Sobota 2. června 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Dny, které zbývají do okamžiku, kdy se britští voliči znovu vydají k volebním urnám, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a člověk by čekal, že obyvatelé Británie budou v těchto dnech volbami žít. Jenže člověk míní, Pánbůh mění.

Většinu Britů volební kampaň nudí, zdá se, že o výsledku je předem rozhodnuto, a například televizní diváci dávají přednost fingované televizní realitě pořadů jako je nová série programu Big Brother - a není ani divu.

Vždyť se v něm tento týden Lisa Ellisová, jinak učitelka z jedné základní školy poprvé veřejně obnažila, a když jí ředitelka pohrozila, že ji po skončení seriálu možná nevezme zpátky, zpupně prohlásila, ona že o učení nestojí a že se chce stát divadelní, či ještě lépe filmovou hvězdou.

Silly season neboli pošetilá sezóna

Volební kampaň se na prvních stránkách novin drží jaksi pro forma, a mnohé signalizuje nadcházející - silly season - tedy sezónu, která v Británii není okurková, ale prostě pošetilá.

A nebýt procesu s Jeffreym Archerem, neslavně potupeným spisovatelem a milionářem, který musel rezignovat na kandidaturu na funkci londýnského starosty a který stanul před soudem, kde je obžalován z maření spravedlnosti a padělání diáře, bůhví, o čem bychom vám po volbách vůbec vyprávěli.

Snad jenom o tom, že spodní vody v Londýně pomalu stoupají, takže královské divadlo Haymarket ve West Endu v centru Londýna muselo o přestávce na premiéře nového kusu s názvem Beau zavřít podzemní bar, protože do něj tekla voda z Temže, a vůbec - chiliastické nálady a představy blížícího se konce světa jakoby znuděnou veřejnost zajímaly mnohem víc, než volební rétorika hlavních britských stran.

Zemětřesení v Cornwallu

"Bylo to hlasitější a hlasitější a hlasitější, až z toho byl obrovský řev, a ten řev se prohnal celým domem, dům se začal nebezpečně otřásat, podlaha se třásla, sporák, lednička, pračka, plechovky s barvami, všechno se třáslo."

Tak komentovala Jackie Bensonová z Camelfordu v severním Cornwallu zemětřesení o síle tří celých šesti desetin podle Richterovy stupnice.

K zemětřesení došlo krátce před půlnocí, jeho epicentrum bylo v Bristolském průlivu. Lidé vybíhali z domů - mnozí si mysleli, že se na jejich dům řítí těžký nákladní vůz nebo že padá letadlo, jeden z očitých svědků měl pocit, že někde blízko vybuchla jaderná puma.

"Konec světa se blíží!" To ovšem nevolá hlas proroků, nýbrž britských geologů. Neboť Británie může v nejbližší době čekat zemětřesení až pětadvacetkrát silnější, než to páteční.

Konec světa se blíží

Cornwallské zemětřesení bylo za poslední měsíc v Británii již třinácté - britské ostrovy zažijí každoročně dvě stě otřesů půdy, z nichž zhruba třicet je dost silných na to, aby je lidé zaznamenali.

Seismologové varují: dnes, zítra, kterýkoli den můžeme v Británii čekat zemětřesení o síle pět podle Richterovy stupnice - o ničivé síle pětadvacetkrát silnější, než jsme viděli v Cornwallu.

Poslední velké zemětřesení, o síle pěti celých jedné desetiny podle Richterovy stupnice zažil Shropshire roku 1990, větší bylo v severním Walesu před sedmnácti lety, a seismologové počítají s tím, že podobné otřesy půdy zemi postihují pravidelně jednou za deset let. Takže podle jízdního řádu zemětřesení má to příští velké mírné zpoždění.

Mars straší

Planeta Mars vypadá jako jasná hvězda a to vyvolává záplavu hlášení o létajících talířích

Ale to není jediný signál konce světa: jsou tu také létající talíře, záhadní ufoni.

To si jistá čtyřiačtyřicetiletá Sharon Rowlandsová z vesničky Bonsall v hrabství Derbyshire dělá laskominy na velkou finanční odměnu - poslala totiž americkému producentovi, který se specializuje na neidentifikovatelné létající předměty, šest a půl minuty dlouhý záběr.

Cosi, co vypadá jako létající talíř, se na videozáznamu vznáší nad jejím domem. Vypadá to jako velká vesmírná loď, kolem níž pulzují červená, žlutá, oranžová a modrá světýlka. Po šesti minutách se záhadný předmět sebere a zmizí v záblesku rudé záře.

Ovšem astronomové okamžitě kontrují - něco takového, říkají, se dá čekat. V nejbližších týdnech prý podobných hlášení o Ufonech můžeme čekat celou řadu.

"Planeta Mars teď vstupuje do opozice. Bude krásně jasná, nízko na jižní obloze a vypadá jako jasná hvězda - obvykle to vyvolává záplavu hlášení o létajících talířích. Upřímně řečeno, nechápu, jak si lidi mohou plést Mars s létajícím talířem, ale rozhodně k tomu dojde," vysvětluje známý astronom Sir Patrick Moore.

Probuzené svědomí

Konec světa se tedy blíží, a Británie nemyslí na volby, ale na pokání. Liverpoolskou katedrálu v těchto dnech zaplnily hotelové župany, knihy z knihoven, berle z nemocnic, videopásky, popelníky, erární tužky, propisovačky a pera, cédéčka o kajícných dopisech a přiznáních a čtyřech stech liber ani nemluvě.

To tři tisíce věřících, kteří si přišli poslechnout kázání anglikánského evangelisty Johna Johna, reagovali na jeho kázání na téma "nepokradeš", spolu s nabídkou anonymních sběrných košů, zjevně pohnulo jejich svědomím - zvlášť když bylo jasné, že se vyhnou spravedlivému trestu za své podlé loupeže.

"Myslím," praví Wayne Clarke, mluvčí Liverpoolských kostelů, "že tahle drobná církevní práce změní celý Merseyside."

Rasové bouře v Oldhamu

Při pouličních bojích bojovalo s policií v plné bezpečnostní zbroji pět set lidí

"Tři běloši přišli támhle odtud a začali vytloukat okna na Roundthorn Road. A pak to eskalovalo a rozšířilo se to, zúčastnili se toho všichni asijští mladíci a přerostlo to ve veliké nepokoje."

Tak líčí jeden očitý svědek, který raději nechtěl být jmenován, začátek rasových bouří v Oldhamu.

Zhruba stočlenná skupina asijských mladíků pak zaútočila na místní hospodu, kde se scházejí převážně běloši. Hospodskému Paulu Barrowovi nad tím zůstává hlava stát.

"Já teda nevím, proč si zvolili za cíl útoku právě nás. Do naší hospody se chodí napít i Indové, já prostě nevím. Prostě sem přišli a zaútočili na to místo."

Explozí rasového násilí vyvrcholilo napětí, které se v místních komunitách hromadilo už řadu týdnů.

"Začali s tím postupně během posledních tří čtyř měsíců, vyhrožovali mně a vyhrožovali taky mým dětem. Dnes nám vytloukli všechna okna. Moje děti jsou smrtelně vyděšené."

Násilí v ulicích

Ve městě Oldham, které je tak blízko od Manchesteru, že se skoro dá mluvit o jeho předměstí, proběhly o minulém prodlouženém víkendu nejhorší rasově motivované boje v Británii posledních let.

	Byly to nevídané scény násilí, jaké jsme nikdy neviděli v Oldhamu, a dokonce ani ne ve Velkém Manchestru. Napětí v téhle obci rostlo už několik měsíců.
	Eric Hewitt

Po prvním útoku následovalo sedm hodin pouličních bojů, během nichž na pět set lidí bojovalo s policií v plné bezpečnostní zbroji. Útočníci se opakovaně snažili prorazit policejní kordón a házeli po policistech cihly a zápalné lahve. Střetnutí si vyžádalo dvacet zraněných.

"Byly to nevídané scény násilí, jaké jsme nikdy neviděli v Oldhamu, a dokonce ani ne ve Velkém Manchestru. Napětí v téhle obci rostlo už několik měsíců. Posílili jsme policejní hlídky, aler nikdo nemohl předvídat urputnost a násilí, k nimž včera večer došlo. Nebyl to šok jenom pro policii, ale pro celou komunitu. Mluvil jsem s čelnými představiteli a všichni jsou šokováni a otřeseni a neumějí si celou záležitost vysvětlit," uvedl vrchní superintendant policie v Oldhamu, Eric Hewitt.

Útok na redakci

V neděli boje v napjatém městě pokračovaly. Do redakce místního večerníku někdo hodil zápalnou pumu, jeden asijský obchod vyhořel za podezřelých okolností.

V pondělí časně ráno policie zatkla tři bělošské mladíky; kdo podnikl útok na místní noviny se neví, ale řada představitelů asijské komunity v Oldhamu redakci kritizovala - údajně prý nevěnovala dostatek pozornosti asijským obětem rasistických útoků.

A zdá se, že napětí přetrvává konfrontaci - ještě v noci ze čtvrtka na pátek se někdo pokusil zapálit dům Oldhamského starosty. Jestli to byly dozvuky, nebo zda lze čekat novou vlnu násilí o tomto víkendu, těžko říct.

Jakmile horké hlavy trochu vychladly, začali všichni hledat viníky. A protože v Británii přece jen máme před volbami, celá záležitost se obratem ruky zpolitizovala.

Předvolební reakce politiků

"V Oldhamu je plno zločinných výtržníků jak v bílé tak v asijské komunitě podobně jako všude jinde, výtržníků, kteří jednají kriminálním způsobem. Naneštěstí si volí rasovou otázku jako záminku pro rozdmýchávání nepokojů. Tihle lidé by byli zločinci a výtržníky kdekoli jinde a kdykoli jindy."

Spěchal se svou troškou do mlýna oldhamský konzervativní kandidát Duncan Reed. Policie sice odmítá nařčení asijské komunity, že nedělá dost pro ochranu menšiny v Oldhamu, zároveň ale připouští, že se v Oldhamu zesiluje činnost extrémní pravice.

Předseda bangladéšské mládežnické organizace Ašid Alí tvrdí, že se asijská komunita snažila násilí za každou cenu vyhnout:

"Během posledních týdnů jsme sledovali, jak do Oldhamu přichází zvenčí velký počet nejrůznějších živlů, pravicově extrémistické skupiny, které chtěly záměrně vyvolat nepokoje a podniknout demonstraci v době, kdy ministr vnitra Jack Straw jednoznačně zakázal jakékoli manifestace. Během posledních pěti týdnů se příslušníci asijské komunity vyhýbali středu města, aby se s těmito skupinami nestřetli."

Pravicoví extremisté v podezření

A protože je v sociálně slabším Oldhamu pro extremismus živná půda, podezření se okamžitě obrátilo proti extrémní Britské národní straně. Jenomže British National Party, podobně jako další extrémně pravicové strany v Evropě, se v poslední době snaží měnit taktiku a svůj image u veřejnosti.

Ze strany hrubých násilníků se chce proměnit v úctyhodnou politickou stranu, jejíž populistická rétorika zakryje její skutečné cíle. A tak BNP popírá, že by měla s nepokoji v Oldhamu cokoli společného.

Nick Griffin je předseda strany a zároveň její místní kandidát ve všeobecných volbách. Jeho strana, tvrdí, postupuje zcela demokraticky.

"Naši členové tady nic nerozdmýchávají. Naši členové v Oldhamu chodí od domu k domu a přesvědčují voliče demokraticky - a získávají tu stále větší podporu."

Citlivé předvolební téma

Je paradoxní, že prudký výbuch rasových nepokojů přišel uprostřed volební kampaně, v níž se všechny hlavní strany zavázaly, že nebudou hrát rasovou kartu.

Ale jak podotýká mluvčí třetí hlavní britské politické strany liberálních demokratů, Simon Hughes, když politici mluví třeba o problému žadatelů o azyl, který si mnozí interpretují jako šifru pro otázky rasy, mohou tak nepřímo přispívat ke zvyšování napětí.

"Skutečnost je taková, že se tihle mladí lidé řídí pocitem kmenové sounáležitosti, podobně jako fotbaloví fanoušci, a právě proto se tolik zajímají o sport. A je velmi jednoduché, udělat z kmenové sounáležitosti rasistickou záležitost. To je velké nebezpečí v Británii ve větších městech se smíšenou společností, a musíme proto zacházet s jazykem velmi opatrně. Právě proto jsou mnozí z nás velice kritičtí vůči Williamu Haguovi a jeho kolegům."

Takže se dnes té volební kampani v posledním vydání Týdne v Británii před volbami přece jenom nevyhneme.

Týden před volbami

Jak už jsme říkali, britskou veřejnost nadcházející volby příliš nezajímají, a ani průběh volební kampaně je příliš nevzrušuje. V průzkumech veřejného mínění se pořadí hlavních stran nemění, a také v procentech si všechny tři stojí pořád na stejném místě.

	Myslím, že bychom si měli udržet libru sterlinků! Tady to je, o tohle se v těchto volbách hraje.
	William Hague

Dozvuky proslulého levého háku, který boxer amatér, místopředsed vlády a ministr dopravy uštědřil mladému rolníkovi ve Walesu, už dávno odezněly, a ani skutečnost, že volební boj mezi labouristy a konzervativci je stále osobnější, nedokáže rozčeřit lhostejnou hladinu.

Další ze série labouristických volebních plakátů, z nichž na diváka zírá koláž, složená napůl z Margarety Thatcherové, napůl z vůdce toryů Williama Hagua, britské voliče nepřinutil, aby se popadali smíchy za břicho.

Vzhledem k tomu, že Margaret Thatcherové patří na plakátu ta horní část, s nakadeřeným účesem, komentoval William Hague osobní útok lakonickým povzdechem, že naneštěstí nemá tolik vlasů. Což, jak ještě uvidíme, se mu bumerangem vrátilo jako předzvěst hrozící bouřky.

Nepřitažlivý vůdce toryů

William Hague zaostává v průzkumech za Tony Blairem i vůdcem třetí nejsilnější strany Charlesem Kennedym

Naneštěstí pro sebe William Hague v průzkumech jako politická osobnost daleko pokulhává jak za vůdcem labouristů Tonym Blairem, tak - velmi potupně - za vůdcem nominálně třetí strany, liberálních demokratů, Charlesem Kennedym.

A celé je to o to horší, že dokonce i jeho manželka Ffion, Velšanka tělem i duší, považovaná za jedno z největších Haguových osobnostních aktiv, selhala - věrně sice pana manžela na volební kampani doprovází, ale nijak se netají tím, jak příšerně ji to všechno nudí.

A William Hague si vede svou - jediné, na čem záleží, je libra sterlinků:

"Myslím, že bychom si měli udržet libru sterlinků! Tady to je, o tohle se v těchto volbách hraje."

Konzervativní strana zřejmě v skrytu duše tuší, že příští čtvrtek volby nevyhraje, a zřejmě se s tou skutečností už vnitřně smířila. Nikoli ovšem navenek - tady vytáhli toryové do boje nejtěžší artilérii.

Thatcherová věří ve vítězství

Baronka Thatcherová, někdejší železná dáma, vyrazila do volebního tažení, vyzbrojena svou pověstnou kabelkou - a také ona opakuje konzervativní mantru proti jednotné evropské měně.

"Myšlenka, že bychom se měli vzdát své měny, libry sterlinků je naprosto odpudivá. Musíme si libru uchovat a tečka. Lidi chtějí libru sterlinků. Vědí to. Prostě se své měny jen tak nevzdáte. Jasné?"

V rozhovoru pro BBC Margaret Thatcherová nepříliš přesvědčivě sice, ale o to tvrdošíjněji trvá na svém - její zalíbení ve Williamu Haguovi bylo svého času oprávněné, a co víc - konzervativní strana má pořád ještě šanci, volby vyhrát.

	Každé volby jsou pořádně tvrdá rvačka. Doopravdy. Já jsem jich vybojovala plno. Velmi málo jsem jich prohrála, i když i takové byly. Myslím, že tentokrát máme velikou šanci. Máme skvělé lidi. Velmi nadšené. Tvrdě dřou.
	Margaret Thatcherová

"Každé volby jsou pořádně tvrdá rvačka. Doopravdy. Já jsem jich vybojovala plno. Velmi málo jsem jich prohrála, i když i takové byly. Myslím, že tentokrát máme velikou šanci. Máme skvělé lidi. Velmi nadšené. Tvrdě dřou."

To vyvolalo posměšnou reakci ministra zdravotnictví Alana Milburna.

"William Hague je zajatcem pravého křídla své vlastní strany. Nikdy se mu nepodařilo úplně vymanit ze stínu Margarety Thatcherové. Nepodařilo se mu stanovit vlastní program, nepodařilo se mu nabídnout vlastní straně vedení."

Nefér kampaň

Čímž se vracíme k raison d’etre a symbolickému významu onoho plakátu. Osobní útoky ovšem pokračovaly - bývalý premiér John Major obvinil labouristy jako stranu a Tonyho Blaira zvlášť z toho, že manipulaci veřejného mínění dovádějí ad absurdum a mimo doménu toho, co se v britské politice ještě považuje za fér.

"Labouristická strana tuhle manipulaci dovedla příliš daleko za hladký a nablýskaný povrch k otevřené lži a klamu. Dovednost labouristů spočívá v tom, že vezmou polopravdu a překroutí ji tak, že ztratí jakýkoli smysl."

Ale hlavní nebezpečí, které bude příští čtvrtek labouristům hrozit, je právě ta lhostejnost britské veřejnosti.

Přitom se Tony Blair marně pokouší vyprovokovat mezi voliči aspoň zdání nějakého nadšení - ví totiž, že když poddaní Jejího Veličenstva příští týden nepůjdou volit, může se jeho zdánlivě neotřesitelné postavení úkázat jako iluzorní.

Burcování lhostejných voličů

"Nejde o odevzdávání hlasů, 7. června půjde o to, rozhodovat hlasováním. A když bude lidem záležet na tom, aby byly školy na prvním místě, aby byly nemocnice na prvním místě, aby hlasovali proti konzervativní straně a jejímu úmyslu, omezit veřejné služby, pak říkám: 7. června záleží na každém jednotlivém hlasu."

A Tony Blair se snaží také symbolicky naznačit, že mu jde o víc, než jenom setrvat v úřadě. Možná je v tom trošku oportunismu, ale Blair nechal autokar, kterým v rámci volební kampaně projíždí Británií, přemalovat, a místo sloganu "Práce pokračuje" na něm teď užaslí voliči mohou číst, "Školy a nemocnice mají přednost".

Ale ani to nevyvolává očekávanou vlnu nadšení. Také William Hague se pokouší poslednímu týdnu před volbami vtisknout pečeť naléhavosti. Pár dní na záchranu libry, opakuje svou starou mantru, a dodává:

"Sedm dní na to, abychom osvobodili státní zaměstnance, kteří pracují v našich životně důležitých veřejných službách, a které tolik zklamala neschopnost a špatné vedení labouristickou stranou v posledních čtyřech letech. Právě proto musíte volit příští čtvrtek torye. Volte konzervativce, a my vám vrátíme vaši zemi."

Haguova nejistá budoucnost

Ale, jak už jsme řekli, otázka vlasů pronásleduje vůdce toryů, kudy chodí. Není vyloučeno, že teď slunce zapadá nad celou jeho politickou kariérou - a jeden z Haguových možných nástupců mu to dal docela nevybíravě najevo.

Michael Portillo se sice odmítl nechat zatáhnout do debaty o tom, zda se v případě volební prohry konzervativní strany hodlá ucházet o místo vůdce strany v tradičním duelu, ale zarostlý konzervativní mluvčí pro otázky financí ve zjevné narážce na pleš svého stranického šéfa na otázku, zda v případě prohry sní svůj vlastní klobouk, řekl:

"Já žádný klobouk nemám, protože by zakrýval jednu z mých nejlepších ozdob."

Soutěžní otázka

Kulturní centrum Barbican v londýnské City možná patří na program turistických výprav, jako jeden z hlavních londýnských kulturních stánků, kde se pořádají výstavy, koncerty, přednášky a různé jiné akce, ale divadelníkům Královské shakespearovské společnosti se v něm nelíbí.

Royal Shakespeare Company, tato přední divadelní společnost, jedno z několika málo repertoárových divadel s relativně stabilním hereckým souborem v Británii, minulý týden oznámila, že se bude z Barbicanu stěhovat - a většina sdělovacích prostředků jí dává za pravdu.

Roku 1879 se ve Stratfordu nad Avonou začala pravidelně každé léto konat divadelní sezóna nejslavnějšího anglického dramatika. Shakespeare Memorial Theatre - Shakespearovo pamětní divadlo - bylo první stálou divadelní budovou v Shakespearově rodišti.

Ze Stratfordu do Londýna

Barbican Centre bylo otevřeno v 1982

Roku 1926 původní divadlo vyhořelo, a nová budova, v níž se hraje dodnes, byla otevřena roku 1932. Postupem času vytvořila ve Stratfordu celkem tři hrací prostory, od šedesátých let hostuje soubor pravidelně v Londýně, nejprve v centru, a od roku 1982 v Barbicanu.

Tady se ovšem hercům příliš nelíbí - divadelní sály jsou sice účelné, ale poněkud anonymní, herci si stěžují, že jsou v City izolovaní od dění v Londýně, navíc prý často vůbec nevidí denní světlo, protože scéna je v podzemí, a připadají si prý v komplexu Barbicanu jako v betonové džungli.

Ale vraťme se do Stratfordu k Memorial Shakespeare Company. Po druhé světové válce se stratfordské divadlo změnilo z tradicionalistického divadla muzeálního typu v jednu z hlavních líhní experimentů a divadelní tvorby - to když zde začali působit režiséři jako Peter Brook nebo Peter Hall.

Tehdy se také z popela zašlé tradice zrodilo nové jméno - Královská Shakespearovská společnost. A my se ptáme:

V kterém roce vznikla divadelní Královská shakespearovská společnost?

Odpovědi nám pošlete do pátku 8. června na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Sekretářka jak má být

Čas, vyměřený pro tento pořad, se pomalu chýlí ke konci, tak na závěr ještě rychle o mobilních telefonech.

Jistá sekretářka v Kristových letech z Duffieldu se vší pravděpodobností dostane přidáno. Karen Davisová totiž svou duchapřítomností zachránila svého šéfa - i když svatba z toho zatím nekouká. Totiž, to bylo tak.

Pan šéf, jmenuje John Gilmore, obchoduje s tiskařským vybavením a je trochu nepozorný. A tak mu na služební cestě do Paříže ukradli aktovku. V té aktovce byl jeho cestovní pas, letenky a obchodní materiály jeho firmy, a kromě toho v ní byl také mobilní telefon.

A protože tu aktovku ukradli ve Francii, rozhodla se Karen, že se pokusí projevit iniciativu a zároveň že si osvěží své znalosti francouzštiny, žel hodně zasuté od doby, kdy seděla ve školních škamnách.

Textová zpráva pro zloděje

Se slovníkem v ruce sepsala francouzský vzkaz následujícího znění, a poslala jej na mobilní telefon jako textovou zprávu:

"Milí zloději. Ukradli jste aktovku. Můžete si nechat hotovost, ale potřebuji aktovku, materiály, pas a letenku. Nechte to, prosím, v hotelu."

Jaké bylo její překvapení, když se zloději o deset minut později ozvali - zatelefonovali jí, pogratulovali jí ke skvělé francouzštině, a dohodli se, ve kterém koši že aktovku - arciže bez hotovosti a bez mobilu - nechají.

Nevím, jestli se tím londýnská metropolitní policie nechala inspirovat, ale zcela seriózně teď navrhuje, bombardovat ukradené mobilní telefony textovými zprávami následujícího znění: "Toto je ukradený mobilní telefon. Jeho používání je zločin."

Masivní kobercový nálet textovkami prý má znemožnit používání mobilních telefonů. Je v tom ovšem jeden háček.

Jedna textovka přijde bratru na dvacet pencí, a náklady na tuhle velkolepou operaci by činily pěknou řádku tisíc liber - a metropolitní policie ty peníze prostě nemá. A tak teď shání prostředky, a pošilhává po Amsterodamu, kde to fungovalo jako na drátku.