Sobota 27. ledna 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Slunce nám minulý týden vydatně svítilo a že to byl týden bohatý jednak na politické události, a jednak na výročí, svítilo slunce stejně lhostejně na politiky, kteří se zmítali na pomezí rezignace, i na proslulé prehistorické památky Stonehenge, Avebury a v neposlední řadě na památku sice méně proslulou, ale zcela jedinečnou: největší uměle navršenou mohylu na světě, Silbury Hill.

Záhada mohyly v Silbury Hill

"Je to jedinečný pohled v Británii i v celé Evropě. Je to obrovská mohyla, a strašně důležitá. Nic podobného jinde neexistuje," tvrdí Amanda Chadburnová, vrchní inspektorka starobylých památek při organizaci English Heritage.

Ale mohyla teď dostala vážnou trhlinu…

Nikdo, kdo si udělá výlet ze Stonehenge ke kruhu obrovských balvanů v Avebury, nebo kdo jede po silnici A4 z Malborough do Calne, nemůže přehlédnout Silbury Hill - čtyřicet metrů vysoký, téměř pravidelný kužel navršený z křídových balvanů.

Vznikl před rokem dva tisíce před naším letopočtem z neznámého důvodu. Určitě nesloužil jako hrob, a dlouho se nevědělo, co ten umělý kopec skrývá v útrobách. Teď to vypadá, že badatelé budou moct nahlédnout dovnitř, neboť na vrcholu se udělala velká díra. Kde se tam vzala?

Roku 1776 si vévoda z Northumberlandu najal několik horníků, kteří měli vykopat v Silbury Hill šachtu. Zřejmě doufal, že najde nějaký poklad, a ta šachta vedla od vrcholku až dolů. Pochopitelně nic nenašel a až do loňského roku se předpokládalo, že dal šachtu znovu úplně zasypat.

A teď se najednou znovu otevřela. Původně byl otvor velký jenom několik čtverečných stop, ale postupně se rozšiřoval, a teď má průměr skoro dva čtverečné metry.

Jak je vidět, o tom, co se uvnitř Silbury Hill skrývá, se spekuluje už celá století a vévoda z Northumberlandu nebyl ani první ani poslední, kdo se to pokusil zjistit. V Silbury Hill je řada horizontálních tunelů - jednak z vykopávek roku 1849, které měly být zasypány, jednak z Atkinsonových vykopávek roku 1969.

Organizace English Heritage už vloni zakázala turistům výstup na plošinu na vrcholu Silbury Hill, a Amanda Chadburnová neví, jak dlouho to potrvá. Není schopna ani říct, nakolik bude oprava téhle důležité prehistorické památky složitá a zda je vůbec možná:

"Doufáme, že to půjde… samozřejmě, podnikneme to, ale bude to těžké. Je to komplikovanější, než jsme mysleli - původně jsme se domnívali, že je to prostě svislá šachta, ale v poslední době se drolí, a naši stavební odborníci se domnívají, že uvnitř Silbury Hill jsou další dutiny, takže šachtu nemůžeme prostě zasypat zeshora, jak jsme původně měli v úmyslu."

Rezignace ministra Mandelsona

"Dnes rezignuji na svou funkci ve vládě a rád bych vysvětlil důvody svého rozhodnutí. V žádném případě nepřipouštím, že bych byl jednal nesprávně v souvislosti s jakoukoli žádostí o britské občanství. Připouštím však, že jsem měl, když má kancelář o víkendu mluvila s redakcí jedněch nedělních novin, dát jednoznačněji najevo, že jsem s pracovníkem ministerstva vnitra mluvil osobně a že s ním nemluvil můj podřízený. V důsledku této odpovědi poskytl ministr kultury Dolní Sněmovně a premiérův oficiální mluvčí tisku nepřesné informace. A za to přijímám zodpovědnost."

Tak pravil ministr pro Severní Irsko Peter Mandelson, a my si klademe otázku, jestli jeho už druhá rezignace na funkci ve vládě nové labour Tonyho Blaira představuje definitivní odchod z politiky, jak to tvrdí shodně britská média, nebo zda se na politickou scénu mávnutím nějakého čarovného proutku znovu vrátí.

Peter Mandelson totiž už jednou rezignoval. Bylo to těsně před vánocemi 1998, když se přišlo na to, že si coby ministr pro Dóm Milénia od kolegy ve vládě půjčil peníze na koupi domu. O jedenáct měsíců později se vrátil do vlády jako nástupce Mo Mowlamové a ministr pro Severní Irsko.

Mandelson byl až do středy jedním z nejvlivnějších lidí z užšího kruhu spolupracovníků ministerského předsedy Blaira, a ještě minulý týden se těšil jeho velké důvěře. Ale jak známo, týden je v politice dlouhá doba, a muž, kterého nenáviděla opozice i část samotné labouristické strany, architekt projektu nové labour a člověk, kterého sdělovací prostředky označovaly snad všemi odstíny černě - od šedé eminence až po knížete temnot - zmizel v propadlišti dějin.

Důvodem byla taková menší bouře ve sklenici vody - skandál, či skandálek kolem údajného ovlivňování rozhodovacího procesu při přiznávání britského občanství. Ovšem Mandelson si to vykládá jinak:

"Přiznávám, že v mém rozhodování hrál svou úlohu také další faktor. Jak až přespříliš názorně ukazují články v dnešních novinách, politika musí být něco víc než soustavný tlak sdělovacích prostředků, který mě provázel posledních zhruba pět let. Chci se vzdálit od těch nespočetných historek o kontroverzích, politických bojích a rozporech a všech ostatních historek, které mě obklopovaly. Chci prostě žít normálnější život, jak v politice, tak v budoucnosti mimo ni. To je mé rozhodnutí, a doufám, že je každý pochopí a že je bude respektovat."

Ale skutečný pád politika provázejí neklamné signály o ztrátě moci. Krátce po nástupu nové labour vydala BBC naprostý zákaz jakéhokoli referování o Mandelsonově soukromém životě. To když novinář a homosexuál Matthew Parris v živém televizním vysílání prohlásil, že také všemocný Peter Mandelson patří k silné homosexuální lobby v britské politice.

Tenhle interní zákaz, vydaný pouhé hodiny po odvysílání inkriminovaného pořadu, který svědčil o moci propagandistické mašinérie nové labour, nebyl nikdy oficiálně odvolán, ale ve středu, krátce poté, co Mandelson oznámil svou rezignaci, se na vlnách korporace o jeho homosexualitě začalo znovu, otevřeně a naplno mluvit.

Důvody druhého Mandelsonova pádu

Chtěl Peter Mandelson odměnit Sričana Hindudžu za příspěvek na Dóm milénia britským pasem?

Důvodem Mandelsonova druhého pádu bylo něco jako výpadek paměti v souvislosti s něčím, co se stalo ještě před jeho první rezignací. Peter Mandelson, tehdy ministr pro Dóm Milénia, jednal s jistým Sričandem Hindudžou, jedním ze tří bratří, kteří na projekt věnovali milión liber.

Sričand Hindudža si v té době žádal o britské občanství, a minulý týden vyšlo najevo, že Mandelson v té době zatelefonoval tehdejšímu náměstkovi ministra vnitra pro otázky přistěhovalectví, Mikeu O´Brienovi a dotázal se, v jakém stádiu celý případ je.

Peter Mandelson dnes tvrdí, že jeho dotaz neměl ovlivnit proces rozhodování, a že tu finanční dar pro Dóm Milénia - projekt, který Mandelson nepřežil ani o celý měsíc - nesehrál žádnou úlohu.

Ale opozice je přesvědčena, že Mandelson jednal zcela neeticky, třeba už proto, že v neděli vydal prohlášení, v němž svou přímou účast v celé záležitosti popřel. A tuhle jeho verzi v pondělí opakoval v parlamentu ministr kultury Chris Smith:

"Rozumím tomu tak, že žádost pana Hindudži o britský pas byla řešena normálním způsobem, že ji řešili normální lidé podle normálních směrnic. Osobní tajemník mého ctihodného přítele pana Mandelsona tehdy panu Hindudžovi sdělil, že takový je stav věcí. To byl jediný jeho podíl na celé záležitosti. Žádným způsobem se nepodílel ani na podpoře ani na projednání žádosti."

Tou dobou se ale tlak sdělovacích prostředků zesílil, a z politické nepříjemnosti se stala politická krize. V úterý se situace výrazně změnila. Peter Mandelson v interview pro BBC připustil, že s O´Brienem osobně telefonoval - ale zdůraznil, že se nedopustil ničeho zlého.

"Náměstkové ministra vnitra, kteří se zabývají otázkami občanství, musejí odpovídat na dotazy a žádosti poslanců ze všech politických stran skoro pořád. V tomto případě nebyla podána ani žádost o pas, ani o poskytnutí britského občanství, a nepřichází v úvahu žádný nátlak. Telefonát byl velmi krátký, proběhl po telefonické síti státní správy, a sjednali jej naši osobní tajemníci."

A tohle doznání stačilo k tomu, aby se nad Mandelsonovou politickou budoucností objevil velký otazník. Útoky sílily a otázka politické nepřístojnosti se ozývala znovu a znovu. Generální tajemník Asociace Indů, pracujících v Británii Avtar Singh Johal tvrdí, že se na britských ostrovech měří jiným metrem bohatým a jiným metrem chudým:

"Podle našich zkušeností je to pozoruhodná situace. Sričand dostal pas i občanství během šesti měsíců, zatímco normálně to trvá půldruhého roku. Procedury jsou velmi komplikované - žadatel musí mít dobrou povahu, musí dobře ovládat angličtinu, a jeho občanství musí být pro Británii přínosem."

Tlak médií a opozice

Protože bratrům Hindudžuům předchozí konzervativní vláda počátkem devadesátých let odmítla pas vydat - kvůli jejich údajnému podílu na aféře kolem dodávek zbraní v Indii - byla celá záležitost opozici krajně podezřelá.

Mandelsonovi by to celé bylo zřejmě jakž takž prošlo, kdyby to bylo první politické faux pas. Ale protože se v obou případech mluvilo o střetu zájmů, tlak sdělovacích prostředků sílil.

Ve středu ráno psaly noviny, že rezignace je na spadnutí, a odpoledne už palcové titulky v Evening Stadardu zvěstovaly světu rezignaci, a vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva William Hague v pravidelných středečních duelech vytýkal předsedovi vlády nedostatek úsudku:

"A teď, když pan premiér dosáhl toho obrovského historického úspěchu, že byl donucen vykopnout téhož ministra z vlády pro týž přestupek dvakrát za pouhých pětadvacet měsíců, uznává teď, že jeho závislost na jeho ctihodném příteli a poslanci za Hartlepool byla monumentálním selháním úsudku?"

Tony Blair se Mandelsona i tentokrát zastal, i když mnohem povadleji, než před dvěma lety, a jeho útok byl namířen spíš proti Hagueovi, než pro Mandelsona. "Nikdy jsem od Haguea nečekal, že by k Mandelsonově rezignaci přistoupil s taktem a slušností," řekl a dodal:

"Jsem přesvědčen, že si prací, kterou vykonal v Severním Irsku, plně zasloužil ministerské křeslo pro tuto provincii. Myslím, že obrovským způsobem přispěl k mírovému procesu, a mohu bez přehánění prohlásit, že mírový proces v Severním Irsku by se bez jeho podílu rozhodně neudržel v chodu. Myslím proto, že byl na svém místě právem a jsem také přesvědčen, že je to mnohem větší osobnost, než mnozí z jeho kritiků."

Takhle osobní útok pochopitelně nemohl zůstat bez odezvy - Blair sice Haguea výslovně nejmenoval, ale bylo jasné, že útočí právě na něj.

A co na to labouristé?

Mandelsonův odchod uškodil labour party...

Mandelsonův druhý odchod z politické scény se od toho prvního lišil také v další věci: poprvé strávil první víkend po své rezignaci v oficiální rezidenci Tonyho Blaira v Chequers. Tentokrát je Tony Blair o poznání chladnější a odměřenější.

"Co se tedy doopravdy stalo? Rozhodně se změnila rovnováha uvnitř labouristické strany."

Ministr zahraničí Robin Cook, pro něhož byl Mandelson ustavičný Damoklův meč, protože si dělal nepříliš skrývané ambice na jeho funkci, si zjevně oddychl.

Postavení ministra financí Gordona Browna, který si sám dělá ambice na funkci ministerského předsedy, a který je hlavním skrytým rivalem Tonyho Blaira, se podstatně upevnilo.

S tím se upevnila pozice toho křídla labouristické strany, které osciluje mezi novou a starou labour, a oslabila se pozice stoupenců jednotné evropské měny, kterou Mandelson v téměř naprosté izolaci v labouristické straně tak vehementně podporoval.

Ještě krátký dovětek k případu Peter Mandelson. Necelý den před Mandelsonovou rezignací, došlo v městečku Hartlepool, jehož je Mandelson oficiálně poslancem, k podivuhodné a zjevně nevysvětlitelné události.

Obyvatelé Hartlepoolu houfně telefonovali do Ústavu pro globální seismologii a hlásili otřesy půdy, k nimž prý došlo v úterý v šestnáct nula pět. "Najednou se ozvala obrovská rána, a země se otřásla," tvrdili shodně.

Pracovníci ústavu zkontrolovali přístroje, ale nenašli ani stopu po zemětřesení, a královské bojové letectvo prohlašuje, že tou dobou nestartovalo žádné nadzvukové letadlo. Mandelsonovu rezignaci provázelo v jeho volebním obvodě obrovské hromobití, šeptá se v Dolní sněmovně.

Koneckonců Mandelson svou přezdívku "kníže temnot" nezískal jen tak pro nic za nic. Jestli se tomu dá věřit nebo ne, těžko říct. Napsal to ve čtvrtek Evening Stadard, podepsal to jeho vědecký dopisovatel, ale možná že se spíš specializuje na zoologii - především na kachny.

Ovšem tenhle týden kolotoč kolem Petera Mandelsona zcela zakryl další události.

Události zastíněné Mandelsonem...

Téměř bez povšimnutí prošel čtvrteční návrh skotských labouristů, poskytovat starým lidem péči v domovech důchodců zdarma.

Hned se začalo debatovat o tom, jestli se budou lidi z Anglie a Walesu na stará kolena hromadně stěhovat do Skotska, a nakolik mají mít skotští poslanci právo hlasu v britském parlamentu, když přece Anglie jako jediná vlastní parlament nemá.

A úplně zapadlo, co vypadalo jako skandál, nepříjemný zase pro torye, když euroskeptický podnikatel Stuart Wheeler, který slíbil konzervativní straně pět milionů liber na volební kampaň, prohlásil, že své slovo vezme zpátky, jestliže se do čela strany postaví silně proevropský a charismatický bývalý ministr financí:

"Kdyby se měl Kenneth Clarke stát vůdcem strany po všeobecných volbách, nevidím možnost, že bych podporoval konzervativce nebo některou jinou stranu, kterou by vedl někdo, kdo má tak velký zájem o euro."

Ozvěnou se tady vrátily otazníky, jež konzervativní strana před pouhými několika týdny kladla v souvislosti s podnikateli, kteří sponzorují labour. Nekupují si tady politický vliv? ptala se tehdy. Teď jim tu otázku vrátil smečem vůdce třetí nejdůležitější britské strany - liberálních demokratů.

"Prohlašuje taky, že samozřejmě nedostanou žádné peníze, pokud se někdo jako Kenneth Clarke stane vůdcem strany Toryů. Měli by snad bohatí podnikatelští baroni začít diktovat, kdo se stane demokraticky zvoleným vůdcem našich politických stran. To tedy ne."

A pak tu je případ Tomlinson - bývalý agent zpravodajské služby MI6, jehož kniha o práci této organizace vyšla v Moskvě. Jak tvrdí některé noviny se silnou podporou toho, co bývalo KGB, a která teď má začít vycházet v Británii. Rozhodl to odvolací soud, s odkazem na to, že vyšlá kniha je tak jako tak ve veřejné doméně, a že konec konců ani neprozrazuje žádné světoborné tajemství.

Jaké tantiémy bude brát v Moskvě, to není tak úplně jasné; že od britských novin dostane peníze ne zcela zanedbatelné, je jisté. Takže se mu to jeho víc než pět let trvající tažení proti MI6 zřejmě vyplatí.

Sto let od úmrtí královny Viktorie

Poslední cesta královny Victorie z Osborne House

Na začátku tohoto pořadu jsme mluvili o tom, že uplynulý týden byl týdnem výročí - a ta kulatá či skoro kulatá jsme měli hned tři. 22. ledna před sto lety zemřela legendární královna Viktorie.

Její smrt na ostrově Wight znamenala pro Británii obrovský otřes a šok. Ne snad, že by byla nějak příliš populární, byla proti volebnímu právu pro ženy, proti sociálním právům, a dokonce i proti vědeckým inovacím, i když gramofonu jak jste slyšeli se nebála.

A když se po smrti svého manžela, prince Alberta, na dlouho uchýlila do ústraní, politici té doby se báli, že by v zemi mohla zvítězit republikánská myšlenka. Ale tato žena dala jméno celé viktoriánské epoše a hodnotám, jež ztělesňovala.

Viktoriánská společnost byla pověstná tím, že se snažila nedávat najevo emoce, a Viktorii si většinou představujeme v černém a s trochu zakyslým obličejem. Ale ti, kdo ji viděli na vlastní oči vyprávějí něco jiného.

"Šla jsem do parku se svou guvernantkou, a šli jsme kolem jezírka Serpentine - byl horký letní den. A ona povídá - půjdeme tudy, myslím, že královna si vyjela na projížďku. A my jsme si myslely, že ji třeba uvidíme. Tak jsme tam stály a koukaly se po kočárech. A pak najednou jela kolem královská ekvipáž, a uvnitř byla královna a řehtala se na celé kolo, a princezna, myslím Beatrice, a taky se řehtala na celé kolo."

Když královna Viktorie umřela, obyvatelé Británie na to nebyli připraveni. Stala se něčím věčným, britskou institucí, tvrdí historik Tony Rennell:

"Dopad její smrti byl obrovský, což trochu překvapuje vzhledem k tomu, že jí bylo jednaosmdesát a byla na trůnu sedmašedesát let. Řekli byste, že na to lidi byli připraveni, ale byl to obrovský šok. V pondělí ráno už noviny čekaly konec, a všude se hrála hymna - Bože, zachraň královnu. V úterý večer byla po smrti. Přišlo to tak najednou a nečekaně."

Sté výročí prvního bezdrátového rádiového přenosu

K tomuhle výročí se pojí další - sté výročí prvního bezdrátového rádiového přenosu, při němž šel signál přes obzor. Celé to tenhle týden zrekonstruovali s originálním zařízením. Marconi vyslal z malé stanice na ostrově Wight signál do stanice v Cornwallu přes dvěstě kilometrů vzdálené. Bylo to den po smrti královny Viktorie.

"Byla to spíš náhoda - Marconi byl na té stanici a posílal svým kolegům zprávu o tom, že královna Viktorie zemřela. A zkusil to taky rádiem, a byl překvapen, že stanice v Cornwallu jeho signál zachytila."

O pětadvacet let později předvedl excentrický skotský vynálezce první televizní přenos - ale tohle třetí výročí uplynulého týdne a počátky televize jsou úplně jiná historie.

Výherce soutěže

Teď už je také čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Naše poslední hádanka se týkala muže, který byl roku 1935, přesně čtyřista let po smrti, oficiálně kanonizován a prohlášen za katolického svatého.

Jindřich VIII. dal svého bývalého kancléře popravit na vrchu Tower Hill za velezradu, které se dopustil, protože odmítl přísahat poslušnost králi jakožto hlavě nové anglikánské církve. Poprava kdysi nejmocnějšího muže v celém království přilákala velké davy, a konala se šestého července 1535.

Vloni na podzim jsme si jeho jméno opět připomněli, když mu papež Jan Pavel II. oficiálně přidělil resort, nad nímž drží patronát. Ptali jsme se:

Který katolický světec zemřel na londýnském popravišti za Jindřicha VIII, a čeho či koho je patronem?

Správná odpověď zní:

Jedná se o velkého humanistického spisovatele, politika a státníka, autora světoznámé Utopie, Sir Thomase Mora.

Je příznačné, že necelé čtyři měsíce poté, co dostal od Jana Pavla II. za úkol, bdít nad politiky všeho druhu, ani novopečený patron politiků Sir Thomas More nepomohl šedé eminenci nové labour, Peteru Mandelsonovi.

Došlých odpovědí jsme vylosovali dnešního výherce, kterým se stal Jan Bláha z Brna, a kterému blahopřejeme a posíláme mu odměnu.

Přiznání kvůli svatbě

Na závěr vám povíme o tom, že láska nepřenáší jenom hory. V Británii policie většinou nedává řidičům dýchat do balónku jen tak bez příčiny. Většinou se takový řidič musí dopustit nějakého dopravního přestupku.

Výjimkou bývají vánoce - doba večírků na pracovišti, setkání v hospodě či restauraci, kdy se každý s chutí napije, ztratí zábrany, a bez ohledu na množství alkoholu v krvi sedne za volant.

A tak v době adventní přece jenom občas vidíme, jak policisté zamávají, zastaví auto a provedou onu tradiční zkoušku opilosti. Předvánoční čas je vůbec doba všelijakých kampaní proti alkoholu za volantem, televizních šotů, často drastických, poutačů u dálnic a tak dále a tak dále.

Nuže - o vánocích roku 1999 takhle dali dýchnout jistému sedmadvacetiletému Shaunovi Arstallovi z vesničky Standish poblíž Manchesteru. Ale Arstall se nedal, respektive dal se na útěk, a zmizel na plných třináct měsíců. Tenhle týden ale hrdinně předstoupil před magistrátního soudce a přijal z jeho ruky trest za opilecké řízení.

Pohnulo se v něm snad svědomí? Nebo ho snad pozdní lítost navrátila k respektování vlády zákona a pořádku? Jaký ideál ho přiměl, aby se vydal spravedlnosti na pospas?

"To byste asi nikdy neuhodli," říká dnes osmadvacetiletý Shaun, "ale byla to svátost manželství. A spravedlnosti jsem se vůbec nevydal dobrovolně, přinutila mě k tomu moje snoubenka Janet."

A skutečně - o dva roky starší Janet Fraserová vyhlásila ultimátum: Buď se s celou tou záležitostí nějak kloudně vypořádáš, anebo z naší svatby nebude nic a uvedla příklad onoho nezaměstnaného welšského poctivce, který šel pěšky k magistrátnímu soudu plných čtyřiačtyřicet mil - to je přes šedesát kilometrů.

Tahle chtivost, podrobit se spravedlnosti mu nakonec vynesla plné odpuštění hříchu. Tváří v tvář dvojí hrozbě nakonec Shaun ustoupil a zvolil to, co považoval za menší zlo - přihlásil se na policii.

Poznal, co mu Janet s odvoláním na Hamleta vždycky říkala, že známé zlo je lepší než nejistota. Magistrátní soudce v Blackpoolu mu napařil pokutu dvouset pěti liber a odebral mu vůdčí list na tři roky. Takže z toho vyšel ještě poměrně dobře.

"Já jenom doufám," komentuje Shaun Arstall rozuzlení tohoto příběhu, zatímco připravuje veselku, "že za dalších třináct měsíců nebudu litovat, že jsem nepřijal výzvu osudu." Ale na takové myšlenky je zatím příliš brzy.