Sobota 19. května 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Studené počasí, prudké deště

Květnové počasí s námi mává ode zdi ke zdi. Po letních a tropických vedrech minulého víkendu ve čtvrtek teploty poklesly na zcela zimních sedm stupňů a prudké deště zaplavily slavné kriketové hřiště Lords v severním Londýně a zabránily tak konání vůbec prvního kriketového mistrovského zápasu sezóny - Anglie se měla utkat s Pákistánem, zájem byl nemalý, a tak stadion vracel lístků za čtyřista tisíc liber.

Byl to prý jeden z nejchladnějších květnových dnů, co meteorologové začali vést záznamy, na několika řekách vyhlásili povodňovou pohotovost, bouřková mračna se proháněla nad Lancashirem a Yorkshirem, kde nebe nekřižovaly blesky, tam alespoň lilo jako z konve, a člověk mohl z počasí jen těžko usoudit, jestli je právě listopad, únor nebo květen.

Ale ani studené počasí a prudké deště nezabránily archeologům v tom, aby se sešli na vrcholu slavného vrchu Silbury Hill - největší pravěké uměle navršené mohyly v západní Evropě mezi stejně tajemným Stonehenge a kruhem obřích balvanů v Avebury - památky, která je čtyři až pět tisíc let stará.

Tajemný vrch Silbury Hill

Archeology čeká velký úkol - pomocí vůbec prvního trojrozměrného seismického měření mají zjistit dvě věci: Co v sobě tajemný vrch, opředený pověstmi doopravdy skrývá, a jaké škody napáchali ti, kdo se to pokusili zjistit již dříve.

Vloni se propadla šachta, kterou se útroby Silbury Hill pokoušel prozkoumat vévoda z Northumberlandu roku 1776 - na vrcholu kopce se udělala díra, která znovu vzbudila zvědavost a vyvolala na denní světlo řadu pověstí a legend.

Podle jedné z nich je v tomto vrchu pohřbena vztyčená jezdecká socha některého slavného prehistorického bojovníka z ryzího zlata, ale archeologové se spíš zabývají zatím pořád ještě nevyřešenou otázkou, zda nitro uměle navršených dvanácti milionů krychlových stop materiálu skrývá pohřební komory, tunely a další prostory.

Ptačí zpěv nebo mobil?

Zatím ovšem stojí páni archeologové na kopci a naslouchají hlasu ptáků a tady stojí před novou záhadou ornitologové. Mobilní telefony jsou dnes vybaveny celou řadou nejrůznějších vyzváněcích tónů - a v Británii k nejoblíbenějším mezi nimi patří ty, které imitují ptačí zpěv.

A není se co divit - Britové jsou životem ptactva přímo posedlí. Královská společnost pro ochranu ptactva ve své centrále nedávno nahradila nic neříkající hudbu od Vivaldiho nahrávkami ptačího zpěvu - a volající prý získali návyk, telefonují jenom, aby si mohli nahrávku poslechnout.

Ale pokud vás otravuje vyzvánění mobilních telefonů ve vlaku, v restauraci či na ulici, teď k těm strázním přibude další - zvonění mobilních telefonů vás bude pronásledovat do lesa.

Ale nenechte se oklamat. Jestliže mobilní telefony až dosud napodobovaly ptactvo, napodobuje teď ptactvo mobilní telefony - a napodobuje je k nerozeznání.

Špačci imitátoři

Jedná se zřejmě o nedílnou součást jarního páření, kterou tak znamenitě popsal Mácha ve svém Máji.

"V Británii jsou špačci, kteří jsou vzdáleně příbuzní se špačkem asijským, známým pro své skvělou schopnost napodobování, nejběžnější imitátoři - asi deset procent jejich zpěvu je založeno na jiných zvucích, které nejsou původně součástí jejich zpěvu. Můžou to být zvuky jako policejní sirény, zvonky, v sedmdesátých letech s oblibou napodobovali krátké vyzvánění telefonu. Podle mého názoru si dnes špačci vybrali z vyzvánění mobilu jenom takové jako ozdoby, kterými doplňují svůj přirozený zpěv. Snaží se tak definovat vlastní identitu - říkají, jsem jiný, než můj soused, tohle je moje píseň, tohle je moje území, a hledám si zrovna samičku," vysvětluje Andrew South z Královské společnosti pro ochranu ptactva.

Příkladu špačků teď v Británii následují drozdi, kosové a budníčci. Jsou to pochopitelně samečci - a jejich chování se hodně podobá tomu, jakým se mobilním telefonem vytahovali první uživatelé mobilů z rodu homo sapiens.

Geri Halliwellová jako Labour Girl

"Nejsem žádná politička," tvrdí zpěvačka Geri Halliwellová, "nevyznám se v politických manifestech, řídím se jenom instinktem a věřím, že někdo ví co je pro Británii dobré."

Z úst bývalé Spice Girl to zní poněkud komicky. Tenhle týden se sice vší vahou své osobnosti - je ovšem třeba podotknout, že za poslední měsíce shodila pěkných pár kilo - postavila ve volební kampani za vládnoucí labouristy.

Ti, kdo naše pořady poslouchají delší dobu, dobře vědí, že se stejnou vahou spolu s celou tehdy ještě plnou skupinou Spice Girls před posledními volbami postavila za tehdejší vládnoucí konzervativce.

Strach labouristů z apatie voličů

Máme za sebou druhý týden volební kampaně, a když se bojuje o hlasy, jdou zpravidla všechny ostatní náměty stranou. Hlavním nebezpečím v nadcházejících volbách pro vládnoucí labouristy bude apatie voličů.

Nejlepším spojencem opozičních konzervativců u volebních uren by bylo, kdyby 7. června v den konání voleb pršelo, zaznamenaly tenhle týden poněkud cynicky jedny noviny. A ačkoli už jsou na světle božím politické manifesty všech hlavních politických stran, zdá se, že celé to řečnění a tyátr kolem přesvědčování voličů jsou celkem zbytečné.

Důkaz je nabíledni. Přestože toryové rozjeli svou kampaň nepoměrně razantněji, a přestože dobře promazaná propagandistická mašinérie labouristické strany voliče spíš odrazuje než přitahuje, většina lidí už se rozhodla.

Průzkumy veřejného mínění mluví celkem jednoznačně: 49 až 52 procent lidí tvrdí, že chce volit labouristy, kolem 30 procent se stabilně hlásí ke konzervativcům, necelých dvacet k liberálním demokratům.

Rvavý vicepremiér Prescott

Po zásahu vajíčkem následovala vicepremiérova odveta pěstí

Ale přesto máme za sebou týden politicky rušný. Postaral se o to místopředseda vlády John Prescott. Labouristický ministr dopravy totiž vzal spravedlnost do vlastních rukou. Lépe řečeno - docela obyčejně se popral.

Když šel John Prescott na předvolební shromáždění v Severním Walesu, dostal náhle plný zásah vejce do hlavy. Vejce hodil jistý Craig Evans, kterému se nelíbí zemědělská politika labouristů - ale měl si asi vybrat jiného politika, neboť John Prescott se otočil, dal útočníkovi pěstí do nosu. A byl oheň na střeše.

"Pan Prescott vystoupil z autobusu támhle, přešel ulici, a někdo po něm hodil vejce. Otočil se a praštil první osobu, kterou uviděl."

Policie devětadvacetiletého mladého zemědělce zatkla, vyslýchala ho až do jedné do rána, pak ho propustila a ani mu neobstarala dopravu domů, na niž měl plné právo, protože byl koneckonců osoba napadená.

Dvojí metr na rváče

"Kdyby něco podobného udělal policista," napsal DAILY TELEGRAPH, který zpravidla nestydatě straní konzervativcům, "byl by suspendován a byl by mu pozastaven plat. Kdyby učitel udeřil do obličeje žáka, už by si nikdy nezaučil. Naši politici by se měli naučit, že musejí poslouchat stejné zákony, jaké platí pro ostatní."

Brendan Murphy, opoziční konzervativní kandidát z volebního okrsku, kde k incidentu došlo, se snažil případ s ranou do nosu využít k získání hlasů:

"Chovat se tak extrémním způsobem a uchylovat se v ulicích tohoto města k násilí v rámci volební kampaně, to opravdu přestává všecko, a zpochybňuje to Prescottův úsudek. Nevím, jak by někdo mohl důvěřovat podobnému typu politika, kdyby měl rozhodovat v případě krize. Člověku běhá mráz po zádech, když si to jenom představí."

Debaty o levém háku

Ale mnozí se na to dívají z poněkud jiného úhlu. Britům do jisté míry imponuje sportovní výkon jejich vicepremiéra.

"Roku 1957," napsal týž DAILY TELEGRAPH, "podnikl expremiér Anthony Eden krátce poté, co byl donucen opustit svůj úřad, cestu výletní lodí Rangitata Panamským průplavem na Nový Zéland. Někde v tropech předal Sir Anthony cenu vítězi turnaje v boxu, který se na lodi konal. Dvě lahve piva a dvě hodiny přesčasu získal ani ne dvacetiletý stevard, jménem John Prescott."

Noviny se hádají o to, nakolik byl Prescottův levý hák profesionální, a nakolik svůj útok zbabral. Prescott se tedy omluvil, a o den později se dal vidět s hračkou, milou ve volebních kampaních všem politikům - s malým dítětem.

Potrefení politici

Tony Blair se pak na tiskové konferenci, která vzbudila nečekaný zájem, svého zástupce veřejně zastal. Napřed se tvářil, jakoby se nic nedělo. "Dnes budeme mluvit podle plánu o školství," řekl.

Ale o chvilku později už došla řeč na potravinovou munici proti politikům, a protože Blair nedávno taky dostal přímý zásah, tentokrát nikoli vejcem ale rajčetem, ozval se nepotrefený ministr financí Gordon Brown.

"To je otázka pro Tonyho Blaira, protože po mně ještě nikdo rajčata neházel." Načež se z pléna ozvalo hlasité žurnalistické: "Zatím".

Nepovedené mítinky labouristů

Přímá konfrontace Tonyho Blaira s voliči před nemocnicí v Birminghamu

Ovšem strázně labouristů tím tenhle týden ani zdaleka nekončily. Když se ministr vnitra Jack Straw pokusil promluvit k policistům, byl - velmi slušně sice - ale vypískán. Jeho slova o tom, že se policejní služba za labouristů fakticky zlepšila, policisty samotné nijak nepřesvědčila.

A tak ho účastníci mítinku vyprovodili pomalým potupným potleskem, který je pro politika větší hanba, než halasné a nezdvořilé bučení či hvízdání. Ale ani to ještě nebyl konec příkoří.

Tony Blair si tento týden dal na svůj pečlivě zorganizovaný volební mítink přivézt sádku s živými kapry, které jeho volební aparát těsně před příjezdem vypustil do kašny před volební místností, jenom proto, aby pronajaté kapry dvacet minut po Blairově odjezdu dal zase z kašny vylovit a odvézt do rybářství.

Tedy Tony Blair se rozhodl, že při prezentaci manifestu své strany názorně předvede, jak jeho nová labour pokročila v řešení problému zdravotnictví. Nuže - pokrok mu nečekaně předvedlo samo zdravotnictví.

Zaskočený premiér

Při návštěvě nemocnice v Birminghamu na Blaira zaútočila jistá Sharon Storerová a položila mu několik otázek v souvislosti s tím, jak se v nemocnici nakládá s jejím přítelem: "Utrpení, nic než utrpení," řekla, a co že s tím Tony Blair hodlá dělat.

Tony Blair odpověděl a použil přitom svou obvyklou šablónu - pokoušíme se lidem zajistit lepší vybavení v nemocnici. Ale militantní ženu takové tvrzení nemůže uspokojit:

"To doufám," volala rozčileně paní Storerová, protože současná situace je naprosto zoufalá, "jenom se běžte sám podívat, a uvidíte, jak to je příšerné." A ani nepustila Tonyho Blaira ke slovu - jediné, co stačil říct, bylo: "Moc mě to mrzí."

Předvolební trable konzervativců

Mluvčí toryů pro otázky vnitra Ann Widdecombová má před volbami plné ruce práce

Ale ani konzervativní strana neměla tenhle týden lehký život. Vůdce konzervativců zase vypískali ve střední Anglii, a jinak docela sebevědomý vůdce konzervativní strany ztratil glanc, přerušil svou cestu, i když se později vymlouval, že to s nepřívětivým přivítáním nemělo nic společného.

Do toho padla jako rozbuška další velká kontroverze, která veřejnosti ukázala, že konzervativní strana, jež se snaží před volbami demonstrativně předvést jednotu, pořád ještě ani zdaleka jednotná není.

To když jeden z kandidátů, Sir Peter Tapsell přirovnal nedávné německé plány na vytvoření jakési vlády Evropské unie, k Hitlerově knize Mein Kampf. "Ale tentokrát je Evropa připravena," prohlašuje.

A je oheň na střeše. Mluvčí konzervativní strany pro otázky vnitra Ann Widdecombová se pokouší torye od potenciálně explozivního výroku distancovat:

"Člověk nemusí," říká paní Widdecombová, "vyvolávat Hitlerův přízrak jenom proto, aby projevil nesouhlas s jednotnou evropskou měnou. Příliš barvitý jazyk někdy vyvolává nesprávný dojem".

"A co dělali, když si měli odpykávat trest? Dopustili se dalších loupeží, krádeží a vloupání, narkománie a dvojnásobného znásilnění," volá politická reklama konzervativní strany halasně s odvoláním na systém předčasného propouštění vězňů.

Jenomže tady padla kosa na kámen - v téhle další kontroverzi se konzervativní strana ocitla jaksi v defenzivě, protože se zdálo, že chce naznačit, že labouristická strana má na svědomí právě ta dvě znásilnění.

Haguovy spodky jdou na dračku

Jak jsme řekli, přes veškerou rétoriku, a přes populistický program to s konzervativní stranou nevypadá před volbami zrovna růžově.

Snad jenom jedno může torye a Williama Haguea potěšit. Parlamentní knihkupectví ve Westminsteru prodává nejrůznější suvenýry a modré spodky se jménem Williama Haguea se prodávají daleko lépe než ty červené se jménem Tonyha Blaira.

Ale není dobře radovat se příliš předčasně: jenom si to představte - jdete do knihkupectví ve Westminsteru, nakoupíte si pár praktických knížek, a pak chcete pro legraci koupit kamarádovi nějaký recesistický dárek. Co uděláte?

Podle sdělení knihkupectví na každých deset prodaných trenek Haguových přijdou jedny Blairovy. Ovšem naprosto jednoznačně dominuje spodní prádlo nepříliš vzhledně vypadající Ann Widdecombové, která se u britské veřejnosti těší podivné popularitě.

Soutěžní otázka

Dnes vylosujeme dalšího výherce naší řady hádanek.

Původ whisky je opředen záhadou. Tento oblíbený nápoj, jehož jméno pochází z keltského uisge beatha, což znamená zhruba tolik jako voda života, přesněji řečeno aqua vitae, jak staří Římané přezdívali každému destilovanému nápoji, je dnes doslova symbolem Skotska - i když se mluví o tom, že whisky původně do Skotska přivezli irští keltští mniši jako jeden z nástrojů své křesťanské mise.

První doložená zmínka o whisky se ve skotských letopisech vyskytla v roce 1494, kdy berní zápis v Knize skotské státní pokladny zaznamenává, že jistý mnich jménem bratr John Cor převzal osm věrtelů sladu na výrobu akvavitu - skotský věrtel tehdy odpovídal šesti bušlům, tedy asi sto padesáti kilogramům.

Slovo "uiskie" se poprvé ve skotských dokumentech objevuje v účtech za pohřeb jednoho náčelníka ze skotské vrchoviny roku 1618, aprvní zmínku o whisky v oficiálních dokumentech skotského parlamentu najdeme roku 1690, kdy v zákonu čteme zmínku o slavném lihovaru Ferintosh.

Pro irskou teorii ovšem mluví skutečnost, že palírna whiskey Bushmills v Severním Irsku získala jako vůbec první lihovar na světě oficiální koncesi k výrobě alkoholu už roku 1608, POH a první zmínka o výrobě životadárného moku v Bushmills pochází dokonce už z roku 1276.

My jsme se ovšem ptali na skotskou whisku, a naše otázka zněla:

V kterém roce zavedl skotský parlament poprvé oficiální daň z whisky?

Bylo to roku 1644 v době velké vřavy a převratů na Britských ostrovech, kdy puritáni vedli velké tažení proti monarchii, kdy v Londýně byla už dva roky zavřená divadla, a pět let před první a jedinou popravou britského panovníka Karla I.

Skotský Zákon o akcízu z roku 1644 nařizoval daň ve výši třinácti pencí z pinty akvavitu nebo jiného tvrdého alkoholu, přičemž skotská pinta odpovídala zhruba třetině galonu, tedy zhruba půldruhému litru.

Po spojení skotského a anglického parlamentu roku 1707 vstoupil na scénu britský akcíz, který se pokusil kontrolovat produkci whisky ve Skotsku. A výsledek na sebe nenechal čekat: o devadesát let později vládl v daňových a akcízních zákonech takový zmatek, že nebyly dvě palírny, které by platily stejnou daň.

A tak se vesele pašovalo, kořalka se na skotské vrchovině pálila převážně nelegálně, protože nikdo neviděl, proč by měl platit anglickým vetřelcům daň ze svého domácího nápoje.

Až zákon z roku 1823 vnesl do věci trochu řádu - vznikl systém licencí, který povoloval pálení whisky a zároveň nápoj zdaňoval dvanácti pencemi za galon - za předpokladu, že palírna produkovala nejméně čtyřicet galonů ročně.

Mezitím jsme z odpovědí vylosovali výherce, a tím se stává - Kateřina Voříšková z Plzně. Výherkyni blahopřejeme, a posíláme jí odměnu.

Na závěr se ještě stručně vrátíme k jednomu soudnímu procesu, který v posledních dnech nijak moc nehýbe Británií.

Žaloba odmítnuté herečky

Jistá Bethany Hallidayová se přihlásila do konkursu na jednu z hlavních rolí ve slavné operetě Gilberta a Sullivana Piráti z Penzance.

Měla hrát jednu z pěti panenských dcer generálmajora Stanleyho, typických viktoriánských něžných a nevinných dospívajících stvoření, která jsou tak stydlivá, že okamžitě zaječí, jakmile se v jejich blízkosti objeví muž.

Nuže - paní či slečna Hallidayová konkurs neudělala, a teď žaluje inscenátory - D’Oyly Cart Company, která má v Británii monopol na profesionální produkce všech děl Gilberta a Sullivana - pro sexuální diskriminaci.

Do nebe volající diskriminace!

Její argument je prostý. Společnost jí prý napřed úlohu dospívající panny nabídla, ale když zjistila, že by paní či slečna Hallidayová v době premiéry byla v osmém měsíci těhotenství, producent svou nabídku vzal zase zpátky.

"To je do nebe volající pohlavní diskriminace - odmítnout hlavní roli panenské děvy herečce jenom proto, že je těhotná," tvrdí právníci hereckého odborového svazu Equity, který paní či slečnu Hallidayovou zastupuje.

Odvolávají se přitom na direktivu Evropské unie o rovnoprávnosti na pracovišti a pohlavní diskriminaci.

"Při obsazování úloh," tvrdí ředitel D’Oyly Cart Company, jistý Ian Martin, "musí hrát svou roli zdravý rozum. To by zrovna tak mohl pracovní tribunál nutit Královskou shakespearovskou společnost, aby obsadila těhotnou herečku do úlohy Romeovy partnerky, panenské a nevinné Julie. Herečka v roli v našem kuse musí mít těsný korzet a běhat po schodech nahoru a dolů - a to nemluvím o úvahách, spojených se samotnou postavou. Nemyslíme si, že by si autor libreta, pan Gilbert, přál, aby roli stydlivé panny, ječící při spatření muže, hrála těhotná herečka. Obsadit do takové postavy herečku v tak pokročilém stádiu těhotenství by rozhodně změnilo dramaturgický výklad hry."

Pracovní tribunál

A to si tradiční anglická operetní společnost nemůže a nechce dovolit. Obě strany si teď vyměnily právní podklady a čekají, až soudce stanoví datum slyšení o pracovního tribunálu.

"Jsme přesvědčeni, že jsme v právu a že vyhrajeme," prohlásil mluvčí Equity a vzhledem k současné kultuře politické korektnosti a vysokých odškodných není vyloučeno, že má pravdu.

A to je pro dnešek všechno - a abyste věděli, čemu paní či slečna Hallidayová unikla, zahrajeme si kousek z Pirátů z Penzance v podání D’Oyle Carty Company.