Sobota 17. března 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Pravidelný úvodní exkurs o britském počasí by tentokrát asi neměl příliš velký smysl. Předjarní březen osciluje mezi přeháňkami listopadovými a dubnovými, do toho občas zasvítí slunce, ale nad celou Británií nadále visí temný kouř ze spalovaných trupů hovězího dobytka, vepřů a ovcí.

Ale než se budeme zabývat pochmurnou epidemií, která zasáhla Británii a její farmáře, podíváme se, jaké vášně vyvolala v zákulisí Královského národního divadla docela obyčejná chřipka, neboť před čtvrteční premiérou My Fair Lady si londýnské publikum nelámalo hlavu slintavkou a kulhavkou ani v Británii ani ve Francii ani na španělských pláních.

Chřipka v londýnské divadle

Londýnské publikum se ptalo: Bude Martine McClutcheonová hrát premiéru nebo nebude? Den předtím se totiž splnil životní sen osmnáctileté Alexandře Jayové.

Alexandra přijala hereckou práci, nevděčnou úlohu understudy, to je taková ta záskokářka, která nastuduje hlavní roli spolu se známou hvězdou, a pak pravidelně dochází na představení v naději, že hlavní představitelka onemocní, a že bude moct ukázat, co v ní doopravdy je.

Většinou je taková naděje lichá a většina takových záskokářů herců si během celé sezóny nezahraje a jenom si tajně představuje, co všechno by se mohlo přihodit, aby se na prknech, která znamenají svět, mohli pořádně blýsknout.

Ale ve středu zasáhl deus ex machina, a vzal na sebe podobu obyčejné chřipky, neboť Martina McClutcheonová, zpěvačka popmusic a televizní hvězda známá především jako barmanka ze seriálu East Enders, onemocněla a doktoři jí přísně zakázali, aby si namáhala hlasivky.

Úspěch "záskokářky"

Středeční předpremiéra byla pro záskokářku terno. Alexandra Jayová slyšela, nastoupila a zvítězila. Dosud neznámá herečka sklízela aplaus za aplausem, v hlavní roli Lizy mladistvě excelovala, a tak se z dívky z Devonu, která se až do středy mohla vychloubat jenom menší úlohou ve známém muzikálu o kočkách, stal přes noc malý divadelní zázrak jednoho večera.

Nakonec ve středu tleskalo nejen obecenstvo, ale také spoluherci a pak i technický personál. A to se asi nemělo stát, protože svět showbusinessu je neúprosný a krutý: o Alexandřině úspěchu se pochopitelně doslechla hvězda Martina McClutcheonová, a celkem pochopitelně ucítila nebezpečí.

Uzdravená hvězda

Ve čtvrtek přemluvila lékaře, aby ji na premiéru pustili, rozhodnutí padlo pouhých pět hodin před začátkem představení, a večer už v roli slečny Doolittlové skotačila na jevišti, i když jí oficiálně pořád ještě nebylo úplně dobře.

A chudák Alexandra se s profesionalitou, vlastní anglickým hercům, vrátila k té plejádě malých a převážně němých epizodických úloh, které v My Fair Lady studovala.

Snad aby po těch oslavných článcích na Alexandřin středeční výkon novináři nalili Martině McClutcheonové trochu balzámu do srdce, psali o její Lize v samých superlativech jako o úspěchu, z něhož se tvoří divadelní legendy.

Cockney přízvuk

A stojí možná za zmínku, co zaznamenala britská divadelní kritika: na rozdíl od Julie Andrewsové, která hrála londýnskou premiéru, a Audrey Hepburnové, známé z filmového zpracování, neměla čtyřiadvacetiletá McClutcheonová problémy s londýnským přízvukem Cockney.

Narodila se totiž v doslechu zvonů kostela St Mary Le Bow, a tak musela - podobně jako hrdinka Shawovy komedie Pygmalion, na níž je známý muzikál založen - podstoupit jazykovou terapii, v níž si osvojila přízvuk a intonace vyšších vrstev.

Tragédie pokračuje

"Už jsem veterinářem pětadvacet let, a poslední tři týdny byly nejhorší tři týdny v mém životě. Většinu času zvířata zabíjíme v naprostém mlčení. Každému je z toho naprosto špatně."

Richard Dixon je jeden z veterinářů, který musí provádět nucený výsek britských ovcí, vepřů a hovězího dobytka, postižených epidemií slintavky a kulhavky - případů je skoro čtvrt tisíce. Vláda požaduje v téhle krizi přísná hygienická a veterinární opatření. Náměstek ministra zemědělství Ross Finnie nastiňuje nemilosrdný způsob, jakým to má být provedeno:

Veškerá stáda ovcí, v nichž jsou zvířata, jež je možné vystopovat do infikované oblasti, budou zlikvidována. Zvlášť ti farmáři, kteří nakoupili ovce na trhu Longtown polbíž Carlisle patnáctého nebo dvaadvacátého února, přijdou o svá stáda.

Holocaust zvířat

Všechna zvířata do vzdálenosti tří kilometrů od postižených farem mají být nemilosrdně zabita. Tenhle holocaust, jak tomu říkají britské sdělovací prostředky, si možná vyžádá až milion obětí jenom mezi ovcemi a beránky - přinejmenším sto tisíc kusů, a to v době, kdy ovečky čekají jehňátka. Ministr zemědělství Nick Brown:

"Zintenzívňuje se porážka ohrožených zvířat v těch oblastech - naštěstí je jejich počet zatím pořád ještě omezený - kde se nákaza rozšířila. A pak, pokud ostatní oblasti zůstanou bez onemocnění, budeme během příštího týdne až deseti dnů moci zvážit zmírnění restrikcí v oblastech bez slintavky a kulhavky."

Beznaděj farmářů

Britských farmářů se zmocnila panika. Množí se počty sebevražd zemědělců, kteří se stěží vyrovnali s problémem takzvané nemoci šílených krav, a které teď postihla nová pohroma.

Na rozdíl od takové Francie nemá britská zemědělská lobby příliš velké slovo u nové labour, která se ostentativně orientuje především na voliče ze středních vrstev ve městech - a tak pomoc přichází především ze soukromých rukou.

Princ Charles, následník britského trůnu, věnoval farmářům na řešení téhle krize půl milionu liber.

"Je tady tolik farmářů, jimž hrozí skutečný zánik jejich hospodářství a katastrofa, a myslím taky, že jim hrozí obrovská izolace, a to je další problém. Pokoušíme se zabránit tomu, aby měli pocit zoufalství, který by je dohnal k sebevraždě."

Nedostatek paliva

Po celém britském venkově už třetí týden planou hranice, na nichž se pálí těla mrtvých zvířat. A k téhle apokalyptické vizi se váže další problém - dochází palivo, a mnohé zvířecí trupy zůstávají ležet tam, kde byla zvířata zabita.

Takhle líčil situaci v úterý Bob Parry ze Svazu velšských farmářů:

"Tahle zvířata jsme diagnostikovali v pátek ráno. Dneska máme úterý dopoledne, a jsou pořád ještě na farmě, a hranici nebudeme moci zapálit dřív, než dneska večer nebo zítra."

Hněv a rozhořčení

A je tu také hněv a rozhořčení: rozhodnutí vlády, vyhubit zvířata kolem infikovaných oblastí, pobouřilo farmáře, jako je Keith Twentyman z Britského svazu farmářů v Cumbrii:

"Strávili jsme posledních několik hodin diskusí s mnoha našimi členy, kteří žijí na různých místech. Mnozí jsou zcela mimo oblast, kde řádí slintavka a kulhavka. Podnikli veškerá preventivní opatření, podařilo se jim zajistit farmy, které jsou daleko od téhle příšerné nemoci, a přesto bude jejich živobytí smeteno z povrchu země."

A to tím spíš, že se tu objevuje starý a dobře známý paradox: zatímco ti farmáři, jejichž zvířata jsou nakažena, dostanou od vlády za jejich porážku plnou tržní cenu, za porážku zdravých kusů dostanou daleko méně, pouhých sedmdesát procent - takže se jejich hněvu není co divit.

Ztráty pro venkovské podnikatele

"Skutečnost je taková, že epidemie má drastické a hrozné důsledky pro zemědělství v postižených oblastech, to víme všichni. Ale má také katastrofické důsledky pro další oblasti venkovské ekonomiky, na hotely, penziony, na přepravu, na potravinářský průmysl, na turistiku," říká Michael Meacher, ministr životního prostředí.

A jsou to miliardové hodnoty, o které britský venkov přichází - zavřené turistické pěšiny a stezky, zavřené cesty přes pozemky farmářů, zavřené historické památky, ztracené pracovní příležitosti.

Památkářská organizace English Heritage ještě ani nezačala pravidelný sezónní nábor pracovníků pro různé zámky, parky a archeologická naleziště, které spravuje. Celkem to dělá v Británii kolem třinácti miliard liber ročně. V místním měřítku jsou číslice o něco stravitelnější.

"Turistika v Cumbrii má hodnotu 950 milionů liber ročně. Zaměstnává čtyřicet sedm tisíc lidí - a tahle místa jsou teď ohrožena. V tomto okamžiku odhadujeme, že každý týden přicházíme o příjmy v hodnotě osmi až deseti milionů liber, což ohrožuje 350 pracovních příležitostí týdně," uvedl Ian Stevens, který pracuje pro turistický úřad v Cumbrii.

Kdy budou volby?

Za těchto okolností se nelze divit, že se stále častěji ozývají hlasy, podle nichž by se měly odložit všeobecné volby.

Jednak, tvrdí některé opoziční strany, omezení pohybu britských farmářů ohrožuje legitimnost volebního procesu, jednak trvat na všeobecných volbách ve všeobecně předpokládaném termínu třetího května je za současné situace přinejmenším necitlivé.

Vůdce opoziční konzervativní strany William Hague je v téhle otázce zdrženlivější:

"Samozřejmě, že otázka termínu voleb je legitimní. Myslím, že to bude záviset na tom, co se stane během příštího týdne - jestli se věci zlepší nebo zhorší, jestli ministři dospějí k přesvědčení, že za týden budou vědět jak zvládnout krizi takových či větších rozměrů a zároveň vést volební kampaň, ale tohle je otázka, na niž budeme hledat odpověď příští týden."

Nepřipravení labouristé

Problém je do značné míry v tom, že vládnoucí labouristé premiéra Tonyho Blaira s podobnou krizí nepočítali, a že mají připravenu politickou práci jenom do května.

Teoreticky by se volby mohly konat až na podzim roku 2002 - ale tahle varianta se nové labour moc nezamlouvá. V současné době přes krizi britského venkova vede nad stranou toryů v průzkumech veřejného mínění o dobrých šestadvacet procent, a kdo ví, co se stane během roku a půl s ekonomikou.

Zatím tedy je třeba se smířit se stavem věcí, čekat, jak to s volbami dopadne, a než skončí krize, jíst krmi z dováženého hovězího, nebo vůbec bezmasou, jako tradiční cucumber sandwiches - okurkové sendviče, které proslavil Oscar Wilde ve své slavné komedii Jak je důležité míti Filipa.

Podivný a jediný dostih

Ačkoli byly dostihy v Británii kvůli slintavce a kulhavce odvolány a nad Velkou britskou cenou v Aintree příští měsíc se vznáší velký otazník, ve čtvrtek se jeden dostih konal.

Byl to ovšem závod podivný, neboť na trať dostihové dráhy v Kiplingotes Derby v poblíž Beverley vystartoval ve čtvrtek odpoledne na koni k slavnému závodu jeden jediný jockey.

Šlo tady o všechno - tedy především o zachování tradice. Protože kdyby se velká cena Kiplingotes Derby některý rok nekonala, musela by ze zákona zaniknout.

Zachovaná tradice

A že je to vůbec nejstarší dostih v Anglii, koná se každoročně od roku 1519, uchýlili se pořadatelé k drobné lsti - odsud tedy onen jediný jezdec, který přišel, zúčastnil se a zvítězil.

Nebylo to ovšem vítězství bez konkurence - na start se dostavili další dva jezdci, ale protože se nepřihlásili včas, byli diskvalifikováni.

Zpravidla se prestižního závodu, který se koná třetí čtvrtek v březnu, účastní na třicet koní z celé Británie, a sleduje jej na třista diváků, i když závodní dráha je tak klikatá a dlouhá, že celé dostihy viděl jenom jednou jeden divák, který okamžitě po startu nasedl do vrtulníku a sledoval závod ze vzduchu.

Zákaz honů opět ve sněmovně

A vedle ušlechtilého sportu dostihového přišel - pokolikáté už - tenhle týden na přetřes také sport šlechtický: sněmovna lordů totiž projednávala kontroverzní zákon o zákazu honů na lišky a další savce.

Debata, která teprve začala, se zřejmě potáhne - plných devětašedesát peerů se přihlásilo do debaty. A debata je to vášnivá - Dolní sněmovna parlamentu se pokouší prosadit některou ze tří variant omezení tohoto krvavého sportu, ale v Horní sněmovně je leitmotiv jiný: konzervativní peer, Lord Mancroft, rozhodně odmítá tvrzení, že hony se psy nejsou ani zdaleka projevem sadismu lovců.

Sadismus nebo sport?

"Stoupenci zákazu tvrdí, že lovci loví jenom proto, že rádi zabíjejí. Pánové a lordi, neexistuje žádný důkaz na potvrzení tohoto křivého obvinění a pomluvy. Každý, kdo zná venkov, také ví, že tato tvrzení jsou nejen nepravdivá, ale taky hluboce urážlivá."

Ale podobně vášnivě zní protiargument baronky Castlové, veteránky labouristické politiky a rozhodné stoupenkyně naprostého zákazu honů. Lovci by se měli zamyslet nad svými motivy, tvrdí:

"Je to sport, v němž tucet dobře vycvičených honících psů v dobré kondici pronásleduje jednoho izolovaného samce? Já bych takový sport provozovat nedokázala. Dělá se mi zle už při tom pomyšlení."

Nahota dětí ve výstavní síni

Bývalá módní fotografka Tierney Gearonová vystavila obrázky svých dětí

Jinak byl tenhle týden ve znamení nahoty a sporů o to, co nahota znamená a o cenzuru. Takže když ve čtvrtek otevřeli výstavu ve výstavních prostorách reklamní společnosti Saatchi and Saatchi v severním Londýně, a když tou výstavou prošla skupina turistů, vyvrcholila tím velká kontroverze.

Kurátorka Saatchi a Saatchi je Jenny Blythová: "Včera odpoledne nás navštívili dva policisté v civilu z odboru pro obscénní publikace a internet. Sdělili nám, že dostali stížnosti na práce, které tu vystavujeme, a že pokud je do čtvrtka neodstraníme, obstarají si soudní příkaz k odstranění těchto děl z výstavní síně."

Jedná se o výstavu fotografií bývalé módní fotografky Tierney Gearonové, která vystavuje obrázky svých dětí. Jednomu jsou čtyři roky, druhému sedm - ovšem ty děti jsou na fotografiích nahé, a to vyvolalo obavy, že se tu šíří dětská pornografie.

Okamžiky z dětství

Autorka nařčení důrazně popírá: "Prostě jsem se pokoušela zachytit na těch fotkách malé okamžiky - jako když vidíte něco, co vás najednou rozesměje. A o to jsem se tady pokoušela - zachytit takové momenty na fotografický film."

Ale v poslední době se v Británii rozjela celá řada kampaní proti pedofilům. V čele tohoto tažení stojí bulvární list News of the World, který výstavu označil za exhibici perverze, která se maskuje jako umění.

Zvrhlé obrázky

S tímto názorem se výjimečně do jisté míry ztotožňuje šéfredaktor satirického čtrnáctideníku Private Eye Ian Hislop:

"Je to přesně ten typ perverzních obrázků, jaký si lidé stahují z internetu - není to výslovný sex, jenom trochu zvrhlé obrázky. Podle mě je velmi divné, že ty fotky vystavuje matka těch dětí. Nemyslím, že jí budou nějak zvlášť děkovat, až vyrostou. Takže chápu, že si policie říká - sakra, tahle galérie je plná obrázků, za které jinak lidi stíháme."

Zvrhlí pozorovatelé

Ale jiní komentátoři mají jiný názor: třeba známá feministka a univerzitní profesorka Germaine Greerová.

"Musejí si představovat, že ty obrázky jsou nějakým způsobem erotické, a že dětská nahota nepřímo představuje nějaký typ sexuálního setkání mezi pozorovatelem a tím obrázkem. To ovšem samo o sobě nastoluje problém obrovské absence nevinnosti u takového pozorovatele."

Nakonec policie výstavu povolila a ve čtvrtek se konala vernisáž.

... a nahota v divadle

Mezitím v dalekém Nottinghamu jiná profesorka, čerstvá absolventka místní univerzity, vystoupila v podivném představení.

Podle jedněch to byl striptýz, podle jiných umění. Samotná protagonistka, Cathy MacGregorová, má jasno v tom, proč na scéně vystupuje nahá:

"Jediný okamžik, kdy jsem v představení vlastně nahá, je na začátku, a je to o rozdílu mezi nahotou a nahatinkami. Sedím na židli a zírám do publika, které přichází do sálu, a řada z nich mi po představení řekla, že je to rozrušuje a že to vnímají jako konfrontaci - je to o nahé ženě, která opětuje jejich pohled a nutí je zamyšlení nad tím, jak se na ni vlastně dívají, a dokážou se na ni dívat bez postranních myšlenek?"

Rozhodnutí, dovolit tohle představení na Nottinghamské univerzitě, rozzuřilo místní podnikatele - protože si nesmějí otevřít kluby a striptýzy. Tady se měří dvojím metrem, prohlašují, umění neumění, striptýz je striptýz.

Nahota a nahota

Cathy MacGregorová nesouhlasí: "Myslím, že je rozdíl mezi nahotou v divadelním představení a nahotou jako součástí erotické zábavy. Tahle inscenace se snaží řešit obojí, ale myslím, že to sdělovací prostředky nafoukly mimo veškeré proporce. Zdá se mi to tak trochu bizarní, že je to ve dvacátém století ještě takový problém."

Soutěžní otázka

Pomalu máme na krku jaro, a že nám epidemie slintavky a kulhavky zřejmě nadlouho uzavřela turistické stezky a pěšiny po celé Británii, když chceme na procházku do přírody, nezbývá, než zajít do některé z britských botanických zahrad.

Naštěstí jich je na britských ostrovech požehnaně. Londýn má oficiální botanické zahrady dvě, slavné Kew Gardens a méně známé Chelsea Physic Garden, další botanické zahrady najdeme v hlavních univerzitních městech v Anglii a ve Skotsku.

Přísně vědecké botanické zahrady v moderním slova smyslu pocházejí až z minulého století, ale první vlna zájmu o lékařské účinky různých bylinek a o roztodivné rostliny, které námořníci přiváželi z dálných krajů, se datuje z počátku století sedmnáctého. A my se ptáme:

Kdy a kde byla v Británii založena první botanická zahrada?

Odpovědi nám pošlete do pátku 6. dubna na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O.Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Případ hlasitých husí

Zdá se, že krize kolem epidemie slintavky a kulhavky zatím ještě nezaměstnává britské farmáře čtyřiadvacet hodin denně.

Aspoň jistý Peter Townley z Prestonu v hrabství Lancashire si našel čas, aby se v téhle pro sedláky pohnuté době soudil. Soudí se svou sousedkou, jistou paní McKerneyovou, a důvodem je ekologie. Lépe řečeno - soustavné zamořování životního prostředí.

Čekali byste možná, že řečená sousedka vylévá panu Townleymu na pozemek splašky, nebo že chemickým postřikem ničí jeho úrodu. Nikoli: jedná se o ekologické důsledky akustického zamoření britského venkova.

Akustické zamoření

Totiž to je tak. Sedmačtyřicetiletá Ann McKerneyová si před pěti lety pořídila sedm husí - tři husy čínské a čtyři husy anglické. Čtyři a půl roku byl pokoj, ale vloni v říjnu si pan Townley přišel stěžovat.

Husy prý kejhají a syčí tak hlasitě, že ho to na jeho velké farmě ruší; v noci prý nemůže oka zamhouřit a ve dne mu jejich rámus nedovolí, aby se soustředil na svou farmářskou práci.

Slovo dalo slovo, ale pan Townley s paní McKerneyovou se navzájem neposlouchali, a nakonec se oba obrátili na úřad.

Místní rada nejdřív navrhla paní McKerneyové, aby své husy doslova pustila k vodě, lépe řečeno po vodě - po proudu řeky. Ale paní McKerneyová odmítla, husy prý jsou ochočené a ve volné přírodě by zhynuly.

A tak místní rada vyslala na místo odborníky s měřícími přístroji, kteří měli zjistit, kolik že decibelů taková husa vykejhá a vysyčí. Pak vyslovila ultimátum: paní Ann McKerneyová musí svým husím ten randál zatrhnout, dát jim do krku roubíky nebo co.

Líčení pokračuje

A když to nešlo po dobrém, musela husopaska k soudu pro porušení vyhlášky místní rady o dodržování úrovně hluku. Magistrátní soudce Jonathan Finestein při předběžném vyšetřování hlasitě požadoval kompromis: "Jak se měří hlasitost husy," volal hlasem velikým, "tohle se přece dá vyřešit nějakým jiným způsobem," a přitom stěží potlačoval smích.

Jestli se za téměř detektivním Případem hlasitých husí skrývá nějaká jiná, temná venkovská historka, nějaké černé tajemství, nebo oč vlastně doopravdy jde, se v tomhle stádiu procesu dá jen těžko říct.

Zatím se oba sousedé častují zvířecími jmény - nadávají si do husí a slepic. Líčení pokračuje - a jestli se dovíme něco dalšího, neopomeneme vás informovat.