Sobota 16. prosince 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Každoročně, sotvaže hodiny na věži kostela odbijí půlnoc mezi první sobotou a nedělí po 12. prosinci, se vesničkou Broughton poblíž Ketteringu rozlehne pekelný rámus. Sto amatérských muzikantů z Broughton Tin Band - Broughtonské plechovkové kapely - muzicíruje na první věc, která jim padne do rukou s velikým halasem a tartasem.

Jaký je původ tohoto obskurního zvyku, to nikdo neví. Politicky nepříliš korektní a neověřená legenda praví, že tenhle podivný zvyk vznikl před mnoha a mnoha lety, když vesničané plechovkami zaháněli cikány, kteří pokojně putovali jejich návsí.

Ve skutečnosti se ovšem zřejmě jedná o zvyk, spojený se dnem svatého Ondřeje podle starého kalendáře. Jestli mělo bubnování zahnat démony a ďábly, nebo jestli se tady symbolickým obřadem potvrzovaly hranice obce, to nikdo neví.

Co se ví zcela bezpečně je, že tenhle zvyk málem zašel na úbytě - prastará pranostika praví, že když se Broughtonská plechová kapela jednou nesejde, rituál zanikne. Ve dvacátých letech se v Broughtonu o půlnoci po 12. prosinci scházelo míň a míň lidí, až to vypadalo, že zvyk zcela odumře.

Místní konšelé ale ve své neskonalé moudrosti usoudili, že není správné, nechat věcem přirozený průběh, a roku 1929 udělali osudovou chybu - pokusili se noční rámusení zakázat. Příští příslušnou svatoondřejskou neděli byla náves před kostelem nacpaná k prasknutí - všichni měli v rukou plechovky, hrnce, bandasky, lžíce a bůhví co ještě, a tváře měli začerněné, aby je nebylo poznat.

Muziku bylo slyšet na míle daleko a přes přestrojení a masku byli účastníci bezpečně rozeznáni. Inu vesnice a tak byli páni muzikanti předvedeni a zatčeni a obžalováni z rušení veřejného pořádku.

Jenomže když je o pár týdnů vezli k soudu do Ketteringu, oslavovaly je jásající davy jako hrdiny - hrála dechovka, večer je čekal banket, a na tancovačce se vybralo tolik peněz, že to hravě zaplatilo pokutu a ještě spousta zbyla.

Protože to jinak byli občané pořádkumilovní a protože jim soud uložil, aby to už příště nedělali, napřesrok titíž lidé jenom trpně stáli na návsi před kostelem, třímajíce bandasky, zatímco nově příchozí na ně vyhrávali vlastními, přinesenými lžícemi.

Místní radní před hlasem lidu ustoupili a prastarý zvyk opět rozkvetl - účast byla rok co rok náramná, jenom za druhé světové války poněkud poklesla.

O té pranostice jsme vám už řekli a co se traduje v Ketteringu vyvolává trochu surrealistickou představu, neboť za války byla jednou účast tak nízká, že Broughtonem putoval osamělý muzikant a rytmicky tloukl do bandasky, jen aby ten odvěký zvyk zachránil.

Blairův úspěch v Nice

Ministr zahraničí Robin Cook a premiér Tony Blair jsou se vrátili ze summitu EU spokojeni

"Samozřejmě, že chceme zajistit úspěch téhle konference a v celé řadě dalších oblastí se s partnery bez potíží dohodneme. Ale v těchto konkrétních věcech jsme stanovili červenou čáru, za kterou nepůjdeme. A jiné země mají pochopitelně svoje červené čáry v jiných otázkách."

Tak komentoval ministerský předseda Tony Blair maratonové jednání na summitu Evropské unie v Nice.

"Předseda vlády se vrátil se smlouvou, která vede Evropu nesprávným směrem. Konzervativní vláda ji v této podobě rozhodně ratifikovat nebude. Kdybych já byl premiérem," tvrdil v parlamentu vůdce loajální opozice William Hague, "nikdy bych na smlouvu v téhle podobě nepřistoupil."

Obě hlavní britské strany sice trvají na tom, ony že vědí nejlíp, co je v britském národním zájmu. Pro konzervativní opozici je dohoda z Nice jenom dalším krokem na cestě k evropskému superstátu, ztráta práva veta v některých oblastech bude stát Británii pracovní příležitosti.

Tony Blair tvrdí, že se mu podařilo věci udržet v té správné rovnováze - zachránil prý Británii právo veta v nejdůležitějších otázkách, jako je sociální zabezpečení nebo daně, a posílil její hlasovací pozici při rozhodování o společných věcech. Zato konzervativní straně prý jde jenom o jedno, řekl ministerský předseda - vystoupit z Evropské unie úplně.

"Skutečná agenda pro velkou část jeho strany spočívá v tom, aby se Británie v Evropě dostala co nejblíž ke dveřím, na nichž je napsáno "Východ". Byla by to katastrofa pro Británii, byla by to katastrofa pro Evropu, byla by to chyba a my něco takového nedopustíme. Tenhle spor vyhrajeme, protože je evidentně v britském národním zájmu." Tony Blair neřekl, že v Nice dosáhl absolutního vítězství, ale nechybělo mnoho.

William Hague zcela zjevně cítil, že tady ztrácí půdu pod nohama v jednom z námětů příštích všeobecných voleb, které předseda vlády zřejmě vyhlásí na jaře, ale se svou typickou yorkshirskou zatvrzelostí neustupoval. Opakoval staré dobré konzervativní argumenty proti Evropské armádě, proti údajnému Evropskému superstátu a proti evropské chartě práv. Otázka je natolik vážná, že si podle něj zaslouží referendum.

"Pokud se vláda chce podepsat pod tyhle tři zásadní kroky, včetně charty práv a evropské armády, pak by se napřed měla poradit s lidmi v této zemi a vyhlásit referendum," prohlásil Hague.

To mu ovšem nevyneslo jen výsměch se strany labouristů: také vůdce liberálních demokratů, třetí nejdůležitější strany v Británii, Charles Kennedy, si vzal Haguea pěkně na paškál. "Tahle konzervativní liška a její postoj k Evropě byla pěkně a řádně odstřelena díky téhle dohodě."

A skutečně, komentátoři se shodují v jednom - Tonymu Blairovi se v Nice podařilo skoro nemožné - vystřílet konzervativní straně protievropskou munici.

"Blair se z Nice vrátil nevyspalý a unavený, ale šťastný," napsal týdeník Economist, ale hned odpoledne vkráčel blazeovaně a nafoukaně do parlamentu jako Jindřich V. po bitvě u Agincourtu, aby dal hlasitě vytroubit svá zahraniční vítězství.

Když odcházel, přidal k nim jedno vnitropolitické - uštědřil Williamu Haguovi výprask v jediném místě, kde vůdce opozice zpravidla vítězí, a v jediné otázce, kterou Hague až dosud považoval za spolehlivou mucholapku na voliče - v otázce Evropské unie.

Poslední Clintonova návštěva

"Úsilí Irska o export míru a mírotvůrců do oblastí, postižených konflikty, na celém světě je sice pozoruhodné, ale já vám mohu říct jedno - nic, nic se nevyrovná daru, který Irsko věnuje světu, jestliže se z míru ve vaší zemi stane mír trvalý. Můžete dát lidem na celém světě zoufale potřebnou naději a důkaz, že mír může zvítězit. Že minulost jsou dějiny, nikoli osud. Proto jsem přišel, abych vás požádal, abyste zdvojnásobili své úsilí."

Triumfální závěrečné turné - tak bychom mohli označit poslední oficiální irskou návštěvu Billa Clintona v prezidentské funkci. Návštěva sice nepřinesla žádný zásadní zvrat v severoirském mírovém procesu, ale znovu na okamžik osvětlila jeho temné kouty.

Koneckonců, pouhý den po odjezdu amerického presidenta z provincie zadržela policie v Severním Irsku auto, plné semtexu a překazila tak předvánoční pumový atentát odštěpené frakci polovojenské organizace, která si říká Reálná IRA.

V Severním Irsku se toho v poslední době nijak moc nedělo, a proto stojí za to, rychle zrekapitulovat dost nepřehlednou situaci.

Dva a půl roku od dohody z Velkého pátku zbraně hlavních polovojenských organizací nadále mlčí, i když čas od času zaznamenáváme občasné pumové útoky frakcí, které z toho či onoho důvodu trvají na násilné změně a podle svého zaměření se buď připojení Ulsteru s jeho protestantskou většinou ke katolické Irské republice, nebo zachování statu quo a udržení ústavně právního spojení s Velkou Británií.

Regionální autonomní vláda se jakž takž hlemýždím tempem šine kupředu, ačkoli nesmiřitelní nepřátelé nedosahují dohody skoro v žádném bodě, alespoň sedí za jedním stolem a mluví spolu a patová situace kolem likvidace zbrojních arzenálů teroristických skupin na obou stranách konfliktu trvá a jejího konce nelze dohlédnout, i když David Trimble kvůli nedostatku pokroku v téhle otázce zakázal členům politického křídla organizace IRA Sinn Féin účast na přeshraničních jednáních.

Do téhle situace tedy přijel americký prezident Bill Clinton.

Clinton mírotvůrce

"Američané, a je nás asi čtyřicet milionů, v sobě mají irskou krev, a máme taky jedinečný vztah k Velké Británii. Spálili nám sice roku 1814 Bílý dům, ale od té doby to docela jde. Vybojovali jsme spolu dvě světové války, zůstali jsme spolu po celou dobu studené války. To, co se dělo v Irsku, spoustu Američanů hodně trápilo a mnozí Američané, kteří v tom chtěli něco udělat, neměli žádnou konstruktivní možnost. Věřím a doufám, že jsme to za posledních osm let změnili. Protože skutečnost, že ti, kdo po sobě ještě nedávno stříleli teď spolu mluví, opravdu lidi pořád ještě překvapuje."

Ale hlas lidu v ulicích neposuzuje Clintonovu návštěvu jednoznačně:

"Udělal toho pro Irsko spoustu a udělal spoustu pro mír. Bez téhle pomoci, té obrovské pomoci, kterou nám poskytly Spojené státy, bychom asi nebyli na cestě k míru, a já věřím, že přese všechno, co se teď právě děje, na cestě k míru skutečně jsme."

"Podle mě takovéhle návštěvičky jenom dodávají trochu lesku politickému procesu, ale zároveň je to pořád velice křehké a může se to kdykoli zvrátit. Stačí málo, a budeme tu mít zase plné ruce problémů."

Prezident Clinton by rád vstoupil do dějin jako mírotvůrce a vzhledem k současnému stavu mírového procesu na Blízkém východě je Severní Irsko jeho hlavní trumf pro konkurs na tuto úlohu. A tak Clinton několikrát naznačil, že by chtěl hrát ambiciózní roli jakéhosi zprostředkovatele v mírovém procesu i nadále.

Ale to se moc nezamlouvá politikům v Severním Irsku. Ačkoli Bill Clinton v mírovém procesu v provincii sehrál rozhodnou a pozitivní úlohu a ačkoli přistupoval k oběma stranám konfliktu dost otevřeně a nestranně, zejména protestantští politici se na něj dívají podezřívavě a nedůvěřivě.

"Já bych k jeho návštěvě přistupoval skeptičtěji. Myslím, že to dělá především jako reklamu na konec svého funkčního období v presidentské funkci - pokouší se schovávat za jedinou oblast své zahraniční politiky, v níž měl alespoň nějaký úspěch. Je zajímavé sledovat, jakou euforii jeho návštěva vyvolala v Irské republice. V Severním Irsku je toho podstatně míň, lidi se tady tolik nevzrušují. Co bych chtěl opravdu vidět je, jak tlačí na polovojenské skupiny a nutí je odzbrojit," uvedl Peter Weir ze strany Ulsterských unionistů.

Jedno je jisté - odchod prezidenta Clintona z americké politické scény bude zřejmě představovat těžkou ránu pro britského ministerského předsedu Tonyho Blaira - není ani zdaleka jisté, že se mu podaří navázat podobně vřelý vztah k novému americkému presidentovi Georgi Bushovi mladšímu. Takže - žádný americký dárek pod stromeček po Clintonově odjezdu.

Pracovitý princ William

Princ William v Chile: nebojí žádné práce

A pak jsme se konečně dověděli, jaké je největší aktivum britské královské rodiny. Po velkolepém zahájení kampaně za rovnoprávnost katolíků a protestantů na královském trůnu a za případné zrušení monarchie a nastolení republiky, kterou minulý týden rozjel list Guardian, vytáhla monarchie do protiútoku, a byl to protiútok docela velkolepý.

"Uvědomujete si, kolik je vlastně hodin? Vstal jsem v šest patnáct. To je strašně brzo." Ano, tímhle ospalým trumfem v kartách královské rodiny je princ William.

Osmnáctiletý syn prince Charlese a nebožky princezny Diany si dal před univerzitou roční pauzu a deset týdnů z téhle pauzy strávil v daleké Patagonii. Zúčastnil se tam spolu se sto deseti dalšími dobrovolníky expedice s názvem Raleigh International, která má pomáhat zocelovat lidský charakter.

A tak trávil čas prací ve vzdálené vesničce Tortel - a Buckinghamský palác o minulém víkendu zveřejnil záběry, na nichž princ William - vaří snídani, čistí záchody, dělá diskjockeye a jak si hraje s místními dětmi.

Tradiční anglická dětská hra Hokey Cokey vypadala trochu zvláštně v zapadlé patagonské vesničce, kam nejezdí auta, kam nevedou silnice a kam se lze dostat jenom po vodě nebo vrtulníkem. Na lesnaté stráni žije třistapadesát lidí mezi sněhem pokrytými Andami a fjordy Tichomořského oceánu.

Součástí Williamových povinností totiž bylo, dohlížet na místní děti a jak s úsměvem řekl, jeden šestiletý kluk si ho ochočil, používal ho zcela nestydatě jako koně a proháněl ho po místnosti sem a tam.

Princ William se v Tortelu chová velice skromně, jak už jsme řekli, neštítí se ani čistit podlahu na záchodě, a navíc trvá na tom, že si je s ostatními účastníky expedice zcela roven. A že je princ William se vší pravděpodobností budoucím anglickým králem, slouží mu tahle zkušenost taky k tomu, aby si začal zvykat na nedostatek soukromí. A tak říká, že být pořád mezi lidmi je něco, na co si musí zvyknout a co musí řešit. A také absence zvláštního zacházení mu docela vyhovuje, říká.

"V projektu Raleigh nemáte žádná tajemství. Všechno sdílíte se všemi ostatními. Proto mi to zpočátku dělalo potíže, protože se rád držím hodně zpátky. Pořád se ještě držím zpátky, ale naučil jsem se s tím líp zacházet. Problém je v tom, že nemůžete jít nikam, kde byste měli nějaké soukromí, pořád s vámi někdo je, musíte být pořád mezi lidmi. Ale zatím se mi to daří, a myslím, že se mi to bude dařit ještě ty dva zbývající týdny."

Pochopitelně, že to vyvolalo rozruch a zároveň se ukázalo, že britská monarchie je přece jenom mezi poddanými populárnější, než předpokládá GUARDIAN. Koneckonců se od minulého týdne začaly hlásit noví a noví dobrovolníci - a počet přihlášek na podobné akce, které pořádá Raleigh International, stouply za poslední týden o třicet procent.

Poslední telegram

Takže úcta k monarchii se neomezuje jenom na tradicionalisty, jako byl pan Robert Talley, který se tento týden dožil svých stých narozenin.

Pan Talley si počkal na telegram, který tradičně všem stoletým posílá královna Alžběta - jistě si vzpomenete, že letos podobný telegram poslala také své vlastní matce - tedy pan Talley telegram otevřel, pravil: "Dokázal jsem to," a tiše skonal.

Ovšem přátele a příbuzné, kteří s ním přišli oslavovat jeho narozeniny, to neodradilo, a tak se jedlo, pilo a hodovalo až do pozdních večerních hodin.

Soutěžní otázka

A vánoce nás také přivádějí k naší nové hádance. Dnes se zdá skoro neuvěřitelné, že Vánoce byly jednu dobu v Británii tabu - plných osmnáct let.

Oficiální edikt zakazoval svěcení 25. prosince, obecně zvaného Boží Hod vánoční jako zvyk nekřesťanský a modloslužebný, zvláštní policie zabavovala v tradiční vánoční výzdobu - hloh a jinou zeleň, na mnoha místech provázely tyto zákroky nepokoje a vzpoury, Vánoce získaly nová, dalo by se říci propagandistická jména, jako Den starých pohanských oslav, Svátek zahálčivých davů či Pracovní den Satanášův.

Když pak byl po osmnácti letech svátek vánoční se vší pompou obnoven, ty tam byly dlouhé, dvanáctidenní oslavy, které daly jméno Shakespearově komedii Dvanáctý večer, do češtiny překládané jako Večer Tříkrálový - Vánoce se smrskly na pouhé dva dny.

A my se ptáme:

Kdy byly v Británii vánoce zakázány, kdo je zakázal a proč?

A že jsou to vlastně otázky tři, dáme vám tentokrát delší lhůtu. Odpovědi nám pošlete do pátku 5. ledna na adresu. Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O.Box 76
London WC2B 4PH

Zákaz hodspodského zpěvu

Protože jsme dnes mluvili o nejrůznějších zákazech, řekneme vám ještě i to, že tento týden upozornil ve sněmovně Lordů náměstek ministra vnitra, Lord Bassam z Brightonu na to, že zákon z roku 1964 vás soud může potrestat, když se v hospodě dáte do zpěvu.

"Je divné," praví Lord Bassam, "že když v hospodě začne hrát klavírista, a přidají se k němu dva zpěváci, je to podle platných zákonů rušení veřejného pořádku, a hospodskému i umělcům hrozí vysoká pokuta. Podle zákona totiž musí takový podnik mít nejen licenci na prodej alkoholu, ale také koncesi k provozování zábavy, jestliže v něm vystupuje víc než dva zábavní umělci. Co se doopravdy rozumí pod pojmem "zábavní umělec", není přesně definováno."

Tím Lord Bassam ve sněmovně lordů rozpoutal živou diskusi.

"Chcete tím říct," volal bývalý náměstek ministra pro Wales. konzervativní Lord Roberts z Conwy, "že když velšský pánský sbor odzpívá své kousky v kostele či kapli, a pak se jde občerstvit do hospody, a když jim lahodný mok rozváže jazyk a oni se dají do zpěvu, chcete tím říct, že tím fakticky porušují zákon?"

Lord Bassam to odbyl poukazem na názor generálního prokurátora, Lorda Williamse z Mostynu. "Podle generálního prokurátora nemají v hospodě co dělat, když byli předtím v kostele, " volal.

Zákonodárství nezákonodárství, je vidět, že sněmovna Lordů má v politickém životě Británie své místo.

Za trest v hostinci

A když už mluvíme o hospodách a soudech, tak vám povíme ještě to, že jistý pan Tony Hall z Norwiche udělal před několika lety bankrot. Jeho obchod s moderní elektronikou zkrachoval. A že před pány z finančního úřadu zatajil jisté veledůležité okolnosti svých finančních poměrů, zejména tím, že nedokázal vysvětlit, kam se podělo těch 96 tisíc liber, skončil najednou u soudu.

Soudce Mellor mu napřed napařil vysoký trest - sto padesát hodin obecně prospěšné práce pro obec. Ale tady zasáhl obhájce, jistý Guy Ayers. "Pan Hall je pro takový trest nezpůsobilý," řekl, "je mu přes 59 a má slabé srdce."

I zželelo se soudci pana Halla, a rozsudek změnil. Tony Hall je odsouzen k tomu, aby čtyři měsíce trávil každý večer veškerý čas v hospodě U Clarencova přístavu, kterou vede jeho dcera Tanya.

Ta hospoda je pověstná svým dobrým pivem, chutným jídlem a příjemnou atmosférou, které bude Tony Hall vychutnávat na útraty daňových poplatníků. Ale pro případ, že by se Tonymu Hallovi v hospodě z nějakého důvodu znelíbilo a pokusil se ze svého fešáckého kriminálu předčasně uprchnout, má připevněné elektronické zařízení, které na přestupek okamžitě upozorní místní policii. Ta má přikázáno, násilím a třeba proti jeho vůli pana Halla přivést zpátky do hospody.

"Rozsudek mi končí 30. března," pravil trestanec, když vyslechl verdikt, "a už se těším, jak propuštění na svobodu oslavím - řádně to zapiju v hospodě U Clarencova přístavu."