v době, kdy se narodili. Spousta zákonů o monarchii je prostě směšná, a navíc urážlivá, jako v tomhle případě," vysvětluje šéfredaktor listu Alan Rusbridger.

Zákon z roku 1701, který těmto členům královské rodiny zabraňuje nastoupit na trůn, je důsledkem paranoie, kterou tehdy cítili puritánští protestanti vůči katolíkům. Ale protože být monarchou je vlastně zaměstnání a v tom se nesmí diskriminovat, požaduje Guardian rovnoprávnost pro katolíky a protestanty.

Ale protože je britská ústava nepsaná, je nesmírně komplikovaná, a tak se okamžitě objevují další a další zádrhele. Britský panovník je z ústavy zároveň hlavou anglikánské církve, a kdyby na trůn nastoupil katolík, vznikl by nevysvětlitelný zmatek - tak aspoň soudí konzervativní peer ze sněmovny lordů, Lord Onslow.

Když máte etablovanou anglikánskou církev, nemůže v jejím čele stát katolík, protože by mu to papež nedovolil. Vatikán k tomu přistupuje velmi přísně - tvrdí, že náboženské příkazy anglikánů neplatí, a proto někdo, kdo je hlavou anglikánské církve prostě nemůže být katolík. Z hlediska Říma by to bylo nelegální, a také Angličani by se na to dívali trochu divně.

Ovšem Alan Rusbridger jde ve své kampani ještě dál. Požaduje, aby se zahájila debata o monarchii vůbec, o jejím oprávnění v moderní době, a o tom, jestli by se z Británie neměla postupem času stát republika, nebo alespoň monarchie s voleným monarchou. Tím se automaticky dopustil trestného činu velezrady a urážky jeho majestátu z roku 1848, který ukládá v podobných případech doživotní deportaci provinilce.

On pan Rusbridger zase nebyl tak silný v kramflecích. Jak jinak si vyložit, že se minulý týden obrátil na generálního prokurátora, vysvětlil mu situaci a vyžádal si ujištění, že nebude deportován - koneckonců, argumentoval, on, pan Rusbridger, nepožaduje násilné odstranění monarchie, jde mu jen o to, aby začala debata. Ale jakmile tu výjimku dostal, napadl samotný zákon o velezradě a urážce majestátu.

"Je to další směšný kus zákonodárství, který tady přežívá, a který říká, že kdokoli pronese něco, co by zavánělo republikánstvím, musí být poslán do vyhnanství do konce svého života. Spousta zákonů by potřebovala vyčistit, ale lidi se jich nechtějí dotknout, protože nevědí, kde by to skončilo. Kdybyste o tom chtěli debatovat v Dolní Sněmovně, nemůžete - zakazuje vám to kniha parlamentních pravidel Erskina Maye - a navíc se všichni bojí, že by to jenom vedlo k odluce státu od církve."

Monarchie funguje, proč jí opravovat

Ale navíc je tu otázka, čím monarchii nahradit. Chaos kolem posledních amerických voleb poukázal na výhody systému, v němž je hlava státu mimo vliv a zasahování politiků a právníků.

Lord Onslow poukazuje na jeden pro levici potenciálně odstrašující příklad - a je to příklad poněkud paradoxní.

"Máme tu monarchii, a ta funguje mimořádně dobře. Jenom si pomyslete, jaké jsou alternativy. Představa, jak paní Thatcherová cupitá po Mallu do Buckinghamského paláce s eskortou domácí jízdní ochrany je - mírně řečeno - bizarní, a byla by velmi škodlivá pro její povahu."

Pan Rusbridge navrhuje, aby se hlavou státu stal předseda parlamentu - toho nevolí přímo poddaní Jejího Veličenstva, ale parlament. Ale vzhledem k podivné volební proceduře, jak jsme ji mohli sledovat před měsícem, vyvolala obavy, že by se tu Británie dostala z bláta do louže - namísto dědičného panovníka by se do čela státu dostala osoba, volená nedemokratickou cestou.

A pak je tu to staré dobré anglické pravidlo - když něco funguje, proč to opravovat. Odborník na britskou ústavu Vernon Bogdanor tvrdí, že ústavní monarchie nemusí nutně stát v cestě ani modernizaci ani politické svobodě, a tvrdí, že mezi modernizací a republikou neexistuje žádná souvislost.

A Charles Moore, šéfredaktor promonarchistického listu Daily Telegraph, říká, že se tady směšuje dvojí debata - otázka pravomocí a královské prerogativy je jedna věc, a debata o legitimnosti monarchie je něco úplně jiného.

"Docela souhlasím, že s královskou prerogativou máme problém. Ale myslím, že se Guardian notně plete, když tvrdí, že to má něco společného s monarchií. Královské prerogativě můžete dát prostě jiné jméno - můžete ji přejmenovat na "pravomoci ministerského předsedy", a o to se ve skutečnosti jedná."

Průzkumy veřejného mínění, které byly provedeny po středečním článku v Guardianu, ukazují, že většina Britů si přeje zachování monarchie. A devět Britů z deseti tradičně přiznává, že se mu aspoň jednou zdálo o královně Alžbětě II.

Soutěžní otázka

A že jsme dnes mluvili převážně o britské monarchii, je na čase, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Naše hádanka zněla:

Odkdy se britská královská rodina hlásí k rodu Windsorů, a proč.

Správná odpověď zní: Když roku 1901 zemřela královna Viktorie, skončila na britském trůnu vláda Hannoverského rodu, protože Edward VII., který po ní ve svých šedesáti letech nastoupil, přijal jméno po svém otci a Viktoriině manželovi Albertovi.

Tak začala krátká doba vlády rodu Saxe-Coburgsko-Gothského, se silnou vazbou na Německo, Francii a Rusko. O deset let později Edward VII. zemřel, a žezla se ujal jeho druhý syn Jiří V. Ale pak přišla první světová válka, a z Německa se stal obratem obávaný a nenáviděný nepřítel.

Protiněmecké nálady byly tak silné, že Jiří V. v roce 1917 ustoupil a nechal oficiálně změnit jméno panovnické rodiny - a dal ji přitom pojmenovat podle jedné z královských rezidencí, Windsorského zámku. Takže od roku 1917 jsou všichni britští panovníci Windsorové.

Stojí možná za připomenutí legendární výrok německého císaře Viléma Druhého, který byl sám z rodu Hohenzollernů. Po celém Německu, řekl, když se dozvěděl o změně jména britské královské rodiny, budeme napříště hrát komedii Williama Shakespeara Veselé paničky ze Saxe-Coburnu a Gothy.

Jitka Kolářová mezitím z odpovědí vylosovala dnešního výherce, a tím se stává - doktorka Daniela Buckiová z Prahy. Výherkyni blahopřejeme, a posíláme jí odměnu.

Čas, vyměřený pro náš pořad se pomalu naplnil, tak na závěr ještě stručně o jedné dobře utajené generační válce a o jednom zvláštním zákazu. Je všeobecně známo, že Británie má velmi přísná licenční opatření, a ještě přísnější předpisy, jejichž účelem je chránit mládež před neřestí.

Vajíčková bitva v Yorkshiru

Takže dokud vám není osmnáct, neobslouží vás v hospodě, ve zvláštních koncesovaných prodejnách alkoholu vám prodají maximálně mléko nebo minerálku, a cigarety si taky nikde nekoupíte, i když mladí lidé jsou důmyslní, a jako všude na světě nakonec najdou cestičku, jak podobný zákaz obejít.

Nuže, v městečku Bridlington v Yorkshiru teď byl seznam nebezpečných a neřest budících produktů, jejichž prodej mladistvým a nezletilým je úředně zakázán, rozšířen o jednu veledůležitou položku.

Velké samoobsluhy, drobná hokynářství, obchody s potravinami a lahůdkářství v Bridlingtonu v těchto dnech obdržely od místní rady dopis, v němž se vyzývají, aby osobám mladším osmnácti let za žádných okolností neprodávaly vejce.

V posledních týdnech se totiž zjistilo, že pubertální mládež utrácí celé své kapesné za zlevněná vajíčka. Ne, že by snad toužili po omeletách, vajíčkách naměkko, nebo že by se předzásobili na výrobu christmas cake - vánočního dortu. Nikoli. Vajíčka slouží jedinému účelu.

Jsou to projektily, munice v generační válce, kterou se baví bridlingtonská mládež. Výrostci a jejich přítelkyně házejí vejce na dospělé obyvatele města a jejich majetek, a jejich nejoblíbenějším cílem jsou ti nejzranitelnější - penzisté.

Místní odhadují, že se tímto způsobem každý týden znehodnotí několik stovek vajec, chodníky a vozovka je pokrytá skořápkami, po oknech pomalu stékají lepkavé žloutky a bílky a starší generace má své první lehce zraněné.

V Bridlingtonu tedy zavládl vaječný teror, a nikdo není s to vysvětlit, odkud se ta posedlost, to davové šílenství mladých najednou vzalo. Ale protože bojový štáb mladistvých zřejmě tvoří nevelká skupina deseti až čtrnáctiletých chlapců, těžko nevzpomenout na slavný francouzský film Knoflíková válka o tom, že malé příčiny mívají velké důsledky. Jestli se tahle záhada někdy objasní, budeme vás včas informovat.