Sobota 21. dubna 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Velikonoce se nám letos na britských ostrovech moc nevyvedly, i když občas na malou chvilku vykouklo slunce a někdy se i zamodralo nebe, a ačkoli jsou trávníky v londýnských parcích doslova posypány pestrými květinami, po většinu minulého víkendu i následujícího týdne jsme se zimomřivě choulili před aprílovými plískanicemi, a duben nás trochu opožděně vyvedl aprílovým šprýmem, když se z šedé oblohy dva dny po sobě sypal sníh.

Britská vláda celý týden uvažovala, jestli má začít s očkováním proti slintavce a kulhavce. Pak rozhodnutí odložila o další týden, a v pátek prohlásila - pokolikáté už - že epidemie je pod plnou kontrolou. Ale to nebylo jediné protivenství, které nám velikonoce nachystaly.

Útok teroristů

"Slyšel jsem obrovskou explozi, podíval se z okna a viděl jsem, jak z rafinérie stoupají mračna černého dýmu. Pořád ještě ten kouř vidím, i když už nejsou vidět žádné plameny. Ale ještě před chvílí stoupaly plameny vysoko do vzduchu - dobrých šedesát metrů. Pokud byl někdo blízko epicentra výbuchu, pak byl zřejmě velmi, velmi vážně zraněn."

Naštěstí v rafinérii poblíž městečka Grimsby nebylo na velikonoční pondělí příliš mnoho lidí, několik jich muselo být odvezeno do nemocnice s lehčím zraněním.

Velikonoce posloužily militantní teroristické frakci severoirské organizace IRA jako záminka k sobotnímu teroristickému útoku na třídírnu poštovních zásilek v severním Londýně.

Opět Reálná IRA

Alana Frye z protiteroristického oddělení Scotland Yardu povaha pumového útoku znepokojuje:

"Je zřejmé, že tady máme co dělat s prudce explozivními látkami, a proto se podezření soustředí na frakci Reálná IRA. Znepokojivé je na tomto útoku to, že mu nepředcházelo žádné kódované varování."

Ani při tomto útoku nebyl nikdo zraněn, ale odborníci na terorismus se obávají, že výbuch signalizuje začátek nové násilné kampaně frakce Reálná IRA, která bojuje proti mírovému procesu v Severním Irsku, a že se tato kampaň v budoucnu může přesunout z Irska do Londýna.

Symbolické načasování

Velikonoce jsou pochopitelně pro irské nacionalisty významné výročí - takzvané Velikonoční povstání v Dublinu roku 1916 bylo počátkem dlouhého procesu vzniku samostatného irského státu.

A jak říká profesor Paul Wilkinson na univerzitě v St Andrew, načasování i terč útoku byly symbolické:

"V minulosti se irští republikánští teroristé často pokoušeli podnikat své útoky v době Velikonoc, což se samozřejmě symbolicky váže na dublinské Velikonoční povstání, a budova Hlavní pošty v Dublinu byla pochopitelně velitelským sídlem a centrem dění povstání, takže sobotní útok na budovu pošty v Londýně s tím může symbolicky souviset."

Ale opusťme na okamžik světské okolnosti letošních Velikonoc, a obraťme pozornost k jejich duchovní podstatě.

Velikonoční mystika

Neboť ve Skotsku strávili dobu velikonoční duchaři, spiritisté a vůbec badatelé v otázkách záhrobních a ezoterických jedním z největších experimentů všech dob, které měly s pomocí nejmodernější techniky vysvětlit záhadné úkazy a tajemné jevy ve sklepeních Edinburského hradu a okolí.

Bývalá skladiště a sklepy, které byly prázdné plných sto šedesát let zjevily svá ponurá tajemství roku 1995, kdy byly zpřístupněny pro veřejnost, kdy lidé začali tyto podivné úkazy zaznamenávat.

Nejstrašidelnější místo v Edinburku a možná v celé Británii je sklepení číslo čtyři v Niddry Street, jak říká jeho manažer Fran Hollinrake:

"Zdá se, že tady je existuje spojitost mezi prostorami, v nichž podle mě straší, a prostorami, v nichž účastníci experimentu zaznamenali tajemné jevy. A ano, já na duchy věřím."

Nejstrašidelnější místo v Edinburku

Dvě stě padesát dobrovolníků, videokamery, tepelné senzory a fotoaparáty - mrazení v zádech, tajemné zatahání za šos či za rukáv, matné postavy, které se zjevují v dálce - to není látka pro příběh z hororu, ale jenom letmý výběr fenoménů, které se tu vědci pokoušeli objasnit.

Na fotografiích se objevily podivné bílé čmouhy, řada návštěvníků nezávisle na sobě viděla obrys muže v kožené zástěře, jiní slyšeli dýchání nebo měli pocit, že se jich někdo dotýká.

Ale byla to skutečnost, nebo si tu s nimi hrála rozjitřená fantazie? Ze sklepení edinburských odpovídá doktor Richard Wiseman, který nedávno vedl podobný výzkum v londýnském královském paláci Hampton Court, na otázku, zda se mají pocity účastníků experimentu brát s rezervou. A

"Ne tak docela. Tihle lidé nevěděli, jakou to místo má pověst, věděli jenom, že tam straší nebo možná straší, ale my jsme svůj pokus prováděli v deseti různých sklepech. V pěti z nich údajně straší, v pěti ne, a my jsme požádali účastníky, aby tam takových deset minut postáli, a pak nám řekli, jestli mají nějaký neobvyklý zážitek. Ani my, ani dobrovolníci nevěděli, který sklep je který - a je opravdu zajímavé, že ti, kdo nějaký zážitek zakusili na vlastní kůži, většinou byli ve sklepě, který měl špatnou pověst. Je možné, že tyhle sklepy jsou prostě tmavší nebo menší nebo větší, než ty ostatní, ale tady si uvědomíte přinejmenším jedno - že lidé velice citlivě reagují na své okolí."

Skotské záhady

S tím možná souvisí skutečnost, že právě ve Skotsku zaznamenali také řadu dalších jevů, které by mohly být důsledkem strachu s velkýma očima.

Tak například parapsychologický časopis Fortean Times nás tento týden ohromil zprávou, podle níž lidé ve skotských houštinách, křovích a porostech za poslední tři roky pozorovali obrovské černé kočky, které mohly přijít z jiného světa.

Britský národ

"Používám tenhle indický pokrm jako názorný příklad britské schopnosti, akceptovat různorodost, vstřebávat nové vlivy a absorbovat je do naší vlastní kultury. Všechny politické strany by měly vysílat toto pozitivní poselství o tom, jak obrovské silné stránky přinesly Británii nejrůznější komunity, které do naší země přišly, jak tyto komunity posílily naši ekonomiku, naše veřejné služby, naši kulturu a v neposlední řadě naši kuchyni. Je to všechno součást toho, proč je tak báječné žít v Británii."

Pravil ministr zahraničí Robin Cook ve svém velkém čtvrtečním projevu o multikulturní společnosti v Británii. O jakém jídle to vlastně mluvil?

Chicken Tikka Massala je speciální britská varianta indického pokrmu - kuřete na způsob tikka. Apokryfní vyprávění tomu chce, že pokrm chicken tikka massala vznikl zcela náhodou díky pohotové improvizaci jednoho kuchaře v londýnské indické restauraci.

Indicko-britská pochoutka

Když naservíroval anglickému zákazníkovi klasické kuře tikka - v aromatických kořeních marinované kousky kuřete nasucho opečené ve zvláštní troubě - ošklíbl se prý řečený Angličan a poručil si ke kuřeti omáčku. V Británii se k pečením všeho druhu téměř bez výjimky podává gravy, omáčka relativně jednoduchá, bez výrazné chuti a zápachu, barvy tmavé a silně viskózní konsistence.

Pohotový kuchtík podle této legendy odešel zpátky do kuchyně, smíchal rajčatový protlak se smetanou a další směsí aromatických koření, naservíroval, a na otázku, jak se nový pokrm jmenuje, odpověděl - chicken tikka massala, přičemž massala bylo jméno nové omáčky. To bylo údajně v polovině šedesátých let.

Nový britsko-indický pokrm se v Británii ujal a dnes se kuře s omáčkou massala dokonce podává i v samotné Indii, kde se turisté z Británie dožadují své oblíbené pochoutky.

Multikulturní Británie

Nuže, symbióza dvou soustav tak odlišných chuťových buněk a kuchařských postupů se pro britského ministra zahraničí stala metaforou multikulturní společnosti v Británii a zároveň malým štulcem v boji před nadcházejícími všeobecnými volbami.

On sice předseda vlády a vůdce labouristů Tony Blair ještě termín voleb oficiálně nevyhlásil, ale všeobecně se sází na 7. červen, a že labouristé zřejmě opravdu původně počítali s termínem květnovým, o tom svědčí první plakáty, které ozdobily londýnské billboardy.

Jsou to jakoby reklamy na fiktivní film, v němž prý vystupuje stínový ministr financí Michael Portillo v roli pana Booma a vůdce toryů William Hague v úloze pana Busta, tedy něco jako pan Odezdi a pan Kezdi, s příslušným ekonomickým varováním.

Xenofobie jako předvolební téma

Nuže - karta proti rasismu ve volební kampani byla obratným trikem, jímž labouristé chtěli sebrat konzervativní straně jeden z trumfů, který jim tolik pomohl při posledních volbách do Evropského parlamentu: hru na xenofobické cítění obyvatel Británie a jejich postoji k přistěhovalcům, ať legálním či nelegálním.

Konzervativní strana varovala své členy, aby se vystříhali rasisticky motivovaných poznámek v době volební kampaně, ale poradce vůdce toryů Mohammad Riaz, který sám nepatří k bělošské většině v Británii, varuje před novým přívalem politické korektnosti:

"Nikdo mě ještě nikdy neoznačil za rasistu nebo za člověka s proti přistěhovaleckým postojem a tak dále. A přesto - jakmile některý z našich "bílých kolegů" něco řekne na téma rasa nebo azyl, všeobecně se to interpretuje jako rasismus. Tohle je dlouhodobý problém, který máme a který se snažíme řešit."

Konzervativní brojení proti imigrantům

Konzervativcům se vytýká hra s ohněm rasových předsudků, s rétorikou, která používá sousloví jako "falešný žadatel o azyl" a která varuje Británii před záplavou nelegálních přistěhovalců.

Také na projev Robina Cooka o symbióze různorodých kultur v Británii reagovali britští toryové po svém - jeho výroky, řekli, jsou groteskní. Ale ministr zahraničí ví svoje:

"Ten projev byl všechno jiné, jen ne groteskní. Říkám jenom tolik, že patří k silným stránkám Británie, že máme tolik různorodých komunit. To nám pomáhá řešit problémy moderního světa. Když se podíváte ne nejúspěšnější zemi dnešního světa, na Spojené státy, vidíte zemi, která stojí a padá s tím, že vítá příchozí a přistěhovalce. Měli bychom dělat totéž."

Potrefená husa

Ale konzervativní opozice se cítí dotčena. Má pocit, že tady nová labour a její kdysi deklarovaná a dnes už skoro zapomenutá etická politika, nepřímo kritizuje výroky Williama Haguea, který nedávno prohlásil, že se Británie mění v cizinu. Potrefená se ozývá slovy předsedy organizace konzervativní strany Michaela Ancrama.

"Je to starý trik, vynést kartu a obvinit protivníka, že tuhle kartu hraje. Robin Cook dnes fakticky vynáší kartu rasismu tím, že nás obviňuje, že v téhle konkrétní věci dost neděláme. Myslím, že je to zcela nepřijatelné, ale zároveň si myslím, že kdyby to řekl kdokoli jiný než právě Robin Cook, bylo by to mnohem vážnější. V tomhle případě jde jenom o směšný výrok stále směšnějšího ministra zahraničí."

Ale toryové nemají úplně čistý stůl. Vedle přinejmenším neuvážených výroků Williama Haguea se minulý měsíc nechal slyšet jeden z konzervativních poslanců, John Townend.

Homogenní anglosaská společnost

Townend vyvolal velkou kontroverzi tvrzením, že přistěhovalectví je problém, který ohrožuje a oslabuje "homogenní anglosaskou společnost".

Robin Cook nepřímo naznačuje, že William Hague nese za takové a podobné výroky členů své strany částečnou zodpovědnost. Vůdce toryů se zuby nehty brání.

"Myslím, že se prostě pokouší zkreslovat názory konzervativní strany. My vedeme spor prostě o to, jakým způsobem funguje azylový systém v Británii. Podle mého názoru naše znepokojení sdílí velká většina lidí v téhle zemi. To není žádný rasismus, říkat to nahlas. Nemá to s rasistickými postoji vůbec nic společného. Říkáme jenom, že když tu jsou nějaké zásady, tak by se ty zásady měly opravdu řádně prosazovat, že by tu měli najít bezpečné útočiště ti, kdo utíkají před pronásledováním, ale že to není místo, kde každému všechno hladce projde."

Je vidět, že se William Hague za ty čtyři roky, co stojí v čele strany toryů, naučil prodávat svůj názor za všech okolností a všude. Ale tím jeho protivenství nekončí.

Příliš probritští konzervativci

Politické strany a jejich poslanci v těchto dnech podepisují ujednání, podle kterého nebudou ve volební kampani rozněcovat nacionalistické či rasistické vášně. Mezi labouristy a liberálními demokraty je ten podpis záležitost skoro automatická, ale ne tak mezi toryi.

Ačkoli William Hague dohodu podepsal za celou svoji stranu, Komise pro rasovou rovnoprávnost vyzvala všechny poslance a kandidáty, aby ji podepsali individuálně.

Ale řada konzervativních poslanců dokument podepsat odmítá.Mezi nimi zmíněný autor výroku o homogenní anglosaské společnosti John Townend, ale také osobnosti mnohem prominentnější.

Třeba bývalý ministr zemědělství v konzervativní vládě John Gummer, který se svého času proslavil tím, že v době vrcholící krize kolem nemoci šílených krav veřejně krmil vlastní dceru hamburgrem z hovězího masa:

"Je tady spousta nejrůznějších lidí, kteří po nás požadují, abychom podepsali nějaké deklarace, ale je v tom nepřímá hrozba: "když nepodepíšeš tuhle moji konkrétní deklaraci, řeknu lidem, že jsi ve skutečnosti rasista." Problém je v tom, že vás při každých volbách nutí, abyste podepsali celou řadu takových věcí. Ale to je naprosto neústavní, protože vy se zodpovídáte především voličům ve svém volebním okrsku."

Politické vydírání?

John Gummer tedy fakticky obviňuje politické vedení z vydírání. Stínový ministr financí Michael Portillo, jedna z nejvýznamnějších osobností opoziční strany toryů, se při zdůvodnění svého odepření poslušnosti zase ohání vysokými zásadami.

"Ne, já to nepodepsal, protože mluvím sám za sebe. Řekl jsem, že každému v téhle zemi nabízím stejnou míru úcty. Nerad podepisuji cáry papíru a dotazníky a věci, které mi někdo strčí pod nos. Do veřejného života jsem šel proto, abych mohl mluvit sám za sebe, a budu používat svůj vlastní jazyk a svá vlastní slova."

To všechno v týdnu, kdy jsme se na problém rasismu v Británii podívali také z jiné stránky - o minulém víkendu jsme viděli prudké pouliční boje a šarvátky mezi černošskou a asijskou komunitou v Bradfordu, a tenhle týden nás překvapila pákistánská komunita na sídlišti Oldham v Manchesteru:

"Sem se nesmí, člověče, sem běloši nesmějí, tady je to jenom pro černý," říká černošský mladík.

Úplně segregované oblasti v Británii zatím ještě nemáme, ale tenhle nový vývoj, který je v dost příkrém rozporu s tím, co říkal ministr zahraničí Robin Cook optimisticky o indické kuchyni, už teď dělá těžkou hlavu policii.

Moderátorská hvězda v úzkých

Pak tu byl pochopitelně případ posledního britského exportu - hvězdy televizních obrazovek Anny Robinsonové, známé z kvízového pořadu Nejslabší článek.

Nuže, Ann Robinsonová, která tenhle týden začala prezentovat americkou mutaci svého pořadu, si nedávno v jiném kvízovém pořadu - Pokoj 101 - pustila takříkajíc ústa na špacír a pomluvila Welšany. Jak jsou na sebe nafoukaní, jak jsou přesvědčeni, že jim všechno jde a tak.

Komise pro standard rozhlasového a televizního vysílání dostala stížnost, že tyhle poznámky jsou rasistické: rozlícení televizní diváci, často z Walesu, požadovali exemplární potrestání.

Na hranici přijatelnosti

Komise případ přešetřila, a nakonec Ann Robinsonovou osvobodila - ale bylo to jenom o fous: "Poznámky," praví se v oficiálním zdůvodnění, "se blížily hranici přijatelnosti".

Elleri Carrogová, mluvčí skupiny pro občanská práva Welšanů rozhodnutí odsoudila - prý se tu měří hned několikerým metrem:

"Komise pro standardy vysílání akceptovala naše argumenty, podle nichž se k Welšanům přistupuje jinak než k dalším menšinovým skupinám, ale pak prohlásila, že je v pořádku, když se Welšani stanou terčem rasistických poznámek - nebo, jak tomu říká, robustního humoru. Prý nejsme zranitelná skupina. Přijala obranu BBC, podle níž útok Anny Robinsonové na lidi, kteří spolu mluví welšsky byl zjevně a ostentativně absurdní. Řekla bych, že rasismus je sám o sobě ostentativně absurdní, ale není o to méně vážný."

První anglická ponorka

Tak jsme se dnes zdrželi u problému rasismu a rasistů, tak jenom na okraj k umění válečnickému - neboť tenhle týden jsme si připomněli jedno velké výročí.

Tenhle týden uplynulo sto let od okamžiku, kdy královské námořnictvo poprvé nasadilo do boje ponorku. Zpočátku ovšem roku 1901 k téhle novotě přistupovalo se značnou nedůvěrou, jak vysvětluje doktor Neil Young, kurátor výstavy o ponorkách v Imperiálním muzeu války:

"Ponorka jako zbraň byla považována za nepoctivost, za něco, co není ve válce ani fér ani anglické - tak to roku 1901 vysvětloval Sir Arthur Wilson, který měl na starosti námořnictvo v britské armádě. A šel tak daleko, že prohlásil, že se ponorky neujmou, a že by všichni v posádkách podmořských plavidel měli být považováni za piráty a pověšeni."

Soutěžní otázka

A když už mluvíme o dějinách, je asi čas, připomenout naši hádanku - jak si jistě vzpomínáte, váže se k dějinám kalendáře.

Když se král Jindřich VIII. rozhodl, že je mu rozvod s Kateřinou Aragonskou milejší než katolická církev, a rozhodl se, že se stane hlavou nové, anglikánské církve, netušil, jaký zmatek tím způsobí v kalendáři a v mysli potomků svých poddaných.

To ovšem taky nemohl tušit, jak pár desítek let nato zamotají matematikové hlavu papeži Řehořovi XIII., který si dal spočítat nový kalendář, protože se v jeho době kvůli nepatrnému zaokrouhlení při výpočtu přestupného roku astronomický rok odchýlil od toho kalendářního už o plných deset dní.

Gregoriánský kalendář

Gregoriánský kalendář vstoupil v platnost roku 1582, skoro celá katolická Evropa si o těch deset dní změnila datum - jenom Anglie ne, protože nový kalendář byl z hlediska reformační anglikánské církve vynález papeženský a tedy a priori špatný.

On ten rozdíl dělá ročně jenom sedmdesát osm deseti tisícin dne, ale Británie se od té doby postupně vzdalovala od nového gregoriánského kalendáře.

Když protikatolické vášně trochu polevily, a astronomové si uvědomili, že ani na Britských ostrovech nesouhlasí rok astronomický s tím kalendářním, byl gregoriánský kalendář přijat také tady.

Britská veřejnost přijala tuhle novotu tradičním způsobem - rebelovala. Měla pocit, že se ji astronomové, matematici, a král snaží připravit o několik vzácných dnů života.

V kterém roce přijala Británie gregoriánský kalendář a začala se řídit stejným kalendářem jako zbytek Evropy?

Odpovědi nám pošlete do pátku 27. dubna na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

O britské kultuře kompenzací

Je dobře známo, že se Britové rádi domáhají spravedlnosti soudní cestou. To je věc prastará, a Británie svého času tímhle zvykem nakazila Ameriku a ze Spojených států se kultura kompenzací v posledních letech vrací do Británie jako bumerang, ovšem bumerang podstatně větší, než byl původní projektil.

Jenom za tenhle týden si vysoudila osm tisíc liber odškodného lesbická svářečka, která si stěžovala na sexuální diskriminaci na pracovišti u firmy Arteeko Metalcraft v Leedsu.

Den předtím přisoudil pracovní tribunál pět tisíc liber odškodného Aaronu MacKenziemu, který donedávna udržoval trávník na golfovém hřišti u Invernessu, a který byl propuštěn, protože odmítl pracovat v neděli.

A to jsou jenom drobty - nedávno si jedna policistka vysoudila 250 tisíc liber za sexuální diskriminaci na pracovišti, která spočívala v tom, že vařila dalším policistům čaj, zatímco vdově po zabitém policistovi přisoudilo vedení policie pouhých padesát tisíc.

Soud kvůli soutěži

Nuže, tenhle týden stanula před soudem v Derby jistá Cathy McGowanová. A její spravedlivý hněv se obrátil proti místní rozhlasové stanici v jejím městečku, Radio Buxton.

Buxton je takové ospalé lázeňské městečko s jednadvaceti tisíci obyvatel, a tak není divu, že s ním ten skandál s místním rádiem pěkně zacloumal.

Ne snad, že by se Radio Buxton dopustilo urážky na cti, ne že by ji pomluvilo, ne že by uvedlo její firmu v posměch. Nic tak banálního. A Cathy se také nedomáhá peněz. Paní McGowanová chce jenom to, co je plným právem její - své auto. "Koneckonců jsem je poctivě vyhrála," říká.

Totiž to je tak. Radio Buxton pořádá nejrůznější soutěže, mezi jimi také soutěž hudební. To prostě zavoláte do studia, oni vám zahrají pár písniček či hudebních skladeb, a když uhodnete autora, skladatele, zpěváka a co já vím, vyhrajete hodnotnou cenu.

Konečně výhra!

Diskjockey Chris Constantine tedy jednu takovou soutěž v Rádiu Buxton vyhlásil, a výherci jako první cenu slíbil nový automobil značky Renault Clio. NEU Takové auto stojí bratru osm tisíc liber, a tak není divu, že se do soutěže hlásila celá řada kandidátů. Přihlásila se taky paní či slečna McGowanová - a vyhrála.

Ale neumíte si představit to překvapení, když si šla vyzvednout cenu. Nechala si kvůli tomu u kadeřníka udělat hlavu, oblékla se do nejlepších šatů, aby udělala ten nejlepší dojem - a pak si šla do studia Radia Buxton pro novou renaultku.

"Měla jsem pocit, jakoby mě někdo praštil," vypovídá Cathy McGowanová u civilního soudu v Derby, "myslela jsem si, že si dělá legraci."

Autíčko místo auta

On si Chris Constantine opravdu dělal legraci. Když si paní či slečna McGowanová přišla pro cenu, předal jí obřadně její nové auto v původním balení - je to hračka, třicet centimetrů dlouhé autíčko na baterii s dálkovým ovládáním, kdysi sen každého kluka, rozhodně však nikoli sen šestadvacetileté mladé ženy.

"A rozhodně nemá hodnotu osmi tisíc liber," volá rozhořčená saň na soudce, který ji zálibně pozoruje přes brýle se zlatou obroučkou. "Kdybych věděla, že to je vtip, nikdy bych se do té soutěže nehlásila."

A Cathy McGowanová zvýšeným hlasem žádá, aby vznešený soud Radiu Buxton úředně nařídil, aby dostál svému slibu a obdaroval ji automobilem řečené značky v řečené hodnotě.

Trochu zkroušený Chris Constantine se u soudu vehementně brání - koneckonců, takové vydání by mohlo místní rozhlasovou stanici, když ne zruinovat, aspoň vážně existenčně ohrozit.

"Takovéhle soutěže jsem dělal v minulosti kolikrát," holedbá se. "Když jsem pracoval v Gravity FM v Granthamu, vyhlásil jsem úplně stejnou soutěž, jenomže cena byla Ferrari F50. Samozřejmě - taky hračka. Lidi chápali, že to nemyslím vážně, a taky to tak brali. Když někdo nemá smysl pro humor..."

Zatím zuří soudní bitva - kdo s koho. Soudce se poněkud pobaveně usmívá, zatímco obžalovaný i žalobkyně tvrdě hájí svá práva. V líčení se pokračuje.