Sobota 17. února 2001

předcházející

Připravil Ivan Kytka

Máme za sebou týden, který tady v Británii přinesl mimo jiné obvyklé valentýnské třeštění a zamilovaným párům a dvojicím nejedno překvapení.

Angličan Nick Hodgson čekal ve středu valentýnské přání, nebo alespoň telefonát od své devatenáctileté přítelkyně Rebeky, která byla v tu chvíli doslova na druhém konci světa - plavila se na lodi mezi dvěma indonéskými ostrovy.

Místo vyznání lásky se však na Nickově mobilním telefonu objevil vzkaz, aby se okamžitě spojil s anglickou pobřežní hlídkou, aby svým kolegům předala volání o pomoc. Na lodi, která vezla Rebeku a dalších deset Britů, se porouchal motor a uvízla uprostřed mořské úžiny.

"Bylo mi hned jasné, že nejde o vtip," prohlásil Nick Hodgson, který prostřednictvím tísňového volání předal SOS své snoubenky britským záchranářům a ti uvedli v pohotovost své australské a indonéské.

"Skvělé bylo, že jsme mohli navázat vůbec nějaký kontakt, díky Bohu za moderní technologii. Nebylo to však jednoduché, na našem mobilním telefonu se totiž vybily baterie a když pak volala indonéská pobřežní hlídka kapitánovi, jeho mobilní telefon přestal fungovat, na jeho kartě mu totiž došel kredit. Dozvěděli jsem se však, že už po nás pátrají," říká jeden z pasažérů Matthew Smith.

Umění lichotit

Pokud jste nebyli právě na moři jako hrdinové našeho úvodního příběhu je dost možné, že jste ve středeční poště dostali přání či pohlednici s nějakou tou svatovalentýnskou lichotkou velebící vaši krásu, moudrost či jiné přednosti.

A právě lichotkám a umění lichotit zasvětil své bádaní Angličan Richard Stengel, který o svém výzkumu vydal knihu s výstižným názvem: Krátká historie umění lichotit. I když jedno z anglických rčení praví, že pouhým lichocením člověk nikam nedojde, podle autora knihy jsou komplimenty zločinem, který se obejde bez jakýchkoliv obětí.

Dojde-li k němu, obě strany, tedy lichotící i lichocenou, ovládne podle Richarda Stengla dobrá nálada a pocit, i když připuští, že lichotky nemusí být vždy úplně nevinné:

"Je to prostě jistá zbraň a jako všechny zbraně je tak trochu neutrální. Lichotku bych definoval jako chválu, která obsahuje jistý podtext a účel. Čímž nechci říci, že je pokaždé falešná, není to však vyloučeno. Je to něco, k čemu lidé sáhnou, chtějí-li něčeho dosáhnout. Je-li tomu tak, nemusí to být nezbytně špatná věc."

Jak uvádí Richard Stengel, lidé v dnešním uspěchaném světě nemají na lichotky čas a nevědí, jak je přijmout:

"Obvykle máme sklon lichotky odmítnout. Je to způsobeno skromností, možná však máme také pocit, že přijmout kompliment jen tak neodpovídá dobrému vychování. Pokud však někomu na jeho kompliment úsečně odpovíte, že vám lichotí, vaše slova obsahují podtext, že ten druhý přehání nebo že dokonce lže. Je tedy mnohem lepší odpovědět stručným: "Děkuji Vám", případně: "Jste velmi laskav", či něčím podobným."

Kolaps systému pro vyřizování žádostí o azyl

Lichotkám či komplimentům však nebude ve Velké Británii vystavena firma, která dodala ministerstvu vnitra za několik miliónů liber počítačový program, který měl úřadům pomoci zpracovávat data o lidech žádajících v zemi o azyl.

V loňském roce se přihlásilo o azyl ve Velké Británii rekordní počet více než sedmdesáti tisíc nových žadatelů. Připočtou-li se k nim jejich rodinní příslušníci, britské úřady se musejí postarat o více než sto tisíc přistěhovalců, a ne všichni přitom přicházejí do Británie výhradně proto, že jim v jejich zemi hrozí pronásledování.

Počítačové zpracování dat mělo urychlit vyřizování žádostí. Jak však upozornila v britském parlamentu příslušná náměstkyně ministra vnitra Barbara Rocheová, softwary a databáze teď budou muset nahradit dodateční úředníci. A za všechno prý může minulá konzervativní vláda:

"Je to systém, který zavedli Toryové. Když s ním přišli, tvrdili, že dokáže téměř vše, možná prý nezvládne jen uvařit čaj. Tvrdili, že přienese rozsáhlé úspory. A přesto, že počet žadatelů o azyl rostl, prosadili předčasné odchody do důchodu, postihlo to dvanáct set lidí. Teď však musíme uskutečnit nábor stovek a stovek úředníků a dalších pomocníků, abychom to dali do pořádku."

Slova Barbary Rocheové však jen málo uspokojila stínovou minsitryni vnitra Anne Widdecombovou. Soudí, že labouristé s rozhodnutím příliš dlouho otáleli a připravili tak daňové poplatníky o velké peníze.

"Dobře přece víme, že vláda nám celé poslední čtyři roky tvrdila, že zvládne nashromážděné žádosti o azyl, že jde vše podle plánu, že bude vše v pořádku. Jediné, co nám neřekli bylo, že celý počítačový systém je vlastně k ničemu."

Co s uprchlíky?

Nebyl to jediný případ, kdy se dostala britská imigrační politika tento týden v parlamentu na přetřes. Odbory, které sdružují pracovníky imigračního úřadu upozornily na fakt, že zamítnutí žadatelé o azyl zůstávají v Británii a neexistují prostředky, jak je deportovat zpět domů.

"Podle toho, co se dozvídáme od našich členů, existuje jen velmi malý počet těch, kteří pokud nechtějí zemi opustit, jsou k tomu nějakým způsobem donuceni. Podle toho, co mi řekli, by mě opravdu překvapilo, pokud z těch, kteří odmítají deportaci, přinutíme k návratu více než dvanáct lidí měsíčně. Názor našich členů je takový, že se azyl jako koncept zhroutil. Nahradil ho zločinecký obchod s ročním obratem kolem třinácti miliard liber. A jediný způsob, jak to zvládnout, je celý systém azylové politiky zrevidovat," prohlásil mluvčí odborového svazu John Tinsey.

Jak všam poslancům vysvětlila znovu Barbara Rocheová, návrat neúspěšných azylantů je komplikovaný problém:

"Jde o komplikovaný proces. Existuje poměrně hodně lidí, kteří se snaží celou záležitost prodloužit například tím, že zničí své osobní dokumenty a pak ještě komplikují snahu vydat jim dokumenty nové. Teprve když jim je zajistíme, vrátí se do své země."

Nedostatek odborníků

Bouře kolem imigrační politiky se poněkud paradoxně dostavila ve chvíli, kdy trpí Británie podobně jako mnohé další evropské země nedostatkem odborných pracovníků, v některých oblastech se jejich nedostatek podobá krizi.

Profesor Shaun Tyson, který vypacoval studii pro Cranfieldskou školu řízení personální politiky vysvětluje, v jakých odbornostech je v Británii nedostatek zaměstnanců nejvážnější:

"Náš průzkum naznačuje, že hlavní nedostatek je, jak by se dalo očekávat v oblasti počítačové techniky a informačních technologií. Postihuje však také maloobchod a marketing, účetnictví a technický management v těchto oblastech."

Jak však k tomu poznamenává David Forbes, ředitel birminghamské iniciativy Skill Match, která se snaží zajistit práci pro kvalifikované uprchlíky a žadatele o azyl, v samotné Británii je dost lidí, kteří by mohli nabízená pracovní místa zaplnit:

"Narazili jsme na lidi všech možných profesí. Byli to zkušení lékaři a chirurgové, architekti, inženýři, učitelé, právníci nebo třeba fotbalisti, boxeři, umělci - prostě z každého oboru někdo. Ovšem britský imigrační systém je v rozporu s tím, za jaký je vydáván v zahraničí, mimořádně drakonický. A je to také systém, který ať už náhodou či záměrně, vede k tomu, že lidé svou odbornost buď ztrácejí nebo se časem dostávají do velmi nepříjemných životních situací."

Stálý dohled nad ministry

Bývalý ministr pro Severvní Irsko a jeden z nejbližších spojenců premiéra Tonyho Blaira Peter Mandelson dostal tento příležitost šanci, aby poskytl vyšetřovací komisi svou verzi událostí, které vedly před několika týdny k jeho pádu.

Připomeňme, že Peter Mandelson se dostal do problémů, když vyšlo najevo, že měl intervenovat ve prospěch dvou indických podnikatelů, kteří žádali o britské pasy a tím i o britské státní občanství.

Liberálně-demokratický poslanec Norman Baker, který lednovou aféru rozpoutal, je neúsprosný a chce znát všechny detaily.

"Při pohledu zvenčí se zdá, že prostě byli ochotni zaplatit za vstup do Dómu tisíciletí pořádně drahý lístek a výměnou za to získali britské státní občanství a cestovní pasy. Zdá se mi, že bude potřeba prošetřit nejen všechny kontakty mezi panem Mandelsonem a bratry Hindudži, ale také mezi oběma bratry a členy vlády."

Rozhořčení poslanců kolem celé záležitosti bylo takové, že vyzvali vládu, aby ustavila nový dohlížecí orgán, který by permanentně přešetřoval jakákoliv obvinění vznesená vůči ministrům.

Ovšem předseda výboru pro dohled nad dodržováním standardů ve veřejném životě Lord Neil nebyl z tohoto nápadu právě nadšen, jak dokládají jeho slova:

"Myslím, že to změní celou věc v politický fotbal. Bude-li existovat tahle stálá funkce, vždy se objeví nějaká obvinění vůči ministrům. Některá z nich budou oprávněná, vznesená v dobré vůli, jiná budou čistě politicky motivována a hned vznikne požadavek, aby se tím příslušný úřad začal zabývat."

Dóm tisíciletí na prodej

Bývalý ředitel Dómu Francouz Pierre Yve Gerbeua ví, co s Dómem podniknout...

Dóm tisíciletí, který chtěli oba indičtí bratři zřejmě výměnou za urychlení žádosti o britské občanství sponzorovat, se jako novinářský evergreen vrátil znovu tento týden do zpráv.

Když už se zdálo, že se za projektem, který stál daňové poplatníky téměř miliardy liber, konečně zavřela voda poté, kdy se pro obří stan na pravém břehu řeky Temže našel kupec, ukázalo se, že je vše zase jinak. Vládě se tenhle horký brambor znovu vrátil na jednací agendu.

Navržený prodej podnikatelské skupině Legacy, která obchoduje s pozemky a nemovitostmi, se tento týden neuskutečil. A tak se vláda rozhodla znovu vypsat konkurzní řízení a hledat nového majitele.

Podle liberálního demokrata Normana Bakera to svědčí o tom, že postupovala v minulosti nekompetentně:

"Nastal v tom trochu zmatek, že když sejde z jednoho obchodu, dá se hovořit o nešťastné okolnosti. Když však vláda přijde o dva zájemce, naznačuje to, že tomu prostě někdo nevěnuje dostatečnou pozornost. Trvá to už rok a teď jsme se ocitli znovu v bodě nula. Teď to vypadá, že Dóm tisíciletí nebude mít kupce ještě ani v den parlamentních voleb a to bude pro labouristy určitě nepříjemné závaží."

Postup britské vlády v celé záležitosi však obhajoval lord Falconer, který měl provoz stavby, jež se stala pro labouristy dozajista černou múrou, na starost.

"V listopadu loňského roku jsme vybrali společnost Legacy za výhradního partnera pro další jednání. Podmínkou bylo, že do 14. února předloží příslušné smlouvy a splní různé podmínky. I když firma učinila výrazný pokrok, nepodařilo se jí k tomuto datu všechna ustanovení splnit. Za těchto okolností jsme se rozhodli, že jí odebereme výsadu výhradního partnera pro další jednání. Vláda také rozhodla o tom, že vypíše nový konkurs, do kterého se mohou přihlásit další noví uchazeči."

Což byla zpráva, nad kterou zaplesalo srdce, bývalého ředitele Dómu tisíciletí Francouze Pierra Yva Gerbeua, který má připraven vlastní originální projekt:

"Jsme tím potěšeni a nadšeni. Musím přiznat, že odvaha této vlády mě naprosto uchvacuje. Přijali správné rozhodnutí, jakkoliv bylo obtížné, a potřebovali k němu opravdu hodně odvahy. Máme svou vizi, máme už připravený podnikatelský plán. Jednáme teď s našimi potenciálními sponzory, chceme to vše urychlit, abychom už brzy mohli dojít s vládou k nějakému závěru."

Konzervativci: Srovnejte ho se zemí!

To však nijak nepřesvědčilo ministra stínového kabinetu, konzervativce Andrewa Lansleyho, který obvinil vládu z toho, že jen přihlíží totálnímu fiasku. Podle něj je třeba zvážit, zda by nebylo vhodnější Dóm tisíciletí strhnout a srovnat se zemí.

"Nejlepším řešením je řešení, které přinese zisk daňovým poplatníkům. A pokud by to mělo být, jak navrhovali zástupci obchodních bank, to, že by měl být Dóm stržen, ať se tak stane. Jaký má smysl, když to nekompetentní ministři protahují a snaží se celý proces řídit tak, jak jim to politicky vyhovuje, čímž se jen zvyšují náklady?"

Jak však zdůrazňuje vládní pověřenec pro bývalé výstaviště lord Falconer, ať už bude řešení jakékoliv, vláda nechce rozhodně dům odsoudit k demolici.

"Máme za to, že dům podstatně přispěl k celkové regeneraci. Úplně změnil oblast severního Greenwiche. A když se podíváme na údaje o návštěvnosti z konce loňského roku, je jasné, že mělo cenu udržet Dóm otevřený.

Úspěch britské jachtařky Ellen

Ellen McArthurová je druhou nejrychlejší jachtařkou v plavbě kolem světa

Jestliže Dóm tisíciletí nepatří právě ke chloubě, která by mohla pozvednou národní sebevědomí, alespoň kousek ostrovní hrdosti mohla dodat Britům pětadvacetiletá námořnice Ellen McArthurová, která skončila na druhém místě v závodě jachet kolem světa a dorazila do cíle ve francouzské přístavu Les Sables d´Olonne jako nejrychlejší žena.

Plavba kolem světa měří více než čtyřicet tisíc kilometrů, vede všemi klimatickými pásy a na účastníky klade mimořádné fyzické a psychické nároky.

Pětadvacetiletá Ellen McArthurová přežila kolizi na volném moři, zlomený stěžeň a během plavby nespala déle než tři hodiny v kuse. V cíli na ní čekali pyšní rodiče, kteří se však netajili tím, že byly chvíle, kdy si přáli, aby se jejich dcera na cestu vůbec nevydala:

"Čím méně jsme toho o jejích útrapách věděli, tím lépe. Nemohli jsme jí nijak pomoci. Fyzicky s ní prožívat její plavbu nemělo cenu, protože to by bylo nad naše síly. Seděli jsme doma a vzdychali: ach bože, ach bože, ale to také nemá žádnou velkou cenu."

Když se objevila Ellen v cíli, nastal čas otevřít láhve šampaňského a pak zbyla chvíle na první interview na souši, po třech měsících strávených na moři. Na otázku, jaké byly nejlepší a nejhorší okamžiky její cesty odpověděla:

"Ta nejlepší chvíle nastala právě teď, když s vámi hovořím, nejhorší bylo, když jsem asi tak před třiceti sekundami vystoupila z lodi, nechtěla jsem se s ní rozloučit, bylo mi smutno. Jakmile to půjde, vrátím se znovu na moře."

Jachta Kingfisher však nejdříve potřebovala po dlouhé mořské pouti, při které se srazila s kontejnerem skrytým pod vodní hladinou, pořádnou opravu. Ellen říká, že na moři se jí úplně změnil životní rytmus.

"Mé tělo si už téměř úplně zvyklo na nedostatek spánku. Z posledních dvanácti měsíců jsem téměř šest strávila šest na palubě lodi. Naučila jsem se spát v intervalech po dvaceti, čtyřiceti nebo šedesáti minutách, připadá mi to už úplně normální. Největší strach jsem měla, když jsem se blížila rovníku. Musela jsem dvakrát vyšplhat na stěžen, protože zařízení, které napíná plachtu, se porouchalo. Byla jsem v téměř třicetimetrové výšce, cítila jsem nárazy větru a bylo mi jasné, že pokud přijde vítr ze špatné strany, loď se převrátí a já skončím v moři. To byly těžké chvíle."

Dobrodružná plavba Ellen McArthurové měla v Británii velký ohlas, poté, kdy dorazila do cíle, jí blahopřál britský premiér Tony Blair. Jak uvedla sama jachtařka, doufá, že její úspěch bude inspirovat další:

"Lidé snad pochopili, že pokud má člověk nějaký sen a jde za ním, podaří se mu naplnit. To je možná to nejdůležitější, co jsem svou cestou dokázala."

Soutěžní otázka

A po tomto výletu na moře nastal čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Ptali jsme, jak se dostalo do anglického jazyka slovo grog a správná odpověď zní:

Grog jako označení pro alkoholický nápoj - ředěný rum vděčí za svůj název anglickému admirálu Edwardu Vernonovi, respektive jeho přezdívce. Podle historických análů mu námořníci na jeho lodi neřekli jinak než Old Grog - tedy Starý Grog.

Tahle přezdívka měla co společného s tím, že admirál, který žil v letech 1684 až 1757 chodil s oblibou v plášti, kterému se říkalo grogram. Plášť byl utkán z hedvábí či vlny, dost možná v kombinaci s mohérem.

Slůvko grogram si našlo někdy v polovině šestnáctého století stejně jako spousta dalších cestu ze středověké francouzštiny právě do angličtiny. Což však ještě stále nevysvětluje, proč se podle starého admirála jmenuje alkoholický nápoj. Vysvětlení není zase tak obtížné.

Admirál prostě nechtěl, aby se námořníci na jeho lodi zpíjeli pod obraz, a tak v roce1740 nařídil, aby rum z podpalubí byl ředěn vodou. Od té doby se pro tento nápoj vžilo jméno autora jeho receptury, byť, pravda, ten repcet nebyl zase tak složitý.

My jsme během tohoto kratičkého historického exkursu vylosovali z došlých odpovědí dnešního výherce, a tím se stal Zdeněk Rosol z Prahy. Výherci blahopřejeme a posíláme mu odměnu.

Než se rozloučíme, povíme vám ještě příběh o jedné neúplatné dámě ze Severního Irska, která si více než peněz cení své zahrádky.

Neplatná irská lady

Osmasedmdesátiletá Helena Huntová, penzionovaná učitelka hudební výchovy v městečku Limavady odmítla nabídku ve výši 250.000 liber.

Právě tolik jí byly ochotny vyplatit úřady, aby podstoupila svůj pozemek stavební firmě, která chtěla postavit na okolním pozemku nový supermarket.

"Nezáleží na tom, kolik mi chtěli vyplatit. Zahrádka je součástí mého domova, ve kterém bydlím od svého narození. Miluji pohled na to, když se tu uhnízďují ptáci a s velkým potěšením sleduji divoké včely, jak si pobrukují v břečťanu. Peníze pro mě nic neznamenají," dodala na vysvětlenou paní Huntová.

Místní úřady jí k potěše místních obchodníků vzkázaly, že se nemusí ničeho bát. Projekt na stavbu supermarketu byl zastaven.