Sobota 7. dubna 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Kde jsou ty časy, kdy člověk na prvního dubna otevřel noviny, a aprílový vtip ho doslova udeřil do očí. Kdy televize BBC na prvního dubna vysílala zcela seriózní pořad o životě italských rolníků, pěstujících špagetovníky a o průběhu sklizně špaget.

Dnes žijeme v mnohem komplikovanějším světě. A tak, když jsme si o minulém víkendu koupili tlusté fascikly nedělních novin a uvelebili se s nimi u snídaně, nebyli jsme si ani při sebepozornější četbě nedělních novin úplně jisti, jestli nás vyvádějí aprílem, nebo ne.

Aprílové žerty

Žhavým kandidátem na aprílový žert byl například článek v SUNDAY TIMES, podle něhož britská vláda tajně vynakládá miliardové sumy na geneticky modifikované ryby, které rostou rychleji a mají chutnější maso.

Jenomže tutéž zprávu přinesl také nedělní INDEPENDENT, a tak tahle kandidatura rychle padla. Exkluzivita té které zprávy je pochopitelně jedním z hlavních testů britských aprílů.

SUNDAY EXPRESS jsme rozlouskli poměrně snadno: olbřímí ruské kolo nad Temží, zvané střídavě Oko Londýna a Kolo Milénia, má být položeno na bok a stane se z něj kruhový objezd.

Jasné informační padělky

MAIL ON SUNDAY překvapil zjištěním, že nám nebe v poslední době nějak ztrácí barvu a je míň modré.

OBSERVER přišel se zcela jasným informačním padělkem: královna Alžběta prý pověřila tvůrce televizního zpravodajského pořadu Velká snídaně, aby jí pečoval o image, i když v souvislosti s královskou rodinou je třeba přistupovat k dezinformaci velmi opatrně.

INDEPENDENT svého času uveřejnil aprílový žertík podle kterého královna chystá na Internetu vlastní webovou stránku. Než se rok s rokem sešel, byla královna i s celou rodinou na počítačové síti.

Replika Titaniku a led z trouby

Stojí snad za zaznamenání, že letos ve vyvádění aprílem vedly především rozhlasové stanice a supermarkety.

V pobočce velké sítě samoobsluh ASDA v Bishop Auckland se v neděli zástupy koupěchtivých Britů domáhaly nejnovějšího amerického vynálezu - ledových kostek, které vám zmrznou v mikrovlnné troubě.

Diskjockey rozhlasové stanice SOUTH FM poslal zástupy zvědavců na křídové útesy nedaleko Doveru, když oznámil užaslým posluchačům, že kolem útesu Beachy Head pluje replika proslulého Titaniku v životní velikosti.

Repliku prý postavila společnost AFD, což mohlo chytrému napovědět, protože se jedná o zkratku slov April Fool´s Day. Místním radním z Beachy Head se ovšem tenhle žert moc nezamlouval - obávali se o bezpečnost zevlounů.

A události jim daly za pravdu: o pouhé dva dny později, v úterý, se kvůli trvalým dešťům zhroutila část Beachy Head zvaná Devil’s Chimney, Ďáblův komín. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Nevkusný žertík

Také místním radním v přístavním městečku Portishead v Sommersetu se aprílový žertík nezamlouval: to když žertéři uzavřeli portisheadské nábřeží velkými cedulemi, které varovaly před slintavkou a kulhavkou a tradiční černěžlutou páskou.

"Je to nechutné a ti, kdo tenhle žert ztropili, by měli být potrestáni," pravil radní John Daws. "My se dobrému vtipu taky rádi zasmějeme, ale co je moc, to je moc. Tohle je nezodpovědné, a já se tomu prostě nemůžu smát v době, která je pro naše farmáře tak těžká."

Odložené volby

Premiér Blair posunul volby kvůli epidemii kulhavky a slintavky z 3. května na 7. června

"Poté, co jsem důkladně zvážil všechny argumenty, rozhodl jsem se, že zájmům této země nejlépe poslouží, když tyhle volby odložíme na 7. června."

A bylo to venku. Minulé pondělí ukončil britský premiér Tony Blair dny a týdny napjatého očekávání a spekulací, a oznámil odklad místních voleb, původně plánovaných na 3. května.

	Poté, co jsem důkladně zvážil všechny argumenty, rozhodl jsem se, že zájmům této země nejlépe poslouží, když tyhle volby odložíme na 7. června.
	Tony Blair

Načasování místních voleb zpravidla není záminkou k velkým politickým dramatům a zvratům, ale jakmile se jednou vyhlásí termín, je datum zapsáno do politického kalendáře pevně a nezvratně.

Odklad voleb je krok v britské politice zcela nevídaný a neslýchaný - naposledy k němu předseda britské vlády přistoupil za druhé světové války.

A že se všeobecně předpokládalo, že se v termínu voleb do místních orgánů třetího května budou konat také volby parlamentní, vyvolalo oznámení v Británii takovou menší bouři.

Důvody posunutí termínu voleb

Blair jednoznačně jmenoval a definoval viníka - je to slintavka a kulhavka.

"Při tomto rozhodování hrály největší roli následující tři faktory. Za prvé, dopad každého odkladu a signál, který takový odklad může vyslat, na naši turistiku. Za druhé, nutnost, soustředit pozornost britských a v některých případech také místních politiků na boj proti slintavce a kulhavce, v době, kdy se snažíme uvést do pohybu mechanismy na řešení každé eventuality. A za třetí, pocity lidí v nejhůře postižených oblastech. Velké oblasti na britských ostrovech jsou i nadále uzavřeny, epidemie nesmírně nakažlivého onemocnění brání velkému množství britských farmářů v tom, aby mohli opustit své farmy."

Tony Blair uznává hlavní argument opozice, totiž, že za těchto okolností není možné vést regulérní volební kampaň.

Protiútok opozice: odklad na neurčito

Ovšem vůdce loajální konzervativní opozice William Hague, jehož výsledky v průzkumech veřejného mínění jsou skutečně tristní, chce jít ještě dál - místní volby by se měly odložit na neurčito, prohlásil ještě předtím, než Tony Blair přišel se svým oznámením.

"Protože rozhodně nemohou vědět, jak tahle krize skončí, pak podle mého názoru nemají co stanovovat nové datum voleb. V zásadě sice přijímáme zákonodárství o odkladu místních voleb, ale nesouhlasíme s tím, aby se stanovilo nové konkrétní datum do té doby, než se vyřeší krize kolem slintavky a kulhavky."

"Teď není čas na drobné politikaření," prohlašuje Tony Blair, a vysvětluje svoje rozhodnutí shromážděným novinářům v Downing Street.

"Teď je čas k tomu, abychom se sjednotili, nikoli abychom soupeřili. Musíme pracovat společně a pomoci nejhůře postiženým komunitám."

Riskující Tony Blair

Tony Blair tu ovšem dost riskuje: osobně se postavil do čela vládní kampaně, jejímž cílem je omezení a likvidace epidemie, a tím, že definoval nový termín místních voleb, si vymezil lhůtu, a to lhůtu dost šibeniční.

Do 7. června musí britským voličům dokázat, že vláda má nemoc plně pod kontrolou. Ale Blairovo rozhodnutí má širší důsledky - všeobecně se očekávalo, že britský ministerský předseda vyhlásí souběžně s místními volbami také volby všeobecné.

V rámci britského politického systému mají místní volby pevně stanovený termín - většinou se konají první čtvrtek v květnu a místní radní jsou voleni na pevný počet let.

Vhodný čas

Naproti tomu všeobecné volby vyhlašuje předseda vlády podle vlastního politického uvážení - jedinou podmínkou je, že se musejí konat do pěti let po předchozích parlamentních volbách.

Současná labouristická vláda byla zvolena v květnu 1997, takže by v zásadě mohla pokračovat v práci další rok. Jenomže pro Tonyho Blaira je vhodný čas pro všeobecné volby teď.

Jeho nová labour vede v průzkumech veřejného mínění, William Hague je ve stále ostřejší křížové palbě vlastní konzervativní strany, a tak Tony Blair prohlašuje, že odklad všeobecných voleb na neurčito by poškodil demokratický proces.

Předvolební průzkum z přelomu března a dubna

Ekonomika ohrožena epidemií

Samozřejmě, je tady čistě pragmatický důvod: kdyby se všeobecné volby odložily o víc než onen předpokládaný měsíc, mohlo by to labouristy vážně poškodit a sebrat jim jeden z hlavních politických trumfů - a to je ekonomika.

Proč? Vysvětluje profesor politických věd z univerzity ve Strathclyde John Curtis:

"Slintavka a kulhavka rozhodně dlouhodobě ovlivní britskou ekonomiku. Ekonomové nám říkají, že oproti tomu, co se očekávalo, bude hospodářský růst o třetinu nižší. A samozřejmě, že nás znepokojuje taky stav amerického hospodářství a dopad, který bude mít na Británii. Ale krátkodobý odklad voleb narazil u britské veřejnosti na pozitivní odezvu, většina britských voličů Blaira podpořila, a z průzkumů vyplývá, že se Blair vůdce opozice nemusí příliš bát."

Nevyužitá šance

Jessica Elgoodová je hlavní politická komentátorka ústavu pro výzkum mínění.

"William Hague naprosto zklamal, když se pokusil ovlivnit způsob, jímž voliči hodlají odevzdávat své hlasy. Plné dvě třetiny lidí si myslí, že vláda situaci neřešila příliš dobře, ale konzervativní straně se přesto nepodařilo zlepšit své postavení v průzkumech veřejného mínění."

Connery láká do Skotska

Mezitím se vydala do protiútoku také samotná turistika a v čele protiútoku stojí odvážné Skotsko. Skoti zahájili ofenzívu šarmu a snaží se přesvědčit především americké turisty, že jejich země je naprosto bezpečná.

A do čela Skotů se postavil muž nejodvážnější - alespoň ve fikci: Sean Connery.

"Dovolte, abych vám řekl - přijeďte rozhodně ještě letos. Zjistíte, že naše majestátní krajina je zcela otevřena. Zjistíte, že jsou otevřena naše golfová hřiště, i když nejsou z nejsnadnějších. Ale především zjistíte, že jsou otevřena srdce našich lidí."

Hledání Brancasterského hradu

Zatímco se někdejší James Bond Sean Connery snaží přesvědčit Američany, aby navštívili Skotsko, do malé a poklidné vesničky Brancaster na mořském pobřeží v Norfolku se američtí turisté hrnou sami a domáhají se historické památky, která neexistuje - hledají Brancaster Castle, hrad či zámek Brancasterský.

Američtí návštěvníci o téhle fantomatické památce vědí všechno. Znají její dějiny, vědí, kdo všechno v hradu bydlel a přespal. Až dosud vesničané jenom se soustrastným úsměvem pokyvovali hlavou a vysvětlovali turistům, že k hradu má tak nejblíž příkop, který před dvěma tisíci lety vyznačoval hranici někdejší dávno zaniklé římské tvrze.

Až konečně se ta záhada vysvětlila - a přišel na to místní chlapík, jistý Bernard Lock. Tu záhadu má na svědomí jeden Američan. Jmenoval se Guy Rix a byl to potomek muže, který z Brancasteru emigroval do Ameriky v 17. století.

Posedlost rodinnými kořeny

Roku 1906 napsal knihu s trochu verneovským názvem Dějiny a rodokmen americké rodiny Rixů, v němž osudy svých předků řádně okrášlil a opentlil - přiřknul jim šlechtický titul a život na hradě či zámku Brancasterském.

A že jsou Američané dost posedlí hledáním rodinných kořenů, vznikla tahle pouť k místu zrodu téhle legendy. Pan Rix totiž barvitě líčí jedny z nejmohutnějších hradeb a opevnění v celé zemi englické se čtyřmi vysokými věžemi, z nichž ta severní shlíží na Německý oceán.

Pan Lock se teď snaží uvést celý příběh na pravou míru - kniha pana Rixe má totiž ještě letos vyjít v Americe v reedici.

Skandál princezny Sofie

Hraběnka z Wessexu si pustila ústa na špacír...

A když už mluvíme o starých a smyšlených šlechtických titulech, nemůžeme vám nepřipomenout příběh, který minulý týden hýbal královskou rodinou a přinesl nepříjemná echa problémů kolem nebožky princezny Diany.

Neboť hrabě a hraběnka z Wessexu mají titul sice pravý, ale relativně nový - zřídila jej pro ně Její Veličenstvo královna Alžběta II. u příležitosti sňatku.

V pátek se konečně královnin syn princ Edward a jeho manželka, lépe známá jako Sophie, objevili znovu v Británii na veřejnosti.

Předcházel tomu velký skandál, který o minulém víkendu řádně rozmazal bulvární tisk. Hrabě a hraběnka z Wessexu totiž podnikli čtyřdenní cestu do Qataru a Bahrainu, a tam - v dobré víře - poskytli rozhovor jistému Mazherovi Mahmoodovi, novináři z plátku z nejbulvárnějších, News of The World.

Příliš otevřená princezna

Ten novinář se převlékl za arabského šejka, a paní hraběnka Sophie si pustila takříkajíc ústa na špacír.

Královna je podle ní milá stařenka, princ Charles se nemůže dočkat, až jeho matka umře, manželka ministerského předsedy Cherie i Tony Blair sám jsou příšerní, vůdce opozice William Hague je deformovaný, a ona sama, Sophie, dříve Rhys Jonesová, prý teď nastoupila na sokl, který zůstal opuštěn po tragické nehodě, jíž padla za oběť Diana, princezna z Walesu.

Řečený novinář všechno tajně nahrál, když se podřekl, natočil se Sophií rozhovor nový a neškodný, ale takzvané Sophiiny pásky se dostaly do rukou dalším bulvárním novinám, a byl oheň na střeše.

Sophie Wessexová má vlastní reklamní agenturu, která se specializuje na zprostředkování vztahu s veřejností, a tahle aféra jí věru příliš neprospěla.

"Tohle jsou pro Sophie Wessexovou rozhodně nepěkné časy." uvedla Jenny Bondová, která referuje pro BBC o královské rodině.

Naivita nebo neprofesionalita?

Poslední útok přišel z vlastních řad. Její podnikový časopis přišel s úvodníkem, v němž doslova říká: Sophie projevila naivitu, která se naprosto neslučuje s její úlohou v public relations. Jakožto členka královské rodiny měla vědět, že neexistuje nic, jako neveřejná poznámka, pronesená před známým, píše úvodník.

A znovu se začalo psát o etice novinářské profese, odborníci říkali, že noviny překročily hranici slušnosti. Ale ti, kdo noviny sami publikují, se na celý případ dívají s mnohem menšími sympatiemi.Jedním z nejslavnějších je Max Clifford, podle kterého Sophie prý měla mít rozum.

"Jakožto někdo, kdo dělá v public relations by měla být odbornicí na média a na to, co se ve sdělovacích prostředcích děje. Setkat se s údajným podnikatelem a bavit se s ním otevřeně o všemožných věcech, které se týkají královské rodiny, ministerkého předsedy a tak dále, je přinejmenším naivní a v nejhorším případě věřitelně nebezpečné."

Sousto pro veřejnost

Také politici - především ti, o nichž hraběnka z Wessexu nemluvila - její jednání odsoudili. Stephen Byers je ministr obchodu a průmyslu.

"Je důležité, aby politici a členové královské rodiny rozlišovali mezi tím, co je veřejné, a tím, co je soukromé. Kdyby za mnou přišel šejk se sklenicí šampaňského, omluvil bych se, a šel pryč."

Po těch týdnech, co se nemluvilo skoro o ničem jiném, než je slintavka a kulhavka, přinesl celý případ příjemné rozptýlení - a hlas lidu konečně mohl komentovat malý královský skandálek:

"Možná neměla říkat to co řekla, ale třeba mluvila pravdu, tak proč ne? Její práce - myslím, že by měla pokračovat, a proč taky ne. Je to mladá žena a žijeme v 21. století. Ženy chodí do práce, a jenom to, že má za muže prince, neznamená, že by to měla vzdát."

"Myslím, že by měla pustit svoji práci k vodě, a prostě dál dělat člena královské rodiny, tyhle dvě věci se střetávají, ne? Koneckonců dostává od královské rodiny výhradní informace, a používá je ke své práci."

Utržený Ďáblův komín

Velké neštěstí, o němž jsme mluvili na začátku našeho programu, se stalo nedaleko Doveru. Utrhl se totiž útes zvaný Ďáblův komín a v celém tom prý mají prsty černokněžníci, kteří chtějí proklít lid Eastbournský.

Roku 1894 totiž skálu zaklel jistý Alistair Crowley: "Tato ústa to pronesla ze svého trůnu. Sborové eonští prohlašují, že poslední z démonů byl poražen..."

Alistair Crowley byl svého času velmi slavný okultista, nechvalně proslulý tím, že se věnoval všem oborům černé magie. Až prý Ďáblův komín spadne, prorokoval, neštěstí za neštěstím bude stíhat Eastbourn do sedmého pokolení.

Příroda nebo kletba?

Místní radní sice prohlašují, že definitivní změnu a pád tohoto křídového útvaru nezpůsobila kletba, ale vydatné deště, ale čarodějové vědí svoje.

Místní provozovatel bílé magie, jistý Kevin Carlyon, se rozhodl, že pro jistotu nasadí své čáry, aby místní obyvatele ochránil:

"Věříme v síly přírody a věříme v moc pozitivního myšlení, a ty mohou být společně nasazeny k tomu, čemu lidé říkají uřknutí či kletba. Každá legenda má v sobě nějaké zrnko pravdy, takže je možné, že na tom, co Crowley udělal, něco je.

Dneska ráno provedu takovou maličkou ceremonii a v neděli ještě jeden velký magický obřad při úplňku. Normálně to trvá pár dní, než černá magie zabere, takže se nedivím, že se zatím ještě nic nestalo. V současné chvíli si zachovávám otevřenou mysl, ale člověk nikdy neví.

Takže ještě uvidíme, zda tu událost měla na svědomí černá magie nebo březnové větry a dubnové deště.

Soutěžní otázka

A teď nadešel čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Ptali jsme se kdy a kde byla v Británii založena první botanická zahrada a nejvíce posluchačů tipovalo londýnské Kew Gardens.

Ačkoli tato původně královská zahrada byla založena poměrně nedávno - v polovině osmnáctého století, a veřejnosti ji královská rodina věnovala jako jednu z nejvýznamnějších botanických zahrad Británie až roku 1840. Takže Kew Gardens to nejsou a jak tedy zní správná odpověď?

Nejstarší botanická zahrada

Je to botanická zahrada v Oxfordu, založená v roce bitvy na Bílé hoře. Impulsem pro vznik britských botanických zahrad byly zámořské cesty a objevy řady dosud neznámých rostlin v Americe v šestnáctém století.

První botanickou zahradu na britských ostrovech založil roku 1621 Henry Danvers, který na ni věnoval tehdy astronomickou částku pěti tisíc liber. Tak vznikla klasická obezděná botanická zahrada - zdi stály roku 1621 tolik, že z pěti tisíc liber prakticky nezbyly žádné peníze na rostliny - rozdělená na čtyři části podle čtyř tehdy známých světadílů.

Rozložení rostlin podle místa původu vedlo k tomu, že je oxfordská botanická zahrada dodnes pastvou pro oči spíš pro přírodovědce než pro estéty. Ve srovnání se všemi ostatními botanickými zahradami, píše se v Průvodci po anglických sadech, je ta oxfordská o to dokonalejší svými architektonickými půvaby, oč je chudší z hlediska čistě botanického bohatství.

Později založené zahrady

Na druhou botanickou zahradu si musela Británie počkat plného půl století - až roku 1670 založili dva nadšenci botanickou zahradu ve skotském Edinburku, která dnes se svými pětatřiceti tisíci druhů rostlin patří mezi největší na světě.

Třetí byla zahrada v Chelsea z roku 1673, která se od svého založení specializovala na léčivé byliny a rostliny s lékařským využitím.

A my jsme mezitím z odpovědí vylosovali dnešního výherce, a tím se stává Josef Soukup z Pardubic.

Výherci blahopřejeme, a posíláme mu odměnu.

Osmadvacátý rekord Johna Evanse

V týdnu, kdy oficiální britští šašci pořádali konferenci k oslavě svého poctivého řemesla v městečku Cransley Hall - mezi zhruba šedesáti účastníky byl také Sylvester, žertéř z Chesteru, který prý žertuje v polyesteru - a kdy britští klauni rokovali o tom, zda se mají nechat pojistit proti případným žalobám diváků za dorty v obličeji nebo polité oblečení, tedy v uplynulém týdnu se jistý čtyřiapadesátiletý John Evans z městečka Heanor v hrabství Derbyshire úspěšně pokusil o kousek věru herkulovský.

Uprostřed slavného řečnického koutku v londýnském Hyde Parku tento pátek vybalancoval na hlavě šest a devadesát prázdných bas od mléka, které vážily kolem stodevadesáti kilo.

Muž, s nímž John Evans soupeřil o tohle kuriozní prvenství, nebyl nikdo jiný, než zase John Evans. Roku 1996 totiž na témže místě vybalancoval na hlavě o jednu basu od mléka méně - tehdy jich bylo celkem pětadevadesát.

Překonání sebe sama

Pravidla byla přísná: bez pomoci rukou udržet těžký sloup krabic od mléka v rovnováze plných deset vteřin. A že toho dne foukal vítr, bylo to opravdu o fous.

"V osmé vteřině jsem myslel," říká John Evans každému na potkání, "že to projedu. Počasí bylo opravdu příšerné."

John Evans ovšem není žádný nováček - za deset let kariéry vzpěrače dosáhl osmadvaceti světových rekordů, z nichž třináct si obhájil.

Vzpěrač rekordmanem

Mezi nejbizarnější kousky tohoto bývalého zedníka patřilo, když na hlavě vybalancoval automobil Mini Cooper a zároveň žebřík, na jehož obou koncích balancovala žena na kole.

Na ověření svého nového rekordu si sice musí počkat ještě dva měsíce, ale půjde-li všechno dobře, dostane se do Guinnesovy knihy rekordů.

Mluvčí Guinnessovy knihy rekordů nešetřila chválou: "Je to pozoruhodný výkon, řekla, a jsem přesvědčena, že u toho nezůstane."

"Oslavím to ještě dneska," sdělil pan Evans po svém kousku reportérům. Taková věc se musí zapít - pintou mléka.