Sobota 6. ledna 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Světoznámý zvon jménem Big Ben na věži londýnského parlamentu přivítal nové tisíciletí - bez oslnivých ohňostrojů, bez pompy a ohnivých řek.

Velká podívaná, kterou plánoval nový starosta Velkého Londýna Ken Livingstone, se nekonala. Metropolitní policie prohlásila, že nemá dost lidí na to, aby zvládla očekávané velké davy, a po dlouhých tahanicích byl oficiální londýnský ohňostroj odvolán.

Přes velkou zimu se tradičně shromáždily davy v centru Londýna na Trafalgarském náměstí, ačkoli policie vyzvala poddané jejího veličenstva, aby raději zůstali doma.

"Každý rok dělám něco jiného. Tak jsem si letos řekl, co takhle zajít na Trafalgarské náměstí, než na to budu příliš starý? Víte, zajít sem, podívat se, jaké to je, vstřebat tu atmosféru."

"Studuju v Cambridge, a myslím, že jedny z nejpopulárnějších oslav nového roku se odehrávají tady, na Trafalgar Square. Proto jsem tady."

Edinburské oslavy

Skotské oslavy Hogmanay v Edinburku

Druhé centrum novoročních oslav v Británii je tradičně ve skotském Edinburku. Počet obyvatel se tu na svátek, kterému se ve Skotsku říká Hogmanay, jako každoročně zdvojnásobil.

Úderem půlnoci sledovalo na sto tisíc lidí v mrazivém větru velkolepý patnáctiminutový ohňostroj s impozantním pozadím zasněženého hradu, a podle jednoho z organizátorů, Petera Irvinea, se podívaná opravdu vydařila.

Myslím, že to byl zřejmě největší ohňostroj v celé Británii. Edinburk je obklopen kopci, takže jsme se vůbec poprvé rozhodli, že budeme mít simultánní ohňostroje na sedmi pahorcích kolem města. Obvykle se ohňostroje konají jenom na Edinburském hradě - tenhle ohňostroj tradičně přenáší televize do celého světa. Takže jsme tu měli obrovskou podívanou - bylo to prostě fantastické.

Ale v mnoha městech musely být ohňostroje a jiné akce na poslední chvíli odvolány kvůli počasí: severoirské Derry, Middlesbrough a Liverpool musely oslavy zrušit kvůli ledovému větru. Allan Deane je liverpoolský radní:

"Dneska večer se nic nekonalo. Bylo opravdu zima, hrozný vítr, pršelo, měli jsme trochu sněhu. Většina oslav se měla konat na nábřeží u řeky. A protože vítr nad řekou byl opravdu silný, museli jsme to dost brzy odvolat."

Ovšem studené počasí nezabránilo otužilcům, aby si neléčili silvestrovskou kocovinu po svém. Koupali se slavnostně v jezírku Serpentine v londýnském Hyde Parku, a přes osmdesát plavců ve věku mezi sedmi a sedmdesáti lety skočilo do ledových vod Firth of Forth nedaleko Edinburku.

Předčasné oslavy nového tisíciletí

A Británie konečně uznala, co se dosud jen šeptalo: že všechny ty obrovské projekty tisíciletí přišly o celý rok příliš brzy, protože nové milénium z astronomického hlediska oficiálně začalo až prvního ledna. A slyšeli jsme to z úst nejpovolanějších.

Robert Massey pracuje na světoznámé observatoři na nultém poledníku v Greenwichi:

"Z technického hlediska nové milénium nepochybně začíná prvního ledna dva tisíce jedna. Nedorozumění pramení z toho, že v našem kalendáři neexistuje rok nula. Je zajímavé, že na počátku dvacátého a devatenáctého století žádný takový zmatek nebyl. Roky 1801 a 1901 byly všeobecně uznávanými počátky století. Myslím, že k tomu nedorozumění kolem roku dva tisíce došlo proto, že nás fascinovalo, jak se v letopočtu mění všechny čtyři číslice."

Poslední chvíle Dómu Milénia

Zklamání: Dóm Milénia přilákal méně návštěvníků než se očekávalo

Triumfální aplaus uzavřel na Silvestra brány jednoho z největších projektů z řady takzvaných projektů tisíciletí - Dóm Milénia v Greenwichi. Vstupenky byly beznadějně vyprodány, na stancicích podzemní dráhy hlásaly velké poutače cestujícím, aby do Greenwiche raději nejezdili.

Poslední den navštívilo atrakci sedmadvacet tisíc lidí, mezi nimi manželka ministerského předsedy Tonyho Blaira Cherie, když skončilo poslední představení, protančili v Dómu Milénia tři tisíce lidí celou noc na velkolepém mejdanu.

V úterý do Dómu nastoupily první čety techniků a začaly s demontáží zvukové a světelné techniky. Ale kontroverze kolem tohoto projektu neustaly. Všechno to začalo před rokem:

Dramatická hudba provázela před rokem otevření Dómu Milénia, když Británie vstupovala do roku 2000. Měl to být zlatý hřeb oslav nového tisíciletí, pýcha labouristické vlády a symbol nové Británie, která měla nést značku "cool".

Budova, která silně připomínala stan, měla od samého začátku své příznivce i odpůrce: podle kritiků to bylo zbytečné plýtvání penězi, a nové a nové finanční injekce jakoby škarohlídům dávaly za pravdu. Celá tahle zábava nakonec stála tři čtvrtě miliardy liber, převážně z peněz loterie.

Stoupenci poukazovali na výchovnou povahu jednotlivých tématických oddělení, která zrcadlila současná témata jako je práce, víra nebo cestování. Kritici zase tvrdili, že celá záležitost je jenom mlhavý nesmysl.

Když se Dóm Milénia plánoval, organizátoři počítali s tím, že bude v provozu jeden rok, a že jej přijde shlédnout dvanáct milionů návštěvníků.

Jak se ukázalo, tenhle předpoklad byl zcela nerealistický - nakonec přišlo šest a půl milionu lidí, z toho velké množství tvořily neplatící školní výpravy, takže příjmy u pokladen zdaleka nestačily pokrýt náklady. Z mamutího projektu se stala finanční katastrofa.

Ale Francouz, kterému Britové v únoru svěřili řízení Dómu, Pierre Yves Gerbeau, tvrdí pravý opak:

"Myslím, že to lidi budou vnímat jako fantastický a jedinečný úspěch, za událost století."

Hlavní důvod, proč veřejnost považuje Dóm Milénia za takový propadák, spočívá podle Gerbeaua jednak v negativní publicitě, jednak v politizaci celého problému, ale především v nerealistickém východisku:

"Takový projekt," tvrdí Gerbeau, "se nemůže rentovat během pouhého jediného roku, a navíc prognóza jednoho milionu návštěvníků měsíčně u zcela nové atrakce tohoto typu byla velmi silně přehnaná."

Nejistá budoucnost Dómu Milénia

Dóm Milénia tedy zavřel dveře, a naskýtá se tradiční nerudovská otázka - kam teď s ním? Labouristická vláda se rozhodla budovu prodat - ale poté, co v říjnu z obchodu vycouval japonský obchodní dům Nomura, a co vláda vyloučila další zájemce, uvažuje v současné době o jediném tendru.

Potenciálním uchazečem je konsorcium Legacy, v jehož čele stojí stoupenec nové labour, bohatý podnikatel Robert Bourne. Bourne tvrdí, že chce z Dómu Milénia udělat podnikatelské centrum, a nabízí za budovu, jež stála šest set milionů liber, sto dvacet pět milionů.

A ačkoli obchod ještě není definitivně potvrzen, z Dómu už začínají odvážet zařízení. Bývalý místopředseda vlády, jeden z duchovních otců projektu, konzervativní poslanec Michael Heseltine, pění.

"Pan Bourne z Legacy je v postavení zvýhodněného uchazeče. Je sám, a jde mu jen o jedno - sjednat kontrakt. Ale zítra se na to může klidně vykašlat a odejít. Samozřejmě, doufáme, že to neudělá, ale technicky je to možné. A pokud by k něčemu takovému mělo dojít, pak bychom museli najít jiné zájemce nebo smlouvy. Připadá mi doslova potrhlé, když se zbavujeme možnosti něčeho podobného dosáhnout, když začínáme Dóm demontovat doslova před tím, než mrtvola stačí vychladnout."

Důvod, proč by zařízení mělo zůstat, spočívá především v tom, že jediná alternativní nabídka počítá se zachováním Dómu Tisíciletí v jeho současné podobě, tedy jakožto velké divácké atrakce. V čele tohoto tažení stojí Pierre Yves Gerbeau a jeho nápad prý má velkou finanční podporu:

"Měl by to někdo koupit, a já vám říkám, že pokud Dóm nikdo nekoupí, koupím ho sám. Je tu celá řada velice rozumných podnikatelů, kteří jsou ochotni se na to dívat jako na seriózní dlouhodobou podnikatelskou propozici."

Ovšem Gerbeau svůj tendr podal o den pozdě, a proto nebyl pozván do konkursního řízení. Ale i tak jsou kolem budoucího osudu Dómu Milénia velké otazníky. Mnozí se obávají, že Legacy a Robert Bourne mají se stavbou zcela jiné úmysly.

Celý týden jsme sledovali spekulace o tom, že Bourne chce ve skutečnosti Dóm Tisíciletí strhnout a postavit na jeho místě luxusní byty. To by mu vyneslo obratem mnohamilionový zisk.

To se ovšem úplně nezamlouvá starostovi Velkého Londýna Kenu Livingstonovi. Pokud něco takového Bourne podnikne, říká, pak se on, Ken Livingstone, vší mocí zasadí o to, aby některé z nově postavených bytů sloužily potřebám komunity:

"Je to otázka slušnosti. Obrovské prostředky z veřejných peněz byly investovány do toho, aby se na tomto pozemku vůbec mohlo stavět, byla odsud odstraněna zamořená půda a tak dále. A já myslím, že jakákoli výstavba kolem Dómu musí odrážet potřeby londýnské komunity jako celku. Tak, abychom tu neměli jen přepychové byty s výhledem na Temži, ale také byty pro učitele, ošetřovatelky a policisty."

Tajemný sponzor labouristů

Mezitím souvislost mezi politikou a penězi rozvířila tichou novoroční vodu. To když se rozkřiklo, že nová labour dostala od neznámého sponzora dar ve výši dvou milionů liber.

Labour napřed odmítla případ komentovat, a vyvolala tak bouři ve sklenici vody, protože sama prohnala parlamentem návrh zákona, který politickým stranám nařizuje zveřejnění jmen dárců částek nad pět tisíc liber a omezuje výdaje politické strany na volební kampaň na dvacet milionů liber.

Ovšem tenhle zákon vstoupí v platnost až 16. února, a nová labour tedy byla - přinejmenším technicky - v právu. A tak když Adam Raphael z týdeníku ECONOMIST zatelefonoval do centrály labour party, narazil na neochotu:

"Jeden prostě nikdy neví, co se labouristům motá v hlavě. Vím jenom jedno. Zavolal jsem jim v poledne a zeptal jsem se na ty peněžní dary, a oni řekli, že o nich nic nevědí, a pak jsem zavolal do sídla ministerského předsedy v Downing Street a tam mi řekli, že to je vnitrostranická záležitost a odmítli se k tomu vyjádřit."

Ale kolotoč, který sdělovací prostředky kolem případu roztočily, nakonec labouristy přinutil, aby po čtyřiašedesáti hodinách přiznali barvu.

Ve středu bylo po tajemství - dva miliony liber věnoval labour party Lord Paul Hamlyn, potomek emigranta, který odešel počátkem třicátých let z Československa před hrozbou nacismu.

Vedení nové labour tady ustoupilo před dvojím tlakem. Na jedné straně byli konzervativci, kteří labour obvinili z mravního marasmu, na druhé byl tlak řadových labouristických poslanců, kteří chtěli, aby se jejich strana řídila zásadami, které sama propaguje.

Celé to vedlo k diskusi o financování politických stran vůbec. Přední labourističtí poslanci začali požadovat, aby volební kampaně jednotlivých stran financovala státní pokladna. Labouristický peer v horní sněmovně Lord Gavron:

"Myslím, že je to kuriózní situace, když musíme obcházet sponzory s žebráckou miskou. Myslím, že státní financování by bylo mnohem lepší."

Labouristická strana však týmž dechem prohlašuje, že není závislá na darech několika málo lidí.

Maggie Jonesová je předsedkyni stranického aparátu, a pokusila se o obvyklý trik labouristů - zkusila přehrát míč na konzervativní stranu politického hřiště:

"Podporuje nás velké spektrum nejrůznějších lidí, a já myslím, že je to velmi zdravé. Ve skutečnosti tady jde o to, že stojíme v čele téhle proměny, že dary, které dostáváme, zveřejňujeme. A co se musí stát teď? Toryové musejí přiznat, odkud přicházejí zase ty jejich peníze."

Tentokrát se ale neozvala potrefená, ale liberální demokraté. Jejich poslanec Malcolm Bruce nešetřil pohrdáním:

"Nemohla popřít, že dar od jednotlivce ve výši dvou milionů liber je velmi podstatný, když limit nákladů na celou volební kampaň tvoří dvacet milionů. Tady je řeč o dalších dárcích, jejichž jména ještě nebyla zveřejněna, a o tom, že takových pět deset lidí může zaplatit za celou volební kampaň. A otázka zní - co z toho mají, a v případě, že se ještě nepokoušejí koupit si vliv, jakým způsobem mohou předejít dojmu, že se tady obchoduje s vlivem."

Mezitím se objevilo jednoduché vysvětlení toho, proč nová labour tolik otálela se zveřejněním jména svého dárce:

"Oni totiž labouristé tenhle týden dostali takový novoroční dárek od tří lidí: vedle nakladatele lorda Hamlyna věnoval straně dva miliony liber také bývalý stoupenec toryů a mecenáš umění Christopher Ondaatje, a ministr pro vědy Lord Sainsbury. Nuže, v kuloárech se vykládá, že když se objevily zprávy o sponzorském daru ve výši dvou milionů liber, nevědělo vedení labouristické strany, který z těch tří darů vlastně mají sdělovací prostředky na mysli. A tak radši mlčelo a čekalo, až se dozví víc."

Něco takového samozřejmě zní velmi pravděpodobně.

Vraždící lékař Shipman

Novoroční atmosféru trochu narušily nové hrůzostrašné informace o doktoru Haroldu Shipmanovi, který byl přesně před rokem odsouzen za to, že zavraždil patnáct žen.

Vláda teď zveřejnila zprávu, z níž vyplývá, že počet Shipmanových obětí byl mnohem vyšší. Během svého čtyřiadvacetiletého působení tento lékař z Manchesteru zavraždil smrtícími injekcemi až třista žen středního a vyššího věku.

Zpráva profesora Richarda Bakera z univerzity v Leicesteru zaznamenává, že Shipman vystavil mnohem víc úmrtních listů žen, které zemřely ve svých domovech, než kterýkoli jiný lékař.

Profesor Baker shrnuje nové poznatky takto:

"Zkoumání přineslo jasné pznatky o tom, že mezi Shipmanovými pacientkami byl neúměrný počet úmrtí, u nichž Shipman vystavil úmrtní list. Tento počet činí něco kolem dvouset třiceti lidí, svědčí o tom řada důkazů. Především tu máme prostou analýzu čísel, pak tu jsou záznamy o kremacích. Takže myslím, že počet případů, jimiž bychom se měli skutečně zabývat, činí více než dvěstě třicet."

Psychologové toto obludné vraždění vysvětlují tím, že Harold Shipman byl v dětství u toho, když umírala jeho matka. A profesor Baker tuto interpretaci potvrzuje:

"Některá jednoznačná zjištění se týkají toho, jak se modelové situace lišily v případech těchto úmrtí od jiných lékařů. Třeba skutečnost, že k tolika z nich došlo během odpoledne, v pacientově domově, a Shipman byl v té době buď přítomen, nebo těsně předtím odešel. U ostatních praktických lékařů to bylo rozhodně jiné."

Závěry tohoto vyšetřování teď profesor Baker předá policii, ale všeobecně se nepředpokládá, že by soud zahájil nový proces: Shipman si v současné době patnácti násobný trest doživotního vězení.

Ale nebyly to jenom pochmurné vědecké poznatky, které jsme tento týden zaznamenali.

Záhada křídové figury bílého koně

Je tady záhada bílého koně, jedné z mnoha obrovských křídových figur na svazích Wiltshiru, která teď po třech stoletích pomalu začala šednout.

A pak jsme se dozvěděli mnohé o Seahenge, podivné stromové struktuře z doby bronzové, kterou před rokem objevili archeologové pod vodou nedaleko Norfolku. Teď ji důkladně prozkoumali, a chystají se ji znovu zahrabat do moře.

Norfolský archeolog Brian Ayres vysvětluje, co z té obrovské ruky z kořene vzhůru nohama postaveného stromu badatelé vlastně vyčetli.

"Obrovskou spoustu. Nejsou to jenom stritně technické aspekty, i když i ty jsou samy o sobě velmi zajímavé. Když si vezmete, že tady před čtyřmi tisíci lety obyvatelé Británie zaútočili na životní prostředí, dověděli jsme se hodně o tom, jakým způsobem se takové dřevěné stavby budovaly. Ty kmeny byly poraženy během dvou let, 2050 a 2049 před Kristem, a to mezi červnem a zářím."

To je doba, kdy jsou stromy plné listí, v létě, a to je velmi zvláštní čas na porážení stromů. Jinak se přece stromy kácejí v zimě, ale tihle lidé si ke své práci zvolili velmi neobvyklý čas. A skutečnost, že hlavní kmen obrátili vzhůru nohama, ukazuje, že měli velmi zvláštní náboženství a duchovní život.

Odpověď na soutěžní otázku

Jak si jistě vzpomínáte, ptali jsme se kdy byly v Británii zakázány vánoce, kdo je zakázal, a proč.

A správná odpověď zní:

Když Jindřich Osmý založil anglikánskou církev, nešlo mu ani tolik o reformu církve jako o to, aby se mohl konečně rozvést, a aby si mohl přivlastnit majetek katolických klášterů.

Ale anglikánská církev šla svou vlastní cestou, a o sto dvacet let později ji zcela ovládli puritáni v čele s Oliverem Cromwellem, mužem, jehož reformy vyvolaly tolik nenávisti, že jeho tělo bylo po restauraci stuartovského rodu exhumováno a vystaveno na popravišti v Tyburn.

K těm reformám patřilo také tažení proti všemožným papeženským a pohanským zvykům. A protože měl Cromwell - podobně jako ostatní radikální reformátoři - pocit, že úřední zákaz může změnit lidskou mentalitu, nařídil roku 1652, TUC "aby pět a dvacátý den měsíce prosince, obecně zvaný Boží Hod Vánoční, nižádným způsobem nebyl ctěn či dodržován."

Což pochopitelně Cromwellovi nevyneslo příliš velkou popularitu u obyvatel Commonwealthu, prvního britského experimentu s republikou.

Policejní zákroky, při nichž se důstojníci snažili zabavit cesmínu a jinou zeleň z vánoční výzdoby kostelů, vedly k velkým bouřím a nepokojům.

Vánoce se nekonaly plných osmnáct let - až do roku 1660, ale tou dobou už se původní dvanáctidenní oslavy slunovratu od Božího Hodu do Tří Králů smrskly na pouhé dva dny.

Správných odpovědí jsme tentokrát moc nedostali. Většina z vás přisoudila zákaz vánoc Jindřichu VIII., ale přesto jsme z nich nakonec mohli vylosovat dnešního výherce, a tím se stává - Vladimír Kadaňka z Brna.

Výherci blahopřejeme, a posíláme mu odměnu.

Uhranutá opice škodí celníkům

Vyšlo to najevo, když celní úřad zveřejnil zprávu o nových metodách pašování narkotik. Vedle případu muže, který spolkl sto sedmnáct kondomů s kokainem, a dodavatele zeleniny, který do Británie poslal sedmset kartonů nepravých avokád z kašírky, naplněných narkotiky, jsme se dověděli také následující historku.

To jeden čaroděj z Ghany poslal do Británie poštou opici. A nebyla to opice ledajaká. Je to dutá dřevěná figurka, a když ji celníci v Doveru zkoumali, zjistili, že z celkové váhy šesti kilo a šedesáti deka tvoří šest set šedesát šest gramů kokain.

Když si řečený kouzelník pašerák chtěl opičku na poště vyzvednout, čekala už na něj policie. Ale kouzelník se jen tak nedal. Ještě s želízky na rukou uvalil na dřevěné zvíře zlou kletbu.

Mluvčí doverských celníků Nigel Knott teď oznámil, že od té doby je figura začarovaná. Celníci prodělávají zranění za zraněním - jeden o ni zakopl a zlomil si nohu, druhý byl týden v nemocnici s otřesem mozku, když mu dřevěná opice spadla z regálu na hlavu, dalšímu způsobila tříska otravu krve, zkrátka ve skladišti zabavených předmětů se teď celníci prokleté opici vyhýbají velkým obloukem.

Celníci se už dokonce pokusili černokněžníka vyhledat a poprosit ho, aby začarovanou figuru zbavil kletby. Jenomže mezitím byl podle platných britských předpisů deportován zpátky do Ghany, a tam se po něm slehla země.

A tak ve skladišti straší nadále a zatím zřejmě není moci, která by ubohé celníky vysvobodila.