Sobota 12. května 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Horké jarní počasí

Ještě před týdnem si v tomhle pořadu Ivan Kytka stěžoval na to, že do Británie ještě nestačilo zavítat jaro, a během toho týdne jaro stačilo přijít - a zase odejít.

Přelomem byla bouřka v noci ze středy na čtvrtek, která byla tak prudká, že přerušila provoz letišť v Heathrow, Gatwicku i Stanstedu; následující den nejela celá řada vlaků, protože blesky poškodily signalizační zařízení na trati.

Tahle bouřka ovšem pořádně pročistila vzduch po horkém jarním víkendu - tak horkém, že i v Londýně začali vylézat ze svých děr hadi, arci ovšem nikoli hadi domorodí, ale hadi zběhlí z terárií, a to tak hojně, že nás teď policie zcela seriózně varuje, abychom se dívali, kam to ksakru šlapeme, a po pětidenním horkém jaru nám nad Británií ve čtvrtek začalo předčasné vlažné léto.

A tak měli Britové štěstí, že měli skoro celé to astronomicky krátké jaro volno - neboť na pondělí připadl Bank Holiday, poněkud opožděné májové slavnosti. Lidé vyrazili do přímořských letovisek a na pláže, dokonce i do oblastí, které až dosud byly nepřístupné kvůli epidemii slintavky a kulhavky.

Na jedné takové přelidněné pláži v Lancingu v Sussexu jsme v pondělí zaznamenali velké drama, když zde nouzově přistávalo lehké letadlo typu Piper - naštěstí si výletníci rychle uvědomili nebezpečí a rozestoupili se, a nakonec se na štěstí nic nestalo ani těm, kdo cestovali v letadle.

Záhadná úmrtí vzácných ptáků

Tajemní pachatelé tráví luňáky červené a sokoli

A tenhle týden jsme zaznamenali také dvě záhady téměř detektivní.

Tedy, Tom Lehrer, který zpívá o tom, jak na jaře zabíjí jedem holuby v parku, je z obliga - jak říká český klasik, má alibi, je zavřený v gramofonu. Ale ta záhada leží na srdci Společnosti pro ochranu ptactva, neboť tajemní pachatelé v poslední době zabíjejí vzácné druhy, jako jsou červení luňáci nebo stěhovaví sokoli. Graham Eliot tajemné vraždy vyšetřuje a má své podezření: vraždí milovníci holubů.

Ty oblasti, kde se tihle sokoli rozmnožují, dobře znají milovníci holubů. A k otravě používají zvláštní metody: nacházíme často mrtvé holuby, a někdy živé holuby, kteří mají tělo natřené jedem, a jsou nastraženi jako kořist v blízkosti míst, kde se sokoli množí.

Pochopitelné důvody

Graham Elliot připouští, že většina milovníků holubů jsou lidé počestní - koneckonců mezi ně patří i Její Veličenstvo královna Alžběta II. - ale jeho podezření sdílí i Bill Cowell, pěstitel závodních holubů. "Může mezi námi být pár takových renegátů, kteří by se k tak odpornému činu snížili," říká. A jsou k tomu racionální důvody.

"Ne, nepřekvapilo by mě to, protože takový farmář může zastřelit lišku nebo psa, kteří otravují jeho ovce nebo slepice, ale my se nesmíme dotknout sokolů nebo jestřábů nebo luňáků, kteří zabíjejí naše holuby. Můžeme jen stát a přihlížet. Dokonce i na vlastním pozemku smíme jen stát a přihlížet."

Pokud mají smrt sokolů na svědomí milovníci holubů, tvrdí pan Cowell, pak bylovská společnost pro ochranu ptactva měla na pachatele nastražit léčku. Jiní tvrdí, že je to případ jako stvořený pro slavného belgického detektiva Hercula Poirota:

Festival detektivních her Agathy Christie

Jedna her Agathy Christie - Pastička na myši - je nejdéle hranou hrou na světě

Ospalé přímořské městečko, kde každý každého důvěrně zná, kde život běží v zaběhnutých kolejích, a kam nečekaně zavítá nevítaný návštěvník - cizinec.

To je případ městečka Westcliff on Sea, kde tiché vody náhle rozvířil herec Roy Marsden. Rozjel tu totiž festival všech třiadvacet detektivních divadelních her, které Agatha Christie napsala nebo na jejichž dramatizaci se osobně podílela.

A je oheň na střeše - místním tradicionalistům se nelíbí, že Marsden chce příběhy královny zločinu modernizovat. Roy Marsden se hájí:

"Prostě jsme se jenom na hry podívali novýma očima. Většina z nich je dobře známá. Spousta jsou thrillery. Spousta z nich thrillery nejsou. Pár her se nikdy nikdy nikde nehrálo. Jedna z nich je rozhlasová hra - a navíc muzikál."

Nedotknutelné dílo

Festival se koná u příležitosti pětadvacátého výročí smrti Agathy Christie, a britský bulvární tisk neskrblí urážkami - považuje jakýkoli zásah do díla, jehož se na celém světě prodalo dvě miliardy výtisků, za nedostatek piety a svatokrádež:

"Budou teď proti sobě stát Hercules Poirot a mládenci ve vlaku Intercity s motorovou pilou? Odmítne si policista otřít boty, až půjde za osobami, podezřelými z vraždy? Bude obraz Britského impéria zredukován na prázdninové cesty školáků do zahraničí?", ptá se posměšně.

Ale společnost, která má na starosti propagaci díla Agathy Christie, projekt schvaluje. Její ředitel, Phil Climber, trvá na tom, že je na čase, aby se image slavné autorky proměnil:

"Lidi v Británii si často myslí, že Agatha Christie píše jenom o starých dámách, o zapadlých vesnicích, a že se jedná jenom o pohodlné, pěkné vraždičky. Jsme přesvědčeni, že to není pravda, takže se snažíme přesvědčit lidi, aby se k jejím knížkám vrátili."

Jak na klasiku?

Jak? Roy Marsden je přesvědčen, že v textech Agathy Christie je mnohem víc, než je na první pohled vidět - a právě proto dvanáctitýdenní festival organizuje. S pojmem "modernizace" podle něj přišli novináři - on sám na textech nezměnil ani slovo:

"Udělali jsme jenom jedno: řekli jsme, že nechceme, aby v našich inscenacích šlo jenom o zápletku. Agatha Christie napsala báječné hry o lidech, a použila v ní formu thrilleru, aby o těch lidech mohla vyprávět své příběhy - odkud přišli, co chtějí, oč usilují - a ty příběhy jsou prostě báječné. A já jsem udělal jenom jedno - shromáždil jsem tuhle skupinu pětadvaceti herců, a přistupuju k těm hrám, jakoby je napsal takový Čechov nebo Ibsen, a ne jakoby se jednalo o lehkou, nic neříkající zábavu."

Na festival zavítá také inscenace Pasti na myši, moly prolezlá inscenace z londýnského West Endu, která se hraje už plných 49 let. Bude to vůbec poprvé, co toto představení - nejdéle hraná inscenace v dějinách světového divadla - opustí svou domovskou scénu, aby zavítala do Westcliffu.

"Tomu se ovšem westcliffští tradicionalisté bránit nebudou."

Tony Blair oznámil datum voleb

Tony Blair oznámil datum voleb v rozporu s tradicí v jedné londýnské dívčí škole

"Setkal jsem se dnes s královnou v Buckinghamském paláci a požádal jsem ji o rozpuštění parlamentu, tak, aby se všobecné volby mohly konat sedmého června. V těchto volbách záleží na každém hlasu, nemůžeme předpokládat ničí podporu a v tom je právě síla naší demokracie. Vysloužili jsme si důvěru Británie po osmnácti dlouhých a perných letech v opozici. Vysloužili jsme si tu důvěru před čtyřmi lety, a teď si ji musíme vysloužit zase."

Tak pravil ministerský předseda Tony Blair v úterý, když v úterý konečně oznámil termín odložených všeobecných voleb, a tak byla po týdnech nejistoty a očekávání konečně odstartována volební kampaň 2001.

Zmatené volební štáby

Když Tony Blair koncem března kvůli slintavce a kulhavce odložil termín místních voleb ze začátku května na 7. června, pěkně tím zamotal hlavu volební mašinérii všech tří hlavních britských stran - vládnoucím labouristům, opozičním konzervativcům čili toryům, i třetí nejvýznamnější straně britské politické scény, liberálním demokratům.

Protože koncem března už byly volební plakáty natištěny, bilboardy a jiné plakátovací plochy pronajaty a zaplaceny, mnohé plakáty se zjevily oku veřejnosti už v dubnu a celý měsíc probíhala podivná tajná volební předkampaň.

Koneckonců, nemine týden, aby labouristé nepřišli s nějakou novou veřejnou reklamou na svou politiku, a jak vhodně připomněl ve svém posledním vydání satirický čtrnáctideník Private Eye, zatímco toryové pokračují v autodestrukci a týden co týden vyhledávají novou a novou reklamní agenturu v naději, že je někdo nebo něco dokáže zachránit, labouristé nadále ve velkém nakupují reklamní plochy, protože jinak není moc co dělat a stranická pokladna praská ve švech.

Billboardová válka

Zatím poslední plakát hlásá, že práce pokračuje - tímhle nicneříkajícím sloganem z mozkového vakua agentury TBWA se zaplácne billboard v témže týdnu, kdy ze zveřejněných čísel vyplývá, že vláda na reklamy za první čtvrtletí letošního roku vynaložila skoro 63 milionů liber.

Jenomže argumenty a protiargumenty si politické strany vystřílely už v dubnu, takže o čem budou politici diskutovat teď, a jak hodlají vzbudit zájem apatické veřejnosti, není ani zdaleka jasné, neboť podle novinářky Jacky Ashleyové do volební arény vstupuje v letošních volbách také nová síla:

"Skoro byste mohli říct, že dalším kandidátem v těchhle volbách je apatie. O apatii toho dnes v britském tisku a sdělovacích prostředcích slyšíme mnohem víc, než o většině politických programů hlavních politických stran. Labouristé se chytají v zoufalství za hlavu, když slyší o tom pořád narůstajícím náskoku v průzkumech veřejného mínění. Průzkumy říkají, že budou mít ve volbách ještě větší úspěch než posledně, a to je samozřejmě recept na apatii a absenci u volebních uren. Takže hlavní úkol, který je v příštích čtyřech týdnech čeká, zní: přesvědčit lidi, že to stojí za to, že se vyplatí jít volit."

Nejhůře chráněné státní tajemství

Zatímco úterní návštěva u královny probíhala ve shodě s ústavním protokolem, oznámení všeobecných voleb se s britskou politickou tradicí rozcházelo:

Z vrtulníků a přenosových vozů sledovali v úterý reportéři a televizní kamery cestu premiéra Blaira, zatímco Británie čekala na potvrzení nejhůř chráněného státního tajemství v zemi, že se volby budou konat 7. června. Nakonec tedy překvapilo jenom jedno - že Blair své rozhodnutí neoznámil ve svém oficiálním sídle v Downing Street.

Jako už tolikrát, Tony Blair se svým politickým sdělením oslovil sdělovací prostředky nepřímo - tentokrát prostřednictvím posluchaček dívčí školy v jižním Londýně.

"Jsme děti budoucnosti," zpívaly chovanky tohoto výchovného zařízení. Blair si místo tohoto dobře zinscenovaného oznámení nevybral náhodou - leitmotivem volebního programu nové labour má být ekonomika, veřejné služby, zdravotnictví a služby.

Nejde jen o to, abych byl podruhé zvolen, tvrdí, jde o zcela nový program: "A teď, nejde mi o mandát k pouhému pokračování v tom, co děláme. Chci dosáhnout nového mandátu pro novou a radikální změnu."

Blairova rétorika zní sice radikálně, ale mnohé nasvědčuje tomu, že se nová labour chce ve svém programu vyhnout spornějším otázkám. Je zřejmé, že otázka vstupu do jednotné evropské měny nebude pro labouristy hlavním námětem této kampaně.

Nedodržené sliby laboutistů

William Hague, který - jak ještě uvidíme - naopak chce z eura udělat jeden ze stěžejních bodů kampaně konzervativní strany, zaměřil svůj první útok jinam: v reakci na oznámení termínu voleb napadl - jak tvrdí - nedodržené sliby labouristů:

"Když Tony Blair dnes odpoledne vyhlásil volby, ani se tolik nedržel svých výsledků, spíš před svými výsledky utíkal. A nežádal ani tolik o druhé funkční období, žádal o druhou šanci."

Charles Kennedy, vůdce liberálních demokratů, kteří v tomto volebním období hráli úlohu spojenců nové labour Tonyho Blaira, naznačil, že v případě vítězství labouristů svou loajalitu nezmění - jeho hlavní ofenziva byla jednoznačně namířena proti toryům:

"Když jste v opozici, můžete se chovat nezodpovědně. Můžete být negativní, můžete postupovat destruktivně, a můžete hrát na strach a obavy lidí."

Konzervativci nelenili a jali se telefonovat rozčarovaným váhavcům, aby je přesvědčili, že jim mají vrátit moc, o niž ve slavném výprasku v květnu 1997 tak neslavně přišli.

Xenofobní kampaň konzervativců

Jejich vůdce William Hague byl tou dobou už na cestě a snažil se kontrovat Blairově pečlivě inscenované image vlastní prezentací: jsem prostý člověk z Yorkshiru, jakoby chtěl říct, a jednám přirozeně. A pak si stoupl na bednu v obchodním centru, a přesně jak předpověděl Charles Kennedy začal hrát na strunu britské xenofobie a strachu a obav poddaných Jejího Veličenstva:

"V azylovém systému vládne chaos, za vlády labouristů se počet žadatelů o azyl více než zdvojnásobil. Seznamy těch, kdo čekají na operaci ve státním zdravotnictví se prodlužují, na odborné konzultace v nemocnici čeká třináct a víc týdnů o dvě stě tisíc lidí víc než za konzervativců. Počet násilných zločinů stoupá, počet policistů klesá. Ještě nikdy žádná politická strana nenaložila voličům tak velkou daňovou zátěž a nedosáhla tak nepatrných výsledků."

Ve čtvrtek a v pátek se počet poslanců v parlamentu neustále tenčil, ale středeční poslední předvolební klání v parlamentu mezi Haguem a Blairem v interpelacích premiéra sledovala ještě plná Dolní sněmovna.

William Hague se pokusil vynést svůj hlavní trumf - Blairova nová labour se podle něj snaží podloudně zavést Británii do jednotné evropské měny.

"Dva týdny před posledními volbami vyšel tenhle článek: "Tony Blair včera večer poprvé prohlásil, že miluje libru šterlinků. Řekl - vím přesně, co lidi cítí, když vidí na desetilibrové bankovce královninu hlavu." Já to taky cítím. Jednotná měna má emocionální obsah. Týká se suverenity Británie. Nebylo snad jeho emocionální zneužití královniny hlavy před posledními volbami podobné, jako emocionální zneužití dětí školou povinných v těchto volbách?"

Neslavná volební hymna toryů

Ale kampaň toryů se rozeběhla poněkud neslavně. Už v pondělí na generálce nové volební hymny bylo všechno špatně:

Volební hymnu s názvem Heartlands - Krajina srdce - jejím autorem je homosexuální modla z Wimbledonu, Mike Batt, který donedávna tančil na pódiu s boa límečkem, totiž toryové prezentovali ve sklepení se špatnou akustikou, když inaugurovali svůj volební program pro poněkud opomíjené místní volby, které se budou konat rovněž sedmého června. Tam projev vůdce strany dokonale přehlušilo pískání pagerů.

Ve čtvrtek William Hague prezentoval program konzervativců pro všeobecné volby - tentokrát bez pištění pagerů. Program se tentokrát snaží spíš definovat dva hlavní směry britské politiky, než - jak je obvyklé - probírat jeden vládní rezort za druhým.

"Věřím v Británii. Moje ambice patří Británii, a dnes vám prezentuji nejambicióznější konzervativní program za celou generaci. Cesta, kterou tento program navrhuje, jde dál, než šla kterákoli dosavadní vláda - vrací jednotlivcům a rodinám moc a sílu k utváření vlastního života a života jejich komunity."

"Jediná chyba konzervativního volebního manifestu," poznamenal k tomu uštěpačně páteční GUARDIAN, "spočívá v tom, že je v něm sedm fotografií Williama Haguea".

Ostuda ve Skotsku

Ještě hůř se vedlo toryům při zahajování volební kampaně ve Skotsku. V centru Edinburku se na kamionu místo objednaného transparentu, který měl útočit na politické nedostatky Tonyho Blaira, najednou objevil transparent jiný, vychvalující přednosti velkého nákupního střediska Broadwater poblíž Sevenage - nyní otevřeno čtyřiadvacet hodin denně.

Přední toryové poněkud trapně přihlíželi, jak narychlo přivolaný dělník přicvakává přes reklamu cizí reklamu vlastní - pokračoval v tom ještě několik minut poté, co celá událost skončila.

Ještě záhadnější bylo, že zatímco toto všechno se dálo, z nízkopodvozkového nákladního vozu náhle sjel s velkým rachotem a tartasem tank. To ovšem nebyla jemná narážka na labouristickou obrannou politiku: tank typu Abbot odjel za hřmocení pásů a v oblacích smrdutého dýmu na úplně jinou akci - to jedna firma vychvalovala přednosti a výhody neobvyklých prázdninových aktivit.

Zinscenovaná setkání s voliči

Labouristé se svým předvolebním manifestem přijdou až příští týden, ale podle všeho to vypadá, že se můžeme těšit na představení řádně zinscenovaná.

Koneckonců, ve čtvrtek přišel Tony Blair čistě náhodou do jedné londýnské kavárny, setkal se tam čistě náhodou se dvěma manželskými dvojicemi, které čistě náhodou plně podporovaly politiku nové labour.

Čistě náhodou se v téže kavárně nachomýtlo několik desítek reportérů a pár televizních štábů, takže tohle náhodné setkání bylo čistě náhodou zachyceno pro potřeby příštích generací.

Soutěžní otázka

První doložená zmínka o whisky se ve skotských letopisech vyskytla v roce 1494

A když už jsme mluvili o Skotsku - Skotsko a jeho whisky nás přivádějí k opakování hádanky, kterou vám minulý týden položil Ivan Kytka. Neboť původ whisky, onoho tajemného a oblíbeného nápoje, jehož jméno pochází z keltského "uisge beatha", což znamená zhruba tolik jako voda života čili aqua vitae, je opředen záhadami.

I když se mluví o tom, že whisky původně do Skotska přivezli irští keltští mniši jako jeden z nástrojů své křesťanské mise, nikdy se nikomu nepodařilo prokázat, že tento nápoj, vznikající pálením nadbytečného ječmene, nevynalezli farmáři na skotské Vysočině vlastním důmyslem a pílí.

První doložená zmínka o whisky se ve skotských letopisech vyskytla v roce 1494, kdy berní zápis v Knize skotské státní pokladny zaznamenává, že jistý mnich jménem bratr John Cor převzal osm věrtelů sladu na výrobu akvavitu - skotský věrtel tehdy odpovídal šesti bušlům, tedy asi sto padesáti kilogramům.

A protože se whisky používala také jako platidlo, a protože - podobně jako jiné alkoholy - byla v puritánském Skotsku pálenka považována za neřest a semeniště hříchu, skotští panovníci dlouho usilovali o to, aby mohli zatížit výrobu whisky zvláštní daní.

Ve kterém roce zavedl skotský parlament poprvé oficiální daň na skotskou whisku?

Odpovědi nám pošlete do pátku 18. května na známou adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

V téhle souvislosti možná stojí za to, připomenout, jak se liší skotská whisky od té irské. Není to jenom počet přepalování, běžná skotská whisky se pálí dvakrát, zatímco irská ve stejné cenové kategorii třikrát, ale taky v pravopise, neboť irská whiskey má před ypsilonem na konci ještě e.

Apostrofy v ohrožení

A když už mluvíme o pravopise, tak na závěr jenom telegraficky jednu o anglické gramatice. Posluchači našich kurzů angličtiny dobře vědí, že anglický genitiv, tedy druhý pád, i množné číslo podstatných jmen se většinou tvoří pomocí písmene s.

A abyste je od sebe rozeznali, používá angličtina před druhým pádem apostrof - takovou tu čárku, kterou na českém psacím stroji nenajdete.

Nuže, být dnes v Británii puristou dá velkou práci, jak se na vlastní kůži přesvědčil jistý pan John Richards, redaktor a korektor ve výslužbě z města Bostonu v hrabství Lincolnshire. Neboť apostrofy bují jako sněť na těle anglického jazyka, zásluhou zelinářů a řezníků, kteří s angličtinou zacházejí jako s trupy poraženého dobytka.

Apostrofy jim totiž připadají mnohem vznešenější, a tak je mydlí hlava nehlava, genitiv nebo plurál, padni komu padni. I rozlítil se pan Richards, který celý život poučoval autory novinových článků, jak s apostrofy zacházet, a podoben Don Quijotovi v tažení proti větrným mlýnům vytáhl zvěstovat krásy jazyka řezníkům i zelinářům ve svém rodném městě.

Rozlícení hokynáři

Ustavil orgán s názvem Společnost na ochranu apostrofu. V současné době má jeho společnost plné dva členy - vedle pana Richardse je v ní také jeho syn Stephen - a jeho drobná ale neúmorná činnost přináší výsledky: zelináři a řezníci jsou podrážděni a pohněváni.

To když dostanou poštou dopis následujícího znění: "Vážený pane, vážená paní. Vzhledem k tomu, že existují jisté pochyby v otázce užívání apostrofu, dovolujeme si upozornit Vás na jeho nesprávné užití, na něž jsme byli upozorněni. Rádi bychom zdůraznili, že nezamýšlíme žádnou kritiku, jen vám připomínáme pravidla užití apostrofu pro případ, že byste chtěli svou chybu opravit.

Jediný, kdo na výzvu páně Richardsovu zareagoval kladně, byla místní knihovna, která obratem opravila špatně použitý apostrof v plurálu cédéček, která půjčuje.

Ale řezník s nepravděpodobným jménem Reginald Dunmore návrh odmítl: "Nechápu, proč s tím dělá takový ciráty," prohlásil. "Přijde mi to, jako že shání nějaký pitomý zaměstnání."

Na stranu hokynářů a řezníků se paradoxně přidali univerzitní profesoři. Jean Aitchinson, profesor jazykovědy a komunikací na univerzitě v Oxfordu, prohlašuje, že by britská společnost měla bludný apostrof přijmout.

Univerzity pro bludný apostrof

"Zelináři to možná dělají z nevědomosti," tvrdí, "ale nejednou se apostrof tímto způsobem užívá úmyslně, aby upoutal pozornost k tomu, co chcete prodat. Ostatně, apostrof je tak jako tak na ústupu, a pokud bude současný trend pokračovat, co nevidět vyhyne.

"Pokud má nová společnost nějak hokynářský apostrof ovlivnit," komentoval seriózně celou záležitost úterní Daily Telegraph, "pak bude muset na své kampani velmi tvrdě pracovat."

Dlouhou dobu působící Svaz pro likvidaci apostrofové aberace, založený dramatikem a žurnalistou Keithem Waterhousem, sleduje stejný cíl s pramalým výsledkem - špatné apostrofy se jako lavina valí nejen ze stánků a obchodních dodávek, ale také ze škol a univerzit.

Sluší se ovšem podotknout, že hokynářský apostrof byl kdysi norma - teprve před sto padesáti lety jej začali jazykoví puristé odsuzovat.

"Vím, že můj hlas je osamělým voláním na poušti, ačkoli se mnou souhlasí můj syn," kontruje pan Richards, "ale budu ve svém tažení proti hokynářským apostrofům v Bostonu přesto neochvějně pokračovat".