Sobota 23. prosince 2000

předcházející

Připravil Julek Neumann

Británie je před Vánocemi v zajetí hromadného exodu. Jenom usedlé rodiny zůstávají na vánoce doma. Kdo necestuje za příbuznými z Londýna do Walesu, střední či severní Anglie, Skotska, Cornwallu či Severního Irska - o podstatném putování do Irské republiky ani nemluvě - a kdo naopak necestuje z řečených oblastí do Londýna, prchá před prosincovými dešti za teplem a za sluníčkem do ciziny.

Hlavní železniční společnosti bily už několik týdnů na poplach - kupte si jízdenky, nebudou, volaly. Ale že jsou britské dráhy už dobré dva měsíce v hluboké krizi, a že jsou hororové příběhy o soupravách, kterým cesta trvá místo dvou hodin devět a půl, na denním pořádku, cestující hromadně optují pro alternativní způsob dopravy.

Ve vánoční sezóně se prodalo o dvacet procent víc jízdenek do dálkových autobusů. A pochopitelně, že si také řidiči dvakrát rozmyslí, jestli mají jet drahým a nespolehlivým vlakem, nebo zda mají dát přednost vlastnímu autu.

Výsledek na sebe rozhodně nedá čekat. Automotoklub AA od začátku týdne varuje - silnice budou o předvánočním víkendu přecpané k prasknutí a nic vám nepomůže, když vyjedete dřív nebo až na poslední chvíli. Předvánoční poutníky prostě čeká až do štědrého večera silniční peklo.

Loučení s železnicí

S železnicí se neloučí jen motoristé. Ve středu se na svou poslední cestu vlakem vydala také jistá Avril Gallagherová. Neděste se - paní Gallagherová jenom odešla do důchodu. Ale britské sdělovací prostředky ji vyzdvihly jako symbol oné kategorie zaměstnanců, jíž se říká "commuters", tedy lidé, dojíždějící do práce a z práce den co den, od pondělka do pátku celé měsíce a roky.

Paní Gallagherová takhle dojížděla přes čtyřicet let. Denně sto kilometrů tam a sto kilometrů zase zpátky, z městečka Whitstable - proslulého od nepaměti svými ústřicemi - do Londýna, kde pracovala.

Za tu dobu ukodrcala vzdálenost, která by ji pohodlně dostala na měsíc a zpátky, přečetla tisíce knih, a zažila spoustu příhod, které jsou typickým příkladem pasažérské latiny. Ale jedno na jejím vyprávění zaráží nejvíc.

"Když jsem v září 1959 začala dojíždět do Londýna byla cesta podstatně kratší než dnes. Jezdila jsem vlakem v 8.09 a cesta trvala padesát devět minut. Dneska trvá o půlhodiny déle. To teda podle jízdního řádu. A posledních pár týdnů bylo vůbec nejhorších, co pamatuju. Neuplyne den, abychom neměli aspoň deset minut zpoždění," vypráví Avril Gallagherová s trochou předvánoční nostalgie.

Ještě jedna věc je neuvěřitelná. Železniční společnost Connex, dnes používá tytéž vagony, jakými paní Gallagherová jela z Whitstablu do Londýna poprvé. To dojíždění má ovšem svoje dobré stránky.

"Jednak bych v hrabství Kent nikdy nesehnala podobné zaměstnání za stejné peníze," paní Gallagherová totiž pracovala v britské divadelní Mekce, londýnském West Endu, "ale navíc jsem tam na stará kolena získala přítele. Tak dobrého přítele, že se budeme začátkem příštího roku brát," prozradila Avril Gallagherová.

Jedno je jisté, ti dva na svatební cestu rozhodně nepojedou Orient Expressem.

Hlasování o zákazu honu na lišky

Ve čtvrtek se celý den z budovy parlamentu postupně trousili páni poslanci a paní poslankyně, neboť také parlament se rozjel na vánoční prázdniny. Ale ve středu stačili labouristé ve Westminsteru prosadit svobodné hlasování o zákonu, s nímž se v parlamentu potýkají od nástupu k moci roku 1997.

Zdálo by se, že nová labour Tonyho Blaira bude mít jiné priority. V ambiciózním vládním zákonodárném programu s výhledem na blížící se všeobecné volby, který královna Alžběta přečetla při zahajování parlamentu o pouhé dva týdny dříve, definoval celou řadu problémů, které si žádají nové zákony - kriminalitu, zdravotnictví, pokračující reformu sociálního státu.

Ale jedním z prvních zákonů, o jejichž projednávání se hlasovalo, byl zákon o honu na lišky v Anglii a Walesu. Neboť nová labour opatrně sice ale přece vede třídní válku proti tomu, co považuje za zábavu aristokratů.

Je to typicky anglický obrázek - muži a ženy v pestrých pláštích se na koních ženou krajinou. Provází je smečka psů, kteří dychtivě touží uštvat lišku - což se jim většinou povede. "Hraje se na lesní rohy, před honem a po honu se popíjí kořalka a víno, a zároveň," tvrdí stoupenci honů, "se tu pojí zábava s užitečným".

Neboť hony jsou podle zastánců sport, který prospívá tělu, prospívá krajině a zároveň britský venkov zbavuje škodné zvěře. Navíc je to prastará britská tradice, a živobytí pro tisíce lidí.

Fleur Kelleyové je osmnáct, studuje zemědělskou školu v Birminghamu, a ve volných chvílích se oddává lovecké vášni.

"Je to všecko na světě. Pro spoustu lidí je to především ta jízda na koni, protože při honu můžete jet všude, kam vás za normálních okolností farmáři nepustí. Je to taky naprosto nepředvídatelné - vyrazíte, zastavíte se, skáčete přes ploty a strouhy, nevíte, co se během příštích minut stane. Mně se obzvlášť líbí sledovat honící psy při práci - je to jakobyste měli vlastní přírodovědný program. Prostě tam sedíte, díváte se, jak psi trhají lišku, jste uprostřed venkovské krajiny a vítr vám fouká do obličeje - těžko se ten pocit dá vyslovit."

Protivníci mají protiargument. Hon se psy je krutý a barbarský sport a lišky nevýslovně trpí. Je zajímavé, že tenhle pocit mají převážně lidé městští, pro něž hony nejsou na první pohled příliš přitažlivé.

Ale labouristický poslanec Dennis McShane z průmyslového Rotherhamu na severu země je přesvědčen, že většině odpůrců jde především o to, co musí taková štvaná liška zkusit.

"Britská veřejnost prostě nechce tenhle konkrétní sport, a nechápe, proč všechny ostatní země na světě můžou mít prostě jízdu na koni krajinou nebo sportovní hony za překrásných dnů, které nejsou spojeny s touhle krutou koncovkou, která je zcela odporná, a proč to v Británii nejde."

Pro a proti honům na lišky

Odpůrci honů na lišky před britským parlamentem

O zákazu honů na lišky se v britském parlamentu hlasovalo už jednou, před třemi lety. Tehdy pro poslanecký návrh zákona o naprostém zákazu hlasovalo čtyřista jedenáct poslanců a proti jenom sto padesát jedna, ale zákon se nakonec parlamentní mašinérií neprokousal.

Tentokrát se jedná o vládní návrh, a ten je mnohem mírnější. Nová předloha počítá se třemi různými variantami budoucího zákona, o němž se bude hlasovat: buď naprostý zákaz honů s honícími psy, nebo vytvoření licenčního systému a regulace, a konečně třetí varianta předpokládá dobrovolnou samoregulaci.

"Ve středu se před budovou parlamentu shromáždily stovky vesničanů, kteří požadují zachování honů v jejich dosavadní podobě, a halasně demonstrovali. Policejní vozy utvořily hradbu, která měla demonstrantům zabránit v proniknutí do parlamentu, ale jejich skandování bylo chvílemi slyšet až v samotné Dolní sněmovně."

Rozpravu zahájil ministr vnitra Jack Straw, který za jednadvacet let v parlamentu ani jednou nehlasoval pro zákaz honů, a dal jasně najevo, že si nová labour Tonyho Blaira uvědomuje, nakolik je hněv lidu mocný.

"Já budu hlasovat pro článek dva, tedy pro plánovanou regulaci, a budu hlasovat jak proti článku jedna, tedy proti samoregulování, tak proti článku tři, tedy naprostému zákazu."

Tím ukázal, že je vláda ochotna přistoupit na kompromis. Článek dva totiž předpokládá vytvoření loveckých licencí, ne zcela nepodobných řidičským průkazům, které by vydával nově zřízený Lovecký úřad.

Naproti tomu návrh zákona z doby před třemi lety hovořil o naprostém a úplném zákazu, a jeho drakonický potomek, článek tři v novém návrhu zákonodárství navrhuje vysoké pokuty, možnost domovních prohlídek a zabavování loveckého náčiní.

Možnost, že tahle varianta naprostého zákazu pořád ještě projde, děsí ty, kterým leží osud britského venkova na srdci. A právě proto se kolem zákona v parlamentu rozpoutala vášnivá a prudká debata. Jedním z obhájců honů je konzervativní poslanec Nicholas Soames, a jeho slova jsou vzletná.

" V případě naprostého zákazu by tenhle zlovolný návrh oddělil svobodu od spravedlnosti. Souhlasí můj ctihodný kolega s tím, že je to naprosto nežádoucí a špatné?"

Zdá se, že kompromisní postoj Jacka Strawa a jeho podpora pro návrh, který požaduje striktní regulaci sportu a nový úřad, v němž by byli zastoupeni také ochránci práv zvířat, ukazuje vládě východisko ze situace, která se zdála zcela bezvýchodná. A potvrdilo to taky hlasování.

"Třista sedmdesát tři hlasy pro, sto padesát osm hlasů proti, přesvědčivý rozdíl dvouset patnácti hlasů pustil zákon o honech do dalšího kola parlamentního mlýna."

Je box sport nebo barbarství?

Zranění boxera Paula Inglea (vlevo) při zápasu rozpoutalo diskusi o zákazu boxu

Posledních patnáct vteřin jedenáctého kola a dramatický zvrat v životě anglického boxera muší váhy Paula Inglea, který byl o minulém víkendu během turnaje mezinárodní federace kriticky zraněn, a až do čtvrtka nebylo jisté, jestli se probere z komatu.

Kdykoli se v Británii něco podobného přihodí, okamžitě se ozvou hlasy, které říkají, že něco takového je barbarství a mělo by se to zakázat.

Když se před pár lety zranilo na dostizích několik koní, požadovaly tyhle hlasy, aby se vůbec zrušily dostihy, a o honech na lišku jsme vám dnes už řekli.

Tažení proti boxu tentokrát vedla Britská lékařská asociace, a také ona požaduje úplný a bezpodmínečný zákaz. Za asociaci mluví doktorka Vivian Nathansonová.

"S boxem jsou dva problémy: jednak jsou tady občas podobné tragédie, při nichž je někdo zabit nebo kriticky zraněn. Ale navíc je tady ještě jiný, chronický problém - kdykoli někdo dostane ránu do hlavy, je jeho mozek mírně zraněný. To se kumuluje, a takové poškození mozku, malé trhliny a podobně, neumíme napravit."

Ale boxeři nesouhlasí. Bývalý boxer Colin McMillan tvrdí, že mnohé mluví pro box. "Box má spoustu pozitivních stránek, které si lidi vždycky neuvědomují. Je to velká věc pro budování charakteru. Nutí to člověka k disciplíně, úctě a motivaci. Je tu tolik kladného, že to naprosto převáží negativní stránky."

Ale jsou tady ještě další protiargumenty. Proti hlasu doktorky Nathansonové stojí doktor Adrian Watson z britské rady pro kontrolu boxu (i takovou organizaci na britských ostrovech máme).

"Když sport zakážete, půjde do ilegality. Nebudou tu žádné kontroly, a dojde k mnoha, mnoha dalším tragédiím. A zákaz není nutný. Naše rada se už léta pokouší přimět boxery, aby ukončili zápas, když už by měli přestat - buď že dostali příliš mnoho ran, nebo že už se přestávají bránit."

Vládnoucí labouristé zákaz boxu odmítají. ale také tady přišli s kompromisním návrhem. Labouristický poslanec Paul Flynn, kdysi zapálený fanoušek, dnes obrátil. "Myslím, že za padesát let žádný box nebude. Podle mě ten sport umře hanbou."

Paul Flynn navrhuje, aby se zatím box sice nezakazoval, ale aby byl schválen zvláštní zákon, který by zakazoval rány do hlavy."

Oko Londýna obsazeno

Dnes se k té opravdové vánoční náladě nedostaneme a nedostaneme - sotvaže se přehnala bouřka kolem zákona o honech na lišky, sotvaže jsme se stačili dozvědět, že se zdravotní stav boxera Ingla o poznání zlepšil, už jsme v Londýně měli další drama.

"Najednou tam byl tak strašný hluk, slyšeli jsme nějaké skandování, podívali jsme se na druhou stranu na kabinu, která právě přijížděla dolů, a tam byla skupina lidí, kteří skandovali a roztáhli nějaký transparent. Neviděli jsme přesně, co to je, ale byli dost nepřátelsky naladění a skandovali," pravil očitý svědek Paul Singfield.

Zdá se, že cokoli, co letos dostalo přívlastek "milénia" provází smůla. Dokonce i jedna z nejúspěšnějších nových londýnských atrakcí, Kolo Milénia, to tenhle týden zažila.

K tomu obrovskému ruskému kolu, oficiálně zvanému Oko Londýna, na jižním břehu Temže se od samého začátku pojily obavy - z technického selhání, z možného teroristického útoku (koneckonců už v říjnu 1999 na ně vyšplhali aktivisté, aby protestovali proti budování přehrad ve Španělsku a Turecku), Scotland Yard se obává případného atentátu organizace Reálná IRA, ale přesto akce padesáti Kurdů, kteří ve tři čtvrtě na tři obsadili dvě kabiny na Londýnském oku policii zaskočila.

Kurdští demonstranti vyhrožovali, že se upálí, tvrdili, že polili podlahu kabin benzínem, a jejich skandování jak jsme slyšeli znělo neobyčejně výhrůžně. Obléhání trvalo pět hodin, děti plakaly, až se nakonec policii podařilo útočníky přesvědčit, aby se vzdali.

Zkouška londýnského mostu milénia

Mezitím se obyvatelům Londýna naskytla podívaná více než nezvyklá. Zatímco Večer Tříkrálový, dvanáctý den vánoc, obvykle v Británii přivádí na světlo Boží bubeníky, tlukoucí do svých bubnů a pištce, hrající na píšťaly a dudy, nutí pány do skoku a dámy do tance, šestý den před vánoci zaznamenal na mostu milénia, Čepeli světla, jak se oficiálně jmenuje, ale kterému nikdo neřekne jinak než rozviklaný most, aktivitu zcela jedinečnou.

Skoro tři sta zaměstnanců firmy Arup, která most stavěla, někteří z nich s mikulášovskými čapkami, chodilo přes lávku přes Temži sem a tam, až měl člověk pocit, že vypadli z nějakého skeče Monty Python.

Zkoušeli, jestli jejich řešení problému kymácení a pocitu vratkosti funguje - lávka je totiž od července uzavřena. Když byla s určitým zpožděním v červenci dostavěna, začala se s lidmi houpat sem a tam, a od té doby se firmy Arup snaží problém nějakým způsobem zlikvidovat.

Do toho samozřejmě rušivě zasahují tahanice o to, jestli opravu bude platit firma Arup nebo architekt, Lord Foster, nebo londýnská čtvrť Southwark, pod niž most oficiálně spadá. Ale samozřejmě ze všech nejzakletější byl další projekt - Dóm Milénia, naddimenzovaný stan plný atrakcí v Greenwichi.

Tony Blair v Dómu milénia

Londýnský Dóm milénia

Premiér Tony Blair se do dómu před Vánoci vypravil podruhé, aby jej tak nějak polooficiálně zavřel. Tonyho Blaira, který se sice od projektu vnitřně distancoval, ale který mu oficiálně zachoval svou přízeň přes odmítavý postoj médií a politiků.

Blaira v Dómu čekalo vřelé uvítání a Tony Blair nečekaně změnil tón, když děkoval zaměstnancům Dómu Milénia a umělcům, kteří v něm celý rok pracovali.

"Chtěl jsem vám říct jenom pár věcí. První je velké poděkování všem, kdo jste tady tak tvrdě pracovali. Podívejte se, ať už politici v tomhle případě udělali jakékoli chyby, můžete být hrdí na to, čeho jste dosáhli. Je to něco opravdu mimořádného. Chodí sem sto padesát tisíc lidí týdně, šest a půl milionu lidí za celý rok. Po Eurodisney je to největší návštěvnická atrakce v celé Evropě. Nejlepší ocenění, tisíce a deseti tisíce pracovních příležitostí a podnikatelských investic. To je druhá stránka té negativní bilance, kterou prezentují média."

Bitvu o loterii vyhrála společnost Camelot

Mezitím se otáčelo kolo fortuny, a ačkoli oficiální heslo britské národní loterie zní "Mohl bys to být ty", milionář Richard Branson to nebyl. Ne, že by hrál, to se jenom odehrálo poslední kolo zápasu o to, kdo získá licenci na provozování loterie. Branson vsadil všechno na svou neziskovou Lidovou loterii a prohrál.

Vyhrála firma Camelot, která loterii provozuje až dosud. Stačí si ale připomenout peripetie celého příběhu, jak letos komise pro loterii zamítla oba tendry, ale dala Bransonovi druhou šanci, jak Camelot komisi zažaloval, odvolal se a vyhrál, a jak se v politických kuloárech povídalo, že Richard Branson má podporu vládnoucích labouristů, a celý příběh se jeví z úplně jiné stránky.

Konečné rozhodnutí komise znělo čtyři hlasy proti Bransonovi, jeden pro, majitelka disonantního hlasu Hilary Bloomová podala rezignaci, a Branson, příznivec nové labour, byl zjevně a neskrývaně roztrpčen. Zatímco Camelot je veden v čistě komerčním duchu, jeho návrh byl nesobecký. A Branson kritizoval jak vládu, tak předsedu komise Lorda Burnse.

"Tahle vláda byla zvolena na základě slibu, že vytvoří loterii, v níž veškeré zisky půjdou na dobré účely. Byl to volební slib, a je smutné, že vláda tenhle slib dneska porušuje. Je smutné vidět, že do čela komise může být jmenován jeden státní zaměstnanec jenom proto, aby dramaticky zvrátil všechny věci, a přitom s námi nikdy nepromluvil, a ani neodpověděl na můj telefonát."

Lord Burns rozhodnutí své komise pochopitelně hájil. "Došli jsme k závěru, že je tady mnohem větší pravděpodobnost, že peníze půjdou na dobré účely. Měli jsme pocit, že musíme vzít v úvahu nejenom předpovědi peněz na dobré účely, ale také riziko, spojené s každým tendrem. Došli jsme k závěru, že riziko, spojené s Bransonovou lidovou loterií, bylo v celé řadě ohledů podstatně větší."

Je ale také možné, co říkají některé komentáře, že se labouristé, kteří dřív Bransonovi stranili, najednou zalekli a že se báli podpořit jeho návrh. Koneckonců, spekulace o blížících se všeobecných volbách se neustále množí. Koneckonců, sdělovací prostředky horem dolem hledají hlubší význam v tom, že Tony Blair tentokrát na Nový Rok nejede do ciziny a jakýkoli stín korupčního skandálu by se mohl labouristům ve volební kampani nepěkně nevyplatit.

Soutěžní otázka

Dnes se zdá skoro neuvěřitelné, že vánoce byly jednu dobu v Británii tabu - a to plných osmnáct let. Oficiální edikt zakazoval svěcení 25. prosince, obecně zvaného Boží Hod vánoční jako zvyk nekřesťanský a modloslužebný.

Zvláštní policie zabavovala v tradiční vánoční výzdobu - hloh a jinou zeleň, na mnoha místech provázely tyto zákroky nepokoje, a vzpoury, Vánoce získaly nová, dalo by se říci propagandistická jména, jako Den starých pohanských oslav, Svátek zahálčivých davů či Pracovní den Satanášův.

Když pak byl po osmnácti letech svátek vánoční se vší pompou obnoven, ty tam byly dlouhé, dvanáctidenní oslavy, které daly jméno Shakespearově komedii Dvanáctý večer, do češtiny překládané jako Večer Tříkrálový - Vánoce se smrskly na pouhé dva dny. A my se ptáme:

Kdy byly v Británii vánoce zakázány, kdo je zakázal a proč?

A že jsou to vlastně otázky tři, dáme vám tentokrát delší lhůtu. Odpovědi nám pošlete do pátku 5. ledna na adresu. Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O.Box 76
London WC2B 4PH

Sněhulačky místo sněholáků

Na závěr vám povíme skoro vánoční příběh o sněhulákovi. Ono se řekne sněhulák, ale takový panák ze sněhu není jen tak, tvrdí doktorka Tricia Cusacková z univerzity v Birminghamu, je to typický symbol sexismu, je zastaralý, a měl by ustoupit sněhulačkám.

Profesorka Cusacková to musí vědět - se sněhuláky strávila pět let, za tu dobu do hloubky prostudovala jejich kulturní význam a dospěla k závěru, že jsou zástupnými znaky sexuální diskriminace.

"Sněhuláci jsou duclaté relikvie bakchanálií. Jejich mrkev, fajfka a koště jsou jasné symboly mužnosti."

Tricia Cusacková pokračuje vědecky a doslova: "Umístění sněhuláka v poloveřejném prostou zahrady nebo pole posiluje prostorově spaciální systém, v němž žena musí být zavřena doma v soukromí a muž obchoduje na veřejnosti. Takže sněhuláci dosud odrážejí tohle viktoriánské vidění světa."

Ve svém bádání o bitvách pohlaví necouvá Tricia Cusacková ani před choulostivými otázkami. "Sněhuláci jsou produktem doby viktoriánské - proto jsou to většinou muži. V té době by vytváření ženských soch ze sněhu připomínalo nahotu a lidi by se tomu podivovali jako polo pornografii. Ale dnes se mravy změnily, a je na čase dát příležitost sněhulandám."